Měsíc měl být rudý. Sověti plánovali tajnou měsíční základnu. Projekt zůstal nedokončený a dodnes utajen.
Nikdy nestříleli z děl, a přesto chtěli dobýt Měsíc – nejen vlajkou, ale celou základnou. Zatímco svět s napětím sledoval přistání Apolla 11, Sovětský svaz potají plánoval lunární pevnost, která měla stvrdit nadvládu socialismu i ve vesmíru. Projekt Zvezda, tedy „Hvězda“, měl zajistit trvalou přítomnost rudých kosmonautů na Měsíci. Místo historického triumfu však zůstaly jen stíny utajení, trosky ambicí a několik dochovaných plánů, které dodnes vzbuzují mrazení v zádech.
„Základna Zvezda měla být trvalou sovětskou měsíční základnou, která by nakonec pojmula až 12 kosmonautů. Tato lunární stanice byla navržena jako modulární – jednotlivé jednotky by byly dopraveny na Měsíc samostatně a poté sestaveny přímo na jeho povrchu. K zajištění energie měly sloužit radioizotopové termoelektrické generátory (RTG) a celý komplex měl být chráněn vrstvami měsíční horniny kvůli izolaci a ochraně proti radiaci. Základna měla zahrnovat obytné prostory, laboratoře, energetická centra i vozítka pro přepravu. Kosmonauti by se na ni dopravovali pomocí přistávacího modulu LK, sovětského protějšku amerického lunárního modulu. Projekt vznikl jako součást sovětského lunárního programu, který měl konkurovat americkému Apollu. Zpoždění, rozpočtová omezení, a nakonec i úspěch Apolla 11 však vedly k jeho zrušení. Přesto byly některé prototypy vyrobeny a testovány na Zemi. Základna však nikdy nevznikla na Měsíci. Mnoho informací o projektu zůstalo po desetiletí utajeno, což přispělo k záhadnosti celého záměru. I dnes máme k dispozici jen útržky dokumentace a pár dochovaných fotografií, které dávají nahlédnout do toho, co mohlo být největším kosmickým úspěchem Sovětského svazu.“, uvádí zahraniční magazín portálu Historic Mysteries. (Poznámka redakce: citace byla redakčně přepsána, přeložena a upravena.)
„Projekt měsíční základny Zvezda (v překladu ‚hvězda‘), známý také jako DLB (Dlouhodobá lunární základna), byl sovětským plánem realizovaným v letech 1962 až 1974. Cílem bylo vybudovat první obyvatelnou základnu na Měsíci. Sověti plánovali mít na Měsíci polotrvalou základnu pro 9 až 12 osob do roku 1975. Prvním krokem k realizaci bylo vyslání nepilotované sondy Ye-8 na Měsíc za účelem sběru vzorků měsíční půdy, které měly být analyzovány na Zemi. Po návratu vzorků byla na povrchu Měsíce ponechána ‚víceúčelová lunární inženýrská zařízení‘ (LIM), známá jako Lunochody, třítonové stroje navržené k průzkumu a určení nejvhodnějšího místa pro umístění základny Zvezda. Lunochody byly jaderně poháněné laboratoře na kolech, určené k přepravě kosmonautů po povrchu Měsíce během dlouhodobých misí. Jedním z hlavních cílů základny Zvezda, kromě vytvoření polotrvalé základny, bylo nalezení a těžba helia-3, které by bylo využito v jaderných fúzních reaktorech na Zemi. Helium-3 je na Zemi vzácné, ale Měsíc je na něj bohatý. Sovětský vesmírný program byl ambiciózní a chtěl umístit základnu Zvezda na Měsíc dříve, než by Američané mohli vybudovat svou vlastní vyspělou měsíční základnu. K realizaci základny Zvezda byly zapotřebí velké Lunochody, které by vrtaly a vytvářely otvory v měsíčním povrchu a odstraňovaly kameny a prach, aby bylo možné umístit prefabrikované obytné moduly základny. Umístění modulů pod měsíčním povrchem by pomohlo chránit obyvatele před radiací, což by umožnilo kosmonautům přežít. Technologie se rychle vyvíjela, což vedlo k neustálým změnám plánů a návrhům unikátních obytných modulů. Základna Zvezda měla být postavena s pomocí samopoháněných, samopohřbívacích obytných modulů. Návrháři odhadovali, že by modul potřeboval přibližně 4,3 hodiny k zakopání a podrobně popsali celý proces vykládky každého modulu z přistávací plošiny, přepravy modulů z přistávací plošiny na místo základny a detailní stavební plány základny Zvezda. Základna Zvezda měla sestávat z devíti takových modulů. Každý modul měl při startu a přepravě po povrchu Měsíce délku 4,5 metru (14,8 stopy). Po umístění by se moduly nafoukly na délku přibližně 8,6 metru (21 stop). Po nafouknutí by každý modul měl celkovou podlahovou plochu 22,2 čtverečních metrů (238,9 čtverečních stop). Každý modul by byl napájen jadernými reaktory. Všechny moduly byly navrženy tak, aby plnily specifické funkce. Tři moduly by sloužily jako obytné prostory pro kosmonauty během jejich dlouhodobého pobytu na Měsíci. Další moduly byly určeny jako lékařská místnost/posilovna, jídelna, dílna, velitelský modul a laboratoř/skladový modul. V roce 1967 byl jeden prototyp modulu použit pro roční experiment uzavřeného cyklu života. To znamenalo, že někdo musel žít v modulu po dobu jednoho roku, přičemž byl sledován vědci. Do modulu byl pumpován kyslík, ale existuje jen málo informací o tom, jak byly během experimentu řešeny další lidské potřeby (jídlo, hygiena). Experiment v roce 1967 probíhal v Institutu pro biomedicínské problémy (IBMP), který stanovil tón pro celý projekt. Vědci a lékaři v IBMP využili výsledky k vylepšení základny Zvezda. Každý modul na Měsíci měl mít falešné okno – jakýsi televizní displej, který by zobrazoval ‚scény z ruského venkova, měnící se podle ročních období v Moskvě‘, navržený k uklidnění kosmonautů. Cvičební kolo v modulu posilovny bylo vybaveno filmovým projektorem, který by synchronizoval jízdu s jezdcem, aby simuloval jízdu na kole z Moskvy a zpět. Nové funkce modulů byly považovány za klíčová psychologická opatření, která by pomohla udržet duševní zdraví posádky.“ Tento překlad poskytuje detailní pohled na ambiciózní, avšak nikdy nedokončený sovětský projekt měsíční základny Zvezda, jak byl popsán v článku na zahraničním portálu Historic Mysteries.
Tajný plán Kremlu: Sovětská základna na Měsíci měla předběhnout Američany o celé roky
V 60. letech 20. století, kdy vrcholil závod o Měsíc mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, vznikl v SSSR ambiciózní projekt s názvem Zvezda (česky „Hvězda“). Cílem bylo vybudovat trvalou měsíční základnu, která by umožnila dlouhodobý pobyt kosmonautů na Měsíci a sloužila jako výchozí bod pro další vesmírné mise.
Základna Zvezda měla být modulární konstrukce složená z devíti nafukovacích modulů, které by byly dopraveny na Měsíc a následně propojeny. Každý modul měl specifickou funkci: obytné prostory, laboratoře, dílny, jídelny, zdravotnické zařízení a další. Po instalaci by moduly byly částečně zasypány měsíčním regolitem, aby poskytovaly ochranu před radiací a extrémními teplotami.
Energetické potřeby základny měly být zajištěny pomocí jaderných reaktorů, které by poskytovaly dostatek energie pro provoz všech systémů. K přepravě kosmonautů a materiálu po povrchu Měsíce byly plánovány speciální lunární vozidla, známá jako Lunochody, vybavená nástroji pro průzkum a manipulaci s terénem.
V roce 1967 byl na Zemi proveden experiment, při kterém byl testován jeden z modulů základny v uzavřeném cyklu života po dobu jednoho roku. Cílem bylo ověřit schopnost modulu podporovat životní podmínky pro dlouhodobý pobyt posádky. Výsledky tohoto experimentu byly využity k vylepšení návrhu základny. Projekt Zvezda byl však poznamenán technickými a politickými problémy. Hlavním technickým problémem byla nosná raketa N1, která měla dopravit moduly na Měsíc. Všechny čtyři testovací starty této rakety skončily neúspěchem, což znemožnilo realizaci projektu.
Po úspěšném přistání americké mise Apollo 11 v roce 1969 ztratil sovětský lunární program politickou prioritu. V roce 1974 byl projekt Zvezda oficiálně zrušen a většina dokumentace byla utajena. Teprve po rozpadu Sovětského svazu byly některé informace o projektu zveřejněny.
Dnes je projekt Zvezda považován za jeden z nejambicióznějších a nejutajovanějších projektů sovětského vesmírného programu. Přestože nebyl nikdy realizován, poskytuje cenné informace o tehdejších technologiích a plánech na kolonizaci Měsíce.
Zveřejněné informace o projektu Zvezda pocházejí z různých zdrojů, včetně odtajněných dokumentů a výpovědí bývalých členů sovětského vesmírného programu. Tyto informace poskytují unikátní pohled na ambice a schopnosti Sovětského svazu v oblasti vesmírného výzkumu během studené války. Přestože projekt Zvezda zůstal nedokončený, jeho existence dokazuje, že Sovětský svaz měl ambice nejen dosáhnout Měsíce, ale také na něm vybudovat trvalou přítomnost. Tento projekt je svědectvím o odhodlání a technické zdatnosti sovětských inženýrů a vědců.
Dnes, s rostoucím zájmem o návrat na Měsíc a jeho kolonizaci, může projekt Zvezda, jak je Rusové nazvali sloužit jako inspirace a poučení pro současné a budoucí vesmírné mise.
Co mělo zůstat pod prachem Měsíce: skutečný cíl sovětské lunární základny nebyl jen vědecký
Zatímco svět znal kosmický závod jako duel dvou technologií a dvou ideologií, realita sovětského měsíčního programu byla mnohem komplexnější a zahalená vrstvami utajení.
Projekt lunární základny nebyl pouze reakcí na americký program Apollo, ale součástí hlubší geopolitické strategie, která počítala s využitím Měsíce jako základny pro šíření vlivu – ideového i vojenského. Informace, které po letech pronikly na veřejnost, ukazují, že Sovětský svaz chtěl z Měsíce sledovat komunikační toky, testovat psychologickou odolnost člověka v extrémních podmínkách a vyvíjet systémy přežití pro případ globálního konfliktu. Nešlo jen o vědecké ambice – šlo o kontrolu a přežití v éře, kdy byla apokalypsa reálným scénářem.
„Sovětská základna Zvezda, jejíž existence byla po desetiletí utajena, měla být jedním z nejambicióznějších projektů studené války. Její cílem bylo vytvořit stálou posádku na povrchu Měsíce s plně funkční základnou, která by sloužila jak vědeckým, tak strategickým účelům. Podle dostupných údajů se počítalo až s dvanácti kosmonauty, kteří by v rotacích pobývali v modulárních obytných jednotkách. Každý z těchto modulů měl vlastní systémy podpory života, včetně recyklace vzduchu a vody, a byly navrženy pro snadnou montáž na lunárním povrchu. Zásadní výhodou sovětského přístupu byla myšlenka samopohřbívacích modulů – ty se po instalaci částečně zahrabaly do měsíčního regolitu, čímž získaly přirozenou ochranu proti radiaci a teplotním extrémům. Základna měla být energeticky soběstačná díky malým jaderným reaktorům. Kromě obytných modulů byly navrženy i specializované jednotky – laboratoř, velitelské centrum, jídelna, lékařské zázemí i cvičebna pro udržení fyzické kondice. Projekt také počítal s vnějším psychologickým vlivem prostředí – každá místnost měla mít obrazovky zobrazující ruskou krajinu podle ročních období, aby kosmonauti neztratili kontakt s domovem. Významným aspektem bylo testování této technologie na Zemi. Jeden z modulů byl v roce 1967 použit pro dlouhodobý uzavřený experiment, kde člověk přežil celý rok v izolaci – šlo o simulaci lunárních podmínek. Tato data se později promítla do konstrukce plánovaných zařízení. Základnu měli kosmonauti zásobovat pomocí speciálně upravených lunárních roverů. Projekt počítal také s těžbou surovin, především helia-3, jehož izotopy byly považovány za klíčové pro budoucnost jaderné fúze. Konečným cílem bylo vytvoření dlouhodobě udržitelné kolonie, která by mohla fungovat nezávisle na Zemi. Sovětské dokumenty naznačují, že kromě vědeckých účelů se zvažovaly i vojenské scénáře – sledování satelitní sítě NATO či budoucí lunární zbrojní systémy. Projekt byl však opuštěn kvůli technickým nezdarům rakety N1, rostoucím nákladům a změně politických priorit po přistání Apolla 11. Většina dokumentace zůstala po dekády utajena a veřejnosti se dostaly pouze dílčí informace prostřednictvím odtajněných archivů. I dnes však projekt Zvezda představuje fascinující připomínku doby, kdy se Měsíc stal nejen snem, ale i polem strategického zájmu,“ uvádí k tématu dále web Neveda.cz.
Měsíc zůstal bílý, ale stín nad ním je rudý: co nám o sobě Sověti neřekli
Základna Zvezda nikdy nevznikla, ale její stín přetrval. Ne jako betonové zbytky na šedém měsíčním prachu, ale jako symbol toho, co se děje, když lidská touha po moci předběhne vlastní schopnost pochybovat. Sovětský plán postavit na Měsíci trvalou základnu nebyl jen výsledkem technologické soutěže – byl to odraz ideologie, která chtěla ovládnout nejen svět, ale i vesmír. A přestože se moduly nikdy nevznesly nad Zem, ten příběh nezmizel. Jen se přesunul z plánovacích kanceláří do tichých archivů.
Vše, co se okolo projektu Zvezda odehrálo, poukazuje na fascinující rys lidské povahy – potřebu zanechat stopu i tam, kde není slyšet krok. Měsíc měl být kulisou nové éry, kde vítěz bere všechno, včetně ticha. Co však Sovětský svaz skutečně zanechal, je spíš otázka než triumf. Může být selhání výmluvnější než úspěch? A je paměť na neuskutečněné sny cennější než na ty splněné?
Zvědavost, která vedla k vytvoření projektu Zvezda, zůstává v lidstvu zakořeněna i dnes – jen se změnily kulisy.
Čína a Měsíc: co ukrývá temná strana a proč se výsledky misí drží pod pokličkou?
Měsíc už není soupeřem, je partnerem. Kosmonaut, který dnes sleduje jeho povrch, hledá něco jiného než nadvládu. Hledá smysl, kontinuitu, možnost znovu začít. Zvezda, byť nikdy nevznikla, nás varuje: technologie bez odpovědnosti je jen stroj, který umí dělat víc, než jsme připraveni zvládnout. Ale nejhlubší memento projektu Zvezda leží jinde.
V tichu, které obklopilo jeho konec. Ve schopnosti režimu skrýt celý kosmický program před vlastním národem. V rozhodnutí zamlčet, co mělo být pýchou. A právě v tom tkví jeho největší poselství: že i ten největší sen může být zneužit, pokud mu chybí pokora.
Zůstává tedy otázka: kdy bude lidstvo připraveno postavit základnu, která nebude sloužit mocenské demonstraci, ale skutečné naději? Možná tehdy, až se přestaneme ptát, kdo tam bude první – a začneme řešit, proč tam jdeme vůbec.
