Uprostřed hojnosti přichází největší krize: ztrácíme smysl, aniž bychom věděli proč. Jaké jsou tiché příčiny této vnitřní prázdnoty?
V moderním světě, kde je na dosah téměř vše – od technologií přes dostupnou zdravotní péči až po nekonečné možnosti zábavy – by se dalo očekávat, že pocit štěstí bude samozřejmostí. Jenže opak je často pravdou. Mnoho lidí žijících ve vyspělých zemích se necítí být šťastnými, přestože jim nechybí základní potřeby ani komfort. Tento paradox blahobytu, kdy v prostředí nadbytku a bezpečí začíná lidská psychika strádat, se stále více promítá do veřejných debat, psychologických studií i osobních zpovědí. Čelíme fenoménu, kdy právě blahobyt – dříve vnímaný jako vrchol lidského snažení – přináší nečekané následky v podobě vnitřní prázdnoty a ztráty smyslu. Nejde však jen o filozofickou úvahu, ale o reálný, měřitelný jev, který se projevuje nárůstem úzkostí, depresí, sociální izolace a pocitem odcizení.
„Vymřeli v ráji. Nezabili je predátoři, nezabila je nemoc, nezabila je změna klimatu. Vymřeli v prostředí, které bylo k životu optimální. Jejich osud je varováním i pro nás. Možná jsme v podobné situaci. Svět se změnil k nepoznání, ale nevedlo to k tomu, že bychom byli šťastnější. Možná naopak. Možná jsme v jakémsi myším ráji, kde jsme chránění, máme všechno, ale přestáváme vědět, proč vlastně žít. Už nejsme ohrožení jako dřív. Ale právě tím jsme ohrožení nově. Přílišná bezpečnost, přílišná předvídatelnost a pohodlí, to všechno může vést ke ztrátě orientace. Ztrácíme kontakt s tím, co je přirozené, s přírodou, s námahou, s hladem, se zimou. A tím ztrácíme i přirozené mantinely, které tvořily rámec života. Začínáme žít mimo něj. Nejsme schopní nudit se, nejsme schopní hledat. Chceme všechno hned, bez námahy. Ale právě v námaze a hledání je skrytý smysl. Když ho odstraníme, ztrácíme sami sebe. Blahobyt je past, pokud ho neumíme zvládnout. Je to stejné, jako když dáte dítěti vše, co chce. Neuděláte z něj šťastného člověka. Jen zmateného“,“ uvádí k tématu server seznamzpravy.cz, který se dříve tématu rovněž věnoval.
Utrpení jako klíč k hlubšímu pochopení života
V době, kdy se snažíme eliminovat veškeré formy bolesti a nepohodlí, se vytrácí schopnost nacházet v utrpení hlubší smysl a osobní růst. Tradiční náboženské systémy, které dříve pomáhaly lidem chápat a přijímat utrpení jako součást života, ztrácejí v dnešní době na významu. Religionistka Zuzana Marie Kostićová ve svém blogu na ČT24 upozorňuje na to, že právě utrpení může být cestou k vykoupení a hlubšímu pochopení sebe sama.
„Jedno staré české přísloví říká, že ‚koho Pámbů miluje, toho křížem navštěvuje.‘ V těchto slovech je skrytá prastará podstata jedné z tváří křesťanství, která zdůrazňuje, že utrpení, ať je jakkoli příšerné, má i svou pozitivní stránku. Představuje totiž výzvu či zkoušku, která v důsledku pozvedá naši duši, očišťuje ji od hříchu a vede k hlubokému osobnímu zrání. Tento typ uvažování stojí v samotném základu křesťanství a v logice Kristovy oběti. V ní se Bůh stává člověkem a sám podstupuje jedno z nejhorších utrpení, která existují – tedy ponížení, fyzické mučení, a nakonec vleklou a krutou smrt. V době všudypřítomného blahobytu, který nás dnes obklopuje, se symbolika křesťanského kříže může jevit nepochopitelná, morbidní nebo sadistická. Ve starších dobách, kdy bylo utrpení na denním pořádku, byla však Kristova oběť něčím, s čím se mohli věřící hluboce identifikovat a co sesazovalo Boha z nesmlouvavého trůnu v nebesích a přibližovalo ho lidem. Utrpení se v této perspektivě stává něčím smysluplným, něčím, co musí být pochopeno jako klíč k růstu člověka a co podstoupil i Bůh, aby skrz ně vykoupil svět. Je zajímavé, že podobný typ uvažování můžeme najít i v základech dalšího význačného náboženství, kterým je buddhismus. Buddhův životní příběh vypráví o princi Siddhárthovi, který se narodil do mocné a bohaté aristokratické rodiny a jehož se otec rozhodl zcela uchránit veškerého trápení. Princ se však na procházkách městem nečekaně setkal s nemocí, bídou a smrtí: v důsledku toho jej zachvátila hrůza a přiměla ho přemýšlet o životě a smyslu utrpení. Zprvu odešel do ústraní a začal praktikovat drastické asketické praktiky, nakonec jich však zanechal a začal se věnovat meditaci. Ve finále došel k porozumění, že veškeré utrpení pramení z lidské touhy a kdo se chce přestat trápit, musí přestat toužit. Zatímco křesťanství tak utrpení přijímá a snaží se skrz něj dojít k Bohu, buddhismus se rozhodl překročit utrpení i vášně, které ho vzbuzují, a dosáhnout hlubokého vnitřního klidu, který vede k ukončení reinkarnace a dosažení nirvány. Jedná se o diametrálně odlišný přístup – a přece tu existují důležitá společná témata. Především fakt, že je to právě otázka povahy a podstaty utrpení, která stojí v centru nábožensko-filozofického a věroučného jádra obou systémů,“ uvádí portál ČT24.
Když pohodlí nestačí: vnitřní neklid jako skrytý stín doby hojnosti
V éře, kdy nám technologie slibují, že vyřeší každou nepříjemnost, se začíná ukazovat znepokojivý paradox. Čím více komfortu a bezpečí si vytváříme, tím více narůstá vnitřní neklid, tichá nejistota, která se neprojevuje křikem, ale spíš ztrátou směřování. V minulosti lidé hledali odpovědi v tradicích, v příbězích, které přenášely hodnoty z generace na generaci. Dnes máme přístup k neomezenému množství informací, ale málokteré z nich dokáží dát životu smysl. Místo zpřítomnění se ocitáme v trvalém rozptylování – neustálý tok zpráv, impulzů a vjemů vytváří iluzi naplnění, ale v tichu často zůstává prázdnota.
Moderní společnost se naučila vytěsňovat hluboké otázky. Nepohodlí už nevnímáme jako impulz k zamyšlení, ale jako chybu systému, kterou je potřeba opravit.
Vše musí být plynulé, funkční, efektivní – i emoce. Tento tlak na neustálou výkonnost se však pomalu vkrádá i do oblasti duše. Chceme se cítit šťastně, ihned a trvale. Ale lidský život nikdy nebyl lineární a štěstí v něm nepřicházelo bez období ztrát, hledání a přehodnocování. Když těmto fázím upíráme prostor, riskujeme, že náš svět bude hladký jen na povrchu – ale uvnitř rozpadlý.
Ztráta orientace je o to závažnější, že se často tváří jako svoboda. Můžeme být kým chceme, dělat co chceme, mít cokoliv – ale právě v tom se skrývá novodobá tíha. Bez mantinelů a hodnot, které by nám nabízely rámec a směr, se ocitáme v prostoru, kde si musíme sami všechno vytvořit. A to je pro lidskou psychiku vyčerpávající. Není tedy divu, že se stále více lidí obrací zpět – k filozofickým kořenům, náboženským symbolům, nebo i k jednoduchým, ale hlubokým otázkám: „Proč tu vlastně jsem?“ Ve světě, kde se všechno může zdát snadno dostupné, se totiž právě smysl stává tím, co dostupné není.
Zajímavé přitom je, že tato krize smyslu se netýká pouze jednotlivců, ale má i kolektivní rozměr. Nejde jen o osobní pocity prázdnoty – ale o to, že celá společnost jako celek ztrácí schopnost vést debaty o hodnotách, o budoucnosti, o tom, co přesahuje individuální prospěch. Jak upozorňuje religionistka Zuzana Marie Kostićová, ve chvíli, kdy se z veřejného prostoru vytratí i schopnost uvažovat o utrpení jako o fenoménu s významem, začíná být obtížné vytvářet jakékoliv skutečně sdílené hodnoty. A bez nich se nejen jednotlivci, ale i celá kultura stává křehkou a zranitelnou. Blahobyt bez hlubšího ukotvení není dar – je pastí, ve které se ztrácí samotná lidskost.
Svoboda z blahobytu nevyplývá: vzniká až tam, kde objevíme odpovědnost
Když se společnost oddává pohodlí a zbaví se většiny životních překážek, začne pomalu klamat samu sebe, že tím dosáhla svobody. Jenže skutečná svoboda nezačíná tam, kde už nic nebolí, ale tam, kde člověk přijímá odpovědnost – vůči sobě, vůči druhým a vůči smyslu, který přesahuje jeho osobní prospěch.
Právě tuto myšlenku ve svých dílech opakovaně zdůrazňoval vídeňský psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor E. Frankl. Zkušenost přeživšího koncentračního tábora ho dovedla k přesvědčení, že ani největší vnější bída nezničí člověka, pokud v sobě uchová smysl. A naopak – ani největší komfort a volnost nezaručí vnitřní stabilitu, pokud v duši zůstane prázdno.
„Člověk je bytost hledající smysl. Nikdy nebyl, není a nebude ničím jiným. I v těch nejkrajnějších podmínkách, v těch nejtemnějších dnech koncentračního tábora, jsem byl svědkem toho, že právě ten, kdo měl proč žít, dokázal přežít téměř jakékoli jak. Utrpení bez smyslu je nesnesitelné, ale utrpení, kterému člověk porozumí, se může stát silou. Logoterapie nevychází z potřeby najít štěstí. Štěstí není cíl, ale výsledek naplněného života. Kdo se žene za štěstím, míjí ho. A kdo hledá smysl, občas najde i štěstí jako vedlejší produkt. Dnešní společnost trpí existenciálním vakuem. Lidé se ptají: K čemu to všechno? A odpověď nehledají ve vnějším světě, ale v sobě samých. Mnozí přijdou a řeknou: Život pro mě ztratil cenu. Ale ve skutečnosti to není život, kdo ztratil cenu – jsou to oni, kdo ji nedokáže objevit. Člověk není stroj na rozkoš, ale na zodpovědnost. Ve Spojených státech existuje Socha svobody. Měla by být doplněna o Sochu odpovědnosti. Odpovědnost je druhou stranou mince jménem svoboda. Bez ní se svoboda rozpadá. Logoterapie není o minulosti. Je o budoucnosti, o tom, co nás ještě čeká, a o tom, jak to můžeme přijmout. Naším cílem není vytěsnit bolest, ale dát jí rámec. Není úkolem terapeuta zbavit člověka břemene, ale pomoci mu pochopit, proč ho nese. Člověk potřebuje mít pro co vstávat. A právě tam, kde se jiní vzdávají, se rodí smysl. Mladí lidé dnes často trpí nikoli přemírou problémů, ale absencí směru. Život není otázka pohodlí, ale odpovědi. A pokud ji člověk nezná, jeho existence se stává vratkou. Nejsme svobodní od bolesti, jsme svobodní v tom, jak na ni odpovíme. Odpovědnost za vlastní život je nejvyšší formou lidské důstojnosti. I v utrpení lze objevit hodnotu. Nezáleží tolik na tom, co od života čekáme – ale co život očekává od nás. Každý okamžik nás volá k odpovědi. I ten tichý, každodenní. A jen ten, kdo naslouchá, skutečně žije,“ uvádí k tématu, v krátké citaci Viktor E. Frankl v knize „Vůle ke smyslu“, Nakladatelství Portál.
L’homme cherche toujours un sens
V každé epoše lidstvo hledalo něco, co by přesahovalo samotné přežití. Ve středověku to byla víra, v renesanci rozum a umění, v moderní době pokrok a svoboda. Dnes? Zdá se, že máme všechno – ale právě tím ztrácíme orientaci. Ve světě, kde už nic zásadního „nechybí“, si začínáme uvědomovat, že jsme možná přestali hledat. A to je ten tichý bod zlomu. Nejde totiž o to, co máme, ale co z toho dokážeme cítit, chápat a nést dál. Smysl není věc, kterou najdeme jednou provždy – je to prostor, který musíme vytvářet neustále.
Možná je právě toto výzva naší generace: naučit se znovu ptát a nevnímat vnitřní nepohodu jako selhání, ale jako signál. Místo dalšího rozptylování by mohla přijít doba zklidnění. Doba, kdy se lidé přestanou bát ztišit a zamyslet.
Odhalené duše na veřejnosti: proč toužíme vykládat svůj život úplně cizím lidem?
Možná znovu přijdou ke slovu hodnoty jako odpovědnost, vztah, ticho, služba nebo vděčnost – ne jako vzpomínka na minulost, ale jako základ nového, vědomého žití. Smysl nemusí být hned. Stačí, když se každý den znovu rozhodneme žít s otázkou „proč“ – a v tom každodenním hledání budeme o trochu víc lidmi.
Pokud má naše doba nějakou šanci, pak spočívá právě v tom, že si přiznáme, že štěstí není konečný stav, ale vedlejší produkt života, který má hloubku. A že smysl není nárok, ale nabídka – kterou musíme přijmout vědomě. Třeba právě tím, že přestaneme čekat, že nám někdo zvenčí řekne, kdo jsme. A místo toho začneme znovu – tiše, od základu – naslouchat sami sobě i jeden druhému.
