Tajemné jezero Toplitzsee ukrývá příběh nacistických padělatelů, nebezpečných zbraní a možná i zlata, které by změnilo dějiny.
Jezero Toplitz (Toplitzsee), které se klikatí hluboko ve štýrských Alpách, by dnes možná znal jen pár zapálených přírodovědců a pár romantiků s batohy. Jenže do jeho slané vody vtrhla historie s pořádně ostrými lokty – a od té chvíle už bylo všechno jinak.
Slanost vody tady totiž není jen tak ledajaká. Může za to geologicky podivuhodná pánev Solné komory, kde se kdysi dávno prohánělo moře.
Ticho a hloubka, v níž se pod dvaceti metry už ani ryba neodváží plavat, se staly dokonalou skrýší. A nebyl by to nacistický režim, aby ji nevyužil.
Vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring si tady za předválečných časů rád dával pivo a klábosil s Hitlerem. Ale za války už šlo o víc než o pokec v hospůdce. U břehů jezera Toplitzsee totiž vznikla tajná základna, kde nacisté zkoušeli své námořní hračky — nová torpéda a jiné vražedné „udělátka.“ Po testech zůstaly v krajině stopy, které tu straší dodnes. Není divu, že si to místo vybrali jako poslední útočiště, když jim šlo o krk. A nebyli by to oni, kdyby s sebou nepřivezli něco, co mělo zůstat navždy pod hladinou.
Kanál mezi Kammersee a Toplitzsee. Zdroj: Blueangel, modified by Wildfeuer – de Wikipedia Bild / CC0 (volné dílo)
Tou největší bombou bylo, že se pokusili zlikvidovat britskou a americkou ekonomiku v rámci operace Bernhard. V koncentračním táboře Sachsenhausen vyrobili takřka dokonalé padělky britských liber, které měly zaplavit spojenecké trhy a zničit měnu. Když pochopili, že se jim to už nestihne, sbalili tiskařský lis, bedny s falešnými bankovkami a další materiál – a všechno to hodili do temných vod Toplitzsee. Snad doufali, že až se karta otočí, všechno zase vytáhnou.
Jenže tohle pohřbení se stalo zárodkem legendy.
Místní rychle začali šeptat o zlatých cihlách z Říšské banky, špercích ukradených Židům a dalším nacistickém bohatství, které tam mělo čekat. V roce 1959 tomu dal nový dech reportér deníku Stern Wolfgang Löhde, když z jezera vylovili bedny plné falešných bankovek. Ale akci prý záhadně stopli – a konspirace jely dál naplno. Průzkum se vrátil po čtyřech letech, jenže smrt jednoho potápěče ho znovu rychle utnula.
Od té doby se objevilo pár dalších odvážlivců, naposledy v roce 2000, kdy to financovalo Centrum Simona Wiesenthala z Los Angeles. Ale Toplitzsee dál zůstává tajemný: kromě bankovek a pár nacistických dokumentů neodhalilo žádný další poklad. Možná tam opravdu něco čeká – nebo je to celé jen legenda, co dál láká hledače pokladů a konspirační teoretiky. Tak jako tak, kdo ví, co všechno v těch mrtvých vodách ještě spí…
Toplitzsee: hlubiny, které pohltily tajemství Třetí říše
Toplitzsee, poklidná vodní hladina ukrytá mezi skalnatými vrcholy Štýrských Alp, si nese příběhy, které se vynořují z temných vod jako stíny minulosti. Když se v roce 1943 rozhodli nacisté využít izolovaného jezera k testování svých námořních zbraní, málokdo tušil, co všechno to bude znamenat. Břehy, které dřív znaly jen ticho a zpěv ptáků, se proměnily v dějiště tajných experimentů. Těžké bedny s municí a torpédy mizely ve vodě, a každý výbuch otřásal nejen vodní hladinou, ale i samotným vnímáním lidské civilizace. Místní obyvatelé, kteří o tom všem slyšeli jen šeptem, se báli, že jezero pohlcuje víc než jen železo a střelný prach. A opravdu – do jeho hlubin se propadla i naděje, že jednou všechno vypluje na povrch.
Jak válka postupovala a nacisté ztráceli půdu pod nohama, změnil se i účel jezera. Už to nebylo jen o zbraních. Bylo to o přežití režimu, který věděl, že konec se blíží. Do vody mizely nejen bedny s výbušninami, ale i tajné dokumenty a poklady, které měly zůstat skryté navždy. A tak se v roce 1945, v posledních měsících války, spustila do jezera loď s nákladem, který by mohl změnit dějiny. Operace Bernhard, plán na zničení britské ekonomiky paděláním liber, dosáhla svého vrcholu – falešné bankovky, tiskařské lisy a veškeré důkazy byly hozeny do temné vody. Když poslední bedna zmizela pod hladinou, jezero se opět zavřelo, jako by nic z toho nikdy nebylo.
Ale lidé nezapomněli. V roce 1959 vyrazil k jezeru novinář Wolfgang Löhde s potápěči z deníku Stern a spustil se tam, kde jiní viděli jen strašidelnou hladinu.
Výsledek překvapil celý svět: bedny s falešnými librovými bankovkami byly vyzvednuty ze dna a ukázaly, jak vážně to nacisté s ekonomickou válkou mysleli. Falešné libry byly dokonalé, v takovém množství, že by mohly rozvrátit jakoukoli měnu. Přesto, když se objevily na světle, další hledání bylo záhadně zastaveno. A tak se zrodily další konspirační teorie – co ještě skrývá jezero, co všechno zůstalo zastrčeno mezi potopenými kmeny a kyselou vodou?
Po zbytek dvacátého století se tu vystřídali badatelé, dobrodruzi i vědci, kteří chtěli najít odpovědi. Někteří přišli o život, jiní o iluze.
A přestože v roce 2000 sponzorovalo expedici dokonce Centrum Simona Wiesenthala, jezero nevydalo nic víc než mrtvé torpédo a bednu s dokumenty. Ale tajemství, to stále zůstává. Hovoří se o zlatě Říšské banky, o špercích uloupených v ghetech, o listech, které by mohly změnit pohled na konec války. Toplitzsee mlčí, ale jeho ticho je těžké a plné příslibů. A snad právě to je největší moc, kterou jezero má.
Když se ponoříš do příběhu tohoto místa, zjistíš, že to není jen o fyzických pokladech. Je to i o lidské touze po tajemství, o archeologii duší, která nás nutí hledat odpovědi tam, kde by měl být klid. Voda, která pod dvaceti metry pohřbívá vše živé, se stává jakousi knihovnou bez oken. V ní leží nejen důkazy o nacistické chamtivosti, ale i o odhodlání těch, kdo byli ochotni zemřít, aby pravda nevyplula. Mnozí z těch, kdo hledali dno jezera, byli připraveni na cokoliv – kromě té tíživé pravdy, že ne všechno se dá najít.
Když sem dnes přijedeš jako turista, uvidíš jen tichou vodu a hory, které ji objímají. Ale stačí se zaposlouchat, a uslyšíš vlny, které tiše šeptají o tom, co se tu stalo. Každý kámen na břehu, každý kořen stromu, který sahá až k hladině, je památníkem.
Příběhy, které se tu odehrály, nejsou jen součástí minulosti – jsou varováním. Ukazují, kam až může dojít lidská pýcha a jak křehká je civilizace, když se v srdci přírody rozhodne rozpoutat peklo.
A tak dnes vědci stále zkoumají chemii jezera, měří slanost, sledují vrstvy, kde se kyslík vytrácí. Každé měření, každé odebrané jádro dna je malým kouskem skládačky, která se snad nikdy nedá dohromady. Vše, co bylo do jezera hozeno, zůstává beze svědectví, ale ne bez otisků. Torpéda rezavějí, falešné bankovky blednou, ale příběh dál roste jako les, který se snaží pohltit všechno kolem.
Zmizela beze stopy: kam se poděl největší poklad světa známý jako Jantarová komnata?
Lidé z okolí vyprávějí, že když se noc sklání k jezeru a mlha se převalí přes vodu, viděli tam duchy vojáků, kteří střeží své tajemství.
Možná jsou to jen přeludy, ale možná je to echo minulosti, které se odmítá nechat zapomenout. Místní se naučili žít s tím, že v jejich krajině je hluboká jizva – a že žádná legenda není jenom legenda.
Toplitzsee tak zůstává symbolem lidské posedlosti, ale i smíření.
Každý, kdo sem přijde s touhou najít poklad, nakonec odchází s příběhem, který se ho dotkne mnohem víc než zlato. Tady nejde o bohatství, ale o paměť. A paměť je něco, co voda nikdy nesmyje.
