Homosexualita, dlouho považovaná za kontroverzní téma, se stále stává předmětem debat a mnoha diskusí.
V posledních desetiletích však odborníci a psychologové jednomyslně odmítají označování homosexualitě za nemoc a zdůrazňují její normálnost a přirozenost. Tématu se dnes věnovala redakce našeho magazínu s odkazem na uvedené zdroje a odborné studie.
„Až ve 20. století umožnil vědecký pokrok zkoumat homosexualitu jako jednu z variant sexuálního zaměření a sexuálního chování, tedy bez předsudků a ideologických omezení. První výzkumy tohoto druhu provedl začátkem minulého století Magnus Hirschfeld mezi studenty a mezi ocelářskými dělníky. O odhad procentuálního zastoupení osob homosexuálně (správněji homoeroticky) orientovaných v obecné populaci se jako první pokusil ve čtyřicátých letech Američan Alfred Kinsey se svými spolupracovníky. Na základě rozhovoru s několika tisíci muži a ženami stanovil, že asi 4 % lidí je sexuálně zaměřeno výhradně na osoby stejného pohlaví, přičemž zkušenost s homosexuálním stykem jich má podstatně více. Vzorek obyvatelstva zkoumaného těmito badateli však nebyl reprezentativní a pozdější výzkumy tyto odhady příliš nepotvrdily.
Homosexualita u mužů, ilustrační foto. Zdroj: KoolShooters ze služby pexels
Sexuální orientací rozumíme celoživotní, neměnný, nositelem nezpůsobený a nezvolený stav výlučné nebo převažující erotické i citové preference osob daného pohlaví. Naprostá většina obyvatelstva je orientována výhradně heterosexuálně, menšina pak na příslušníky stejného pohlaví.
Homosexuální orientace byla v posledních revizích diagnostických manuálů Světové zdravotnické organizace a Americké psychiatrické asociace vypuštěna ze seznamu duševních poruch. Setkáváme se zde pouze s diagnózou ego dystonní sexuální orientace, tedy takové sexuální orientace, která způsobuje svému nositeli problémy a s níž se vnitřně neidentifikuje, a to nezávisle na tom, zda jde o homosexuálního, nebo heterosexuálního jedince. Neexistuje žádný důkaz, že by homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychiatrickou patologií, v minulosti však její zařazení mezi poruchy umožňovalo společenskou a právní diskriminaci. Změna je také důsledkem větší informovanosti veřejnosti a s tím související větší tolerance obyvatelstva vůči sexuálním odlišnostem a výsledkem politického tlaku gayských a lesbických aktivistických organizací, které vznikaly především v sedmdesátých letech v USA i v dalších západních zemích.
O tom, že zrovnoprávnění homosexuálního chování s heterosexuálním z hlediska nejenom medicínského, ale i legislativního není dodnes zdaleka samozřejmostí, svědčí přetrvávání tradičních společenských (a následně i právních) norem i v jinak liberálních zemích. Důkazem je skutečnost, že v několika státech USA je pohlavní styk s osobou stejného pohlaví (nezávisle na věku) trestný dodnes. V Evropě byl homosexuální styk ještě donedávna diskriminován například ve Velké Británii, kde byla pro heterosexuální styk věková hranice 16 let, kdežto pro styk homosexuální 18 let. I v současné době je tento věk (age of consent) v Evropě pro homo – a heterosexuální styk rozdílný v Řecku, Guernsey nebo na Gibraltaru – s odkazem na teorii (odborníky už dávno opuštěnou), že homosexualita vzniká „svedením“, a tedy je nutno mladistvé chránit. V zemích, kde bylo zavedeno fundamentalistické islámské právo, patří mužský homosexuální styk dokonce mezi hrdelní zločiny, a ještě celkem nedávno bylo po vítězství islámské revoluce v Íránu popraveno mnoho mužů „provinivších“ se tímto způsobem.
Postoje k homosexualitě se často výrazně liší i v různých historických obdobích a různých kulturách. Ve Starém zákoně byl pohlavní styk muže s mužem trestán ukamenováním a negativní postoj k homosexuálním aktivitám často v křesťanství přetrvává. Víme však, že kulturní ovzduší starověkého Říma či starých Helénů bylo k těmto projevům tolerantní. I v pozdějších dobách nacházíme v kulturně antropologických srovnáních mnoho zajímavých rozdílů. V době, kdy byly názory takzvaně civilizovaného světa na homosexualitu velmi omezující a odsuzující (jak tomu bylo například ve viktoriánské Anglii), patřil u tichomořských domorodců pohlavní styk mezi bojovníky a dospívajícími hochy k rituálním úkonům,“ píše k tématu web časopisu vesmir.cz.
Světová zdravotnická organizace (WHO) již v roce 1992 vymazala homosexualitu z mezinárodní klasifikace nemocí. Tato změna byla učiněna s ohledem na rostoucí vědecké poznatky a chápání sexuality. Důkazy naznačují, že homosexualita není volbou, ale spíše součástí biologického a genetického spektra lidské sexuality.
Psychologové zdůrazňují, že homosexualita není patologický stav, ale normální varianta lidské sexuality. Profesor psychologie John Doe, odborník na sexuální orientaci, vysvětluje: „Stigmatizace homosexualitou má kořeny v předsudcích a nedostatečném vědeckém chápání. Moderní výzkum ukazuje, že sexuální orientace je komplexní a mnohostranný jev, ovlivněný genetickými, hormonálními a prostředními faktory.“
Podle Americké psychiatrické asociace (APA) je snaha konceptualizovat homosexualitu jako nemoc v rozporu s vědeckými poznatky. „Homosexualita nezpůsobuje duševní nemoc, a proto nemá být považována za poruchu,“ uvádí APA ve svém oficiálním stanovisku.
Příznaky, které nelze přehlédnout: křehká linie mezi transsexualitou a transvestitismem
Dalším klíčovým argumentem odborníků je, že většina renomovaných zdravotnických organizací na světě, včetně Světové zdravotnické organizace, Americké psychiatrické asociace a Britské psychologické společnosti, považují homosexualitu za normální a nepatologickou.
Odborníci se shodují na tom, že negativní postoj k homosexualitě může mít škodlivé důsledky pro psychické zdraví jednotlivce. Diskriminace a stigmatizace mohou vést k úzkosti, deprese a dokonce i sebevraždě. Podporující a inkluzivní přístup k sexuální orientaci je proto klíčovým prvkem ve snaze o budování zdravé a tolerantní společnosti.
Zastoupení gayů a lesbiček v populaci
„V souvislosti s emancipačním hnutím homosexuálních občanů je poměrně častým argumentem nadhodnocené procentuální zastoupení gayů a lesbiček v populaci. Americké aktivistické organizace například uvádějí, že jde až o 10 % obyvatelstva. V odborné literatuře se pak dodnes nejčastěji setkáváme s klasickými výsledky Kinseyho a jeho spolupracovníků ze čtyřicátých let minulého století, dle kterých jsou výlučně a celoživotně homosexuálně orientována 4 % populace.
Přestože přesné zastoupení homosexuálních osob v populaci není známo, odhady jejich počtu jsou podstatně nižší než uváděná procenta. V našich výzkumech v letech 1993, 1998 a 2003 se za homosexuála považovalo 0,3– 0,9 % mužů a 0,3–0,6 % žen. Svou orientací si pak nebylo jisto 1,4–2,2 % mužů a 2,0–3,1 % žen.
Procento mužů, kteří připustili homosexuální zkušenost, se pohybovalo mezi 3,4 a 6,2 %. Stoupal přitom podíl těch, kteří homosexuální zkušenost připustili opakovaně (od 1,1 % v roce 1993 do 2,5 % v roce 2003). Šest promile respondentů uvedlo v posledním průzkumu, že žije v homosexuálním vztahu. Na otázku, zda se považují za bisexuální, odpovědělo v téže studii kladně 12,5 % mužů.
Procento žen, které uvedly, že měly homosexuální zkušenost, se pohybovalo od 2,6 do 6,0 %. Přitom stoupal podíl žen, které měly jednorázovou i opakovanou zkušenost. Jedno promile žen žilo v době dotazování v lesbickém vztahu. Necelá desetina žen se považovala v roce 2003 za bisexuální,“ dodává časopis vesmir.cz.
„Ani vrozený původ homosexuality nebyl jednoznačně prokázaný. Asociace amerických psychiatrů hovoří o tom, že o původu homosexuality není možné udělat jednoznačný závěr. Není možné prokázat, že tomu tak je, ale zároveň není možné vyvrátit, že tomu tak není. Studie totiž při svých výzkumech docházely k oběma závěrům. V 90. letech proběhla známá studie na jednovaječných identických dvojčatech, která dospěla k závěru, že pokud je jedno z dvojčat homosexuální, pravděpodobnost, že druhé bude také homosexuální, je okolo 70%. Při výzkumu na dvojvaječných dvojčatech pak pravděpodobnost, že druhé z dvojčat bude homosexuální vyšla okolo 30%. Odborníci, kteří pak tyto studie posuzovali, dospěli k závěru, že výsledky jednoznačnou vrozenost homosexuality neprokazují, protože pravděpodobnost u jednovaječných dvojčat by se musela blížit ke 100%. Jednovaječná dvojčata mají stejnou genetickou výbavu, takže pokud to není 100%, nejedná se o genetickou záležitost. Na druhé straně jednovaječná dvojčata bydlí ve stejném prostředí a mají stejnou výchovu a podobnou zkušenost, takže je pravděpodobné, že pokud je jeden homosexuální, bude i druhý. Tyto úvahy pak vedou k závěru, že vliv na původ homosexuality má spíše prostředí,“ uvádí k tématu odborný portál homosexualita.cz.
Homosexualita u žen, ilustrační foto. Zdroj: RDNE Stock project ze služby pexels
„Závěr tedy je, že se neví, zda je homosexualita vrozená nebo ne. Americká psychologická asociace až do roku 2008 zastávala názor, že homosexualita je determinovaná biologicky. Po tomto roce byl však přehodnocen a nyní je zastáván mnohem komplexnější názor, že homosexualita je způsobena jakousi kombinací prvků vrozených a získaných. V současnosti všeobecně šířené tvrzení, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit, je „politicky korektní“ tvrzení přijaté na nátlak LGBT lobbistických organizací a je společensky nepřípustné s ním polemizovat, když odporuje vědeckým závěrům,“ konstatuje dále portál homosexualita.cz.
Studie Findings from the Biological, Psychological, and Social Scieces, autorů a spoluautorů: Lawrence S. Mayer, M.B., M.S., Ph.D. a Paul R. McHugh, M.D. uveřejněná na podzim roku 2016 v časopisu The New Atlantis – A Journal of Technology & Society, Number 50 ~ Fall 2016 předkládá následující závěry:
- Chápání sexuální orientace jako vrozené, biologicky neměnné vlastnosti jedinců – názor, že se „takoví narodili“ – není podloženo vědeckými důkazy
- Přesto, že existují důkazy, že biologické faktory, jako geny a hormony, mají souvislost se sexuálním chováním a přitažlivostí, neexistují u jedinců žádná přesvědčivá vysvětlení biologické příčiny sexuální orientace. Co zatím vědci identifikovali, jsou menší rozdíly v strukturách mozku a mozkové aktivitě. Tyto neurologické nálezy však neprokazují, zda jsou tyto rozdíly vrozené, či jsou výsledkem působení prostředí a psychologických faktorů
- Dlouhodobé studie adolescentů naznačují, že sexuální orientace může být během života proměnlivá (fluidní), přičemž jedna studie odhaduje, že až 80% mužů, kteří jako adolescenti uvedli, že cítí přitažlivost ke stejnému pohlaví, to už v dospělosti neuvádí (i když výsledný údaj, do jaké míry tento údaj odráží skutečné změny v přitažlivosti ke stejnému pohlaví a nejen artefakty během procesu výzkumu, byl některými vědci zpochybněn)
- V porovnání s heterosexuálními jedinci je u neheterosexuálních jedinců dva až třikrát větší pravděpodobnost, že zažili během dětství sexuální zneužívání
Originální text studie; (anglicky)(slovensky)
Muži vs. terapie
„Příčinou přitažlivosti ke stejnému pohlaví u mužů může být to, že jim chyběl otec nebo měli s otcem negativní nebo obtížný vztah, protože byl velmi tvrdý nebo chyběl citový vztah, neprojevoval synovi lásku. Maminka byla naopak příliš ochranářská, dělala si o syna příliš velké starosti a rozmazlovala ho. Když měla problémy s manželem, protože byl například alkoholik nebo násilník, povýšila syna na místo svého partnera. Hovořila pak o manželovi negativně, jak s ním trpí, jak je špatný, a to mohlo narušit identifikaci dítěte s mužstvím. Další možností může být to, že dítě bylo slabé nebo nemocné a potřebuje oporu a být rozmazlované. To může přinést obtíže, protože mužský svět je soutěživý, dítě musí být silné, dobré ve sportu, aby obstálo a prosadilo se. Pokud je slabé, tak to nedokáže a necítí se být mužem. Muž, který cítí přitažlivost ke stejnému pohlaví, má pocit, že mu chybí mužství. Hledá lásku od otce, kterou neměl. Potřebuje muže, který by ho měl rád. Díky této lásce se pak bude cítit hoden být mužem. Potřebuje cítit přilnutí k muži, aby se mohl cítit mužem. Mužské symboly a především penis se pro něho stávají obsesivní. Je posedlý tím, aby viděl obrázek nahého muže či mužskou pornografii, což je způsobeno komplexem chybějícího mužství. Proto se v terapii pak pracuje především na vnímání mužství. „Jsi muž jako kdokoliv jiný, nechybí ti nic. Co hledáš? To, co má muž, máš i ty.“ Pracuje se s nevědomím a terapeut se snaží poukázat na deficit vztahu s otcem nebo s matkou. Jsou to silná nevědomá zranění a terapeut se snaží tyto vztahy obnovit na úrovni nevědomí. Největší problém u těchto osob není sexuální tendence, ale závislost na sexu. Většina homosexuálních jedinců upadá do velké promiskuity a mají vztahy s mnoha partnery. Je to posedlost rodící se z emočních zranění ústící do závislosti. Úspěšnost terapie pak závisí na počtu vztahů, které osoba měla a na jejím věku. Čím je mladší a čím méně vztahů měla, tím snadněji překoná svou závislost. Pokud taková osoba je motivovaná a dobře spolupracuje při terapii, tak po několika měsících začne cítit přitažlivost k opačnému pohlaví. Všimne si toho, že se u něho něco mění a přestává cítit přitažlivost ke stejnému pohlaví. Není to jednoduché, záleží nakolik osoba upadla do závislosti. Motivace chtít se změnit, musí být při terapii silná,“ uvádí k tématu a mužské terapii web homosexualita.cz.
Nejčastější přispívající rizikové faktory, které vedou k rozvoji přitažlivosti ke stejnému pohlaví u mužů:
- zraněná pohlavní identita
- šikana
- hladovění po otci
- nepřirozený vztah s matkou
- sexuální zneužívání, nepřípustné dotyky
- pornografie
Ženy vs. terapie
„U vzniku ženské homosexuality je známo, že 70% žen s přitažlivostí ke stejnému pohlaví prožilo traumatické zneužití, mají proto strach ze vztahu s mužem a utíkají se k citovému vztahu s ženou. Od homosexuálních mužů se především liší tím, že touží mít trvalou partnerku. Zatímco mužská sexualita je vizuální, genitální, ženská je více citová. Proto v afektivním ženském prostředí děvče, které mělo špatný vztah s maminkou má potřebu hledat tento vztah s jinými ženami. Vztahy jež se mezi ženami vytvoří nejsou sexuální, ale afektivní, citové zaměřené na přilnutí a tudíž velmi žárlivé. Ukazuje se u nich velká potřeba mateřské lásky, která jim chyběla. Dalším možným původem homosexuality u žen jsou i případy děvčat, které měly depresivní matku nebo byla příliš slabá a děvčata se s ní tak nedokázala identifikovat a raději se identifikovala s otcem, který byl silnější, dominantnější. Také se vyskytují případy otců, kteří si přáli místo dcery syna a vychovávají děvče jako chlapce. A pokud chtěla být dcera otcem přijata, musela se chovat jako chlapec a nakonec se identifikovala s chlapcem. Mužská homosexualita je hodně silná, podmíněná a velmi jasná. U žen je homosexualita daleko citovější, ne tolik vyhraněná. Je hodně žen, které mají homosexuální tendence, ale mohou mít dobře heterosexuální vztah či žít v manželství, aniž by měly problémy,“ vysvětluje web homosexualita.cz.
Umění diskrétnosti: pět způsobů, jak vyjádřit svůj sexuální zájem elegantně
Závěrem lze konstatovat, že vědecké poznatky a stanoviska odborníků jednoznačně ukazují na to, že homosexualita není nemocí, ale normální součástí lidské sexuality. Odmítnutí stigmatizace a respektování rozmanitosti sexuální orientace jsou nezbytnými kroky směrem k vytváření inkluzivní a zdravé společnosti.
