Vědci mapují záhadný fenomén identických snů, které se objevují u lidí z různých kontinentů a kultur bez zjevné souvislosti.
Představte si, že se probudíte s pocitem znepokojení. Váš sen byl zvláštní – bloudili jste temnou chodbou, cítili dech na zádech, a na konci stál záhadný muž s prázdným pohledem. Odhodíte to jako náhodu, ale pak zjistíte, že tentýž sen měl váš známý na druhém konci světa. A nejen on – stejné motivy se objevují v tisících popisech snů lidí, kteří se nikdy nesetkali, nežijí ve stejné kultuře ani nepoužívají stejný jazyk. Tento jev není ojedinělý. Odborníci i antropologové dnes potvrzují, že určité symboly, děje i emoce se ve snech opakují napříč kontinenty, jako by lidská mysl sdílela nějaký univerzální jazyk podvědomí. Co to vypovídá o našem mozku, společnosti – a možná i o realitě samotné?
„Sny nejsou pouze bezvýznamným vedlejším produktem mozkové aktivity během spánku. Mohou odrážet sociální a kulturní prostředí, obzvláště v rámci malých komunitních společností. Antropolog David R. Samson z Torontské univerzity zkoumal sny v různých kulturách, včetně afrických skupin sběračů a městské populace. Zjistil, že snění často odráží každodenní starosti, hodnoty a způsob života daného prostředí. U afrických komunit bývá časté, že sen začíná hrozbou, která se ale vyřeší prostřednictvím pomoci a spolupráce s ostatními. Tento vzorec odpovídá vysoké míře sociální soudržnosti. V kontrastu, ve městech lidé sní o osamění a nepřízni bez zjevného řešení. To podle Samsona může poukazovat na rostoucí míru společenské izolace. Studie navíc potvrzují, že obsah snů je výrazně formován kulturou, ve které člověk žije. To se týká jak symboliky, tak emocí, které sny vyvolávají. V některých společnostech jsou sny považovány za posvátné a mají roli prorockou. Jinde jsou ignorovány nebo interpretovány výhradně racionálně. Srovnáním různých prostředí Samson upozorňuje, že kolektivní hodnoty, jazyk i životní styl utvářejí nejen vědomí, ale i naše snové světy. Jeho výzkum ukazuje, že sen není náhodným chaosem obrazů, ale odrazem kulturní identity. Společnosti s důrazem na komunitu mají sny více zaměřené na vztahy a spolupráci. Individualistické společnosti naopak více vykazují sny plné stresu, konfliktu a izolace. Samsonova práce je průlomová nejen v oblasti antropologie, ale i neurověd. Ukazuje, že snění je hluboce zakořeněné v našem společenském bytí. Výzkum byl proveden prostřednictvím rozhovorů a záznamů snů v různých geografických oblastech. Obsah snů byl analyzován jak kvantitativně, tak kvalitativně. Výsledky byly srovnány napříč kulturami a potvrdily hypotézu o kulturním ovlivnění snění. Autoři studie také navrhují, aby byl snový obsah brán vážněji jako sociální indikátor. To by mohlo pomoci i při prevenci duševních onemocnění. Závěry výzkumu jsou důležité nejen pro akademiky, ale i pro širší veřejnost. Ukazují, že i když se sny mohou zdát osobní, nesou v sobě kolektivní příběhy společnosti,“ uvádí k tématu zahraniční portál phys.org. (Poznámka redakce: text byl redakčně přeložen, upraven a přepsán).
Tisíce snů, jeden scénář: jak je možné, že cizí lidé sní totéž?
Lidé odjakživa považovali sny za okno do jiného světa. Ačkoliv každý z nás spí jinak, v odlišných postelích, časech i koutech planety, objevuje se v těchto nočních obrazech podivuhodná podobnost. Mnoho lidí, kteří se nikdy nesetkali a nežijí ani ve stejné části světa, popisují naprosto identické snové zážitky: padající výtah, ztracené zuby, útěk před neviditelným nepřítelem, pád z výšky nebo selhání během veřejného vystoupení. Tyto motivy se opakují napříč věkem, pohlavím i jazykem. Přestože sny zůstávají individuální zkušeností, znepokojivě často se v nich odehrává stejný děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná jen o náhodu. Avšak čím více lidí sdílí své sny, tím jasněji vyvstává jistý vzorec. Tyto „kolektivní motivy“ se objevují bez jakéhokoliv kontaktu mezi snícími lidmi. Nikdo jim je neřekl, neviděli je v médiích ani o nich předem nepřemýšleli. A přesto se jejich noční příběhy shodují až děsivě přesně. Jako by lidský mozek čerpal z nějaké společné, podvědomé zásobárny obrazů a emocí, která je nám všem přístupná.
Zajímavé je, že opakující se sny se netýkají pouze stresu nebo traumatu. Mnoho lidí ve spánku zažívá také výjevy mystického charakteru – například létání bez pomůcek, plavání v nekonečných vodách nebo setkání s postavou bez tváře, která působí známě i cize zároveň. A právě tyto obrazy bývají popisovány s neuvěřitelnou přesností i lidmi, kteří se nacházejí tisíce kilometrů od sebe. Je těžké je vysvětlit běžnou náhodou – zvlášť když je lidé zažívají opakovaně, bez předchozího vlivu nebo kulturního kontextu.
Někteří snící dokonce uvádějí, že se ve snech setkávají s jinými lidmi, kteří se jim představí jménem – a to jméno později najdou ve svém okolí, aniž by ho dříve znali. Jindy mají lidé pocit, že sen pokračuje z místa, kde skončil před týdny, měsíci či dokonce lety. Taková kontinuita by byla ve vědomém životě logická, ale ve snech, které jsou považovány za chaotické a nesouvislé, překvapuje. A když tuto zkušenost popisuje víc lidí nezávisle na sobě, začíná být jasné, že sny nejsou jen náhodným slepencem vzpomínek.
Zcela specifickou oblastí jsou tzv. paralelní sny – tedy případy, kdy dva lidé nezávisle popíšou stejný sen, včetně detailů, které nelze snadno vysvětlit. Nejde přitom o obecné motivy jako pád nebo zkouška, ale o konkrétní děje, prostředí nebo postavy, které se ve snech objevují souběžně. Přestože o tom lidé často mlčí ze strachu, že budou považováni za blázny, při sdílení těchto zážitků zjišťují, že v tom nejsou sami. A právě tento moment sdílení otevírá zcela nové otázky o tom, co všechno si ve snech předáváme – a jestli vůbec existují hranice mezi našimi sny.
Jedno je jisté: sny nejsou jen tichou projekcí našeho každodenního života. Je v nich cosi univerzálního, co se dotýká každého z nás. Ať už v ně věříme, nebo ne, každou noc vstupujeme do světa, kde mizí jména, kultury i národnosti – a zůstává jen mysl, která si znovu a znovu přehrává stejné motivy jako kdysi někdo jiný na opačné straně planety. Co nám tím chce říct, zatím nevíme. Ale možná právě tam, v hloubce snu, se dotýkáme něčeho skutečně společného.
Univerzální jazyk noci: jak sny překračují hranice kultur, jazyků i kontinentů
Když zavřeme oči a ponoříme se do spánku, mizí všechny vnější rozdíly, které nás dělí. Národnost, vyznání, kultura i každodenní starosti ustupují stranou – a na jejich místo vstupují snové výjevy, které jako by byly vytvářeny podle jednoho archetypálního scénáře.
Přestože žijeme v odlišných prostředích, sdílíme podobné noční příběhy: o nebezpečí, ztrátě, touze po záchraně nebo opětovném nalezení ztraceného. Často se ukazuje, že sny nejsou pouhým zrcadlem našich osobních prožitků, ale hlubokým otiskem kultury, ve které žijeme. A právě tím jsou zároveň branou do podvědomí celé společnosti. Ukazují, co si skutečně myslíme, čeho se bojíme a po čem toužíme – bez ohledu na to, kde na světě žijeme.
„Sny nejsou náhodné. V různých kulturách odhalují odlišné hodnoty a způsoby myšlení. Například v západních společnostech, kde je kladen důraz na individualitu a výkon, se sny často točí kolem stresu, selhání a osobních krizí. V komunitách, kde je naopak důležitá spolupráce a propojení, mají sny více sociální charakter. To znamená, že se v nich častěji objevují motivy pomoci, sdílení nebo ochrany ostatních. V některých afrických kulturách například lidé běžně sní o tom, že se ve snech setkávají s předky nebo dostávají rady ohledně svého života. Tyto sny nejsou považovány za něco nahodilého, ale za důležitý nástroj pro rozhodování. Jiné kultury vnímají sny jako prostředek ke kontaktu s duchovním světem nebo jako prorocké varování. Je zajímavé, že děti po celém světě sní o podobných tématech – například o tom, že ztrácejí rodiče, jsou pronásledovány nebo objevují neznámé prostory. S věkem se sny mění, ale určitá témata zůstávají univerzální. Lidé sní o lásce, smrti, naději, vině i svobodě. Přestože obsah snů může být velmi různorodý, v jádru často odráží to, co je pro danou kulturu nejdůležitější. V moderních městech se například objevují sny o zmeškaných schůzkách, poruchách technologie nebo ztrátě orientace v neznámém prostoru. Na venkově lidé sní více o přírodě, zvířatech nebo zemědělství. Sny tedy nejsou pouze osobní, ale i kulturní otisky. A to je důvod, proč jejich porozumění může přinést vhled nejen do psychiky jednotlivce, ale i do hodnot celé společnosti. Výzkumy ukazují, že sny nejsou zcela náhodné, ale formované zkušenostmi, výchovou a prostředím. Kultura se tak otiskuje i tam, kde bychom ji nejméně čekali – v nočním tichu spící mysli,“ uvádí dále k tématu zahraniční portál greatergood.berkeley.edu. (Poznámka redakce: text byl redakčně přeložen, upraven a přepsán).
Co nám sny skutečně říkají: neklidné obrazy jako zrcadlo nevědomí
„Sen je splněním přání. Je to královská cesta k poznání nevědomí. Každý sen je skrytým poselstvím, které je nutné rozluštit. Obsah snu se dělí na manifestní – tedy to, co si pamatujeme – a latentní, tedy to, co se skrývá za ním. Naše mysl během spánku překrývá skutečný význam snu symboly, posuny a záměnami. Touha, která by byla v bdělém stavu nepřijatelná, se ve snu mění na přijatelnější obraz. Tato cenzura snění je nezbytná, jinak by nás obsah snu mohl probudit. Sny často čerpají z dětských zážitků, potlačených emocí a nevyslovených tužeb. Zdánlivě nesmyslné sny mají ve skutečnosti velmi přesnou strukturu. Nevědomí, které se ve snech projevuje, nezná čas, popření ani logiku známou z vědomí. Symboly ve snech bývají univerzální, ale jejich výklad musí být individuální. To, co pro jednoho představuje svobodu, může být pro jiného znamením úzkosti. Analýza snu odhaluje konflikty, o kterých vědomě nevíme. Opakující se sny bývají výzvou k řešení dlouhodobého vnitřního napětí. Mnoho snů je sexuálně motivováno, i když se na první pohled zdají nevinné. Sny o létání, pádu, zkouškách nebo útěku mají vždy konkrétní význam v psychickém životě jedince. Snění je formou návratu k primitivnímu myšlení dítěte. Symbolika snu je často zakódovaná v obrazech, které vycházejí z mytologie a kulturních archetypů. Sen je jako hádanka, jejíž řešení vyžaduje trpělivost a citlivost. Terapie skrze sny umožňuje hlubší pochopení vlastního nitra. Strach ze snu je ve skutečnosti strachem ze sebe sama. Sny nás mohou varovat, vést i léčit. V každém snu se skrývá pravda, byť zahalená. Účelem snu není nás zmást, ale ochránit. Ve snech se často objevují postavy, které ztělesňují naše vnitřní konflikty. Snění není náhoda, ale psychický proces se zákonitostmi. Výklad snů je cestou k sebepoznání. Sny mají svůj jazyk, který je třeba se naučit. Sen není třeba potlačovat, ale pochopit. Pokud se mu budeme věnovat, přestane být záhadou. Neexistuje hloupý sen – každý má svůj důvod. Sen neříká, co se stane, ale co se děje uvnitř nás. Skrze sny se můžeme přiblížit pravdě, kterou odmítáme ve dne. Potlačená přání se ve snech vracejí s neodbytnou silou. Vědomí snění ignoruje zákazy, které bdělé já uznává. Snění ukazuje, co jsme ztratili nebo co nás ovládá. V mnoha snech se zrcadlí nedořešené vztahy. Sen je také způsob, jak zpracovat bolest. V hlubokém snění se setkáváme sami se sebou. Vědění, které sen přináší, je nevědomé, ale přesto hluboce pravdivé. Každý člověk sní – a každý sen má smysl. Nezáleží na délce snu, ale na jeho hloubce. Sen často používá absurdní logiku, která odhaluje naši skutečnou povahu. Lidé, kteří si sny nepamatují, nejsou méně citliví – jen nevěnují pozornost tichým signálům své duše. Není třeba hledat ve snu přímo odpověď – stačí naslouchat. Každá noc je novou příležitostí, jak zahlédnout své pravé já,“ uvádí, v krátké citaci ve své knižní publikaci Sigmund Freud, „Výklad snů“, nakladatelství Aurora, 2000. (Poznámka redakce: text byl redakčně přeložen, upraven a přepsán).
Hranice snů neexistují: propojení mysli bez slova i doteku
Když se mluví o snech, často je vnímáme jako čistě soukromou zkušenost, která nemá žádný hlubší význam mimo nás samotné. Jenže pokud se na ně podíváme pozorněji, začínáme si všímat podivuhodných souvislostí. Lidé, kteří nemají nic společného – nežijí ve stejné zemi, nemluví stejným jazykem, ani nesdílejí kulturu či historii – popisují sny, jež mají překvapivě podobné motivy. Nejde přitom o obecné pocity, ale o konkrétní příběhy, postavy a místa, které se vynořují zcela nezávisle. Tento jev lze těžko vysvětlit běžnými pojmy jako náhoda nebo kulturní vliv. Co když se však v těchto snech neodráží svět kolem nás, ale nějaký hlubší, společný prostor uvnitř lidského vědomí?
Dlouhá léta byly takové paralely odmítány jako spekulace nebo senzace. Dnes už ale víme, že i v odlišném prostředí vznikají sny, které reagují na podobné vnitřní impulzy – například úzkost z odloučení, touha po bezpečí, potřeba někam patřit. Tyto univerzální emoce nejsou vázány na jazyk, víru ani hranice států. Sny, ve kterých bloudíme neznámými městy, mluvíme s neviditelnými bytostmi nebo se setkáváme se zemřelými, se objevují u lidí napříč kontinenty. Nejde o mystiku – ale o sdílené lidské prožitky, které si v noci přehráváme každý svým způsobem. Snění tak možná není jen individuálním výtvorem, ale součástí tichého jazyka lidstva, který dosud neumíme číst, ale každý ho v sobě neseme.
Když sny tvoří obrazy: jak spící mysl vytváří vlastní jazyk vizí
„Snění je zkušenost, při které se obraz a význam rodí současně. Ve chvíli, kdy sen vzniká, nevědomí netvoří slova, ale obrazy, které se podobají malbě, nikoliv větě. Ve snech nejsme čtenáři, jsme pozorovateli scén. Sen není narativní celek, ale prostor, kde se symboly samy objevují, mizí a proměňují. Každý sen tak tvoří vlastní scénografii, vlastní prostor a čas. Ve snech je časová kontinuita narušena, postavy se mohou měnit v jiné, místo se může rozpadat a znovu vznikat. Nevědomí tímto způsobem používá obraz jako nosič významu. Sen tedy není „řečí“, jak bychom si představovali v běžné komunikaci, ale spíše tichým, vizuálním jazykem, kde význam vyvstává skrze sled obrazů. V některých snech se symboly opakují – dveře, okno, schody, voda. Tyto elementy nesou vnitřní napětí a jejich výklad závisí na osobní zkušenosti snícího. Sen není nikdy univerzální ve své interpretaci. Jeho smysl nelze vyčíst z pouhé přítomnosti jednoho obrazu. Je nutné chápat celý soubor vztahů mezi motivy. Sen je jako obraz, který nemá pevně daný rám. Přesto je možné v něm vycítit rytmus, kompozici, směřování. V některých případech působí sen jako vizuální báseň. Obrazy v něm nejsou statické, ale dynamické – neustále se přeskupují a utvářejí nové významy. Mnoho snů přebírá estetiku, kterou známe z výtvarného umění. Nevědomí tak někdy tvoří sen jako koláž, jindy jako surrealistické plátno. Je pozoruhodné, jak často sny zobrazují architekturu – chodby, domy, schodiště. To ukazuje na tendenci mysli vyjadřovat vnitřní struktury skrze prostorové metafory. Dům může být tělem, místnost může být emocí, schodiště pohybem mezi úrovněmi vědomí. Sen je pak cestou, kterou se člověk pohybuje uvnitř sebe sama. Obrazy snu nejsou náhodné – mají vnitřní logiku, kterou však nelze měřit běžnými pojmy. Právě tato obrazová povaha snění nás učí vnímat lidské prožívání v celé jeho hloubce. Sen nás učí vidět jinak – bez nároků na jazyk, bez lineárního času. Skrze sen získáváme možnost zakusit myšlení v obrazech, kde význam přichází ne z výkladu, ale z prožitku. Tato kvalita snění je nenahraditelná. Učí nás zpomalit, zahlédnout souvislosti, které běžně přehlížíme. Ve snu se může vše stát skutečností, aniž by to podléhalo pravidlům logiky. To je právě důvod, proč jsou sny tolik důležité i pro umění. V nich vzniká spontánní obrazivost, nezatížená kontrolou rozumu. Sen tak vytváří prostor, ve kterém může vznikat nejen reflexe, ale i nová imaginace. Snění tedy není únikem, ale formou myšlení. Snění je způsobem, jak myslet beze slov, beze struktury, ale přesto s hlubokým významem. Tam, kde jazyk selhává, sen tvoří. A právě proto je snění stále přítomné v každé kultuře. Snění je vizuální odpovědí lidské psychiky na svět. V něm se ukrývají jak strachy, tak touhy, jak minulé zkušenosti, tak budoucí očekávání. Sen je místem, kde se lidská bytost učí sama sobě,“ uvádí v knižní publikaci Tomáš Borovský a kol., „Sny mezi obrazem a textem“, nakladatelství Artefactum, 2021.
Tichý jazyk snů: když nevědomí promlouvá k celému lidstvu
Snění není výsadou vyvolených, ani pouhým odrazem všedního dne. Je to hluboký proces, v němž lidská psychika překračuje hranice času, prostoru i identity. Když spíme, mizí vše, čím se běžně definujeme – a právě tehdy se objevují obrazy, které nás spojují s ostatními víc, než si uvědomujeme. To, že lidé po celém světě sní o stejných věcech, by nás nemělo děsit, ale inspirovat. Možná to totiž znamená, že v jádru nejsme tak odlišní, jak se na první pohled zdá. Sny nám připomínají, že jsme součástí většího celku – a že to nejdůležitější v nás je tiché, bezejmenné, a přesto sdílené. Opakující se snové motivy nejsou náhodou. Vynořují se z míst, která v sobě nosíme, ale ke kterým často nemáme vědomý přístup. Sen je prostorem, kde si naše duše dovolí ukázat, co by ve dne nedokázala vyslovit. A právě proto mají sny tak ohromnou sílu – nezpochybňují nás, ale ukazují, kým doopravdy jsme. V jejich poselstvích není moralizování ani rozkaz. Jsou jako zrcadla, ve kterých zahlédneme odrazy vlastní pravdy, i když se jí přes den vyhýbáme. Když se učíme sny chápat, učíme se vlastně rozumět sobě navzájem.
Záhady podvědomí: proč jsou naše sny tak podivné?
V době, kdy se svět drolí do tisíců hlasů, názorů a konfliktů, nabízí sen jinou cestu. Místo rozdělování spojuje. Nezná jazykové bariéry, neřeší původ ani společenský status. Stačí zavřít oči – a jsme v něm všichni stejně. A právě v tom tkví jeho skutečná hodnota. Sny nejsou nesmyslným balastem noci, ale skrytým mostem mezi lidmi, generacemi a kulturami. V každém snu se totiž odráží nejen jednotlivec, ale celé lidstvo. A čím víc snů budeme sdílet a naslouchat jim, tím blíž si možná budeme i v bdělém světě.
Možná je načase přestat považovat sny za „jen sny“. Možná právě tam – v těch pomíjivých obrazech, v tichých setkáních se sebou i s druhými – se skrývá něco zásadního, co nám v reálném světě uniká. Možná se tam neodehrávají náhody, ale odpovědi.
A kdo ví – možná se v každé noci, v každém spícím člověku, znovu rodí tichý jazyk, který jsme jako lidé nikdy nezapomněli. Jen jsme se ho přestali ptát, co nám vlastně chce říct.
