Nešlo jen o banány. V socialismu byla každá výprava do obchodu loterií. A kdo nechtěl stát fronty, musel šmelit.
„V socialistickém Československu nebyla cesta za běžným nákupem jen otázkou času – byla otázkou kontaktů, štěstí, úplatků a někdy i celé noci ve frontě. Představa, že zajít do obchodu znamená odejít s tím, co člověk potřebuje, byla naprosto iluzorní,“ píše v krátké citaci k tématu web nespechej.cz.
Člověk si zvykl, že musí „shánět“, nikoli „nakupovat“. A když se mu něco podařilo ulovit – třeba kilogram banánů nebo prací prášek značky TIX – byla to radost, která dnes zní skoro nepochopitelně.
Když regály zely prázdnotou a fronty měly vlastní život
Před obchody se tvořily fronty dlouho před otevírací dobou. Někdy fronta vznikla jen proto, že někdo zahlédl zaměstnance, jak vynáší přepravky s nedostatkovým zbožím – třeba s mandarinkami nebo jogurty. Lidé se seběhli, aniž by tušili, co se vlastně prodává. Čekalo se dlouhé hodiny, často i celou noc. A zdaleka ne každý se nakonec dostal na řadu.
Ukradli nám stát pod rukama: dnes cizím platíme za vodu, elektřinu i vlastní střechu nad hlavou
Předmětem touhy nebyly jen potraviny. „Chyběly pračky, ledničky, televize, ale i dámské hygienické potřeby nebo kvalitní prádlo. Pokud jste chtěli cokoliv lepšího, museli jste buď znát někoho z obchodu, nebo mít štěstí,“ vzpomíná pamětník a bývalý zaměstnanec Domu potravin v Brně.
Podpultová magie a černý trh jako každodenní realita
V Československu existovala oficiální ekonomika, ale ještě více fungovala ta neoficiální – skrytá, tichá, ale všudypřítomná. Kdo měl „známosti“, ten měl i maso. Kdo ne, mohl zkusit směnný obchod: „Já ti nechám dvě kila vepřového, a ty mi pak přivezeš kávu z NDR.“
„Prodavači schovávali zboží „pod pult“ pro známé. Kdo nebyl v kruhu „vyvolených“, měl smůlu. Peníze měly menší hodnotu než krabička cigaret, láhev rumu nebo příslib protislužby. Lékaři a řemeslníci byli v kurzu – jejich služby se měnily za televize, maso nebo třeba autodíly.
Stát o tom věděl. Ale často nad tím přivíral oči. Nedokázal zajistit základní potřeby, a tak se stal černý trh tichým spolubojovníkem běžného občana,“ uvádí v krátké citaci Jiří Hoppe, autor knižního díla „Opozice a moc v zrcadle přelomů 60. a 70. let„, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2009.
Tuzex: Sen o Západu, přístupný jen za bony
Obchody Tuzex byly výkladní skříní Západu uprostřed šedi socialismu. Zářily tam džíny Levi’s, kazetové přehrávače Sony, káva Jacobs, kosmetika značky Nivea. Jenže – k nákupu jste potřebovali tzv. bony. A bony neměl každý. Buď jste je získali od příbuzných z emigrace, nebo přes překupníky – za 4 až 10 Kčs za jeden, podle kurzu a známostí.
V Tuzexu se snilo. Kdo neměl na nákup, alespoň shromažďoval obaly – od Coca-Coly, od západních čokolád nebo barevné igelitky. Mít plastovou tašku s nápisem Adidas nebo Marlboro bylo stylové. Děti si je braly do školy, dospělí na nákupy – nejen kvůli praktičnosti, ale hlavně jako statusový symbol.
Zboží, o které nikdo nestál: když plán selhal i opačně
Socialismus byl nejen érou nedostatku, ale i érou absurdního nadbytku. Zatímco lidé stáli fronty na jogurty, pračky nebo toaletní papír, v jiných regálech se hromadily věci, které nikdo nechtěl ani zadarmo. Plánovači z centrály sice do puntíku spočítali, kolik párků nebo ponožek má podnik vyrobit, ale už nikdo neřešil, jestli o to zboží vůbec bude zájem.
Ukradli nám stát, prodali budoucnost: co se dělo, když národ spal a elity plenily republiku
„Jednu dobu bylo v každém obchoďáku plno růžových punčocháčů v dětských velikostech. Byly tenké, škrábaly a každá matka je nenáviděla. Přesto jich byly hromady. Zato o bavlněné oblečení byl neustále boj,“ vzpomíná bývalá vedoucí prodejny textilu v Náchodě.
Zůstávaly i regály plné podivných druhů sušenek, instantních polévek bez chuti nebo například žvýkaček značky Pedro, které sice byly k dostání, ale v nekonečně opakujících se příchutích, až člověk toužil po čemkoli jiném.
„V potravinách jste si mohli vybrat mezi suchým salámem nebo stejným salámem jiného názvu. V oddělení domácích potřeb trůnily tisíce smaltovaných hrnců v křiklavě zelené barvě, které sice byly dostupné, ale nikdo je nechtěl. Děravé mýdlo značky Jelen či žlutá pastovitá zubní pasta Thymolin zůstávaly na pultech i týdny,“ uvádí v další citaci, kterou redakce k tématu využila Pavel Žáček, „Předlistopadové Československo: Politika, hospodářství, každodennost„, Academia, 2020 a dodává, že ironií osudu byl i přebytek levného alkoholu – zatímco chyběl tuňák v konzervě nebo deodorant, nikdy nebyl problém sehnat zelenou, rum nebo klasické víno značky Topolčianky. A tak se pilo. Hodně. Dnešní termín „alkohol jako antidepresivum“ tu měl hluboce zakořeněný reálný základ.
Stát v tom všem setrvával ve své iluzi, že ví nejlépe, co lid potřebuje. Místo aby reagoval na poptávku, tlačil výrobu podle tabulek a politických cílů. Chyběla pružnost, iniciativa a vůbec samotné pochopení potřeb běžného člověka.
Když byla radost i z mála
A přesto lidé přežívali. Smáli se. Dělali si z režimu legraci. Plastovou tašku „RVHP“ nosili hrdě – a její akronym „ráno vyjedu, h***o přivezu“ nebyl jen vtip, ale hořká pravda. Naučili se spoléhat jeden na druhého, vytvořili si sítě neformálních výměn, improvizovali a hlavně: neztratili úplně víru, že jednou bude líp.
Rozkradený stát, ztracený národ: jak Klaus, Havel a jejich lidé zničili republiku, která kdysi nepotřebovala nikoho
Dnes se může zdát, že je to jen legrační historie – ale pro generaci, která v tom žila, to byla každodenní realita plná paradoxů. A přesto zůstává i určitá nostalgie: ne po nedostatku, ale po solidaritě, která tehdy mezi lidmi panovala. Ta byla totiž jedním z mála skutečně hodnotných „produktů“ doby reálného socialismu.
