Čím více věcí najednou děláme, tím méně z nich zvládneme – a věda konečně odhaluje, proč je multitasking toxický pro náš mozek.
Mozek moderního člověka se stal bojištěm. Denně žonglujeme mezi pracovními e-maily, notifikacemi z mobilních aplikací, sociálními sítěmi a nekonečným proudem dalších povinností.
Všude kolem nás rezonuje heslo: „Buď produktivní!“ Jenže realita je zcela opačná. Navzdory tomu, že se snažíme zvládnout víc věcí najednou, výsledkem je často vnitřní vyhoření, roztříštěná pozornost a pocit, že nic pořádně nestíháme. Vědecké poznatky teď potvrzují, že multitasking není přirozený lidské mysli – spíše ji devastuje. Nejde jen o subjektivní pocity zahlcení. Neurologové, kognitivní psychologové i behaviorální vědci se shodují, že multitasking zásadním způsobem ovlivňuje mozkovou činnost. A co je ještě horší – snižuje naši schopnost učit se, zapamatovat si důležité informace a rozhodovat se s chladnou hlavou.
Nejnovější vědecká zjištění ukazují, že čím více času člověk tráví tzv. mediálním multitaskingem – tedy kombinací více typů médií najednou, tím horší výsledky má při plnění kognitivních úloh.
„V našem experimentu se ukázalo, že lidé s vysokou mírou mediálního multitaskingu vykazovali výrazně sníženou selektivní pozornost. Měli větší potíže odfiltrovat irelevantní podněty, často přecházeli mezi úkoly a jejich schopnost udržet pozornost na jeden konkrétní cíl byla oslabená. Navíc tito jedinci dosahovali nižší přesnosti při úkolech vyžadujících pracovní paměť. Mozek těchto účastníků byl citlivější na rušivé vlivy a snadněji podlehl rozptylování. To může vést k dlouhodobému kognitivnímu přetížení. Zjistili jsme také sníženou schopnost strategického rozhodování a nižší úroveň výkonnosti. Subjekty častěji opakovaly chyby, a přestože věnovaly více času jednotlivým úkolům, celkový výsledek byl horší než u těch, kteří úkoly vykonávali po jednom. Tato data naznačují, že častý multitasking může poškodit základní kognitivní schopnosti potřebné pro efektivní zpracování informací,“ uvádí studie, v redakčním překladu publikovaná na serveru pmc.ncbi.nlm.nih.gov.
Když mozek nestíhá: přepínání úloh jako tichý sabotér výkonu
Na první pohled se může zdát, že multitasking je známkou flexibility a schopnosti zvládat náročné výzvy moderního světa. Ale vědecké poznatky se ubírají opačným směrem – a ukazují, že lidský mozek není uzpůsoben k paralelnímu zpracování více úkolů najednou. Ve skutečnosti dochází k častému přepínání mezi jednotlivými činnostmi, a to má na naše kognitivní funkce překvapivě negativní dopad. Každé takové přepnutí vyžaduje od mozku novou dávku energie, znovunastavení pozornosti a vytvoření nového myšlenkového kontextu.
„Jsme otroky lajků?“: jak sociální sítě ovládly náš svět
Výsledkem je nejen únava, ale i ztráta efektivity. Jak potvrzují neurologické výzkumy, tento typ duševního „přeskakování“ z úkolu na úkol je energeticky velmi náročný, a časová úspora je spíše iluzí než realitou. Když se snažíme pracovat na dvou či třech činnostech zároveň, žádné z nich nevěnujeme plnou mentální kapacitu – a to se nevyhnutelně projeví na kvalitě výstupu.
Významnou studii v této oblasti provedli vědci ze Stanfordské univerzity, kteří po dobu několika let sledovali skupinu osob s různou mírou multitaskingu. Výsledky byly překvapivě jednoznačné.
„Zjistili jsme, že osoby, které pravidelně multitaskují, mají nižší schopnost filtrovat nepodstatné informace. Jejich pracovní paměť je méně stabilní a rychleji dochází k zahlcení. Tito jedinci častěji podléhají vnějším podnětům a obtížněji se vracejí zpět k hlavnímu úkolu po přerušení. Jejich mentální přepínání je pomalejší, což snižuje celkovou efektivitu. Navíc mají tendenci přeceňovat vlastní schopnost zvládnout více věcí současně. V laboratorních testech dosahovali výrazně horších výsledků než účastníci, kteří vykonávali úkoly po sobě. Prokázalo se, že častý multitasking oslabuje schopnost hlubokého soustředění. Dochází ke ztrátě schopnosti rozlišit mezi relevantními a irelevantními informacemi. Také se ukázalo, že tito lidé mají zvýšenou míru kognitivní impulzivity. Bývají náchylnější k chybám, protože jednají ukvapeně. Dlouhodobý multitasking byl spojen s poklesem sebekontroly a se schopností plánovat. Kromě toho se objevily změny v aktivitě v určitých oblastech mozku, konkrétně v prefrontálním kortexu. Lidé zvyklí multitaskovat mají také problémy s ukládáním nových informací do dlouhodobé paměti. Studie rovněž naznačila, že multitasking může zvyšovat stresovou zátěž. Účastníci často popisovali pocit zahlcení a ztráty orientace v čase. Dále se u nich častěji objevovala mentální únava i potíže s obnovou mentální energie. Výsledky naznačují, že časté přepínání mezi úkoly má hluboký dopad nejen na výkonnost, ale i na psychickou pohodu,“ uvádí tým odborníků a psychologů ve studii zveřejněné na news.stanford.edu.
Kognitivní omyl moderní doby: proč multitasking není super schopnost, ale mentální zkrat
Navzdory tomu, jak často se multitasking prezentuje jako důkaz efektivity, duševní pružnosti nebo výkonnosti, reálné neurologické procesy v pozadí vyprávějí zcela jiný příběh. Lidé dnes často zaměňují schopnost rychle přepínat mezi úkoly s opravdovou produktivitou – přitom se jedná o dva zcela odlišné jevy. Pokud během jediného odpoledne vyřídíme pět e-mailů, odpovíme na šest zpráv, rozpracujeme dvě tabulky, a přitom ještě telefonujeme, je výsledkem spíše iluze kontroly než smysluplný výkon. Tento typ chování vede k neviditelnému, ale systematickému tříštění pozornosti, které dlouhodobě oslabuje schopnost komplexního myšlení a hluboké koncentrace.
Navíc existuje psychologický fenomén zvaný „efekt přetížení rozhodováním“, při němž nadměrné množství drobných úkolů vyčerpá naše mentální zdroje natolik, že už nejsme schopni provádět kvalitní rozhodnutí ani v jednoduchých situacích. Tento neustálý kognitivní zápřah, který mnozí považují za normu, se však postupně vkrádá i do našich emocí – zvyšuje podrážděnost, vnitřní napětí a může přispívat k poruchám spánku či zhoršenému zvládání stresu. A právě tento skrytý dopad multitaskingu na psychické zdraví bývá často přehlížen.
„Lidé nejsou od přírody vybaveni k paralelnímu zpracování více úkolů, které vyžadují vědomou pozornost,“ píší Dario D. Salvucci a Niels A. Taatgen ve své odborné publikaci The Multitasking Mind. „Naše kognitivní architektura je uzpůsobena k tomu, aby zvládala omezený počet mentálních vláken, z nichž každé je zaměřeno na jediný konkrétní úkol. Pokud se tato vlákna pokusíme spustit souběžně, vzniká mezi nimi interference. To se může projevit jako ztráta informací, zpomalené rozhodování či zvýšená chybovost. Navrhli jsme model ‚threaded cognition‘, podle nějž mozek zvládá více úloh jen v případě, že každá z nich využívá jiné kognitivní zdroje – například jednu úlohu řešíme zrakem a jinou sluchem. Ale jakmile dvě úlohy soutěží o stejný kognitivní kanál, například pracovní paměť, dochází k jejich vzájemnému narušení. Dlouhodobé sledování ukazuje, že lidé, kteří se pravidelně vystavují multitaskingu, vykazují zhoršenou schopnost vnímat souvislosti mezi událostmi a obtížněji vyhodnocují komplexní situace. Jejich reakce bývají impulzivnější a méně strategické. Ztrácejí schopnost vytvořit hlubší porozumění tomu, co dělají. Navíc pozorujeme sníženou schopnost introspektivního myšlení – tedy schopnost reflektovat vlastní rozhodnutí. To může vést k řetězci opakovaných chyb a pocitu, že člověk stále začíná znovu. Multitasking také snižuje efektivitu učení – lidé si méně pamatují, a pokud si něco zapamatují, obvykle jde o fragmenty, nikoli o logické celky. Tento styl práce navíc vede k mentální únavě, která se nemusí projevit okamžitě, ale hromadí se. Subjekty v našich pokusech často popisovaly stav, kdy po dni plném přepínání mezi úkoly nebyly schopny večer formulovat souvislé myšlenky, i když strávily den u počítače. Multitasking navíc ovlivňuje emocionální stabilitu. Lidé v multitaskingových režimech bývají podrážděnější, méně trpěliví a mají větší sklon k emočním výbuchům. A co je nejzávažnější – opakované zatěžování mozku tímto způsobem může mít i neurobiologické důsledky. Studie na MRI ukazují, že u lidí s chronickým multitaskingem se mění hustota mozkové šedé hmoty v oblastech zodpovědných za kontrolu pozornosti. Jinými slovy, mozek se postupně přizpůsobuje chaosu, ale za cenu ztráty hlubší analytické schopnosti. Multitasking se tak stává nikoli nástrojem pokroku, ale formou kognitivního zpátečnictví,“ uvádějí odborníci v publikaci, ze které je uvedená citace užita v redakčním překladu a přepisu.
Jak vystoupit z pasti rozptýlení: konkrétní kroky k návratu k mentální rovnováze
Odpoutat se od multitaskingového stylu života neznamená stát se neproduktivním nebo pomalým. Právě naopak. Jde o vědomé rozhodnutí chránit vlastní duševní výkon, schopnost soustředit se a dlouhodobě zvládat náročné úkoly bez zbytečného vnitřního vyčerpání. Věda dnes nabízí poměrně jasné návody, jak obnovit mentální rovnováhu – a začíná to u jednoduchých, ale důsledných změn v každodenním fungování. Jednou z nejúčinnějších strategií je tzv. monotasking, tedy práce soustředěná výhradně na jeden úkol po jasně vymezenou dobu. Místo permanentního přeskakování mezi aplikacemi, dokumenty a zprávami si člověk vědomě stanoví časový úsek, kdy se věnuje pouze jediné činnosti – například psaní, čtení, analýze nebo rozhodování. Tento přístup přináší nejen kvalitnější výstupy, ale snižuje i psychickou zátěž spojenou s neustálou duševní fragmentací.
Další krok představuje minimalizace rušivých podnětů. Vypnutí notifikací, uzavření zbytečných oken v prohlížeči nebo používání aplikací, které blokují přístup k sociálním sítím po určitou dobu, mohou významně přispět k zachování kognitivní kontinuity.
Lidský mozek totiž reaguje na každý podnět, i když si to nemusíme uvědomovat – i krátké zazvonění telefonu může stačit k tomu, aby se přerušil tok myšlenek a trvalo několik minut, než se člověk plně vrátí k původnímu úkolu.
Obecné výzkumy ukazují, že takových vytržení za den zažíváme desítky, což ve výsledku znamená až několik hodin ztracené produktivity týdně. K tomu se přidává i potřeba vytvářet tzv. kognitivní zóny, tedy místa nebo časová okna, která si vědomě vyhradíme pro hlubokou práci bez přerušení. Tato metoda se stává základem tzv. „deep work“, kterou propagují mnozí vědci i produktivní lidé napříč obory.
Zcela zásadní však je změnit i vnitřní postoj – přestat se hodnotit podle počtu dokončených úkolů a místo toho sledovat, s jakou kvalitou a hloubkou byly jednotlivé činnosti provedeny.
Mnoho lidí totiž trpí falešným pocitem, že „víc rovná se lépe“, zatímco ve skutečnosti pouze roztříštili svůj čas a energii do desítek nesourodých fragmentů. Skutečná efektivita však vychází z vědomého zpomalení, z jasné prioritizace a z ochoty pustit se do věcí naplno – byť jen jedné po druhé. Obecné psychologické studie v této oblasti stále častěji upozorňují, že lidé, kteří pracují soustředěně a dokážou udržet pozornost na jeden cíl, bývají nejen úspěšnější, ale i spokojenější. Nedochází u nich k tolik rozšířenému fenoménu „roztroušeného stresu“, kdy se tělo nachází v neustálé mírné pohotovosti, ale duše nemá čas na skutečný klid.
Ticho, které léčí: když méně opravdu znamená více
V době, kdy se úspěch často měří rychlostí reakce a počtem paralelně rozjetých činností, může návrat k soustředěné práci působit téměř jako rebelie. Ale právě v této „pomalejší“ cestě se skrývá zásadní zlom. Vědomé zvolnění, zaměření se na jediný úkol a respektování limitů vlastní pozornosti nejsou známkou slabosti, ale síly – a především hlubšího porozumění tomu, jak náš mozek skutečně funguje.
Závislost na „Like“: jak sociální sítě ničí psychiku dětí
Věda nám dnes poskytuje jasné důkazy, že multitasking není znakem vyspělého myšlení, nýbrž jeho zahlcením. Rozdíl mezi zahlcenou myslí a soustředěným vědomím je propastný – a je to právě ta propast, která dnes odděluje pocit frustrace od skutečného pokroku.
Začít může každý – vypnutím notifikací, stanovením pevných hranic mezi prací a odpočinkem, ale hlavně: rozhodnutím přestat být „neustále k dispozici“ světu, který od nás očekává výkon bez přestávky. Protože až když se ztišíme, začneme slyšet, co je opravdu důležité. Nejsme stvořeni pro multitasking – ale pro smysluplnost, soustředění a vnitřní klid. A to je možná ten největší výkon dnešní doby.
