Autismus – neurovývojová porucha. V článku se dozvíte o příznacích, příčinách a radách odborníků. Přečtěte si příběh mámy malého autisty.
Autismus je komplexní neurovývojová porucha, která ovlivňuje sociální interakce, komunikaci a chování jedince. Vzhledem k nárůstu diagnostiky v posledních desetiletích se autismus stal jedním z klíčových témat v oblasti zdravotnického výzkumu a péče.
Příznaky autismu:
Příznaky autismu mohou variabilní, ale některé z nich zahrnují:
- Problémy s komunikací: osoby s autismem mohou mít obtíže s verbální i neverbální komunikací. Může se projevovat jako odmítání očního kontaktu, problémy s dorozumíváním a omezenou schopností rozumět emocím ostatních.
- Omezené zájmy: lidé s autismem mohou vykazovat silné zájmy o specifická témata a být málo flexibilní v tom, co je zajímá.
- Rutinní chování: autistické děti a dospělí mohou vykazovat pevně stanovené rutiny a reagovat velmi citlivě na změny v prostředí nebo rutině.
- Problémy s sociálními interakcemi: vztahy s vrstevníky a ostatními mohou být náročné, protože lidé s autismem mají tendenci vyhýbat se sociálním situacím nebo mohou mít obtíže s porozuměním sociálním návykům.
Příčiny autismu:
Přesné příčiny autismu zůstávají stále nejasné, ale genetické faktory a prostředí hrají pravděpodobně klíčovou roli. Některé studie ukazují na genetickou predispozici, která může zvyšovat riziko vývoje autismu. Expozice určitým toxickým látkám během těhotenství by také mohla hrát roli v některých případech.
Léčba autismu:
Je důležité si uvědomit, že autismus nelze vyléčit. Místo toho je cílem léčby zlepšit kvalitu života lidí s autismem a pomoci jim zvládnout každodenní výzvy. Léčba zahrnuje:
- Terapie: terapie, jako je aplikovaná behaviorální analýza (ABA), logopedie a terapie zaměřené na sociální dovednosti, mohou pomoci jedincům s autismem zlepšit komunikaci a chování.
- Podpora rodiny: rodiny lidí s autismem mohou získat podporu od odborníků a organizací, které se specializují na autismus.
- Léky: v některých případech mohou být předepsány léky k řešení specifických symptomů, jako jsou problémy s chováním nebo úzkostí.
Co míní odborníci:
Odborníci zdůrazňují, že včasná diagnóza a intervence jsou klíčové pro úspěšnou léčbu a zvládání autismu. Spolupráce mezi rodinami, pediatry, psychoterapeuty a speciálními školami může vytvořit bezpečné a podpůrné prostředí pro osoby s autismem.
Co dělat při podezření na autismus:
Pokud máte podezření, že vaše dítě nebo někdo, koho znáte, může mít autismus, je důležité jednat co nejdříve. Zde je několik kroků, které můžete podniknout:
- Konfrontujte lékaře: mluvte se svým pediatrem nebo lékařem o svých obavách. Lékař může provést screeningové testy a případně doporučit další vyšetření.
- Konzultace s odborníkem: pokud lékař potvrdí podezření na autismus, obraťte se na odborníka na autismus. Tito odborníci mohou provést důkladnou diagnózu a doporučit vhodnou léčbu a terapie.
- Podpora rodiny: získání podpory pro rodinu je klíčové. Rodiče a blízcí mohou najít skupiny pro podporu rodin s autismem a konzultovat s odborníky, jak nejlépe pomoci svým blízkým.
- Spolupráce s školami: pokud jde o děti s autismem, spolupráce se školami a učiteli je klíčová. Individualizovaný vzdělávací plán a speciální vzdělávací služby mohou pomoci dětem dosáhnout svého plného potenciálu.
„Všechny formy autismu představují pro dítě a jeho rodinu zátěž. Musí se spolu naučit fungovat zcela odlišným způsobem, než na který jsou zvyklí. Čím dříve se však autismus odhalí, tím lépe se dá hledat nejvhodnější řešení, jak s dítětem pracovat. Na jakékoli odchylky v chování proto nezapomínejte upozornit pediatra na pravidelné prohlídce. Ten nejlépe uzná, zda je potřeba se jimi více zabývat nebo zda se jedná o běžný jev,“ vysvětluje MUDr. Erik Petrovský, psychiatr z EUC Kliniky Ústí nad Labem.
Vzhledem k široké škále projevů autismu existuje i vícero testů, kterými se podezření potvrdí nebo vyvrátí. K diagnostice se využívají psychotesty, funkční magnetická rezonance, analýza motoriky a hlasu, EEG makery či screeningové testy (tzv. dotazníky).
TIP: Některé screeningové testy jsou volně dostupné na internetu. Pokud máte jakékoli pochybnosti, můžete je před návštěvou lékaře vyzkoušet. „Online testy jsou vhodnou metodou pro prvotní prověření příznaků. Rozhodně z nich však nevyvozujte závěry bez konzultace s lékařem,“ upozorňuje MUDr. Erik Petrovský, psychiatr z EUC Kliniky Ústí nad Labem.
Formy autismu – Aspergerův syndrom, Rettův syndrom a další…
Světová zdravotnická organizace rozděluje autismus do pěti základních forem: dětský autismus, atypický autismus, Rettův syndrom, Aspergerův syndrom a dezintegrační porucha.
Dětský autismus se projevuje současně v oblasti komunikace, sociální interakce i představivosti. Dítě má problém s řečí, preferuje samotu a příliš nereaguje na podněty. Tuto formu lze odhalit už do 2 let věku dítěte.
Atypický autismus nezasahuje všechny oblasti vývoje. Dítě může mít třeba lepší komunikační schopnosti nebo sociální dovednosti. Atypický autismus se často projevuje až po dosažení 3 let věku dítěte.
Rettův syndrom je specifickou formou postihující pouze ženy. Jedná se o vážný typ, kdy dítě kolem 18 měsíců ztratí všechny získané schopnosti a jeho stav se zhoršuje. Pacientky trpící touto nemocí končí na invalidním vozíku nebo upoutané na lůžko.
Aspergerův syndrom patří k nejznámějším a zároveň lehčím typům autismu. Neovlivňuje intelekt, autisté s tímto syndromem mají naopak často nadprůměrný inteligenční kvocient. Omezená schopnost komunikovat s vrstevníky je v tomto případě zapříčiněna egocentrismem. K častým projevům patří také detailní vyjadřování, absolutní pravdomluvnost, špatná motorika a specifické zájmy, jako třeba studování jízdních řádů.
Dezintegrační porucha postihuje děti mezi 2. a 7. rokem života, nejčastěji kolem 3. a 4. roku. Způsobuje dočasnou stagnaci nebo zhoršení dosavadních komunikačních a sociálních schopností. Jejich stav se opět zlepší, ale nedosahuje původní úrovně.
Autismus a ADHD
Dobré by bylo také zmínit poměrně častou poruchu, kterou je Autismus u dětí s ADHD.
„Míra závažnosti postižení dítěte závisí také na výši intelektu, vývoji řečových schopností a na přítomnosti dalších psychických potíží či jiných nemocí. Některé děti s Aspergerovým syndromem či autismem mají odmalička navíc ještě projevy hyperaktivity a pozornosti, tyto děti bývají někdy zvláště problémové. Rodiče často obcházejí různé odborníky a nedaří se jim často najít účinnou pomoc. Pokud mají rodiče doma dítě s ADHD a těžkým problémovým chováním, jejich dítě má i jinou atypickou či malou klinickou odpověď na psychofarmaka, pak je v praxi je označujeme jako farmakoresistentní ADHD,“ uvádí v citaci k tématu Asociace dětské a dorostové psychiatrie (addp.cz).
„U těchto dětí je zvláště nutná pečlivá diferenciální diagnostika k vyloučení poruchy autistického spektra. Neboť jedině potom je možné zvolit zacílený léčebný a speciálně pedagogický přístup, který může dítěti výrazně pomoci,“ doplňují v krátkosti odborníci s addp.cz.
Příběh mámy malého autisty
Redakce internetového magazínu ZdravíŽivot.cz vybrala ke zveřejnění příběh „mámy malého autisty,“ jenž byl již dříve zveřejněn na blogu autorky, která si říká Máma malého autisty na projektu medium.seznam.cz.
Něco o našich začátcích a o tom, jak mi autismus mého synka změnil život.
„Myslím, že u nás hrál hlavní roli fakt, že u syna nedošlo k tzv. regresu, tedy situaci, kdy jinak běžně se vyvíjející dítě, které i třeba mluví, chová se normálně, najednou jakoby zapomene, co umí, a vrátí se ve vývoji zpět. To je ta situace, která podle mě vytváří ten velký psychický tlak na rodiče, kteří najednou sledují, jak jejich dítě zapomíná, co se naučilo a stává se z něj jiný člověk. Pak jsou případy, jako byl náš, kdy se dítě již od narození chová jinak. A záleží na rodičích, zda si toho všimnou, nebo nad tím zavírají oči. Já často říkám, že už v šesti týdnech jsem měla pocit, že je něco špatně. Zatímco jsem všude četla, jak děťátko reaguje na zvuk a hlas maminky, jak vnímá a rádo se přitiskne k mamince, jak se otáčí za světlem, za výraznými barvami… já to neviděla. Pocitově jsem v té době cítila, že je něco jinak. I krom toho, že měl syn trochu opožděnější motorický vývoj, ale ne nijak drasticky. Všichni mi říkali, že se jim zdá v pohodě. Tvrdili lidé, kteří jej viděli tak půl hodiny v měsíci. Já s ním byla každý den,“ uvedla „Máma malého autisty“ v úvodu svého příspěvku.
I maminky v autistických skupinkách mi tvrdily, že se jim dle popisu zdá syn jako běžné dvouleté dítě
„To je velmi časté, že se maminky obrací na tyto skupinky a popisují chování svého dítěte a doufají, že jim ostatní „zkušenější“ matky potvrdí nebo vyvrátí autismus. Ono to samozřejmě tak snadné není. Ani zkušený klinický psycholog, který dítě vidí a dokáže si i vyzkoušet jeho reakce, nedokáže mnohdy na prvním sezení říci, zda dítě má či nemá PAS (porucha autistického spektra). O to je to obtížnější, pokud je dítě malé, cca ve věku kolem 2-3 let. Rodiče se totiž domnívají, protože všude se o tom čte, že čím dříve začnou s dítětem pracovat, tím lépe,“ upřesnila autorka blogu.
A tak to někdy i pár let trvá, i když kolikrát už jako rodič vidíte tu jinakost. Na papíře to stále mít nemusíte.
„To, že mi ostatní maminky dle popisu mého synka tvrdily, že se jim to zdá jako běžné dvouleté dítě, to ve mně tehdy vzbuzovalo naději, že se možná bude jednat „jen“ o vývojovou dysfázii. O tom, že se náš syn vyvíjí jinak než ostatní děti, jsme věděli od začátku. Ale až zhruba v deseti měsících u nás padlo podezření na autismus a toto bylo poprvé vysloveno nahlas. Proto možná jsme to přijímali postupně, po malých dávkách. Oproti rodičům, kteří zažijí u dítěte regres, je to podle mě milosrdnější forma zjištění autismu. Čímž nechci říct, že je ta samotná forma autismu horší nebo lepší,“ vysvětlila „Máma malého autisty.“
Hodně mě to naučilo, hodně mě to posunulo
„Nepatřím mezi lidi, kteří berou autismus jako dar, upřímně, ani to nechápu a nesouhlasím s tímto tvrzením. Já jsem za posledních pár let ušla dlouhou cestu. A jsem na sebe právem hrdá. Vím, že zvládnu věci, kterých jsem se dřív bála. Mám sebevědomí, které mi kdysi tolik chybělo. Jsem bojovnice. Výchova neverbálního, nízkofunkčního autisty dává hodně zabrat. Zocelí vám to nervy a, co si budem nalhávat, fyzička taky dostane zabrat. 🙂 Ale protože jsme pořád lidi, občas ty nervy přetečou. Na tom není ale nic špatného a není důvod se za to stydět. Hodně maminek se bojí o tom mluvit nahlas, protože mají strach, že budou vnímány jako ufňukané slepice, které píšou hanlivě o svém dítěti. Ale tohle píšou jen lidé, kteří nevědí, jaký život žijete,“ píše dále na svém blogu autorka říkající si „Máma malého autisty.“
Když dítě neposlouchá: jak správně řešit tento výchovný problém?
Bohužel odsuzujících lidí je dost i mezi námi samotnými, tedy rodiči autistů. My, kteří bychom měli mít k sobě navzájem největší respekt, protože to známe nejlépe, se mnohdy urážíme kvůli hloupostem. Vaše dítě neumí smrkat? Já to moje dítě normálně naučila, prostě jí to předveďte a bude to umět, ale musíte pro to něco udělat, ne tady fňukat… No dobrá, tak to šlo u vás a můžete mi sdělit, jak to udělat u dítěte, které má imitaci na nule, nenapodobuje a nechápe, proč by to měl dělat? Pro rodiče, kteří do tohoto přijdou na začátku cesty, se to může zdát kruté. Ale časem zjistí, že nepřející lidé jsou i mezi námi, pečujícími. Tak to prostě je. A hlavně, každá forma autismu je jiná, každý autista je jiný a co umí jeden, nemusí umět druhý. Proto je tak strašně nutná semknutost a podpora. Když se s tím musíte poprat sami, budete silnější. Nemusíte se na nikoho venku spoléhat. Jste tu jen vy a vaše dítě.
„Autismus je pro mě výzva: výzva zvládat překážky, bojovat, najít v sobě zadupanou sílu,“ vysvětlila autorka.
„Autismus je pro mě fitness plán: nikdy nekončící rozcvička,“ dodala závěrem autorka blogu „Máma malého autisty na portálu medium.seznam.cz.
Závěrem by bylo dobré zmínit, že autismus – obecně může představovat výzvu jak pro jednotlivce, tak pro jejich rodiny, ale s dostatečnou podporou a správnou léčbou může být dosaženo významného zlepšení. Nezapomeňte, že každý člověk s autismem je jedinečný, a je důležité poskytovat individuálně přizpůsobenou péči a podporu, aby mohli plně rozvinout svůj potenciál a vést spokojený a plnohodnotný život.
