V Cornwallu stojí legendární hospoda Jamaica Inn – svědek pašeráckých příběhů a přízraků, co dodnes děsí návštěvníky.
Hospoda Jamaica Inn na temném a zrádném vřesovišti Bodmin Moor je místem, kde se dodnes mísí šepoty minulosti s kroky neznámých přízraků. Už v 18. století sem mířili unavení pocestní, aby vyměnili koně nebo se ohřáli u pinty piva, zatímco pašeráci tu tiše šmelili s nelegálním zbožím. Dodnes do těchto chladných stěn proudí lidé, kteří doufají, že spatří víc než jen půvabný kout Cornwallu.
Zájezdní hostinec s 36 pokoji, vybudovaný v 18. století nedaleko cornwallské silnice A30, proslavil nejen legendární román „Jamaica Inn“ od Daphne du Maurierové, ale i krvavé historky, které tu straší každého odvážlivce. Ostatně, podle webu Cornwall Live „slavný hostinec, který každoročně přiláká tisíce návštěvníků, kdysi vlastnil spisovatel thrillerů Alistair MacLean“. Ten tu prý hledal inspiraci pro své příběhy plné napětí.
Kromě slavných příběhů má Jamaica Inn i temnější stránku: stala se domovem přízraků. „160 kilometrů útesů a skalnatých zátok s jeskyněmi a systém klikatících se říček umožnily rozvoj pašeráctví, které se stalo po mnoho století hlavním zdrojem příjmů místních obyvatel. Zmínky o pašeráctví v Cornwallu jsou dohledatelné v literatuře od 12. stol. Největšího rozkvětu však tato činnost dosáhla ve století sedmnáctém. Tehdy stát potřeboval zvýšit příjmy kvůli výdajům na války proti Francii a Americe, a proto zvýšil daně z alkoholu, čaje, tabáku a dalšího luxusního zboží,“ popisuje portál a magazín Radynacestu. Kroky hostů, kteří tu v minulosti mizeli beze stopy, dnes slyší personál i návštěvníci – a tvrdí, že tu přebývá cosi neklidného.
Sarah Bartlettová ve své knize Průvodce po mystických místech světa přidává další příběh, z něhož mrazí: „Jeden z nich hovoří o neznámém muži v ošuntělém oblečení, který na baru pil korbel piva. Jiný cizinec ho vyzval, aby šel ven, ten první nechal pivo rozpité, vyšel do temné, větrné noci a už se nikdy nevrátil. Následující den našli místní na vřesovišti jeho mrtvé, vykuchané tělo. Kdo ho zabil a proč, je dodnes záhadou, avšak podivný příběh měl na konci 19. století ještě pokračování. Tehdy prý v lednu seděl po zavírací době na zídce před hospodou podivný cizinec. Když hostinský vytahoval klíč, aby zamkl a rozloučil se s ním, muž vstal, pozvedl korbel a proběhl kolem hostinského dovnitř k baru. Hostinský vyrazil za ním a na okamžik spatřil postavu s vykuchanými vnitřnostmi chlemtající pivo, která se vzápětí rozplynula v šeru. Od té doby slýchají hostinští i hosté v uličce vedoucí k baru kroky, jak se nadpřirozený cizinec vrací dopít svůj korbel.“
JamajkaInnSign. Zdroj: MilborneOne / CC BY-SA 3.0
Tahle dávná legenda o neklidném cizinci, jehož stín dodnes obchází vřesoviště a vrací se k baru, aby dopil své pivo, vdechuje Jamaica Inn ducha minulosti, který zůstává živý i dnes.
A není to jediný strašidelný jev, který zde hosté zažívají. Venku před hostincem prý v noci duní koňské kopyta a skřípění kol starých povozů – jako by duchové pašeráků vyráželi do Londýna s novou várkou zakázaného zboží. Říká se, že kdo slyší ten zvuk, může brzy přijít o všechno, co má.
Ani v moderní době nepřestala Jamaica Inn psát své vlastní příběhy. Loni změnila majitele a za 8 milionů liber ji koupila společnost Coaching Inn Group. Jak uvedl časopis Boutique Hotelier, „za osmiletého vlastnictví Allena Jacksona se do objektu výrazně investovalo a stal se z něj prosperující soukromý podnik pro volný čas s mnoha zdroji příjmů, který v posledním finančním roce vygeneroval příjmy ve výši přibližně 4 milionů liber.“ Dnes tu najdete nejen restauraci a bar, ale i dva malé muzea – jedno o historii pašování a druhé věnované samotné spisovatelce Daphne du Maurierové.
Jamaica Inn, postavená kolem roku 1750, si zachovala svůj syrový, tajemný půvab, který přitahuje nejen milovníky historie, ale i všechny, kdo se chtějí ponořit do příběhů, kde se realita mísí s temnými stíny minulosti.
I když se v posledních desetiletích Jamaica Inn modernizovala a stala se oblíbenou zastávkou pro turisty mířící na Bodmin Moor, její atmosféra zůstává stejná – tajemná, až hypnotická. Všechny kroky a tiché šepoty jako by byly vryty do dřevěných trámů a starých kamenů, které pamatují doby, kdy pašeráci utíkali před daněmi a smrtí.
Dnes už si tu můžeš objednat pintu u krbu a ochutnat pokrmy z místní kuchyně, ale stíny pašeráků nikdy nezmizely. Pověsti o tajných chodbách, jimiž se pašeráci plížili, aby se vyhnuli královským hlídkám, prý nejsou jenom báje – některé z těchto chodeb se občas otevřou i pro hosty. Návštěvníci vyprávějí o náhlých záblescích světel na chodbách, o studených poryvech větru tam, kde žádné okno není, a o tlumeném klapotu kopyt, který je slyšet v nočních hodinách. Dokonce i skeptici, kteří do Jamaica Inn přijíždějí jen kvůli historii, odjíždějí s husí kůží na zádech. Zůstat přes noc je zážitkem, který se ti vryje pod kůži. Největší odvahu prokazují ti, kdo si zarezervují strašidelný pokoj číslo 4, kde se prý ozývají výkřiky z dávno zapomenutých hádek a kde se hosté ráno probouzejí s pocitem, že na ně někdo hleděl z rohu místnosti.
A tak Jamaica Inn dál žije svým vlastním životem, kde se realita prolíná s nadpřirozenem a kde si minulost i přítomnost podávají ruce v příbězích, které nikdy nezmizí.
