Na první pohled se zdá, že školní docházka je v České republice klíčovým krokem k vzdělání a přípravě dětí na budoucí život.
Tématu problematiky a obecného vzdělávání dětí na základních školách se dnes věnovala redakce našeho magazínu s tím, že čím hlouběji se ponoříme do současného školního systému, tím více začínáme vidět jeho nedostatky. Základní školy v mnoha případech selhávají v důležitém úkolu – připravit mladé jedince na praktický a plnohodnotný život. Zvláště zřetelné je to při pohledu na nedostatečnou podporu žáků s poruchou pozornosti a hyperaktivity (ADHD) a postupné umrtvování kreativity a individuality ve prospěch rigidního dodržování osnov.
O ADHD v kostce
„ADHD (zkratka anglického attention deficit hyperactivity disorder) – hyperkinetická porucha (HKP), porucha pozornosti s hyperaktivitou, patří mezi vrozené neurovývojové poruchy. Velmi úzce souvisí s méně často zmiňovanou ADD (Attention Deficit Disorder) – poruchou pozornosti, jde o stejný syndrom, ale bez prezentace jinak nejviditelnějšího hyperaktivního přiznaku. Oba pojmy se běžně používají jako synonyma. Porucha se projevuje již od raného dětství, nejvíce ve školním věku, kdy postihuje 3–7 % dětí. Ve 40–50 % případů symptomy přetrvávají do dospělosti. Spíše než hyperaktivita se v tomto období objevují pocity vnitřního neklidu, nadále přetrvává impulzivita a porucha pozornosti,“ uvádí k tématu internetová encyklopedie Wikipedia.
„Pro ADHD/ADD se v ČR dříve používaly označení LDE (lehká dětská encefalopatie) či LMD (lehká mozková dysfunkce), které se snažily vystihnout etiologii. Aktuálně používané pojmenování ADHD vychází z popisu projevů této poruchy. Porucha pozornosti neznamená neschopnost soustředění, ale narušenou schopnost svou pozornost ovládat. Jedinci s ADHD/ADD mohou být schopni koncentrace až nadlidským způsobem (tzv. hyperfokusace), pokud je téma dostatečně intenzivně zajímá, často je prakticky nemožné je od něho odtrhnout. Porucha pozornosti nijak nesouvisí s inteligencí jedince, ačkoli v důsledku projevů syndromu bývají ADHD okolím považováni za méně inteligentní, než ve skutečnosti jsou,“ dodává v krátkém výpisu Wikipedia.
ADHD patří mezi nejprobádanější duševní a emocionální poruchy. Existuje, vícero léčebných postupů, některé s efektivní účinností vyšší než léčby v kterékoliv jiné oblasti medicíny. O samostatném tématu, jak se chovat k dětem s ADHD, jsme vás již informovali v jednom z minulých článků na našem magazínu.
Jedním z kritických bodů je absence vhodného přístupu k žákům s ADHD. Tito žáci jsou často stigmatizováni a nepochopeni učiteli, kteří nedokáží plně ocenit specifické potřeby a schopnosti těchto dětí. Namísto podpory a motivace jsou často potrestáni za svou neposednost a neschopnost soustředění. Tím dochází k tragickému zanedbání jejich potenciálu a ztrátě příležitosti pomoci jim rozvíjet své schopnosti.
Dalším závažným problémem je ztráta respektu k individuálním preferencím a talentům žáků. Školní systém se často zaměřuje na masovou výuku, která vede ke ztrátě autentičnosti a kreativity. Každý žák je jiný a má své vlastní silné stránky, které by měly být podporovány a rozvíjeny. Bohužel, nátlak na dodržování osnov a měření úspěšnosti standardizovanými testy brání vytváření prostoru pro rozkvět jedinečných talentů.
Jan Amos Komenský si již dávno uvědomil sílu hry a interaktivního učení. Avšak moderní školství často tuto cennou metodu opomíjí ve prospěch pasivního a jednostranného předávání informací. Hlavy osvícené, které by se pokusily revitalizovat Komenského školu, jsou často ztlumovány byrokracií a přísnými směrnicemi. Tím se znemožňuje vytváření prostředí, ve kterém by se kreativita a radost ze znalostí mohly svobodně rozvíjet.
Je na čase přehodnotit současný přístup k vzdělávání. Základní školy by měly být místem, kde se nejenom předávají znalosti, ale také se rozvíjí osobnost, schopnosti a vášeň jednotlivce. K tomu je zapotřebí změny v učitelském přístupu, posílení podpory pro žáky s různými výzvami a důraz na rozmanitost a individualitu. Jen tehdy můžeme doufat, že naše děti budou lépe připraveny na skutečný a praktický život, plný výzev i příležitostí.
Základní školy jako centra rozvoje osobnosti a schopností:
Základní školy by měly fungovat jako prostředí, kde se děti nejenom učí konkrétní znalosti, ale také se rozvíjejí jako jedinečné osobnosti. To vyžaduje zásadní změny v učitelském přístupu a celkovém přístupu k vzdělávání.
1. Učitel jako průvodce a inspirátor: Místo tradičního role učitele, který pouze předává informace, by měl učitel být průvodcem a inspirátorem. Měl by podporovat zvídavost, kritické myšlení a samostatnost u žáků. Učitel by měl vytvářet prostor pro diskuzi, debatu a hlubší porozumění tématům, aby žáci mohli rozvíjet své analytické a komunikační schopnosti.
2. Posílení podpory pro žáky s různými výzvami: Je důležité, aby školy poskytovaly adekvátní podporu žákům s různými výzvami, včetně těch s ADHD. To zahrnuje individualizovaný přístup, který umožňuje těmto žákům efektivně se učit a plně rozvíjet svůj potenciál. Učitelé by měli být schopni identifikovat specifické potřeby každého žáka a nabídnout jim vhodné strategie a metody učení.
3. Důraz na rozmanitost a individualitu: Školy by měly aktivně podporovat rozmanitost mezi žáky a dávat prostor jejich individuálním preferencím, zájmům a talentům. To znamená, že učební plány by měly být pružné a umožňovat žákům vybrat si předměty a témata, která je opravdu zajímají. Tím se vytváří prostor pro rozvoj jedinečných schopností a vášní, což může vést ke kvalitnějšímu a autentičtějšímu učení.
4. Aktivní učení a praxe: Místo pasivního přijímání informací by měla být výuka zaměřena na aktivní účast žáků. Praktické projekty, skupinová práce, terénní výuky a zapojení do reálných situací mohou pomoci žákům lépe porozumět a aplikovat naučené dovednosti. Tím se podporuje praktická připravenost pro život po škole.
Jak to Nefunguje v praxi
Bohužel i přesto, že se některé školy (nejen ty privátní) v Česku snaží o moderní inovativní postoje, přístupy a metody ve vzdělávání mladých lidí nebo dětí chcete-li stále ještě existují školy, ve kterých se najdou ředitelé, ředitelky, učitelé a učitelky, kterým je to, jak se lidově říká „putna“…, a prostě si to tam odsedí či odmluví a nejlépe ve 14.00 hodin se již vidí u sebe doma v obýváku pít v klidu svou oblíbenou kávu. Jako rodiče neustále slýcháváme od vyučující, a nyní budeme citovat: „Váš syn je úplně blbý on se tu matematiku či fyziku snad v životě nenaučí…., a to nehovořím o chemii ze které pravděpodobně propadne!! A?“ No tak z něj holt nebude vědec na matematicko-fyzikální fakultě nebo laborant, který bude vyrábět a vyvíjet např. léky u nějaké farmaceutické společnosti (což učitelky a učitelé na základní škole rozhodně rozpoznají, že…, raději bez komentáře). Přesně takhle reálně se (některé) školy totiž chovají k rodičům potažmo dětem. Bavíme se stále o základních školách. Nikdo z učitelů si totiž neuvědomuje skutečnost, že i to malé dítě v páté, šesté či sedmé třídě bude sice úplně hloupé na například matematiku či Český jazyk, ale v budoucnu z něj může být špičkový programátor a podobně. Dokonce, což je samozřejmě prokázaným faktem je skutečnost, že zmiňované děti s ADHD v životě vždy nebo v drtivé většině vynikají v nějaké oblasti. Bohužel ne každý pedagog umí učit, a ne každý pedagog se umí chovat k dětem, kteří mají zmiňované ADHD, a to i přesto, že děti s ADHD mají nárok na asistenta, ovšem to by škola o něj musela nejprve zažádat, že…
Poznámky vs 80léta
Najdou se tací učitelé, kteří (můžeme-li použít tento výraz – bez urážky) jsou tak neschopní, že neumí svým výkladem dané látky děti ve škole zaujmout a tím pádem se děti obecně nudí, otravují, vyrušují a prostě je to celkově nebaví. Dělají vše, jen ne naslouchat danému učiteli či učitelce. Výsledkem toho jsou „staromódní“ poznámky (někteří rodiče toto nazývají praxí z 80let), které žák od učitele obdrží např. ve stylu citujeme; „dívá se na mě přes pravítko a směje se mi, že jsem zelená…,“ nebo „váš syn vyrušuje…..a?!,“ (bez dalších podrobností) z čehož je patrné pouze to, že se jedná o jaký si momentální emoční výlev dané učitelky či učitele, který zjevně nezvládá ve třídě udržet děti v klidu, neboť jak již bylo zmíněno prostě neumí svým výkladem, jakkoliv zaujmout. Nejhorší je na tom to, že učitel napíše tzv. poznámku, v drtivé většině bez dalších podrobností. Tuto poznámku následně dítě doma okomentuje svými slovy. Někteří rodiče toto řeší jiní nikoliv. Potíž je v tom, že danou banální poznámku ani učitel ani rodiče dále nijak neřeší, a to opět v drtivé většině. Naprosto o ničem! Je to jen jaká si interní komunikace mezi rodinou, školou a vyučujícím. Ve chvíli, kdy učitel skutečně děti svým výkladem zaujme, tak i ten největší rošťák ve třídě bude poslouchat, jak se lidově říká s otevřenou pusou.
Dokonce existují základní školy (jejichž názvy a adresy redakce zná, ale rozhodla se je nezveřejňovat) které v praxi s poznámkami fungují následovně: dostane-li žák 10 poznámek výše uvedeného charakteru automaticky obdrží napomenutí třídního učitele. Dostane-li žák více, jak 20 takových to poznámek dostává ředitelskou důtku. Pokud žák dostane více než 20 takto nesmyslných a banálních poznámek dostane automaticky sníženou známku z chování. Bez ohledu na to v jaké je třídě a podobně. Toto celé je naprosto ponižující a zbytečné, protože jediné v co toto vyústí je skutečnost, že se budou zbytečně nervovat samotné děti, jejich rodiče ale i vyučující. Proč?! A to nehovoříme o tom, že některé základní školy pořádají takřka pravidelně trestné či výchovné komise na které si zvou rodiče tzv. „zlobivých“ dětí. V praxi to pak vypadá tak, že v komisi zasedá ředitel či ředitelka školy, obě její zástupkyně, třídní učitelka, zastupující učitelka, paní školní psycholožka, přizvaná paní z místního OSPODu a v některých případech snad i školník 🙂 a tito všichni zmiňovaní se následně slovně vrhnou na pozvanou maminku „zlobivého“ chlapečka či holčičky, kde ji slovně ponižují a vyhrožují jí a v podstatě jí 30 minut vykládají všemi možnými argumenty a podobně jakého má doma „grázla“. Rozhodně se nejedná o žádnou příjemnou věc. Než, aby toto k něčemu vedlo, jak vypovídá zjištěná praxe, jde spíše o to aby si učitelé (vyučující daného zlobivého chlapečka či holčičky) „zchladili žáhu,“ jak se lidově říká. Pravdou je, že je-li ve škole či ve třídě dítě, které nějakým způsobem vybočuje z kolektivu řešit se to musí a mělo by. Ovšem dle názoru mnoha rodičů, psychologů a podobně rozhodně jinou mírnější formou, než-li tou, že se na maminku dítěte na tzv. výchovné komisi sesype deset lidí, kteří ji budou v kuse ponižovat nebo dokonce jí různě vyhrožovat!
Nebavíme se o nějakém výrazně hrubém porušení školního řádu, ale o klasických, nesmyslných a banálních poznámkách výše uvedeného charakteru. Téma modernizace školního řádu v 21. století by bylo na samostatný článek.
Jak se chovat k dětem s ADHD? Příběh matky 13letého chlapce: podpora a porozumění nestačí
Celkově je nutné přehodnotit cíle vzdělávacího systému a posunout se od pouhého nacpávání informací k rozvoji komplexních dovedností, hodnot a osobnosti u žáků. To si vyžaduje odvahu změnit zavedené postupy a otevřít dveře novým, inovativním způsobům výuky. Jedině tak budou základní školy skutečně připravovat děti na život v komplexním a dynamickém světě, kde je schopnost adaptace, tvořivost a spolupráce nezbytná.
