Templáři jsou od dávných dob spojeni s mnoha věcmi, ale většinou se značnou kontroverzí ohledně jejich působení a snah.
Byli považováni nejen za pokorné služebníky Krista, také za mocné manipulátory, kteří měli pod palcem ohromné finanční zdroje. Když bylo celé společenství templářských rytířů jednou pro vždy rozpuštěno, zmizel jejich ohromný majetek neznámo kam. Nebo ne?
Co se stalo se všemi poklady a bohatstvím nahromaděným templářskými rytíři?
V dobách své největší slávy působili takřka ve všech zemích Evropy i křesťanského Blízkého východu. Stavěli komendy neboli templářská opevněná správní a duchovní centra, které byli příkladem organizační efektivity a stability. Pro členy řádu bylo velmi výhodné, že na ně nemohla dosáhnout běžná světská moc, protože za každým z nich stálo nesmírně silné trénované rytířstvo s nezlomnou morálkou.
Putování do Svaté země
Od dob Ježíše Krista se křesťané ve Svaté zemi objevovali čím dál tím častěji. Nevelký region mezi řekou Jordán a Středozemním mořem se stal jejich domovem, byť tam nebyli vždy úplně vítáni. V roce 638 byla oblast dobyta muslimy, ale postupem času nabírala křesťanská víra na síle. Na místa spojená s životem Ježíše Krista také krátce nato začali putovat poutníci, kteří věřili, že si poutí mohou vymodlit zvláštní milosti. Okolo roku 1000 zájem opět narostl, a řád špitálníků dokonce otevřel v Jeruzalémě ubytovnu a nemocnici.
Dnes si poutníka představíme jako jakéhosi turistu, který cestuje nalehko a převážně pěšky. Dříve byla ale představa poutníka hodně odlišná. Vždyť cestovat tisíce kilometrů, platit si výlohy za přepravu a také mít dost prostředků na ubytování a jídlo stálo skutečně často celé jmění. Proto byli poutníky zejména bohatší baroni a šlechtici. I pro takové, kteří si to mohli zaplatit, nebyla výprava zrovna snadná či bezpečná. V přístavech, oázách i podél cest na ně číhala celá řada nebezpečí.
Křižácké výpravy
Křižácká horečka započala v reakci na snahu byzantského císaře Alexia odlehčit náporu, který vytvářeli seldžučtí Turci na hranicích jeho říše. Obával se o ztrátu vlastní moci, a proto mu přišlo docela vhod připomenout křesťanské Evropě, že i na východě mají řadu významných míst, která by po právu měla patřit křesťanům. Jeho návrh na zahájení jisté formy ozbrojeného odporu se setkal s nadšeným přijetím od papeže Urbana II. Rozhodně nečekal to, co následovalo – shromáždění stotisícové armády, která se následně vydala na křižáckou výpravu do Svaté země. Proběhlo několik velmi krvavých střetů, ale nakonec křesťané uspěli, když roku 1099 získali Jeruzalém pod svou nadvládu. Svaté město nebylo v té době zrovna střeženou pevností, ale křesťané měli také velké štěstí. Muslimský svět se dělil na tři mocné znesvářené bloky, které se nedokázaly dostatečně sjednotit, aby proti společnému křesťanskému nepříteli vystupovaly společně.
Zrod templářů
A v tento moment se zrodil onen slavný řád templářů. Pomoc poutníkům skrz špitály byla sice potřebná, ale turisté čelili mnoha nebezpečím po cestě a nedařilo se je účinně chránit. Osm rytířů proto oslovilo jeruzalémského krále Balduina a představili mu velmi revoluční koncept náboženského řádu, který by cestovatele chránil. Členové se měli stát mnichy a dodržovat přísná pravidla i celibát, ale zároveň by to byli velmi dobře trénovaní a cvičení muži, kteří by byli připraveni i na lítý boj. Balduinovi se nápad zamlouval, a tak roku rytíři poslali petici papeži Honoriovi, ačkoliv netušili, jak se k myšlence postaví. Nová situace ale vyžadovala i poměrně neotřelá řešení, a proto papež přibližně o 11 let později založené nového řádu sám posvětil. Hlavní sídlo řádu bylo umístěno v královském paláci přímo na Chrámové hoře, o níž se věřilo, že ukrývá ruiny Šalamounova chrámu. Nově vzniklý řád si získal také velmi vznešené jméno – Chudí rytíři Kristovi Šalamounova chrámu – a prvním velmistrem se stal Francouz Hugues de Payens.
Mocenská síla
Nový řád byl od počátku chválen a obdivován. Poutníci, kteří se vraceli do Evropy, byli z pomoci řádu nadšení a nedokázali je dostatečně vychválit. K řádu se přidávaly stovky ostřílených rytířů středního věku, kteří chtěli na závěr své kariéry prokázat svou statečnost ve svatém boji. Jednalo se rovněž o žádanou příležitost ke kariérnímu vzestupu pro příslušníky nižších vrstev. Všechny členy spojovala snad až fanatická čestnost a pokora. A zde se také zrodila myšlenka toho, že u řádu by se snadno mohli uchovávat velké cennosti a majetek značného rozsahu, protože oni sami jej kvůli své čestnosti nezneužijí a nikdo si netroufne templářskou pokladnu vykrást. Zájemci se jen hrnuli.
V bezpečí na pouti
Úschova pokladů se tak vedle ochrany poutníků ukázala být jako minimálně stejně důležitá a žádaná služba, kterou templáři uměli nabídnout. I řád však musel z něčeho žít a udržovat rozsáhlé pevnosti, a proto postupem času své služby ještě rozšířil, a to na vydávání směnek cestovatelům. Ti mohli složit obnos v některé z evropských komend a následně jen díky listině si své peníze zase vyzvedli ve Svaté zemi. Po cestě je tudíž nikdo nemohl uloupit a měli tedy relativně bezpečné putování. Templáři začali peníze také půjčovat a zavedli chytrý systém různých podmínek a poplatků, na kterém vydělávali, ale nikdo je nemohl nařknout z lichvy. K tomu navíc dostávali stále větší moc a privilegia. Komendy obvykle obklopovala pole a vinohrady, kde postupně rostly mlýny či různé díly, které mohl řád pronajímat a získávat od nich zisk. Komendy měly také právo pořádat místní trhy a vybírat mýto. Proto se z chudého řádu ctnostných mužů brzy stal velmi výdělečný podnik. Peníze odtud pak obratem putovaly do Svaté země v přísně střežených konvojích.
Sláva netrvá věčně
I když se zdálo, že jde o neotřesitelný řád s pevnými základy, i je nakonec osud dostihl. Muslimský tlak neustával a postupně ztratili křesťané nejen Jeruzalém, ale také Akkru. Pár rytířům se podařilo proklouznout, a právě ti odnesli část pokladu, který byl přísně střežený v templářské věži. Dlouho zůstávalo záhadou, jak se jim podařilo uniknout, až teprve v roce 1994 narazil místní instalatér na vchod do podzemí. Podle všeho se jednalo o rozlehlý tunel, který vedl z věže až do přístavu. Kde ale skončil samotný poklad, není dodnes jasné.
Pád Akkry zasadil drtivou ránu většině vojenské moci řádu. S ní vzaly za své i důvody pro samotnou existenci řádu. Chuť vyrážet na další křížové výpravy v Evropě už zdaleka nebyla tak silná a bylo jasné, že křesťané se od Svaté země jako vládci v nejbližší době rozhodně nevrátí.
Kam tedy zmizelo veškeré bohatství?
Lidé si samozřejmě rádi představují zakopané pokladnice kdesi v lesích, ale pravda bude asi daleko prostší. Faktem je, že cennosti a zlato tvořily jen zlomek řádového majetku a zabavili je světští vládci, na jejichž území se nacházely opuštěné komendy.
Záhadologové však stále snaží hledat nová a nová tajemství, která by se dala odhalit. Například soukromý sběratel Hamilton White spojil síly s milionářem Carlem Cooksonem a společně tvrdí, že se jim podařilo shromáždit templářský poklad, který by na dnešním trhu se starožitnostmi vynesl v přepočtu až tři miliardy korun. Dokonce byla o jejich snažení natočena televizní série, v níž vystupují jako „Indiana Jonesové“ reálného světa. Nicméně nadšený divák bude zklamán – sběratelé totiž nenašli mince ani hroudy zlata, ale docela obyčejné poháry, meče a helmy.
