Osud celé osady zmizelé beze stopy v roce 1587 dodnes děsí historiky a fascinuje svět svým nevyřešeným tajemstvím.
V roce 1587 dorazila na ostrov Roanoke u dnešní Severní Karolíny skupina 117 anglických osadníků s cílem založit první trvalou kolonii v Novém světě. Guvernér John White, který kolonii doprovázel, se krátce poté vrátil zpět do Anglie pro zásoby a další podporu.
Vzhledem k válečnému konfliktu mezi Anglií a Španělskem se však jeho návrat opozdil až do roku 1590. Když se konečně vrátil na místo, které kdysi opustil, čekal ho mrazivý obraz. Osada byla zcela opuštěná, neexistovaly žádné známky násilí, a jediné, co zůstalo, bylo slovo „CROATOAN“ vyryté do dřeva. Nenašel však žádný dohodnutý nouzový symbol – kříž – což vyvolalo další otázky. Dodnes zůstává nejasné, co se s osadníky stalo. Teorií je nespočet – od hladomoru a nemocí až po spojení s místními kmeny. „Osadníci zmizeli, aniž by po sobě zanechali jakékoli jasné známky svého osudu. White našel slovo ‚Croatoan‘ vyryté do sloupu, ale žádný kříž, který měl sloužit jako nouzový signál. Přesto kvůli špatnému počasí nemohl prohledat ostrov Croatoan a byl nucen se vrátit do Anglie. Historici a archeologové po staletí spekulují o osudu kolonistů a navrhují možnosti od asimilace s indiánskými kmeny po smrt hladem, nemocí nebo v důsledku konfliktu. Některé zprávy od domorodých Američanů hovoří o lidech, kteří připomínali Angličany a žili mezi kmeny. Jiné teorie ukazují na možnost, že kolonii zničili Španělé, nebo dokonce navrhují nadpřirozená vysvětlení. Dodnes nebyl nalezen žádný definitivní důkaz, který by objasnil zmizení,“ uvádí v úvodu k tématu web jstor.org.
Sir Walter Raleigh, významná postava na dvoře královny Alžběty I., měl ambiciózní plán oslabit španělský vliv v Novém světě prostřednictvím založení anglických kolonií.
V roce 1584 získal od královny patent na objevování a osidlování nových území v Americe. Raleigh věřil, že vytvořením kolonií na strategických místech podél východního pobřeží Severní Ameriky může Anglie nejen získat nové zdroje, ale také narušit španělské obchodní trasy.
První expedice, vedená kapitány Philipem Amadasem a Arthurem Barlowem, dorazila v červenci 1584 k pobřeží dnešní Severní Karolíny. Po prozkoumání ostrova Roanoke a navázání kontaktů s místními indiánskými kmeny se vrátili do Anglie s pozitivními zprávami o potenciálu oblasti. Na základě těchto informací Raleigh naplánoval další expedici s cílem založit stálou osadu. V roce 1585 vyplula flotila pod velením sira Richarda Grenvillea s přibližně 600 muži, včetně vědce Thomase Hariota a umělce Johna Whitea. Po příjezdu na ostrov Roanoke postavili pevnost a zahájili průzkum okolí. Nicméně vztahy s domorodci se zhoršily, což vedlo k násilným střetům, a nakonec k opuštění osady v roce 1586. Následující rok Raleigh vyslal novou skupinu osadníků, tentokrát včetně žen a dětí, pod vedením Johna Whitea, s cílem založit trvalou kolonii. Tato skupina se stala známou jako Ztracená kolonie. „Roanoke – kolonie původně považovaná za neúspěšný pokus o založení britské přítomnosti v Novém světě – se od té doby stala jednou z nejpopulárnějších moderních legend. Uběhlo více než 400 let od doby, kdy byla kolonie objevena opuštěná, a přesto se o osudu Roanoke stále diskutuje. Většina folklóru kolem Roanoke se soustředí na tajemné zmizení jejích osadníků, přičemž se opomíjejí zdánlivě všední aspekty, jako je původ kolonie a život v ní. Nicméně oba tyto faktory pomáhají poskytnout kontext k tragickému konci Roanoke, spolu s lepším pochopením důvodů teorií o osudu osadníků,“ uvádí k tématu zahraniční portál scholarworks.harding.edu.
Stopy, které nikdo nechtěl vidět: záměrné mlčení a zmizelé záznamy
Když guvernér White zjistil, že celá osada zmizela, jeho reakce byla podle některých historiků až podezřele klidná. Přestože se obvykle vypráví, že mu počasí zabránilo v pátrání po osadnících na nedalekém ostrově Croatoan, důkladnější analýzy historických lodních deníků a navigačních zpráv naznačují, že loď měla ještě dost zásob i paliva k tomu, aby alespoň částečné pátrání proběhlo. Otázkou zůstává, zda se White skutečně chtěl vrátit, nebo zda byl pod tlakem jiných zájmů, které zůstaly utajeny. Většina původních záznamů z plavby a návratu byla později z archívů záhadně odstraněna, a to včetně korespondence mezi Whiteem a sirem Walterem Raleighem.
Existují spekulace, že královský dvůr nebyl nadšený z představy, že by neúspěšný pokus o kolonizaci mohl poškodit pověst anglické koruny. V době, kdy se Anglie snažila konkurovat Španělsku v zámořských výbojích, bylo politicky výhodnější nechat celou záležitost Roanoke zmizet z veřejného diskurzu. Záhadné mlčení, které následovalo po Whiteově návratu do Londýna, nebylo náhodné. Zůstaly jen zmínky v okrajových kronikách, a ani samotný Raleigh se nikdy veřejně nedomáhal dalších vyšetřování – přestože kolonii formálně zaštítil.
Dlouho se předpokládalo, že přeživší mohli být zabiti nebo zotročeni místními kmeny, ale antropologické nálezy z oblasti dnešní Severní Karolíny vyprávějí jiný příběh.
Zmínky o lidech s evropskými rysy, světlou pletí a modrýma očima v komunitách původních obyvatel nejsou legendou – jsou zaznamenány v orální tradici několika kmenů včetně Lumbee a Hatteras. Některé keramické artefakty nalezené hluboko ve vnitrozemí, stovky kilometrů od Roanoke, navíc nesou znaky anglického stylu 16. století – a to v oblastech, kam se podle oficiálních map nikdo z kolonistů nikdy nedostal.
Historici, kteří se snažili obnovit detaily osudu Ztracené kolonie v 19. století, naráželi na systematický odpor ze strany britských i amerických institucí. Nešlo jen o absenci důkazů, ale o cílené umlčování výpovědí, které se odchylovaly od oficiální verze. Jedním z příkladů je výpověď reverenda Roberta Ellise z roku 1888, který ve svém osobním deníku zaznamenal, že našel „v jeskyni u Appalačských hor staré anglické nápisy v rytinách neznámého účelu, psané archaickou angličtinou a datované do konce 16. století“.
Deník byl záhy zabaven a Ellis se později zcela stáhl z veřejného života. Jeho záznamy nebyly nikdy oficiálně publikovány.
Je možné, že osud Roanoke je nejen příběhem ztracené kolonie, ale i cíleně vymazané historie. Možná se kolonisté skutečně začlenili do indiánských komunit, a možná právě v jejich potomcích dnes přežívají stopy jednoho z největších tajemství Ameriky.
Co však děsí nejvíc, není to, že kolonisté zmizeli – ale že jejich zmizení se někdo snažil aktivně skrýt.
Nové objevy a teorie o osudu Ztracené kolonie
V roce 2012 přinesla analýza mapy „La Virginea Pars„, kterou vytvořil John White, překvapivé odhalení. Pod vrstvou opravy na mapě bylo objeveno označení pevnosti, což naznačovalo možné nové místo, kam se kolonisté mohli přesunout. Tato lokalita, nyní známá jako „Site X“, se nachází v dnešním Bertie County v Severní Karolíně. Archeologické vykopávky v této oblasti odhalily keramické artefakty anglického původu z konce 16. století, což podporuje teorii, že někteří z kolonistů se mohli přesunout do této oblasti a integrovat se s místními indiánskými kmeny. Přesto však neexistují žádné definitivní důkazy, které by tuto teorii potvrdily.
„Zmizení Ztracené kolonie Roanoke je americkou záhadou, která mátla historiky po staletí. Tento článek se historiograficky zabývá pracemi akademiků Lee Millera a Jamese Horna, porovnává jejich výzkum a závěry na toto téma. Millerova víra, že kolonie byla sabotována anglickým státním sekretářem sirem Francisem Walsinghamem, a Hornova teorie, že anglická touha po nerostném bohatství a špatná příprava na přežití v Novém světě vedly k jejich zániku, jsou analyzovány z hlediska jejich legitimity, mezer ve výzkumu a možných předsudků. Prostřednictvím této analýzy se dospělo k závěru, že oblast studia pokusu o kolonizaci Roanoke a osadníků, kteří tam zmizeli, by mohla těžit z širšího zohlednění faktorů mimo anglickou politiku a vztahy s domorodými Američany, které mohly přispět k zmizení Ztracených kolonistů,“ uvádí dále k tématu, v redakčním přepisu a překladu portál digitalcommons.kennesaw.edu.
Roanoke a tajné mapy: co mělo zůstat navždy zakryto
V archívech Britského muzea byla po desetiletí bez větší pozornosti uchovávána mapa, kterou si nechal vytvořit sir Walter Raleigh.
Na první pohled šlo o detailní kartografický záznam pobřeží dnešní Severní Karolíny. Až moderní technologie však v roce 2012 odhalily, že pod jednou z vrstev mapy byl překreslený symbol malé pevnosti, který mohl naznačovat, že již tehdy existoval alternativní plán přesunu osadníků. Historici dlouho přehlíželi možnost, že část výpravy vědomě opustila Roanoke ještě před příchodem Whitea a zamířila do vnitrozemí. To by vysvětlovalo, proč zůstaly stopy po evropských artefaktech na místech, která nebyla oficiálně osídlena až o sto let později.
Zvláštní je také ticho okolo britské Východoindické společnosti, která byla v době zmizení Roanoke teprve v přípravné fázi. Přesto se v korespondenci jejích zakladatelů z 90. let 16. století objevují zmínky o „nečekaných ztrátách a selháních na severovýchodním pobřeží Ameriky“. Někteří badatelé tvrdí, že společnost již tehdy plánovala rozsáhlé obchodní mise a Roanoke mohla sloužit jako testovací místo pro budoucí osídlení – bez toho, aby o tom byli osadníci plně informováni. Většina těchto záznamů byla následně skartována, což vyvolává otázku, zda Roanoke nebylo ve skutečnosti obětí obchodních ambicí v době, kdy se koloniální zájmy teprve rodily.
Další stopou, která po desetiletí zůstávala mimo zájem historiků, jsou námořní hlášení francouzských korzárů, kteří působili v oblasti Floridy a Severní Karolíny na konci 16. století. Ve dvou z nich se objevují popisy „světlých lidí v neznámém oblečení“, kteří se pohybovali po vnitrozemských vodních cestách daleko od moře. Francouzské hlášení z roku 1593 dokonce zmiňuje přímý kontakt s „mluvícími anglicky“, což by naznačovalo, že část kolonistů mohla skutečně přežít, a to mnohem déle, než se oficiálně předpokládalo.
Tento dokument byl až do počátku 21. století nepublikován a nacházel se v soukromé sbírce, než byl zpřístupněn v digitalizované podobě francouzským námořním institutem.
Za zvláštní okolnost se považuje i skutečnost, že žádná z následujících anglických výprav – včetně Jamestownu – se seriózně nepokoušela najít přeživší z Roanoke.
Přestože se v roce 1607 zakladatelé Jamestownu usadili jen několik set kilometrů od původní kolonie, nikde není zaznamenán jediný pokus o expedici směrem k ostrovu Roanoke.
Mlčení je o to zarážející, že někteří z tehdejších velitelů, včetně kapitána Christophera Newporta, byli původně zapojeni i do raných plánů na kolonizaci Roanoke. Zdá se tedy, že zmizení této osady nebylo jen logistickým neúspěchem, ale důsledkem rozhodnutí, které mělo zabránit dalším otázkám.
Nové mapové nálezy přinášejí světlo do záhady Ztracené kolonie
Nedávný výzkum historických map odhalil, že kmen Croatan, který byl v kontaktu s osadníky z Roanoke, možná nesídlil na ostrově Hatteras, jak se dříve předpokládalo, ale na pevnině v oblasti dnešního Dare County. Tato zjištění naznačují, že pokud se někteří z kolonistů rozhodli spojit s kmenem Croatan, jejich cesta mohla vést pouze přes zvuk do této pevninské oblasti. „Podle záznamů, když se guvernér kolonie John White vrátil tři roky poté, co v roce 1587 odešel pro zásoby, jediným důkazem o místě pobytu kolonie bylo slovo ‚Croatoan‘ – kdysi domov indiánů Croatan na ostrově Hatteras – vyřezané na palisádě pevnosti a písmena ‚CRO‘ vyřezaná do dubu. To bylo široce interpretováno jako signál od kolonistů, že se přestěhovali na Croatoan – tedy na Hatteras. Ale v nedávné výzkumné zprávě ‚Croatan: The Untold Story‘ zkušený archeolog Eric Klingelhofer, viceprezident pro výzkum v neziskové organizaci First Colony Foundation, říká, že přezkum historických map naznačuje, že kmen Croatan, který se spřátelil s osadníky z Roanoke, ve skutečnosti nežil na ostrově Hatteras; žili na pevnině naproti ostrovu Roanoke v oblasti, která je nyní pevninskou částí Dare County. Pokud tedy alespoň někteří kolonisté šli žít s indiány Croatan, možná museli jen přeplout zvuk. ‚Kartografická studie tedy naznačuje, že široké území bylo v historickém období připsáno zbytkovým Croatoanům a že pravděpodobné místo jejich hlavního osídlení a samotného Dasemunkepeuc leželo severozápadně od Roanoke v blízkosti moderního Mashoes,‘ tvrdí Klingelhofer ve zprávě, publikované na webových stránkách nadace,“ upřesňuje web coastalreview.org.
Původní jména, ukradené příběhy: jak jazyk pohřbil skutečnou historii
Jedním z nejopomíjenějších aspektů záhady Ztracené kolonie je proměna jazyků a pojmů, které nám dodnes určují způsob, jakým o událostech přemýšlíme. Zatímco název „Roanoke“ dnes zní jako konkrétní historická lokalita, původně šlo o pojmenování celého pobřežního pásu, který se táhl desítky kilometrů od vnitrozemí k oceánu. V domorodých jazycích nebylo Roanoke místem, ale vymezeným „prostředím života“, které sdílelo více kmenů. To samé platí pro výraz „Croatoan“ – ten sice byl vyryt do palisády, ale ve své původní formě mohl označovat společenství, cestu, směr nebo duchovní domov. Přímé jazykové překlady Evropanů tedy zásadně zkreslily význam zprávy, kterou mohli kolonisté skutečně chtít zanechat.
Evropská posedlost přesností a vlastnictvím prostoru – hranice, místa, mapy, body na ose – byla v absolutním kontrastu s domorodým chápáním krajiny jako živého celku. Co pro Angličany byla „opuštěná kolonie“, to pro místní kmeny mohl být „přijatý kruh příbuzných“.
V tom je možná největší tragédie Roanoke: nedorozumění dvou světů, která nebyla nikdy napravena. Nejen v realitě, ale ani v dějepisných knihách. Důsledkem tohoto jazykového rozporu bylo i to, že příběh Ztracené kolonie byl vždy psán výhradně očima evropských badatelů – a nikoliv těmi, kteří s kolonisty nejspíše strávili poslední měsíce či roky jejich života.
Zajímavostí, která se jen zřídka dostane do veřejného prostoru, je i fakt, že žádný z dochovaných anglických záznamů neobsahuje pokus o systematické učení se jazyků původních obyvatel. V přímém kontrastu s tím je ústní tradice některých kmenů, která obsahuje anglická slova z 16. století – výrazy, které se už dávno přestaly používat i v samotné Británii. To naznačuje nejen vzájemný kontakt, ale také kulturní výměnu, která šla daleko za rámec běžných diplomatických návštěv. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, aby ztracení osadníci z Roanoke prostě zmizeli – mnohem pravděpodobnější je, že jejich příběh byl pohlcen jazykem, který si nechtěl pamatovat nic, co nezapadalo do kolonizačního narativu.
Co když jsme se celou dobu ptali špatně?
Čas plyne a záhada Roanoke přetrvává, jako by se vymykala běžné historické logice. Ale možná je jádrem problému právě to – že se ji už po staletí snažíme vysvětlit výhradně logikou, která platí pro západní civilizaci. Hledáme těla, ruiny, nápisy, artefakty. Hledáme hmotné důkazy zmizení, ale co když kolonisté nezmizeli? Co když přestali být kolonisty – a začali být něčím jiným?
Možná právě to, že nenalezli kříž, znamenalo, že nevolali o pomoc. Možná „Croatoan“ nebylo volání o záchranu, ale tiché potvrzení rozhodnutí – rozhodnutí neopustit tento nový svět, ale stát se jeho součástí.
Mayské varování z Tortuguera: tajemný disk, který prý předpověděl návrat „bohů z hvězd“
Od chvíle, kdy guvernér White našel opuštěnou palisádu, jsme přepisovali příběh o ztracených lidech podle obrazu tragédie. Ale co když se nejednalo o zánik, nýbrž o přechod? Přijetí nové identity, nové kultury, nové podoby přežití? Pokud někdo přežil – a náznaků je mnoho – pak přežil právě proto, že se vzdal minulosti.
Možná jsme dnes obklopeni potomky těch, o kterých tvrdíme, že zmizeli. Jen jsme se nikdy nenaučili číst jejich příběh očima těch, kteří jej žili.
Historie má tendenci oslavovat vítěze, ale v případě Roanoke není vítěz ani poražený. Je jen mlčení – a hluboké mezery mezi řádky. A možná právě v těchto mezerách se skrývá pravda, kterou si netroufáme pojmenovat. Ne proto, že bychom ji nemohli přijmout. Ale proto, že jsme se na ni nikdy nezeptali správně.
