V 60. letech dorazilo do ČSSR tisíc sanitek IMV. Byly hlučné, hranaté, ale spolehlivé. Dodnes vzbuzují respekt i nostalgii.
Ve své době působila jako zjevení. Hranatá, hlučná, s motorem, který připomínal motokrosový speciál – a přesto se stala nedílnou součástí československých silnic. Jugoslávská sanitka IMV 1000 si v 60. letech prošlapala cestu až do srdce tehdejšího zdravotnictví. Zatímco jiné vozy tiché a uhlazené přepravovaly pacienty v domácích typech vozidel, IMV působila jako exotická návštěva z jihu. Dovážená v počtu tisíce kusů, odvážela zraněné z nehod, převážela pacienty z venkova a stala se kulisou nejedné dramatické scény. Dnes je téměř zapomenutá, přesto si zaslouží své místo v automobilové historii – jako sanitka, která k nám přišla z Jugoslávie a dokázala víc, než se od ní čekalo.
„Sanitní vůz IMV 1000 byl vyráběn v Jugoslávii od roku 1960. Pohon zajišťoval dvoudobý tříválec DKW o objemu 981 cm³. Motor dosahoval výkonu 29 kW při 4000 ot./min. Převodovka byla čtyřstupňová s řazením na podlaze. Karoserie byla celokovová, samonosná konstrukce. Délka vozu činila 4320 mm, šířka 1750 mm a výška 2055 mm. Rozvor náprav byl 2400 mm. Provozní hmotnost sanitky byla 1460 kg. Užitečná hmotnost dosahovala 540 kg. Maximální rychlost byla 105 km/h. Spotřeba paliva činila přibližně 10,7 l/100 km. Brzdy byly bubnové na všech kolech. Elektrická soustava měla napětí 12 V. Vůz měl pohon předních kol. V roce 1964 bylo do Československa dovezeno přibližně 1000 vozů IMV 1000. Většina z nich sloužila jako sanitky. Sanitky IMV byly využívány až do příchodu Škody 1203. Některé vozy byly později přestavěny na obytné automobily. IMV 1000 se objevila i v československém seriálu ‚Sanitka‘. Dnes jsou tyto vozy vzácností a vyhledávanými veterány,“ uvádí v úvodu k danému tématu web auta5p.eu.
Zapomenutý hrdina československých cest: jak jugoslávské sanitky IMV změnily každodenní záchranu životů
Hospodářská výměna mezi socialistickými státy často přinášela nečekané, ale praktické výsledky. Jedním z nich byl import jugoslávských sanitek IMV 1000 do tehdejšího Československa, které se v polovině 60. let staly součástí vozového parku zdravotnických služeb. Tyto vozy, vyráběné slovinskou automobilkou IMV (Industrija motornih vozil), představovaly na svou dobu moderní, a přitom robustní technické řešení. Nešlo o luxusní ani elegantní vozy, ale o praktické nástroje, které měly jasné poslání: rychle, bezpečně a spolehlivě dopravit nemocné nebo zraněné k lékařské pomoci.
Sanitky IMV 1000 byly poháněny dvoudobým tříválcovým motorem o objemu 981 cm³, který vycházel z německé konstrukce DKW. Jeho výkon dosahoval 29 kW, což v kombinaci s lehkou konstrukcí umožňovalo dosáhnout rychlosti až 105 km/h. Přestože byly hlučné a jejich typický dvoudobý zvuk bylo slyšet na stovky metrů, zvládaly tehdejší podmínky na silnicích velmi dobře. V České republice je dodnes možné narazit na pamětníky, kteří si na sanitky IMV vzpomínají jako na „červenobílé bedny, které vás ale vždy dovezly včas“.
Konstrukce vozu byla jednoduchá a zároveň geniálně účelná. IMV 1000 měla samonosnou celokovovou karoserii, která umožňovala snadné přestavby, včetně instalace lékařského vybavení.
Čtyřstupňová manuální převodovka s řazením na podlaze zajišťovala plynulý přenos síly na přední nápravu, což bylo výhodou především na zasněžených či špatně udržovaných silnicích. Přední pohon totiž umožňoval lepší trakci v náročných podmínkách, a právě to často rozhodovalo o úspěšnosti zásahu.
V roce 1964 dorazilo do Československa přibližně 1000 vozidel tohoto typu. Většina z nich byla okamžitě zařazena do provozu jako sanitky, některé však našly využití i v jiných odvětvích – například jako pojízdné dílny nebo zásobovací vozidla. IMV 1000 se navíc dočkala i televizní slávy, když se objevila v populárním seriálu Sanitka, čímž se nechtěně stala kulturním symbolem své doby. Její silueta se zapsala do paměti celé generace, která s ní spojovala dramata nemocnic, nehod i běžného života za železnou oponou.
V průběhu let byly tyto vozy postupně nahrazovány modernějšími typy, především českou Škodou 1203, která se stala synonymem pro sanitní službu v 70. a 80. letech. Přesto však mnoho vozů IMV 1000 sloužilo až do začátku 80. let, a některé byly dokonce přestavěny na obytné automobily. Jejich jednoduchá mechanika a odolná konstrukce totiž umožňovala snadné opravy i úpravy, což ocenili nejen záchranáři, ale i běžní uživatelé.
Dnes se sanitka IMV 1000 stává raritou a ceněným veteránem. Nadšenci do historických vozidel ji obdivují nejen pro její industriální krásu, ale především pro její nezpochybnitelný podíl na každodenním zachraňování životů v době, kdy šlo především o funkčnost a výdrž. Její historie je připomínkou toho, jak může i nenápadný jugoslávský vůz ovlivnit dějiny zdravotnictví v jiné zemi – tiše, ale s nepřehlédnutelným otiskem. Sanitka IMV 1000 není jen technickou kuriozitou. Je to svědectví doby, ve které záchranná služba fungovala navzdory politickým i technologickým omezením, a kdy spolehlivost vozu mohla rozhodnout o přežití. V paměti těch, kteří ji zažili, zůstává nejen jako dopravní prostředek, ale jako symbol staré školy, kdy železo bylo poctivé a účel svatý.
Když sanitka nebyla jen bílá krabice: IMV nabídla i cestovní komfort a domácí hrdost
Málokdo dnes ví, že slavné sanitní vozy IMV 1000 měly i další podoby, které se československým silnicím vyhnuly. Jugoslávská automobilka totiž nevyráběla jen zdravotnické verze, ale i minibusy pro turisty, nákladní skříně či rodinné modely s plátěnou shrnovací střechou. A právě v těchto verzích se skrývala technologická odvaha tehdejšího Slovinska, která výrazně předběhla dobu a ukázala, že i mimo železnou oponu může vzniknout stroj, který má styl i funkčnost.
„Zapomenuté jugoslávské vozy IMV 1000 se objevily na našem trhu v polovině šedesátých let. Z tisícovky dovezených jich zhruba 400 posílilo flotilu sanitek u československých ústavů národního zdraví v provedení Sanitetsko Vozilo. Další byly ve skříňové nákladní verzi s ložným objemem až pět a půl krychlového metru či s prosklenou karoserií Kombi, která ukrývala sedadla ve třech řadách (2+3+3) a prostor pro náklad do celkové užitečné hmotnosti 1 000 kg. Vzhledem k počtu importovaných kousků byly IMV 1000 poměrně vzácné, ale pro dobře využitý vnitřní prostor velmi praktické, takže mnozí z těch, kterým se podařilo vůz získat, si u nás z něho udělali pěkný obytný automobil. Jugoslávský výrobce IMV (Industrija Motornih Vozil) ze slovinského Novo Mesta samozřejmě pro domácí trh vyvinul i jiné verze, k nimž patřily třeba minibusy IMV 1000 Turist a Turist De Lux pro 8 až 10 cestujících (se čtvrtou řadou sedadel), některé i s velkým střešním otvorem, zakrytým shrnovací plátěnou střechou. Po druhé světové válce vznikla v Jugoslávii potřeba oprav vozidel a zemědělských strojů, z nichž se pomalu začala rozvíjet průmyslová výroba. Jedním z těchto podniků byl od roku 1945 Agroservis Novo Mesto, jehož ředitelem o devět let později jmenovali někdejšího partyzána Jurije Levičnika (1925–1989). Pod jeho vedením se podnik v roce 1955 změnil na společnost Motomontaža (MM), která uzavřela licenční smlouvu s německým Auto Unionem o montáži lehkých užitkových automobilů DKW Schnellaster z importovaných dílů. Chyběly však valuty, a tak v Jugoslávii uvažovali o zavedení vlastní produkce, pro kterou byly z iniciativy Levičnika postaveny nové haly. Projekt IMV 1000 nadále vycházel z jednoduchého žebřinového rámu a pohonné jednotky DKW, tedy dvoudobého tříválcového motoru s pohonem předních kol, ale první prototyp s úhlednou vlastní karoserií podle návrhu Martina Severja se představil už v roce 1958 na veletrhu v Záhřebu. Sériová výroba vozu IMV 1000 začala zkušební sérií roku 1959 v nové továrně, kdy podnik změnil název na Industrija Motornih Vozil (zkráceně IMV), a naplno se rozběhla o rok později. Už na strojním veletrhu v Bělehradě 1959 byla uvedena řada tří základních verzí minibus (Kombi), skříňový (Furgon) a sanitní vůz (Ambulance). V době vzniku IMV 1000 šlo o první jugoslávský automobil vlastní konstrukce, protože Zastava v srbském Kragujevacu vyráběla vozy pouze podle licence italského Fiatu. Minibus IMV 1000 Turist je tedy považován za první jugoslávský osobní automobil a záhy se stal národní pýchou. Nebylo divu, jeho moderní design se zcela vyrovnal tehdejší konkurenci ze západní Evropy, byl tak trochu v italském stylu; použitá poháněcí soustava s dvoudobým tříválcem byla tehdy rovněž standardem, ostatně uspěla jak v západní (Auto Union DKW), tak ve východní části rozděleného Německa (Wartburg), i na jejich exportních trzích,“ píše dále k tématu garaz.cz.
IMV 1000 na filmovém plátně i pod chirurgickými světly: legendární dodávka, která přežila svou dobu
Sanitka IMV 1000 nebyla jen vozem pro převoz pacientů, ale ztělesňovala určitou éru technické improvizace, solidarity a pragmatismu. Její osud se neodehrával jen na silnicích a v nemocničních dvorech, ale také na televizních obrazovkách a filmových scénách.
Stala se tak nejen dopravním prostředkem, ale i kulturním fenoménem — symbolem doby, kdy se spojovala nouze s vynalézavostí a jednoduchost s funkčností.
„Industrija Motornih Vozil, zkráceně IMV. Že jste slovinské jméno nikdy neslyšeli? Možná vás překvapí, že jde o automobilku, která se dokonce objevila i v Československu a spousta lidí měla šanci si některý z jejich výrobků vyzkoušet. A ještě více možná překvapí, že tato automobilka existuje dodnes a produkuje dokonce nejprodávanější auto v Evropě. Auto z Jugoslávie je patrně pro většinu světa především Zastava ‚stojadin‘ či 750, případně o něco později Yugo, které znají i za mořem. Jugoslávie však sdružovala velké množství dnes samostatných států, a tak kromě Srbska bylo velké automobilové centrum země také ve Slovinsku. Dnes si Novo Mesto patrně spojíte s Renaultem, ostatně tam vzniká třeba aktuální evropská dubnová prodejní jednička Clio a od příštího roku také nové elektrické Twingo. Že tam před francouzskou automobilkou vyráběl někdo jiný, jste asi odhadli už z úvodu článku. Ano, šlo o automobilku IMV, tedy Industrija Motornih Vozil, v překladu něco jako výroba motorových vozidel. Toto jméno se objevilo poprvé v roce 1959, kdy byla na spadnutí produkce prvního vlastního modelu a také vůbec prvního jugoslávského automobilu vlastní konstrukce – do té doby i modely Zastava byly licencí Fiatu. Předcházela jí licenční produkce německých užitkových automobilů DKW Schnellaster, což byl pro změnu první poválečný nový model koncernu Auto Union. Produkce z dovážených dílů odstartovala v roce 1955, tehdy se závod jmenoval Motomontaža, což ještě zdůrazňovalo, že šlo o montáž, nikoliv výrobu vozidel. Tato etapa pomohla položit základy vlastního vývoje, který se zrodil na základech tehdejších ‚potřeb jugoslávského lidu‘. To znamenalo lehké užitkové auto v kategorii do 1,5 tuny s pohonem předních kol tak, aby se dalo používat i v horších povětrnostních podmínkách. Navíc s co nejlepším využitím obestavěného prostoru a bez nutnosti výraznější vzhledové modernizace v příštích několika letech. První prototyp měl premiéru v roce 1958, následovaly intenzivní testy a vylepšování. Zároveň se modernizovaly a dostavovaly výrobní prostory tak, aby v roce 1960 mohla vzniknout první stovka lehkých užitkových vozidel již tedy pod značkou IMV. Nová dodávka dostala jméno IMV 1000, to kvůli dvoudobému tříválci DKW pod kapotou o objemu 981 cm³ s 29 kW. Základem byla samonosná celokovová karoserie a záhy se objevila celá řada variant. Klasikou byl standardní furgon, existoval ale i valník, minibus, kombinaci osobní a užitkové verze, dokonce minibus v luxusní verzi. Zvláště zajímavé pak byly pozdější prodloužené verze užitkových aut IMV – valník i furgon – s celkem třemi nápravami. Nejzajímavější variantou byla z pohledu Československa nicméně sanitka. Proč? Zhruba v polovině 60. let totiž právě do Československa zamířila asi tisícovka jugoslávských vozidel IMV 1000. Necelé čtyři stovky, jak píše třeba i Jan Tuček v knize Sanitky v Československu a Česku, byly právě v sanitním provedení. V té době tak představovaly vlastně jedinou alternativu k ambulancím značky Škoda různých modelových řad. Ještě samozřejmě bez 1203. Jak píše Tuček, sanitka IMV byla dlouhá 4,32 metru a mezi nápravami měla 2,4 metru. Boční dveře byly jen na straně spolujezdce, navíc bouchací, nikoliv posuvné. Nicméně auto dobře využívalo vnitřního prostoru, jehož součástí bylo i takzvané infarktové křeslo. Že nešlo o úplně nepoužívané auto dokládá třeba i to, že k vidění je sanitka IMV 1000 v řadě československých a českých filmů a seriálů. Především Sanitka, dále filmy Světáci či Já, spravedlnost, z novějších počinů třeba nedávný seriál Volha. Mimo sanitky se do Československa dostaly i klasické dodávky a kombinace osobní a užitkové verze. Dodnes ale přežila jen hrstka. Dodat můžeme ještě to, že v roce 1963 byla dodávka IMV 1000 prvním jugoslávským autem se západoevropskou homologací: v Rakousku se prodávala chvíli jako Donau (tedy Dunaj) 1000,“ dodává k tématu portál zpravy.aktualne.cz.
Z jedné sanitky legenda: jak IMV 1000 přežila čas i zapomnění
Ve světě, kde bývají stará užitková vozidla často zapomenuta jako pouhé technické kuriozity, si IMV 1000 vydobyla výjimečné místo. Nebyla jen sanitkou – byla součástí každodenní záchrany lidských životů, symbolem mobility socialistické éry i nástrojem tehdejšího zdravotnického pokroku. I když vznikla z nouze a potřeby, dokázala překonat očekávání a stát se něčím víc než jen levným importem z Jugoslávie.
Přestože byla poháněna hlučným dvoudobým motorem a postrádala komfort moderních sanitek, nabídla to nejdůležitější – funkčnost, prostor a dostupnost. Dnes bychom ji mohli srovnávat s robustními pracanty, kteří sice nevynikají vzhledem, ale nikdy nezklamou. Její konstrukce byla natolik univerzální, že umožnila vznik nejen sanitní verze, ale i minibusů, obytných úprav či třínápravových furgonů, které si i přes svou jednoduchost zasloužily respekt.
IMV 1000 tak dnes není jen muzeálním exponátem nebo předmětem sběratelského zájmu. Je připomínkou doby, kdy jednoduché věci fungovaly právě proto, že byly jednoduché. Kdy technika nebyla přehlcená elektronikou, ale byla postavená tak, aby sloužila co nejdéle a nejspolehlivěji. Její životnost, úpravy a dochované exempláře svědčí o tom, že byla zkonstruována s ohledem na praktický život, nikoli na dočasný efekt.
Zůstává v paměti jako vůz, který zachraňoval životy, byl viděn na filmovém plátně i v reálných dramatických situacích, a který na chvíli spojil dvě země ideologicky i prakticky.
Z Jugoslávie do Československa přišla krabice na kolech, která však nesla víc než jen lékařské vybavení – nesla jistotu, že i uprostřed socialistické reality existovalo něco, na co bylo spolehnutí.
