Nikdo nestřílel, a přesto nás dobyli. Všechno, co jsme budovali, je dnes v jejich rukou – a my jim za to poslušně platíme.
Nikdo nestál na hranicích se zbraní, přesto jsme přišli o kontrolu nad tím nejzákladnějším, co tvoří samotnou páteř státu – nad vlastní vodou. Nešlo o dramatickou revoluci, ale o tichou transformaci, ve které hrály klíčovou roli netransparentní smlouvy, koncese a přenechání městských vodáren soukromým zahraničním firmám. Až příliš často bez jakékoli veřejné debaty, bez referend a bez zpětné možnosti nápravy. Dnes platí čeští občané miliardy ročně za provoz systému, který si sami vybudovali, ale který vlastní někdo jiný. Ten někdo sídlí často mimo republiku a zisky odvádí pryč. Výsledkem je paradox: stali jsme se nájemci vlastního vodního bohatství. Tento článek proto neobviňuje politiky, ale odhaluje strukturu ekonomické kolonizace – a začíná tam, kde vše potichu začalo: u kohoutku s pitnou vodou.
„V České republice existuje více než 6 000 vodovodních systémů a 2 500 kanalizačních systémů. Jejich provoz zajišťuje přes 6 500 subjektů. Více než 70 % obyvatel České republiky je zásobováno vodou skrze provozní model, kdy infrastruktura zůstává ve vlastnictví obcí, ale provoz je zajišťován soukromými firmami. Většina těchto firem je vlastněna zahraničními společnostmi. Tento model vznikl po roce 1993 jako důsledek decentralizace majetku a absence strategického řízení. Proces uzavírání provozních smluv nebyl jednotně koordinován a často chyběla transparentnost. V některých případech byly smlouvy uzavírány na desítky let bez možnosti výpovědi. Provozovatelé tak mají zajištěný stabilní a dlouhodobý zisk. Obce ztrácí přímý vliv na provoz, ceny i investice. Zisky z prodeje vody v těchto modelech odcházejí mimo ČR. Místo toho, aby byly reinvestovány do infrastruktury, často končí jako dividendy zahraničních vlastníků. To ohrožuje dlouhodobou udržitelnost systému. Náklady na obnovu infrastruktury jsou přitom enormní. Dochází k prodlužování životnosti potrubí, které je již technicky za hranou. Zatímco obyvatelé platí více, systém stárne. Zahraniční provozovatelé nemají přímou motivaci k modernizaci. Provozní model je výhodný pro provozovatele, nikoli pro spotřebitele. Obce, které si ponechaly vodárenské podniky, vykazují vyšší transparentnost i lepší kontrolu. Trend posledních let ukazuje zájem některých měst o návrat k vlastnímu provozu. Přesto je situace z velké části neměnná a zafixovaná dlouhodobými smlouvami,“ uvádí k tématu transparency.cz.
Když si cizinec koupí studnu a prodá vám vaši vlastní vodu
Na začátku devadesátých let se v českých městech rozbíhala vlna transformací, která měla přinést modernizaci a lepší správu veřejných služeb. V praxi to však u vodáren často znamenalo tiché předání provozu do rukou soukromých zahraničních firem – zejména francouzských gigantů jako Veolia a Suez, či rakouské Energie AG. Obce si sice formálně ponechaly potrubí a úpravny vody, ale klíčová rozhodnutí a tok peněz ovládli jiní.
Mýtus volby: proč svoboda dneška přináší víc úzkosti než radosti
Z původně veřejné služby se tak stal byznysový model, ve kterém se ziskovost počítá na miliardy. Právě díky uzavřeným koncesním smlouvám na desítky let, bez možnosti předčasného ukončení, získaly tyto firmy prakticky neotřesitelnou pozici. Česká města si často ani po letech nemohou dovolit návrat k samosprávnému provozu – výstupní klauzule by znamenaly astronomické penále.
Provozní model, který dnes funguje ve více než 70 % České republiky, tak přináší stabilní příjem zahraničním koncernům. Zisk z každé faktury za vodu, kterou zaplatí občan, totiž nejde zpět do městské infrastruktury, ale na účty akcionářů v zahraničí. A tak zatímco sítě stárnou, ceny rostou.
Závažným problémem zůstává i to, že samotný provoz je řízen netransparentně. Mnohé smlouvy jsou částečně neveřejné, jejich detaily známé jen radnicím, které je kdysi podepsaly – často bez hlubší právní expertízy či veřejné kontroly. Vodné a stočné je tak v mnoha regionech jednou z nejvyšších položek v rodinných rozpočtech.
Ztráta kontroly nad vodou znamená ztrátu politické suverenity v praxi. Bez možnosti ovlivnit cenu ani investice se obec stává rukojmím vlastní infrastruktury. A stát, který by měl být garantem strategických zdrojů, se tváří, že jde o věc samosprávy. Jenže ve skutečnosti se rozhoduje jinde – v zasedačkách firem sídlících mimo Českou republiku. Situace je natolik kritická, že i některé obce, které provoz ponechaly ve veřejných rukou, dnes čelí tlaku, aby model změnily. Mezinárodní společnosti často nabízí krátkodobé investice nebo nižší ceny na začátku – výměnou za dlouhodobou exkluzivitu. Takové obchodní strategie nelze označit jinak než za sofistikovanou formu ekonomické kolonizace.
Když se podíváme do statistik, Česká republika patří mezi země s největším podílem zahraničních provozovatelů v oblasti vodního hospodářství. Zatímco v západní Evropě probíhá trend renacionalizace a návratu k veřejné správě vody (tzv. remunicipalizace), v Česku zůstáváme zakonzervováni v modelu z přelomu tisíciletí.
Kritici upozorňují, že voda není běžná komodita. Je to základní životní potřeba a měla by být pod veřejnou kontrolou. Zatímco elektřinu nebo plyn si můžete vybrat od různých dodavatelů, voda je monopolní služba. Tím spíš by měla být chráněna před tržní logikou a vyváděním zisků.
Zakázaná pravda: proč se lidé bojí říct, co si myslí, a kdo tahá za nitky ticha?
Ve Francii, která je domovinou koncernu Veolia, se po dekádách privatizace začaly vracet vodárenské podniky zpět do rukou měst. Paříž, Grenoble i Nice ukázaly, že to jde – a že veřejný model může být levnější, kvalitnější a spravedlivější. V Česku ale podobná snaha naráží na sílu smluv a politickou neochotu.
Skutečný problém není jen v cizích firmách. Je v systému, který umožnil, aby bylo s vodou zacházeno jako s trhem, ne jako s právem.
A tak zatímco v některých regionech stoupá cena vody i bez odpovídajících investic, v jiných se města pokoušejí o změnu. Ale cesta zpět je složitá – a často politicky nepopulární.
Až příliš dlouho jsme žili v iluzi, že voda je samozřejmost. Ale jakmile se z ní stane komodita, stává se i z občana klient – a z klienta platící rukojmí. Tímto okamžikem jsme přestali být správcem a stali se nájemníkem. Ne cizí země, ale vlastního domova.
Banky, které už nejsou naše – a komu se dnes platí úroky
Když Česká republika po roce 2000 privatizovala své největší banky, včetně Komerční banky, České spořitelny nebo IPB, zdálo se to jako logický krok – západní know-how mělo pomoci ozdravit finanční sektor. Jenže spolu s tím jsme ztratili ještě něco mnohem zásadnějšího: rozhodovací moc, zisky a vliv na to, kam proudí peníze. Dnes většinu tuzemského bankovního trhu ovládají zahraniční mateřské společnosti. A jejich cílem není posílení české ekonomiky – ale maximalizace zisků pro své akcionáře.
Podle dat České národní banky reinvestují zahraniční vlastníci pouze necelých 30 procent svých zisků zpět do českého hospodářství. Zbytek – tedy více než 70 procent – každoročně odchází pryč. Místo aby finance zůstaly na podporu regionů, hypoték, malých podnikatelů nebo infrastruktury, míří do Itálie, Rakouska, Francie či Belgie. Tento odliv zisků se pohybuje v desítkách miliard korun ročně. Ačkoliv banky působí v České republice, jejich srdce bije jinde – a s tím i jejich loajalita.
„Zahraniční vlastníci firem působících v České republice ročně odvedou na dividendách desítky miliard korun do zahraničí. Data ukazují, že reinvestují pouze přibližně 30 % zisku. Zbytek je vyveden formou dividend a zůstává mimo českou ekonomiku. Největší část z těchto zisků pochází z oblastí finančních služeb, energetiky a maloobchodu. U bankovního sektoru je situace obzvlášť výrazná. Většina velkých bank je dnes v rukou zahraničních skupin. Například Komerční banka je vlastněna francouzskou Société Générale, Česká spořitelna rakouskou Erste Group. Tito vlastníci rozhodují o dividendové politice podle potřeb mateřských společností. To znamená, že drtivá většina zisku nekončí v České republice, ale v zahraničí. Takto vyvedené prostředky pak mohou chybět při podpoře domácí ekonomiky. Nízká míra reinvestic zpomaluje modernizaci, snižuje inovační potenciál a prodlužuje dobu návratu investic do veřejné sféry. Zahraniční firmy využívají infrastrukturu a lidské zdroje státu, ale nepřispívají adekvátně na jeho rozvoj. Česká republika má v rámci EU jednu z nejnižších úrovní reinvestovaného zisku ze všech států. V některých letech dosahuje čistý odliv až 300 miliard korun ročně. Tento jev dlouhodobě oslabuje vnitřní ekonomickou stabilitu. Vyvádění zisků je legální, ale ekonomicky problematické. Bez dostatečných reinvestic nelze očekávat udržitelný růst. Závislost na externím kapitálu přináší vyšší zranitelnost. Stát nemá přímé nástroje, jak tento proces omezit. Regulace je složitá kvůli pravidlům EU. Přesto je nutné o těchto faktech veřejně mluvit,“
uvádí k tématu cnb.cz.
Stovky miliard pryč: bankovní eldorádo, které nás stálo víc, než se říká
„Privatizace bank v České republice byla od počátku vnímána jako nezbytný krok k ozdravení finančního sektoru. Záměrem bylo přivést silné zahraniční partnery, kteří by přinesli kapitál, zkušenosti a stabilitu. Ve výsledku však české banky přešly za zlomek své skutečné hodnoty do rukou nadnárodních skupin. Například Česká spořitelna byla prodána rakouské Erste Group za necelých 20 miliard korun. Přitom jen v letech 2001 až 2010 vyplatila Erste na dividendách z této akvizice více než 30 miliard korun. Podobně Komerční banka, dnes vlastněná Société Générale, přinesla svému vlastníkovi v prvních deseti letech přes 25 miliard čistého zisku. Celkově se podle odhadů odborníků vyplatilo českými bankami zahraničním akcionářům více než 80 miliard korun. To je suma, která neputovala zpět do české ekonomiky. Očekávané reinvestice a transfer know-how se naplnily jen částečně. Podle kritiků byla privatizace příliš unáhlená a nedostatečně řízená. K prodejům často docházelo bez férové soutěže nebo veřejného výběrového řízení. Bankovní dohled byl v té době oslabený a stát ztratil strategickou kontrolu nad klíčovým sektorem. Český stát přišel i o schopnost ovlivňovat úrokové sazby, podmínky pro hypotéky nebo úvěrové programy pro podnikatele. Ve chvíli, kdy došlo ke krizi, neměl stát žádný nástroj, jak přimět banky, aby peníze investovaly doma. České banky se tak staly výkladní skříní pro zahraniční matky – zdrojem stabilních výnosů bez rizika. Podle některých ekonomů šlo o jednu z největších ekonomických chyb transformačního období. Oslabila domácí finanční nezávislost a zvýšila zranitelnost vůči globálním otřesům. Zahraniční banky dnes ovládají přes 90 % českého bankovního trhu. Jejich rozhodnutí se dějí mimo republiku, mimo dosah domácího dohledu. Kritici tvrdí, že vlády všech barev rezignovaly na jakýkoli dlouhodobý plán. O prodeji bank rozhodovala krátkodobá fiskální potřeba, nikoli strategický zájem. Nešlo o posílení systému, ale o rychlé získání peněz do rozpočtu. A přestože se tehdy mluvilo o prospěšnosti privatizace, v praxi šlo především o to, že se stát zbavil odpovědnosti. Náklady ale zůstaly – a platíme je dodnes,“ uvádí dále k tématu a zločineckým praktikám porevolučních let portál lidovky.cz.
Pomalu vařená žába: proč jsme neřekli ne
Národ se nevzdává v jeden den. Nevstane ráno a neprohlásí: „Už se nebudu bránit.“ Vzdává se pomalu, po částech. Pokaždé, když si řekne, že „to není tak zlé“. Když přijme další kompromis, další výmluvu, další ticho. Tak jako žába, která si nevšimne, že se voda v hrnci pomalu ohřívá, až je příliš pozdě vyskočit, ztratila i Česká republika svou suverenitu bez výstřelu. Nebyl žádný převrat, žádné referendum, žádná vnější okupace. Jen série rozhodnutí, která se děla za nás – nebo ještě hůř – s naším mlčenlivým souhlasem.
Privatizace byla často podávána jako nutnost. Vstup zahraničních investorů jako vítězství. Zahraniční vlastnictví jako známka pokroku. Média tomu tleskala, politici to schvalovali a veřejnost… mlčela. Lidé byli unaveni. Vycházeli z krize 90. let, bojovali o přežití, začínali znovu. Byli vděční za stabilitu, i když za cenu závislosti. A tak, zatímco se lidé starali o každodenní starosti, stát se měnil k nepoznání.
Z ideálů je dluh: jak jsme svobodu proměnili ve splátkový kalendář a ztratili odvahu chtít víc
Zatímco jsme věřili, že jsme součástí Evropy, někdo jiný se postaral o to, že jsme především součástí jejich ziskových plánů. Vodárny, banky, energetika, média – vše se postupně přesouvalo pod cizí vliv. Ne přes noc, ale systematicky. Kousek po kousku. A pokaždé se našel důvod, proč to přijmout. Únava. Nedůvěra ve stát. Víra v „trh“. Strach, že „to jinak nejde“. Veřejnost byla otupována tím, že „jsme malí a slabí“ a že „v globalizovaném světě se to jinak dělat nedá“. Tato psychologická demobilizace byla možná tím největším zločinem. Lidé se přestali ptát, jestli má stát sloužit jim – a začali přijímat, že stát slouží těm, kdo mají peníze, know-how a vazby. Odpovědnost se stala sprostým slovem. Zájem o věci veřejné byl zesměšňován jako naivita nebo extremismus.
A dnes? Dnes mnozí říkají: „To se stejně nedá změnit.“ Právě to je důkaz, že ta voda už vře. Kdyby národ věřil, že má moc – žádal by změnu. Kdyby média fungovala jako kdysi – zvedla by poplach. Kdyby elity měly odvahu – otevřely by debatu. Jenže mlčíme. A tím říkáme ano, i když bychom měli křičet ne.
To, co nás porazilo, nebyl jeden konkrétní akt zrady. Byl to soubor drobných ústupků, pohodlí, strachu a ticha. Právě proto se změna nemůže stát jinak než naopak: po kouscích, rozhodnutím za rozhodnutím. Přestat věřit, že to „tak prostě je“. Přestat mlčet. Přestat čekat, až to za nás někdo udělá. Protože čím déle budeme zůstávat v té teplé vodě, tím méně šancí máme, že z ní ještě vyskočíme živí.
Ztracená suverenita se nevrací slovy – jen činy. A někde to už pochopili
V mnoha státech Evropy si už uvědomili, že svrchovanost nad vodou, elektřinou nebo médii není otázkou minulosti – ale přežití. Norsko nikdy nedovolilo, aby kontrolu nad svou energetikou převzaly zahraniční koncerny. Státní firma Equinor (dříve Statoil) zůstává národním pilířem. Norský stát si ponechal většinový podíl v klíčových odvětvích a zisky neodtékají z země – naopak se vracejí ve formě investic, sociálních programů a technologického vývoje. V Norsku je to normální. U nás utopie.
Francie si prošla opačnou cestou než Česká republika. Po desetiletích privatizace začala zjišťovat, že ztráta kontroly nad vodou a veřejnými službami přináší zhoršení kvality a růst cen. Paříž, Grenoble, Nice – všechna tato města převedla vodárny zpět do vlastních rukou. Takzvaná remunicipalizace není návratem ke komunismu, ale odpovědí na selhání trhu. Lidé si začali klást otázky: Proč platíme za vodu víc, když jsme ji kdysi měli levnější a dostupnější? A proč nemáme žádné páky na změnu? Jejich odpovědí byla akce.
Maďarsko šlo ještě dál. Orbánova vláda vrátila pod státní kontrolu bankovní sektor, část energetiky i média. Ať si o politických okolnostech myslíme cokoli, fakt zůstává: Budapešť dnes nečeká, až jí zahraniční investoři něco dovolí. Jedná. Má vlastní národní banku s rozhodovacím právem, státem vlastněné distribuční sítě i strategické rezervy plynu a ropy. Suverenita tam není slovo z památníků – ale nástroj každodenního řízení státu.
V České republice se zatím o těchto tématech bojíme mluvit. Každý, kdo zpochybní stávající model, je označen za extremistu, nacionalistu nebo zpátečníka. Jenže suverenita není nostalgie. Není to vzpomínka na nějaký „lepší“ režim. Je to praktický základ bezpečí a stability. Stát, který nevlastní své zdroje, nemá čím chránit své občany. Nemá čím ovlivnit cenu vody, energií, informací ani peněz. A stane se rukojmím těch, kteří je vlastní.
Vrátit ztracené není snadné. Ale je to možné. Cesta k tomu vede přes odvahu pojmenovat chyby, vyžadovat změny a nebát se jít proti proudu.
Nikdo za nás nezmění systém, ze kterého sami nechceme vystoupit. Zůstávat v modelu, kde 70 % zisků odchází za hranice, je jako pronajímat si vlastní dům a děkovat, že nám dovolili zůstat v kuchyni.
Ztracená republika se nevrátí tím, že budeme litovat. Vrátí se jen tehdy, když ji začneme znovu vyžadovat – ve smlouvách, v referendech, ve volbách, ve vlastních postojích. A právě tady se rozhoduje, jestli ještě máme šanci. A jestli o ni vůbec stojíme.
A pokud ano, pak musíme začít tam, kde jsme přestali být pozorní. Musíme znovu věřit, že máme právo se ptát, komu slouží zákony, kdo vlastní klíčové podniky a proč. Musíme si připomenout, že stát není firma, ale náš společný projekt. A že být občanem není jen právo chodit k volbám jednou za čtyři roky – ale povinnost dohlížet, vyžadovat, bránit.
Ukradli nám stát, prodali budoucnost: co se dělo, když národ spal a elity plenily republiku
Náprava nikdy nepřijde shora. Musí začít zdola – v obcích, městech, na veřejných fórech. Tam, kde se rozhoduje o vodě, teple, školách a nemocnicích.
V tom, co vlastníme, co spravujeme, co chráníme. Protože bez toho nebude žádná obroda – jen další ztráta. A ztráty, které nepojmenujeme, se nikdy nestanou výzvou k činu. Jen zapomenutou minulostí.
Až se jednou zeptají, proč jsme nic neudělali…
O budoucnosti se nerozhoduje jednou větou. Ani jedním zákonem. Rozhoduje se v mlčení. V nečinnosti. V přijetí každodenních nespravedlností, které jsme přestali vnímat jako chybu a začali brát jako normu. Ztratili jsme kontrolu nad svou vodou, bankami, elektřinou i médii – ale především jsme ztratili víru, že bychom s tím mohli ještě něco udělat. A právě to je ta největší prohra. Ne privatizace. Ne zahraniční vlastnictví. Ale vnitřní vzdání se odpovědnosti. Často se uklidňujeme tím, že „to dělají všude“. Že „jsme příliš malí na odpor“. Ale to není pravda. Odvaha není závislá na velikosti země. Je závislá na stavu mysli. A pokud se spokojíme s tím, že za nás budou rozhodovat jiní – investoři, nadnárodní koncerny, nevolené instituce – pak neztrácíme jen hospodářství. Ztrácíme sebeúctu. Ztrácíme republiku jako stav ducha, ne jako soubor hranic.
Každá generace dostává svou příležitost. Tu svou šanci říct: „Tady je naše hranice. A dál už ne.“ Možná je teď řada na nás. Možná není pozdě. Ale pokud budeme dál žít ve zrychleném rezignovaném rytmu, pak jednou přijdou děti a zeptají se: „A vy jste to neviděli?“ A nejhorší odpověď bude: „Viděli. Jen jsme nemluvili.“
Když zloději slaví a spravedlnost mlčí: proč český stát chrání ty, kteří ho rozebrali na součástky
Budoucnost nezačne sama od sebe. Musíme ji začít psát teď. Ne lítostí. Ale vědomím, že republiku máme jen tehdy, když si ji každý den zasloužíme. My všichni – smlouvou, volbou, otázkou, odporem. Protože žádný jiný zázrak nepřijde. A žádná jiná země nás nezachrání před námi samými.
