Poklad za miliony dolarů měl změnit dějiny. Místo toho ho rodina potápěčů z Floridy rozkradla a skrývala 9 let.
Na první pohled šlo o příběh snů. Rodina amatérských potápěčů objevila při floridském pobřeží zlatý poklad ze ztroskotaných španělských lodí. Zlato, mince, historický význam – sen každého dobrodruha. Jenže za oficiálním nálezem se skrývalo mnohem víc. Padesát mincí si totiž Schmittovi „zapomněli“ přiznat a uschovali si je jako svou soukromou kořist. Teprve po devíti letech vyšla pravda najevo.
Celý příběh začíná v roce 2015, kdy potápěčská rodina Schmittových působící pod značkou Booty Salvage nalezla u pobřeží Floridy 51 zlatých mincí. Ty byly podle zákona předány společnosti 1715 Fleet – Queens Jewels, LLC, která držela práva na vyzvedávání vraku. Nález byl považován za senzaci. Flotila z roku 1715, složená z jedenácti lodí, vezla z Havany do Španělska obrovské bohatství, ale skončila v hlubinách Atlantiku po ničivém hurikánu.
Šokující odhalení: kam zmizel nacistický poklad z Hitlerova „zlatého vlaku“? Nové objevy badatelů
Na mořském dně po katastrofě zůstaly poklady v hodnotě přes 400 milionů dolarů. Po staletí se staly lákadlem pro lovce pokladů, historiky i šarlatány. Právě oblast, kde Schmittovi uspěli, byla dlouhá léta považována za „prohledanou“. I proto byl objev padesáti mincí tak vzácný – a tak důležitý.
Jenže v zákulisí začala rodina hrát vlastní hru. Krátce po oficiálním předání části nálezu si ponechali dalších 50 zlatých mincí. Nešlo o zapomenutou kapsu nebo chybu v inventáři. Šlo o vědomý podvod – s cílem tyto historické artefakty později výhodně zpeněžit. Devět let se jim to dařilo tajit.
Až v listopadu 2024 začalo jít do tuhého. Floridská komise pro ochranu ryb a divoké přírody (FWC) v rámci širší operace proti nelegálnímu obchodu s artefakty objevila a zajistila 37 z těchto mincí. Celková hodnota přesáhla jeden milion dolarů. Vyšetřování odhalilo, že za činem stál Eric Schmitt, který se aktivně účastnil původního výzkumu a nálezu. Dnes čelí obvinění z obchodování s kradeným zbožím a porušování zákonů na ochranu kulturního dědictví.
Floridské zákony v oblasti nálezů pokladů jsou přísné, ale zároveň motivující. Objevitelé si obvykle mohou ponechat až 80 % nálezu, zatímco stát má nárok na 20 %. Tento model má chránit kulturní hodnotu a zároveň motivovat průzkumníky. Případ Schmittových však ukazuje, že i štědrý systém může být zneužit.
Zlato pocházelo ze španělské flotily roku 1715, konkrétně z mincoven v peruánské Limě. Byly raženy v letech 1697–1712 a každá z mincí je nejen vzácná svým obsahem, ale především svou historií. Připomínají dobu, kdy koloniální bohatství proudilo z Jižní Ameriky do Evropy – a kdy za něj mnozí zaplatili životem.
Historikové upozorňují, že podobné nálezy nejsou jen senzací pro média, ale především křehkými svědky minulosti. Každý z těchto artefaktů přináší střípky z příběhů o obchodu, kolonialismu, zkáze i přežití. I proto je důležité, aby byly uchovány a zpřístupněny odborné veřejnosti, nikoliv rozprodávány po kouskách na černém trhu.
Případ Schmittových navíc odhaluje širší problém – neexistenci dostatečně funkční kontroly a etického kodexu mezi amatérskými hledači pokladů. Zatímco někteří spolupracují s archeology, jiní hledí jen na zisk. A zlato, jak se zdá, dokáže zaslepit i ty, kteří by měli ctít historickou hodnotu nad vše ostatní.
Ztracený poklad templářů: kam zmizel ohromný majetek řádu, který ovládal Evropu?
Dnes už je část zcizených mincí zpět v držení státu, ale několik kusů stále chybí. Pátrání pokračuje a s ním i debata, jak lépe chránit podmořské dědictví. Místo rodinné legendy o objeveném pokladu tak Schmittovi zanechali příběh o chamtivosti, podvodu a selhání.
Zlato z hlubin tak neoslnilo jen svou cenou, ale i schopností odhalit lidské slabosti, které ani oceán nedokázal pohltit.
