Každý má představu o životě Inuitů, obyvatel dalekého severu, kteří se již staletí snaží přežívat v tomto nehostinném přírodním podnebí.
Inuité žijí velmi netradičním způsobem života, který je dnešní moderní kultuře na hony vzdálen. Pokud si však představujeme, že jejich život je vlastně romantický, poklidný a zbavený stresů, pak jsme na omylu. Realita je významně prozaičtější a například typické iglú už dnes takřka nikdo postavit neumí. Tématu se věnoval portál windows2universe.org.
Jak jim správně říkat?
Původní název národa zní Inuité. Označení Eskymáci vymysleli až domorodí Američané, v jejichž jazyce výraz „eskimo“ znamená „pojídači syrového masa“. Dnes se však již tento výraz téměř nepoužívá, dokonce může být v některých částech světa považován za přímo urážlivý. Pokud chceme být zcela korektní, je možné použít přímo označení konkrétního kmene, například na Aljašce jde o Jupiky a Inupiaty.
Psí spřežení
S Inuity si také většina z nás spojuje sáně tažené psy. Ty tvořily součást inuitské kultury odjakživa, a na Sibiři se dokonce podařilo nalézt ostatky spřežení staré zhruba devět tisíc let. Tento dopravní prostředek byl hojně užíván zejména k přepravě těžkých břemen a většinou jej tahali psi rasy husky, kteří byli speciálně šlechtěni právě proto, aby odolali mrazům, ale měli také dostatečnou sílu a vytrvalost.
Rybolov
Na rybolov se Inuité vydávali nejčastěji v kajacích, jejichž označení pochází z domorodého slova „qajaq“. Když však potřebovali cestovat na větší vzdálenosti i s nákladem, obvykle volili možnost přepravovat se ve větších plavidlech, které nesou název umjak. Rámy lodí byly vytvořeny většinou ze sobích parohů nebo dřeva a kostra byla potažená tuleními a mrožími kůžemi.
Jídelníček
Strava původních Inuitů se dříve skládala výhradně z masa a tuku ryb, velryb, mrožů či tuleňů. Tato nepříliš pestrá skladba jídelníčku ale nutně vedla k výživovým problémům. Navzdory tomu se ale závažné nedostatky začaly objevovat spíše až když se inuitská kultura prolnula s tou moderní. Nejenže nyní Inuitům často chybějí potřebné živiny, ale kvůli pití slazených nápojů dospěli k nebývalé obezitě.
Tvrdý život na severu
Inuité svůj život tráví skutečně na velmi nehostinném místě. Po dlouhá staletí zde žili zcela izolovaně, takže je mísení kultur míjelo. Na kanadské území dorazila změna až ve 20. století, konkrétně za studené války. Spojené státy a Sovětský svaz se totiž předháněly ve zbrojení a základny v Arktidě tehdy platily za velmi dobrou strategickou výhodu.
Iglu. Zdroj: Sharonang ze služby pixabay
Původní životní styl Inuitů z mnoha míst vymizel již v 60. letech. Tito lidé totiž začali být naprosto závislí na západním dovozu a přišli o soběstačnost, a tím i o část své kultury a dědictví předků. Na jejich zdraví měly negativní dopad dosud neznámé nemoci jako obrna či tuberkulóza, křesťanství proměnilo kmenový žebříček hodnot a dostupnost potravin jim dovolila najít si trvalé domovy a z jejich života se vytratila kočovnost, která pro ně byla tolik typická. To však mělo negativní vliv i na psychický stav a mezi Inuity se začaly šířit také nemoci duše – dodnes zde panuje poměrně vysoká míra sebevražd, která v minulosti rozhodně nebyla typická.
A kam se ztratilo iglú?
Máloco si s kulturou Inuitů spojujeme tak jako iglú. Jedná se o dům ze sněhu a ledu, který poskytuje až překvapivě dobré zázemí pro život v takových drastických podmínkách. Stavitel si nejprve najde vhodný sníh, jenž obvykle leží na pláních, kde jej zpevnily poryvy větru. Následně kolem sebe pilou vyřeže základy a na ně značně klást bloky ve spirále a postupně ji formuje tak, aby se uzavírala dovnitř. Na závěr se do konstrukce vyřežou dveře a komín. Bohužel dnes už je toto umění zcela v úpadku. Existuje již jen pár starších jedinců, které jej ovládají a pro mladé představuje iglú naprostý přežitek minulosti.
Doprava
Původní Inuité se stěhovali za potravou – v zimě si stavěli obydlí na ledu a lovili zde tuleně, s jarem se přesouvali směrem k pobřeží, kde mohli lovit také ryby. Během léta pak zamířili do vnitrozemí, aby lovili soby. Jelikož měly kmeny své vyhrazené trasy, nechávaly na místě většinou nepotřebné vybavení a cestovaly nalehko. V současnosti však veškerou dopravu obstarávají pomocí sněžných skútrů a v létě terénních čtyřkolek. Většina z nich již také zvolila jednodušší usedlý způsob života.
Aljašský Eskymák na kajaku. Portrét amerického fotografa Edwarda Curtise z roku 1929. Zdroj: Edward S. Curtis / cs.wikipedia.org (volné dílo)
Hojnost znamená i vyšší plodnost
Počet narozených inuitských dětí se logicky odvíjí především v závislosti na množství a kvalitě potravy. Dnes však velká část Inuitů žije v moderní civilizaci a mají dostatek všeho, co hrdlo ráčí – jejich přežití už nezávisí na počasí, ani na úspěšném lovu. Porodnost tedy v posledních letech výrazně vzrostla – oproti kočovným dobám se až zdvojnásobila. Výchova se již neodehrává v rámci kmene, ale děti klasicky navštěvují školy a svůj volný čas tráví mimo jiné i před televizí, obrazovkou počítače nebo displejem chytrého telefonu.
Tajemství života na Zemi fascinuje vědce od pradávných dob. Jak starý je život a jak vlastně vznikl?
A co oděv?
Dokud nedošlo k intenzivnímu kontaktu s civilizovaným světem, chodili Inuité výhradně v kůžích a kožešinách z ulovených zvířat. Bylo to velmi efektivní řešení, které se skvěle hodilo pro jejich potřeby. Muži byli kožešinami a kůžemi dobře chráněni před mrazem, i kdyby při lovu uvízli na pláních. Oděv byl navíc voděodolný, takže ani promočení nehrozilo. Dnes je však oblečení z kožešin k vidění obvykle jen v muzeích a je zcela záležitostí minulosti. S Evropany se na sever dostaly látky, jež Inuité postupně začlenili do svého odění. Následně vznikly mimo jiné pestrobarevné inuitské kroje, které se nosí na svatby nebo jiné významné události. Na lov či na do přírody se ale již nosí běžné oblečení, které používají i dnešní polárníci.
Náboženství
„Eskymáci se sami nazývají Inuité, což znamená lidské bytosti. Inuité věří, že příroda je oživována prostřednictvím více či méně mocných duchů — Inuatů, s nimiž mohou komunikovat pouze šamani angákokové. Mezi nejdůležitější Inuaty patří Aninga, mužský duch Měsíce. Ten sleduje Zemi dírou v podlaze svého domu. Lidem je většinou přátelsky nakloněn. Úspěch či neúspěch rybolovu a lovu tuleňů závisí na vládkyni zvířat, která se jmenuje Sedna, tedy Stařena moře. Podle mýtu byla Sedna dívka, kterou unesl mořský pták. Její otec se ji pokusil osvobodit a odvést v kajaku, ale rozhněvaní ptáci způsobili bouři. Tehdy se otec rozhodl Sednu utopit a uřízl jí prsty, jimiž se zachytila kajaku. Proto má ruce bez prstů podobné ploutvím tuleně. Z jejích prstů se stali tuleni, mroži a velryby, jejichž lov může Sedna lidem umožnit. Vzhledem ke svému smutnému osudu je Sedna vůči lidem nedůvěřivá až mstivá,“ uvádí k tématu veřejný zdroj Wikipedia.
Kontrolu nad větrem má Velký duch Síla. Pánem pozemní zvěře (sobů, pižmoňů, kožešinové zvěře) je Tekkeitsertok.
„Inuité, kteří žijí v tvrdých a mrazivých podmínkách, se snaží být s duchy zadobře, neboť právě na nich závisí podle jejich představ dobrý lov zvěře a ryb a tím i jejich samotné přežití. Inuité říkají, že je důležité uctívat zlé duchy, které je třeba usmířit, zatímco dobří duchové jsou vždy laskaví a není nutné je udobřovat. Z mnoha zlých duchů a nestvůr je nejobávanější Tupilak, šeredný nemrtvý tvor, kterého může vyvolat šaman, aby s jeho pomocí zahubil jiného člověka. Připomíná křížence člověka nebo medvěda s tuleněm. Inuitské mýty a lidové písně, které zaznamenal zejména antropolog Knud Rasmussen, jsou často velmi drsné, ale obsahují také zemitý humor a komické scény,“ dodává veřejný zdroj.
Zdroj: windows2universe.org, wikipedia.org
Text/Překlad: Jana Horká
