Mluvíte o pravdě, ale žijete ve lži. Dokonce je třídíte podle druhu, velikosti a společenské přijatelnosti.
Mimozemšťan Zlgnax se ptá: Proč to děláte, lidé? A umíte vůbec pravdu snést? Tématu se dnes věnoval externí redaktor našeho magazínu Jiří May.
Přistál jsem v české domácnosti během rodinné oslavy narozenin. Atmosféra byla přátelská, lidé se smáli, jeden druhého objímal a všichni navzájem lhali. První věta, kterou jsem slyšel, zněla: „To je výborný dort, úplně jako od profíka!“ – zatímco jsem zachytil záznam z mozkových vln: „Je to jako houba s marmeládou z motorového oleje.“
Zpozorněl jsem. Lžou i na oslavě? Dobrovolně? V přímém přenosu? Vědecký záznamník jsem nastavil na „etická dilemata“, ale brzy jsem musel přepnout na „tragikomedii“.
Tolik druhů lži? Na co máte pravdu?
Zjistil jsem, že lidé lžou všude: v práci, doma, v politice, v posteli i v reklamě na jogurt. Ale co mě fascinovalo víc, je systematika – jako byste lži sbírali jako Pokémony:
- Milosrdná lež – prý se říká proto, abyste někoho nezranili. Zlgnaxova poznámka: „není zranění nevyhnutelné při absenci reality?“
- Bílá lež – drobná, nenápadná, ale nepostradatelná.
- Velká lež – nástroj všech vlád a PR týmů.
- Sebeochranná lež – abyste se sami nezhroutili z vlastních činů.
- Sociální lež – zajišťuje plynulost rozhovorů a večírků.
- Lži z nudy – to jste vymysleli jen vy.
Vy lži nejen říkáte, vy je šlechtíte. Jako bonsaje. Jen místo větviček zastřihujete svědomí.
Pravda? Au.
Jedna žena na oslavě řekla muži: „Máš tu flek na košili.“ Okamžité ticho. Napětí. Obličej muže ztuhl. V očích ostatních panika. A pak se začaly dít věci – někdo rychle přepnul téma na počasí, jiný začal hlasitě chválit dort a dítě začalo zpívat hymnu. Byla to totiž pravda. A ta je – jak jsem pochopil – ve vaší kultuře společensky nebezpečná.
Pravdu neříkáte, jen když spíte. Možná.
Dle výzkumu, který jsem provedl během jediné návštěvy supermarketu, 80% rozhovorů mezi zákazníky a prodavači obsahovalo nějaký typ lži. „Ne, nepotřebuju igelitku.“ (Ale měl bych ji rád, jen nechci vypadat jako barbar.) „Dobrý den, jak se máte?“ – (Nechci to vědět.) „Na shledanou.“ – (Už se nikdy neuvidíme.)
Nejvíc mě fascinuje, že učíte děti mluvit pravdu, ale jakmile ji začnou říkat, potrestáte je. Zlgnax to viděl na vlastní antény: „Tati, proč jsi říkal, že teta je kráva?“ – A najednou: „Tak to se neříká, Pavlíku!“
Když už mluvíte pravdu, musíte ji zabalit
Váš jazyk je jako labyrint. Pravda se schovává za slovní dekorace, korektnost, ironii nebo úplné mlčení. Když člověk řekne:
„Váš návrh je opravdu… originální,“ ve skutečnosti tím myslí: „Jste blázen.“ Nebo: „Upřímně…“ – což je varování, že teď přichází ta část, která vás zničí.
Na mojí planetě pravda buď je, nebo není. Není třeba obalu, protože tam nemáme společenské sítě. Ani sítě Wi-Fi. Jen upřímný kvantový tok.
Lži jako kulturní dědictví?
Lhaní se stalo u lidí formou přežití. Politik lže, protože pravda by ho stála volby. Rodič lže, aby měl klid. Milenec lže, aby nepřišel o vztah. A všichni pak společně tvrdí, že pravda zvítězí. Jak? Když je svázaná, umlčená a ukrytá pod dekou dobrých úmyslů?
Zlgnaxův mimozemský bedekr: kam lidé jezdí trpět za peníze
Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik z vašeho dne tvoří lži? Kolik „dobrých dní“ vám bylo popřáno bez zájmu? Kolik „mám tě rád“ padlo z povinnosti?
Lžete, protože se bojíte. A pravdu byste neunesli.
„Vám, lidem, lhaní pomáhá přežít. Jako dýchání nebo čaj s medem. Bez lži byste se navzájem zničili. Proto máte tolik typů lži – abyste si vybrali tu, která bolí nejmíň. Ale pozor: čím víc lží, tím těžší je najít pravdu. A když ji konečně zahlédnete, často už jí nevěříte.“
