Přemýšleli jste někdy nad tím, co se asi jedlo ve středověku? Byla tehdejší strava z dnešního pohledu zdravější?
Tématu se věnovala Jana Horká z portálu zajimavaevropa.cz s tím, že dříve než kdy jindy velmi záleželo na vašem majetku a postavení a podle toho vypadala i vaše strava. Zatímco majetní stavové si mohli dopřávat maso, pečivo nebo i exotické ovoce, chudí vesničané většinou měli jen to, co si sami vlastníma rukama vypěstovali. Co bylo základem jejich stravy a byla zdravá, nebo by v dnešních měřítkách neuspěla?
Ve středověku byl dostatek potravy vždy velký problém. Dnešní hojnost byla jen nesplněným snem. Byla samozřejmě i období, kdy hlad nikoho netrápil, ale ta se rychle střídala s hladomory a válkami, které dokázaly lidem pořádně ztenčit zásoby. Lidé byli tehdy také mnohem závislejší na počasí, které ovlivňovalo nejen úrodu, ale i množství zvířat v lese, která se dala lovit.
Jedlo se většinou jen dvakrát denně, a to po ránu a v podvečer. Církev také doporučovala také nejrůznější půsty, naopak obžerství bylo považováno za jeden ze smrtelných hříchů.
Poradce králů
Je jasné, že jinou stravu měly horní vrstvy obyvatelstva a jinak jedla chudina. Už ve středověku se ale vědci a lékaři shodovali na tom, že vhodná strava je základem dlouhého života a pevného zdraví. Proto měli význační lidé také své vlastní stravovací poradce. Dvorní lékař Karla IV. se pečlivě staral o to, aby panovník jedl vyváženou a zdravou stravu. Karel IV. prý miloval chléb s tlustou vrstvou másla, dále měl v oblibě štiku s mandlovou nádivkou či mleté kapří maso s bylinkami, kořením a zeleninou. Jenže právě zvýšená konzumace masa jej ve stáří dostihla a trápila ho dna. V jeho pitném režimu převládalo víno a jeho lékař jej často upozorňoval na to, že by v jídle měl být střídmější.
Honosné oslavy
Jenže jak být střídmý, když jste král a pořád se okolo vás točí spousta vybraných pochoutek? Na takových hostinách se běžně na talíři objevovaly vybrané lahůdky, kterými bychom určitě nepohrdli ani dnes. Oblíbený byl třeba zajíc načerno, pečeně se žlutou omáčkou, norské pirožky (plněné masem) či lombardské koláče. Dále pak housata, tuční kapouni, masové knedlíčky, slepice i zvěřina. Nesměl chybět ani dezert v podobě palačinek, sladkých koláčů nebo drobného pečiva.
Ani šlechta se neměla zle
Z historických pramenů například víme, že oslavy Vánoc na panství posledního Rožmberka, Petra Voka, se vždy nesly ve znamení velkého hodování. Štědrý večer byl plný vybraných lahůdek. Na výběr bylo z několika druhů paštik, dále kuřata, zvěřina, husičky i zpěvní ptáci. Samozřejmostí byli i štiky, pstruzi a raci z místních rybníků. Už i tehdy nesmělo na Vánoce chybět cukroví. Oblíbené byly medové perníky, mandlové a zázvorové pečivo či pusinky.
Sladké jen pro vyvolené
Cukr byl i zde vzácným artefaktem, ale šlechta si jej většinou mohla dovolit. Oblíbené bylo i exotické ovoce, třeba datle nebo jiné sušené kousky ovoce. I když ve středověku hygiena trochu zaostávala, na šlechtických dvorech se při jídle dbalo na to, aby si každý umyl ruce a používaly se i příbory.
Vesničané museli utahovat opasky
Chudí lidé na tom však byli o poznání hůře. Typicky jejich jídlo sestávalo z hrachu a nejrůznějších kaší z obilí a chleba. Nejvíce se v té době pěstovalo žito, ze kterého se pekl tmavý chléb, obsahující rovněž otruby. Naopak bílý chléb byl zcela výsadou bohatého obyvatelstva. Z dnešního pohledu se tak chudí stravovali určitě zdravěji než bohatí, ale jejich strava byla zase až příliš plná obilovin na úkor bílkovin nebo tuků.
Lidé z vesnice často snídali i večeřeli tu samou kaši, nejčastěji se jednalo o kaši pohankovou, konopnou, krupičnou či hrachovou. Nejčastěji ji jedli naslano, až později se objevovala i sladké varianta doplněná ovocem nebo ořechy. Součástí každého jídla byl většinou chléb či chlebové placky. Zapomeňte ale na čerstvý voňavý bochník. Nebylo výjimkou, že se jedl i týden starý chleba, který se jen rozmočil v polévce nebo vodě.
A co maso?
I na venkově si lidé občas dopřáli hovězí i drůbeží maso, vepřové kupodivu tolik ne. Běžně se chovaly se slepice, ale kachny a husy téměř vůbec. Většina vesničanů také v lese pytlačila, byť to bylo přísně trestáno. Jenže kdo by si občas nechtěl pochutnat na vysoké zvěři, nebo třeba i jen na bobrovi, zajíci nebo veverce?
Řezník se společníky (středověká miniatura). Zdroj: unknown master – book scan / wikipedia.org (volné dílo)
Součástí středověkého jídelníčku byla určitě i zelenina, ale nepatřila zrovna k populárním součástem stravy. Konzumovali ji více na venkově než na šlechtických dvorech. Běžně se jedla cibule, česnek, mrkev, různé dýně a tykve, řepa, kapusta či zelí. Nesmíme zapomenout ani na ovoce. V Čechách byly doma hlavně jablka, hrušky a broskve, sbírali ale i plody rostoucí divoce, třeba maliny, borůvky a jahody.
Bylo tedy jejich jídlo zdravé? Obecně lze říct, že na venkově se jedlo zdravěji než na šlechtických dvorech. Pro dnešního člověka by však taková strava byla až příliš plná sacharidů. Pro tvrdě pracující lid to však bylo tak akorát, aby jejich těla měla potřebnou energii.
Středověk
Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace (starověku) a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Autorem pojmů starověk, středověk a novověk je Leonardo Bruni. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453, případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492, či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517. Pojem tedy pokrývá zhruba deset století lidské, zejména ovšem evropské historie.
Agrikulturní kalendář k rukopisu Ruralia commoda ze 14. století. Zdroj: Master of the Geneva Boccaccio / wikipedia.org (volné dílo)
„Nejdůležitějšími státními útvary raného středověku byla Franská říše na západě a Byzantská říše na východě, která byla přímým nástupcem Římského impéria a zosobňovala složitost ne/návaznosti středověku na antiku. Ve vrcholném středověku se v Evropě vynořily nové významné státní a polostátní útvary, zejména Svatá říše římská, Francouzské království a Anglické království. Jistý vliv měly i Španělské království, Polsko-litevská unie či Moskevské velkoknížectví. Značného vlivu dosáhly také městské státy na severu Itálie, obchodnické republiky jako byla zejména Benátská republika. O jejich způsobu vlády a života se uvažuje jako o faktoru, který klasickou středověkou společnost podkopával a předjímal budoucí nástup nových ekonomicko-sociálních struktur. O tom, zda je legitimní dávat pojem středověk do souvislosti s mimoevropským prostorem, se někdy pochybuje. Důležité byly každopádně státní útvary na hranicích Evropy, které ji silně ovlivňovaly a nezřídka část evropského území ovládaly, v raném středověku to byly zejména arabské chalífáty, později Osmanská říše. Z vyloženě mimoevropských středověkých států evropské dějiny nejvíce ovlivnila Mongolská říše, jejíž nájezdy Evropu málem rozvrátily, a která přibrzdila rozmach Ruska. Ze států, které nebyly s Evropou v téměř žádném kontaktu, lze jmenovat Aztéckou a Inckou říši v Americe, nebo suejskou, sungskou a mingskou Čínu (s níž ovšem byla Evropa v letmém kontaktu díky cestě Marca Pola),“ píše veřejný zdroj wikipedia.
Tajemství života na Zemi fascinuje vědce od pradávných dob. Jak starý je život a jak vlastně vznikl?
Velkou roli ve středověku hrálo také náboženství, na západě Evropy pak zejména římskokatolická církev, její vůdce papež a vyšší duchovenstvo, jehož síť (arcibiskupství a biskupství) ovlivňovala dění ve všech státech evropského západu (na východě stál v čele církve císař, což byl zásadní rozdíl, jehož vliv je znát na státní struktuře východních zemí dosud). Mnoho válečných konfliktů mělo náboženskou podstatu, k nejznámějším takovým patří křížové výpravy.
„Ekonomicko-sociální systém středověku je někdy nazýván feudalismus. Spočíval v tom, že vesnice obývané rolníky dlužily šlechtici nájemné a pracovní služby, zatímco rytíři a šlechtici dlužili vojenskou službu panovníkovi výměnou za právo pronajmout pozemky a panství. Do této struktury se vklínila města a měšťanstvo, zprvu řemeslnické a cechovní, posléze stále více obchodnické. To si postupně vydobylo jistou autoritu, která podle mnohých historiků vedla vývoj směrem k novověku. Středověký společenský systém byl silně hierarchický a sociální mobilita byla nízká – přechod z jedné třídy do jiné byl výjimečný. Naději na společenský vzestup z nižších tříd skýtalo částečně vzdělání (i na univerzitách, které ve středověku vznikly), kariéru bylo možno udělat hlavně v církvi. Zranitelnost středověké společnosti dokazovaly ničivé morové epidemie (tzv. černá smrt), které při svém úderu dokázaly vyhubit třetinu až polovinu komunit,“ dodává k tématu veřejný zdroj.
