Jak starý je život a jak vlastně vznikl? To jsou jen základní otázky, které si většina z nás může klást.
Ačkoliv dnes dokážeme pomocí řady metod a technologií nahlédnout doslova pod pokličku pozemských procesů před miliardami let, uspokojivou odpověď stále nemáme. Informace o vniku Země rovněž zveřejňuje veřejný zdroj wikipedia.
Naše vědomosti se v průběhu dějin výrazně mění a vyvíjí. Ještě před několika stoletími se lidé domnívali, že je Země středobodem vesmíru a všechno se točí kolem ní. Teprve v 16. století označil Mikuláš Koperník za skutečný střed všehomíra Slunce. Jenže ani to není pravda. Časem se ukázalo, že z kosmického hlediska není nic výjimečného ani na Sluneční soustavě, ani na celé Mléčné dráze, která tvoří jen jednu z mnoha galaxií. Vesmír je daleko větší a určit jeho střed, začátek či konec je prakticky nemožné.
Kde se vzal život?
V jednom si přesto naše planeta svou výjimečnost udržela – představuje jediné známé těleso v kosmu, kde se rozvinul složitý a rozmanitý život. Toto prvenství však stojí jen na velmi chatrných základech. Naše znalosti o vesmíru jsou natolik omezené, že život může být také kdekoliv jinde, jen o tom prostě nevíme. Jak se ale život na Zemi rozvinul? Podle klasických školních hypotéz se na Zemi dostal buď z vesmíru, nebo vznikal přímo na ní. Božské stvoření coby netestovatelnou, a tudíž nevědeckou představu ponechme stranou, stejně jako vyvrácenou teorii samoplození.
Jak je pravděpodobné, že život se skutečně zrodil až přímo zde, na naší planetě? Teorie, které této hypotéze fandí, mluví o tzv. prebiotické polévce. Organismy se tedy zjednodušeně řečeno samy vyvinuly na povrchu planety z chemických látek rozpuštěných ve vodě, a to za přispění dopadů asteroidů, elektrických výbojů ve formě blesků a ultrafialových paprsků, jichž vzhledem k nepřítomnosti ozonové vrstvy bombardovalo povrch daleko víc než dnes. Pokusy ohledně potvrzení či vyvrácení této teorie byly provedeny v roce 1952 a uskutečnili je Stanley Miller a Harold Urey. Ty sice skutečně ukázaly, že v takovém prostředí mohou z jednodušších, běžně se vyskytujících chemických látek vznikat složitější molekuly. Na otázku, zda se tak skutečně zrodil pozemský život, však jejich výzkum odpověď nenalezl.
DNA, ilustrační foto. Zdroj: madartzgraphics ze služby pixabay
Uvažuje se také o možnosti, že se život nezformoval na bouřícím povrchu planety, nýbrž spíš na dnech oceánů v okolí hydrotermálních průduchů či v oblastech zemské kůry, kde panovalo stabilní prostředí s dostatkem tepla, vody i vhodných chemických látek. Tuto teorii nelze ale s přispěním současné vědy a znalostí otestovat.
Teorie se liší o miliardy let
I když tedy přesně nevíme “jak”, můžeme daleko přesněji zjistit, kdy se to stalo. O události, která se odehrála před několika miliardami let, možná nebudeme mít nikdy zcela jasno. Přesto se stále objevují nové teorie a poznatky, které nás stále blíže posouvají k pravdě. Důkazy jsou dvojího druhu – přímé a nepřímé. V prvním případě se jedná o mikrofosilie dávných organismů. Nedávno byly objeveny mikrofosílie, jejichž analýza naznačovala, že by se mohlo jednat o přímý důkaz pozemského života zhruba před 3,4 miliardy let. Podobný výzkum fosilií nalezených v Austrálii zveřejnili také badatelé z University of Wisconsin-Madison již koncem roku 2018. Tentokrát se odhadované stáří pohybovalo dokonce okolo úctyhodných 3,5 miliardy let.
Pokud by byly uvedené hodnoty správné, znamenalo by to, že se život na Zemi vyskytoval již „pouhou“ miliardu let po jejím vzniku. Na druhou stranu stále nejsou zcela vyvrácené ani teorie, které mluví o tom, že život na Zemi existoval i dříve. S hledáním tak starých pozůstatků se ovšem pojí zásadní potíž. Z příslušné doby máme pouze málo nepřeměněných hornin, které by dokázaly uchovat mikrofosilie až do současnosti. A čím dál do minulosti se snažíme dostat, tím je problém závažnější. Vědci tedy stále častěji musí spoléhat na nepřímé důkazy, které se ale dají snadno dezinterpretovat.
Naše poznání může být velmi omezené
Další, tentokrát už opravdu velmi nepřímou, metodu pro hledání počátků života využili loni britští badatelé. Na stránkách časopisu Nature Ecology & Evolution se danou otázku pokusili rozřešit pomocí nástrojů molekulární biologie, potažmo metodou tzv. molekulárních hodin. V rámci této studie vědci zkoumali 29 genů u 102 různých organismů, od mikrobů přes rostliny až po živočichy. A dospěli k závěru, že poslední univerzální společný předek všech žijících organismů – neboli LUCA, z anglického „Last Universal Common Ancestor“ – se na Zemi vyskytoval už před neuvěřitelnými 4,5 miliardy let. Z uvedeného se může zdát, že se život na Zemi objevil – alespoň z geologického hlediska – poměrně záhy a rozhodně nelze vyloučit, že existoval už před čtyřmi miliardami let. Jde tak jistě o zajímavé zprávy i v souvislosti s možným výskytem živých forem na planetách mimo naši soustavu či na jiných vesmírných tělesech s vhodnými podmínkami. Jsou to však závěry, které jsou spíše odhady než skutečnými fakty. A stejně tak jako se naši předci domnívali, že Země je placatá, mohou budoucí generace odhalit zásadní nedostatky v poznatcích těchto vědců.
Současné metody sice umožňují zkoumat neuvěřitelné věci, ale může se snadno stát, že kvůli vycházení z nesprávným premis dojde ke špatnému závěru, i přesto, že zjištěné skutečnosti jsou dobrým svědkem o vzniku Země a života. Možná nám toto tajemství zůstane ukryté navždy, je ale dobrodružné pátrat a ptát se. Nikdy nevíte, co odhalíte.
Co uvádí veřejné zdroje
Vznik života (biogeneze) je přírodní proces, během kterého se z neživé hmoty jako jsou organické sloučeniny stala hmota živá. „Existuje velké množství nejrůznějších představ o vzniku života, otázka však zatím nebyla jednoznačně vyřešena. Spolehlivému vyřešení brání také fakt, že z nejstarších období nejsou dochovány žádné fosílie. A i ty nejjednodušší současné organismy jsou pravděpodobně mnohem složitější než prvotní živé buňky,“ uvádí veřejný zdroj wikipedia.
Podle současného vědeckého poznání ke vzniku života na Zemi došlo na počátku eoarchaika, zhruba před 4100–3800 miliony let. Také se předpokládá, že život mohl vzniknout několikrát a následně být opakovaně zcela zničen, než došel úspěchu. Každopádně podle analýz DNA a RNA mají všechny současné organismy jednoho společného předka (tzv. poslední univerzální společný předek – LUCA – Last Universal Common Ancestor). Znamená to, že dnešní organismy nepocházejí z forem, vzniklých náhodně na více místech. Poslední společný předek byl však již dobře vyvinutou buňkou, nejedná se tedy o první organismus, ale o jeho nejúspěšnějšího potomka.
„Dosud nejstarší známé stopy života na Zemi byly objeveny v roce 2017 v grafitové vrstvě staré 3950 milionů let, nalezené v pásu páskovaných železných rud Isua v kanadském Labradoru, ale i v Grónsku. Různorodý mikrobiální život vznikl před více než 3750 miliony let. Ale i 3700 milionů let staré nálezy jsou zpochybňovány. Jednoznačně přijímané doklady starých organismů jsou známé až z doby před asi 3500 miliony let,“ píše wikipedia.
Filosofické, mytologické a náboženské pohledy
Názory na vznik života se v lidské společnosti objevovaly odnepaměti, jak již bylo v článku zmíněno. Ve starověkých dobách bylo stvoření života spojováno obvykle se samotným stvořením Země nebo vesmíru. Je známo nepřeberné množství různých představ, které se například ve starověkém Egyptě lišily škola od školy. Velmi často však byly dávány do souvislosti s neživou přírodou, což koneckonců bylo typické i pro některé starořecké filosofy. Podle Bible i (poněkud mladšího) Koránu byl svět i život stvořen silou Božího slova.
„V současnosti se ve velkých náboženstvích vyskytují dva základní myšlenkové proudy. První přiznává přírodovědeckým teoriím velkou váhu, snaží se historické texty vykládat historicko-kritickou metodou jako dobové představy, jejichž výpověď má být primárně teologická či filosofická a jejímž smyslem není konkurovat moderní vědě. Existuje však také opačný názor, který se snaží držet starých mytologických výkladů. Usiluje o obhajobu a interpretaci historických představ v diskursu moderní přírodovědy (např. vědecký kreacionismus). Vědeckými metodami vyhledává slabá místa přírodovědeckých teorií, které původním náboženským představám odporují, nebo naopak klade důraz na takové interpretace historických textů a moderní vědy, které konstatují soulad (například spontánní evoluci života chápe jako formu aktu stvoření, který byl v historických textech popsán jen symbolicky či v kontextu dobového stavu poznání). Jednou z výrazných křesťanských osobností snažících se plně integrovat vědecké a náboženské pohledy byl francouzský geolog, paleontolog a jezuitský teolog Pierre Teilhard de Chardin, který svou syntézu biblických a vědeckých představ předložil ve svém hlavním díle Le Phénomène humain (česky Vesmír a lidstvo), které vyšlo až po jeho smrti v roce 1955. Již od roku 1923 ale měl kvůli svým názorům problémy s řádovými představenými i Vatikánem,“ uvádí zdroj wikipedia a dodává, že i na druhém vatikánském koncilu mělo Chardinovo pojetí mnoho příznivců, kteří prosadili do koncilních dokumentů vstřícnější přístup, nicméně římské Officium se ještě v roce 1981 pokoušelo svým prohlášením tento vývoj zvrátit. (Podrobněji v článku Pierre Teilhard de Chardin). Popularizace souladu mezi vědou a vírou není mezi vědci ani mezi věřícími nijak výjimečná.
Bible: je součástí starých spisů moderní technologie?
„Kreacionismus byl z velké části nahrazen v 90. letech 20. století teorií Inteligentního plánu, která ohledně vzniku života pouze konstatuje, že informace uložená v DNA živých bytostí má nejspíše jako jakákoliv jiná informace inteligentní příčinu, ale neřeší způsob vzniku života ani identitu „inteligentního designéra,“ dodává veřejný zdroj.
Zdroj/Text: Jana Horká, wikipedia.org
