Zákaznické karty a aplikace vydávané různými obchodními řetězci používá většina spotřebitelů. Vede je k tomu snaha ušetřit.
Tématu se dnes věnovala Lucie Korbeliusová ze spotřebitelské organizace dTest, která o tom informovala náš magazín s tím, že ne vždy si spotřebitelé uvědomují, že cenou, kterou za slevy platí, je poskytnutí údajů o svém spotřebitelském chování. V případě odsouhlasení marketingového souhlasu mohou být pak jejich osobní údaje poskytnuty i některým velkým vyhledávačům a sociálním sítím. Spotřebitelé by si měli být vědomi ceny svých údajů a udělovat souhlas s jejich dalším zpracováním jenom výjimečně. Zároveň by obchodní řetězce neměly spotřebitele k členství nutit nekalými obchodními praktikami.
Se zákaznickými kartami se setkal už nejspíše každý spotřebitel. Nejprve měly formu papírových, pak plastových karet a v současnosti jsou nám nabízeny jako aplikace do našich chytrých mobilních telefonů. Jsou-li zákazníkům ze strany obchodu nabízeny zdarma, měli bychom vždy vědět, co jejich vydáním obchodník sleduje a čím mu za to zaplatíme. „Žádná služba není zadarmo,“ varuje Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest, a pokračuje: „Takto svět obchodu nefunguje. Spotřebitelé by měli vědět, že za vydáním karty stojí čistě ekonomická rozvaha vydavatele. Obchodní řetězce se snaží prostřednictvím zákaznických programů zajistit loajalitu svých zákazníků a zároveň mají zájem znát údaje, které byly vygenerovány spotřebitelským chováním držitelů zákaznických karet.“
Způsob, jakými obchodní řetězce motivují zákazníky k účasti ve svých zákaznických programech, je podobný. Jsou to zejména cílené slevy pro členy zákaznických programů, sbírání bodů a hraní různých her, které souvisí s nákupy v jejich obchodech. Pokaždé, když spotřebitel vejde do obchodu některého z obchodních řetězců, většinou na první pohled zjistí, že držitelům zákaznických karet a uživatelům zákaznických aplikací jsou nabízeny lepší ceny, případně další výhody. Někdy jsou ceny pro členy zákaznického programu tak výrazně nižší, že v podstatě zákazníky donutí se stát členy zákaznického programu. „Taková praxe se blíží nekalé obchodní praktice,“ říká k tomu Eduarda Hekšová z dTestu a doplňuje: „Pokud je členství v zákaznických programech dobrovolné, je všechno v pořádku. Ale pokud je v podstatě vynuceno pravidelným výrazným rozdílem cen zboží běžné spotřeby, zejména pokud by spotřebitel za jiných okolností o členství v zákaznickém programu neuvažoval, je pak možné, že se obchodní řetězec pohybuje na hraně nebo i za hranou zákona.“
Pokud už se spotřebitel stane členem zákaznického programu, neměl by bezmyšlenkovitě souhlasit se všemi jeho podmínkami. „Řada podmínek zákaznického programu je volitelná a závisí na výslovném souhlasu zákazníka uděleném například zaškrtnutím příslušného políčka,“ upozorňuje Eduarda Hekšová a vysvětluje: „Se souhlasem spotřebitele se tak mohou jeho údaje dostat i k některým velkým internetovým vyhledávačům a sociálním sítím, které na něj pak podle jeho chování mohou cílit svou reklamu. Na zacílené reklamě lépe vydělávají, přičemž spotřebitel z toho ovšem nemá nic.“
Mýtus: bez účtenky nelze reklamovat
Osobní údaje jsou hodnotou, kterou je možné podle platného občanského zákoníku zaplatit za poskytnutí digitálního obsahu.
„Spotřebitelé by si hodnoty svých obchodních údajů měli být vědomi a neměli by je poskytovat jiným k obchodnímu vytěžení, pokud jim za to žádná protihodnota není poskytována,“ radí Eduarda Hekšová a uzavírá: „Při registraci do zákaznického programu by si měl spotřebitel podmínky tohoto programu přečíst. Pokud jim nebude rozumět nebo pokud bude mít pochybnosti o podmínkách zpracování svých osobních údajů, měl by si účast v takovém programu raději dobře rozmyslet.“
