Pokud jde u nás o místo, kde se nachází nejsilnější negativní energie, tak je to právě tajuplná Býčí skála.
Podle webu vyslapy.cz je toto místo nejděsivějším místem u nás. Toto místo má za sebou negativní minulost a silnou negativní energii. Stává se pravidlem, že zemřelého náčelníka následují do říše mrtvých i všechny jeho ženy a také čeleď i koně. Teprve pak se může vydat do podsvětí. Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu se stává dějištěm významného pohřbu.
Dívky a ženy, velmožovy souložnice, se připravují na poslední cestu. Smířily se s osudem. Život po boku významného muže nepřináší jen samé výhody, je nutné i něco obětovat. Ověsí se bronzovými a zlatými šperky, jantarem a skleněnými perlami.
Jedna za druhou potom přicházejí k oltáři. Seknutím meče postupně za krutých bolestí přicházejí o obě ruce, aby nakonec na kámen položily i svoji hlavu, kterou kněz, vykonávající oběti, čistě oddělí od těla.
Balvany ukryjí pohřebiště
Mrtvý náčelník dostává s sebou na cestu i obětní nádoby, zásoby obilí, ale také zvířata. Tělo společně s jeho nákladným zdobeným vozem uloží na hranici a zapálí. Nechybí soška býčka vysokého 11,3 cm a na délku měřícího 10,1 cm.
Otvorem v jeho hlavě prostrčí skleněnou tyčinku. Díky ní očí otvory působí, jako by se býk skutečně rozhlížel po jeskyni. Je snad rituál pohřbu spojený právě s jeho kultem? Sotva plameny zhasnou, na pohřebiště plné ostatků pak pozůstalí navalí vápencové balvany, zasypou pískem a štěrkem.
Oheň pak vše v nejspodnější části promění v pálené vápno. Nikdo tak nemůže zneuctít lidské ostatky. Uplyne mnoho staletí.
Jsou krvavé rituály dílem Bójů?
Když roku 1871 vnikne do jeskyně moravský archeolog Jindřich Wankel (1821‒1897), překvapeně zírá na spoustu rozházených lidských ostatků. Válí se tu kostry bez hlavy a rukou. Z hlíny vyhrabe i spoustu dalších předmětů.
Najde bronzovou násadu na hůl připomínající žezlo, přilbu, bederní závěs, bronzové nádoby a pozůstatky vozu. Náramky, většinou vyrobené také z bronzu, spony a jehlice, zlaté ozdoby, ale i skleněné perly odkazují na ženy.
Skrývá se poklad v podzemí hradu Trosky? Jsou zde zlé síly?
Zaujme ho i zvláštní velký kámen připomínající stůl a zbytky zdobného vozu. „Zřejmě se tu odehrávaly nějaké obřady s lidskými oběťmi,“ honí se mu hlavou. Myslí si, že obětiště má na svědomí kmen Bójů.
Mohlo jít ve skutečnosti o příslušnici něžného pohlaví?
K vozovým pohřbům nikdy nedocházelo v jeskyních, vždycky v komorových hrobkách, nad kterými pozůstalí vztyčili mohylu. Pod tíhou takových důkazů se tedy zdá, že se teorie o velmožském pohřbu rozpadá jako domeček z karet.
Definitivně ji zbourá archeolog Jindra Nekvasil (1926‒2009). Přitom je to ale zároveň on, kdo jako první vysloví myšlenku, zda domnělý velmož není ve skutečnosti ženou, a to vysoce postavenou. Napovídá tomu velké množství zohavených ženských ostatků, obětinami mohly být kněžky z její družiny.
