Myslíte, že existuje možnost, kdyby si zločinec s radostí vybral trest smrti místo doživotního vězení?
Zní to neuvěřitelně, ale existují na světě věznice a káznice, kde je trest smrti milosrdným trestem. Tématu „10 nejbrutálnějších vězení na planetě“ se věnoval spolupracovník naší redakce Lukáš Závodský na partnerském YouTube kanálu TOP témata.
Věznice Černý delfín se nachází na hranicích s Kazachstánem a je jedna z nejstarších ruských věznic vůbec. Své jméno dostalo vězení podle sochy v přední části budovy, kterou si vězni sami postavili, což je zvláštní, protože černý delfín není zrovna známý svou svobodou. Jediný způsob, jak se z této ruské věznice dostat je smrt odsouzeného, protože zmiňované vězení obývají pouze vězni, kteří jsou odsouzeni na doživotí. „Je to jedna z nejstarších káznic v zemi a jedna z prvních v této oblasti. Založena byla kolem roku 1700. Zmínky o prvních odsouzených na doživotí a nucené práce pocházejí z roku 1745,“ píše k tématu otevřená encyklopedie. Zhruba po padesáti letech začala sloužit jako vězení pro „loupežníky“. Od 1. listopadu 2000 si zde odpykávají trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění zločinci tohoto nejhrubšího zrna: pedofilové, sérioví a obzvláště brutální vrazi, kanibalové či maniaci a nebo teroristé.
Vězni jsou uvězněni po jednom až dvou v „ocelové cele“. K „pohybu“ mají prostor zhruba půl metru čtverečního. Od budíčku do večerky – to je 16 hodin denně si nesmí sednout ani lehnout. Spát musí při světle s hlavou ke dveřím a nesmějí si ji přikrýt. Po celých 24 hodin denně jsou sledováni kamerami, detektory světla a pohybu. Kromě toho každou čtvrť hodinu prochází kolem cely vězeňská stráž. Jednou za den jsou „vyvedeni“ na hodinu a půl do ocelové klece na procházku. Čtyřikrát denně dostávají do cely talíř polévky a chléb. Dle posledních údajů si v tomto Federálním státním zařízení odpykává trest na 700 trestanců, kteří dohromady zabili 3 500 lidí, což je v průměru pět obětí na jednoho.
„Zkrátka, kdyby peklo bylo navrženo jako vězení, tak by byl Černý delfín silným kandidátem,“ konstatoval Lukáš Závodský, autor videoreportáže.
Pokud existuje něco ještě horšího než peklo, tak je to určitě Aldi Sudane nejnebezpečnější vězení v celém Salvadoru. Důvodem, proč je věznice tak nebezpečná je to, že v ní sídlí dva gangy, které patří k vůbec nejnebezpečnějším v latinské Americe. „Smrt zde přichází bez varování, pokud vězeň není členem gangu, a proto byly v letech 2004 až 2015 do tohoto pekla umisťováni pouze členové gangů,“ upřesnil Závodský.
Životní podmínky jsou zde špatné, drsné až brutální. Věznice je výrazně přeplněná, že získat zde místo pro „složení hlavy“ nebo potřeby osobní hygieny, jídlo a podobně může být i bojem o holý život, a to doslova. Místní vězeňská stráž se vůbec o vězně prakticky nestará. Celý systém v této brutální salvadorské věznici řídí výhradně místní gangy a jejich šéfové. V této malé ostrovní věznici je umístěno, dle posledních zveřejněných statistik celkem 193 vězňů s doživotními tresty. Není překvapením, že vězni jsou obvykle ti nejhorší, z nejhorších hledají cokoliv, co by se dalo použít jako zbraň nebo prostředek k útěku. Každý z nich je denně 23 hodin držen v malém celé. Jednu hodinu denně tráví ve stoje, v malé kleci, kde se nemohou takřka ani hýbat. Třešničkou na dortu je pak skutečnost, že celou tuto ostrovní věznici obklopují ledové mořské vody. Útěk je prakticky nemožný, což zlomí psychiku i tomu nejtvrdšího vězni.
Další věznici, kterou je nutno zmínit je thajská Centrální věznice Bang Kwang, též nazývána jako turistická věznice, neboť v této věznici jsou umístěni převážně cizinci, kteří do země pašovali například drogy, narkotika a podobně. Jak známo v Thajsku jsou protidrogové represe na velmi vysoké úrovni, proto je vězení také extrémně přeplněné.
„Ve věznici je umístěno mnoho zahraničních vězňů. Je to brutálně – kruté vězení, které zvládá cely smrti a dlouho odsouzené vězně. Všichni vězni jsou povinni po dobu prvních tří měsíců výkonu trestu nosit okovy na nohou. Od vězňů v cele smrti bylo požadováno, aby měli svá železa na nohou trvale přivařená, i když tato praxe skončila v roce 2013. V knize The Damage Done bývalý vězeň a drogový kurýr Warren Fellows vypráví, že vězení dostalo přezdívku „Velký tygr“ od Thajců, protože „slídil a žral“. Část trestu si tam (pro zajímavost) odseděl i Fellowsův spolupracovník Paul Hayward,“ uvádí k tématu Wikipedia a dodává, že Bang Kwang obsahuje hlavní thajskou celu smrti a popravčí komoru. V provinčních věznicích jsou také cely smrti pro muže i ženy. K březnu 2018 zůstalo v cele smrti v celé zemi 510 osob. V roce 1995 byl v cele smrti v Bang Kwang jeden muž ze Spojeného království, Alan John Davies. Byl prvním Evropanem, který dostal v Thajsku rozsudek smrti. Po 17 letech „pekla“ ve věznici Bang Kwang byl propuštěn a do Spojeného království se vrátil v roce 2007 poté, co mu král udělil amnestii. Chaovaret Jarubon, poslední popravčí v Thajsku, který provedl popravu zastřelením , zemřel v roce 2012 a během své kariéry popravil 55 vězňů. V roce 2006 napsal autobiografii Poslední kat a spolu s Pornchai Sereemongkonpolem napsal knihu Tajná historie hotelu Bangkok Hilton.
Žádná věznice na světě na tom není údajně tak špatně, jako výrazně přeplněná věznice Muhanga ve Rvandě. Když byla v červenci 1994 zastavena genocida proti Tutsiům, rwandské věznice držely mnoho vězňů nad jejich kapacitu. Mnozí byli podezřelí ohledně zapleteni se do genocidy, a jiní byli ve vězení za pokus o pomstu nebo využití chaotické situace ke spáchání loupeží a jiných těžkých zločinů. Zajímavým aspektem rwandských věznic – obecně je, že vězni mají svůj vlastní systém řízení. Věznice Muhanga je považována za 13. sektor okresu Muhanga v jižní provincii Rwandy. Stejně jako okolní svět má i věznice správní cely, které se skládají z vesnic, a každá místní jednota má svého vůdce vězňů. „Dnes je v ní umístěno přibližně 8000 osob. Toto zařízení bylo původně určeno přibližně přibližně 1300 vězňů,“ doplňuje autor videa.
Muhanga Prison. Zdroj: ktpress.rw (publikováno se svolením autora)
„Ve většině případů v této věznici je nalezení obyčejného místa k ležení na zemi luxusem a mnoho vězňů je nuceno celý den stát na nohou nebo vyjednávat s těmi, kteří si nárokují část podlahy. Mnoho vězňů přímo zemřelo na nemoci a dokonce na udušení. A pokud byste si například omylem poranili nohu gangréna by vás zcela jistě neminula a museli byste si ji buď sami uříznout riskovat infekci a následně smrt, anebo se dívat, jak vám postupně odpadává tkáň z těla. Ale je to ještě horší! Bylo zaznamenáno několik případů, kdy vězni bojovali s ukrutným hladem, který ve vězení všeobecně panuje a panoval a uchylovali se ke kanibalismu. Ostatně kanibalismus by mohl být ještě horší, než uvedené onemocnění nějaké gangrény, protože o aktivitách, které se dějí za mřížemi této věznice, téměř neexistuje žádná dokumentace,“ konstatoval Lukáš Závodský, který své sdělené informace čerpal z veřejných zdrojů.
Kamiti Maximum Security Prison, je věznice v okrese Nairobi v Keni. Věznice se od ostatních odlišuje tím, že se v ní nachází ti nejhorší z nejhorších. „Původně se jmenovala „Kamiti Downs“ a leží uprostřed vlastních pozemků o rozloze 490 hektarů, které leží ladem a bez jakékoliv údržby. V Kamiti bylo vykonáno mnoho poprav. Vůdce rebelů Mau Mau Dedan Kimathi byl oběšen britskou koloniální správou dne 18. února 1957. Hezekiah Ochuka a Pancras Oteyo Okumu tam byli popraveni 17. května 1987. Od té doby se v Keni neukládají žádné tresty smrti, ačkoli trest smrti formálně není zrušeno,“ píše k této věznici veřejný zdroj.
Keňské věznice jsou nechvalně proslulé špatnými podmínkami a nelidským zacházením, ačkoli se situace během vlády Mwai Kibakiho od roku 2002 mírně zlepšila a někteří vězni v cele smrti byli propuštěni. Stále neexistuje spolehlivý zdroj vody, více než 200 vězňů tahá denně kbelíky vody. Vězni pracující v „průmyslové“ sekci dostávají podle zastaralé legislativy ze 40. let, která organizaci vládne, pouze 10 centů (keňský šilink) za den.
Odsouzený blok „G“ ve věznici je známý svým obzvláště brutálním životním stylem, který se vyznačuje dravou sodomií a podvodníky s důvěrou v mobilní telefony. Věznice byla postavena pro 1400 vězňů a nyní v ní žije přes 3600 ve velmi špatných životních podmínkách.
„Dne 17. listopadu 2008 bylo v bloku G provedeno pátrání po mobilních telefonech, které vyústilo v brutální bití dozorců zachycených na videu z mobilních telefonů a předání Kenské národní komisi pro lidská práva (KNCHR) a předvedení v keňské televizi,“ uvádí Wikipedia a dodává, že Kirugumi wa Wanjuki byl nejdéle sloužícím a dosud posledním katem v Kamiti. Wanjuki zemřel v roce 2009. V listopadu 2009 zemřelo nejméně osm vězňů v důsledku vypuknutí cholery ve věznici Kamiti.
Nyní se přesuneme do Gruzie, kde se nachází další brutální vězení, které se jmenuje Gldani. Tuto věznici proslavil poměrně obrovský skandál, který byl politickým skandálem v celé Gruzii, a který zahrnoval zaznamenané zneužívání vězňů v gruzínském vězeňském systému. Dne 18. září roku 2012 bylo, dle zveřejněných informací z otevřené encyklopedie zveřejněno několik videí ukazujících vězeňské dozorce a jejich nadřízené, jak mučí, vysmívají se a sexuálně napadají vězně ve věznici Gldani. Videozáznam, který potvrdil dlouhodobá obvinění ze špatného zacházení s vězni, byl zveřejněn dva týdny před parlamentními volbami 1. října téhož roku.
Protestující student s nápisem „Revoluce košťat“… Zdroj: Gvantsa Jishkariani z Rustavi, Gruzie / CC BY-SA 2.0 / ცოცხების რევოლუცია.
Skandál byl v gruzínské historii jedinečný v tom, že byl zpočátku sdílen a diskutován na sociálních sítích, než se příběh začal objevovat na gruzínských převážně provládních televizních kanálech. Vysoce kontroverzní videozáznamy vyústily v organizovaná shromáždění ve městech jako Tbilisi, Batumi, Poti, Kutaisi a Gori. „Demonstranti, rozrušeni obrázky názorného zneužívání vězňů, požadovali spravedlnost a slíbili, že budou pokračovat ve svých protestech. Později té noci Khatuna Kalmakhelidze vyhodil Davida Chakuu, předsedu a šéfa vězeňského oddělení. O několik dní později odstoupila sama Kalmakhelidze,“ doplňuje Wikipedia.
Věznice Mendoza v Argentině. 90 odsouzených a nejnebezpečnějších vězňů je umístěno, ve speciálním pátém pavilonu věznice Mendoza. Do tohoto pavilonu, jak uvádí auto videa nechce vstoupit ani ten „nejnamakanější“ dozorce.
„Jsou zde opět ti nejhorší z nejhorších, a to doslova! Dozorci nechávají jídlo vězňům na předem domluvených místech kolem dveří. Sama věznice má pochopitelně problém s přeplněností. 1600 vězňů sdílí společně zařízení, které bylo původně navrženo pouze pro 600 osob. Neexistují zde žádné postele a vězni jsou nuceni spát na podleze či ve stoje, kde jsou vystavováni častému mučení, ponižování a napadání. Rovněž zde neexistují toalety a tak jsou odsouzeni nuceni vyprazdňovat se (veřejně před zraky svých spoluvězňů) do plastových pytlů či sáčků. Chodbami protéká doslova stoka z odpadků a lidských výměšků. Jídlo, které zde vězni dostávají je většinou červi prolezlá kaše. Ti, kteří nejsou dost chytří či rychlý zde také často umírají hlady, neboť ne na každého se denně dostane příděl jídla, může-li se tato vězeňská strava za jídlo vůbec považovat,“ uvedl k tomuto zmiňovanému vězení autor videa s dovětkem „celkem fešácký kriminál, co říkáte…“
Věznice Diyarbakır, je věznice v Diyarbakıru, jihovýchodním Turecku. Byla zřízena v roce 1980 jako věznice typu „E“ ministerstvem spravedlnosti. „Po tureckém převratu 12. září 1980 bylo zařízení převedeno pod vojenskou správu a stalo se vojenským vězením stanného práva ( turecky; Sıkıyönetim Askeri Cezaevi ). Kontrola nad věznicí byla ministerstvu spravedlnosti vrácena 8. května 1988,“ uvádí k této věznici Wikipedia.
Kapacita věznice Diyarbakır typu E je 744. Věznice je však někdy přeplněná. Když v říjnu 1996 navštívila věznici Komise pro lidská práva ve Velkém národním shromáždění Turecka (GNAT), měla kapacitu 650 vězňů a bylo v ní umístěno 942 vězňů. Věznice typu D Diyarbakır , která je určena pro politické vězně, pojme 688 osob. To, co se nazývá „období barbarství“ nebo „peklo Diyarbakır“ se vztahuje k počátku a polovině 80. let (zejména let mezi 1981–1984), kde vězni v nově postavené vojenské věznici Diyarbakır č. 5 byli vystaveni strašlivým činům systematického mučení. Podle deníku The Times patří mezi „deset nejznámějších věznic na světě“ a proti ji musíme zmínit i v tomto článku. V letech 1981 až 1984 zde přišlo o život 34 vězňů.
Diyarbakır Cezaevi VOA. Zdroj: mahmut bozaraslan / amerikaninsesi.com / wikipedia.org
Brutální útoky a mučení vězňů bylo na denním pořádku. „Vězeňská oddělení používaly termíny obvykle používané pro akty rozptýlení a čistoty, jako je diskotéka, přivítání, divadlo nebo koupelna pro různé styly mučení, které praktikovaly. Mezi nejčastější praktiky patřily: hrubé a systematické bití; tahání vlasů; svlékání donaha; se zavázanýma očima a hadicí; samovazba; urážky dozorců; neustálé a neúnavné sledování a zastrašování; výhružky smrtí; povinnost pozdravit psa kapitána Esata Oktaye Yıldırana , německého ovčáka zvaného „Jo“, který byl vycvičen tak, aby kousal genitálie nahých vězňů; nedostatek spánku, smyslů, vody a potravy po dlouhou dobu; falaka (bití chodidel), „ palestinské pověšení“ (visení za ruce); stresové pozice nebo nucení vězňů stát po dlouhou dobu; nadměrné cvičení v extrémních teplotách; natahování, mačkání nebo drcení končetin a genitálií; hromadění nahých vězňů na sebe; asfyxie a předstírané popravy ; elektrické šoky (konkrétně elektrody připevněné na genitálie); pálení cigaretami; vytrhávání nehtů a zdravých zubů; sexuální ponižování a napadání; rektální vyšetření; nucení vězňů, aby se navzájem bili/sexuálně ponižovali/znásilňovali nebo močili; znásilnění nebo vyhrožování znásilněním vězni nebo příbuzní vězňů v jejich přítomnosti vězeňskými dozorci; násilné vnucování obuškem rektálně; koupele ve vězeňských kanálech (dozorci označované jako „diskotéka“),“ uvádí dále Wikipedia.
Mehdi Zana , bývalý starosta Diyarbakıru, který strávil ve vězení jedenáct let, vysvětluje: „Když do věznice dorazil nový vězeň, kapitán Esat se s ním setkal u vchodu a pak se obrátil ke stráži a řekl: ‚Připravte mu koupel pak ho vezmi do ubytovny.“ Byl to rituál. Takže vězně doprovázelo téměř dvacet dozorců. Dostalo se mu pěkného uvítacího výprasku a pak ho v bezvědomí odtáhli do ‚lázně‘, vany plné sraček, ve které ho nechali několik hodin.“ Podnikatel Selim Dindar řekl: „Před naším zadržením jsme si mysleli, že se při výslechu používá mučení a že oddělení ve vězení je pohodlné. Ale ve věznici Diyarbakır jsme toužili po výslechových mučírnách.“
Tvrdá Severní Korea…
Nyní se přesuneme do Severní Koreji. „Koncentrační tábor Hoeryong byl zajatecký tábor v Severní Koreji, který byl údajně uzavřen v roce 2012. Oficiální název byl Kwalliso (trestná pracovní kolonie) č. 22, nebo-li též znám jako Camp22. Tábor byl maximálně zabezpečený prostor, zcela izolovaný od okolního světa. V roce 2012 analýza družicových snímků a zprávy šířené na internetu naznačovaly velké změny včetně ohlášeného uzavření,“ píše k tomuto vězeňskému zařízení otevřená encyklopedie. Jedná se o síť vojensko-vězeňských táborů, po vzoru ruských gulagů.
Umístění tábora 22 v Severní Koreji. Zdroj/Mapy: en.wikipedia.org
Bývalý dozorce Ahn Myong-chol popisuje podmínky v táboře jako drsné a životu nebezpečné. Vzpomíná na šok, který pocítil při svém prvním příchodu do tábora, kde vězně přirovnal k chodícím kostlivcům, trpaslíkům a mrzákům v hadrech. Ahn odhaduje, že asi 30 % vězňů mělo deformace, jako jsou utržené uši, rozbité oči, křivé nosy a tváře pokryté řeznými ranami a jizvami po bití a jiném špatném zacházení. Asi 2 000 vězňů, jak říká, mělo chybějící končetiny, ale i vězni, kteří potřebovali berle k chůzi, byli stále nuceni pracovat.
Vězni dostávali 180 g kukuřice na jídlo (dvakrát denně), téměř bez zeleniny a bez masa. Jediné maso v jejich jídelníčku pocházelo z krys, hadů, žab nebo dokonce hmyzu, který chytili. Ahn odhadl, že na podvýživu tam ročně umírá 1 500–2 000 lidí, většinou dětí. Navzdory těmto úmrtím zůstala populace vězňů konstantní, což naznačuje, že každý rok přicházel podobný počet nových vězňů „Vězni museli od 5:00 do 20:00 hodiny (v zimě 19:00 hodiny) vykonávat velmi těžkou fyzickou práci v zemědělství, hornictví a uvnitř továren, po níž následovala ideologická převýchova a sebekritika,“ uvádí Wikipedia.
Brutální zázemí jedné z dodnes fungujících věznic. Lokalita nebyla úmyslně zveřejněna. Zdroj: Cameron Casey ze služby pexels
Ahn vysvětlil, jak se dozorci tábora učí, že vězni jsou frakcionáři a třídní nepřátelé, které je třeba zničit jako plevel až ke kořenům. Jsou instruováni, aby považovali vězně za otroky a nezacházeli s nimi jako s lidmi. Na základě toho mohou dozorci kdykoli zabít každého vězně, který neuposlechne jejich rozkazů. Kwon dále uvedl, že jako bezpečnostní důstojník se mohl rozhodnout, zda zabít vězně, pokud porušil pravidlo. Přiznal, že jednou nařídil popravu 31 lidí z pěti rodin v rámci kolektivního trestu, protože se jeden člen rodiny pokusil o útěk.
V případě vážného porušení táborových pravidel jsou vězni podrobeni procesu vyšetřování, které vedlo k porušování lidských práv, jako je omezení jídla, mučení, bití a sexuální obtěžování. Kromě toho je zde záchytné centrum; mnoho vězňů umírá ve vazbě a ještě více opouští věznici zmrzačeni.
Ahn a Kwon informovali o následujících metodách mučení používaných v Haengyong-ri:
- Mučení vodou: Vězeň musí stát na nohou v nádrži naplněné vodou až po nos po dobu 24 hodin.
- Závěsné mučení: Vězeň je svlečen a pověšen hlavou dolů ze stropu, aby byl násilně zbit.
- Mučení v boxové místnosti: Vězeň je zadržován ve velmi malé osamocené cele, ve které je sotva dost místa na to, aby mohl sedět, ale ne stát ani ležet, po dobu tří dnů nebo týdne. [2] : 275
- Mučení na kolenou: Vězeň si musí kleknout s dřevěnou tyčí vloženou blízko jeho kolenních jamek, aby zastavil krevní oběh. Po týdnu vězeň nemůže chodit a pravděpodobně zemře o několik měsíců později.
- Mučení holubů: Vězeň je připoután oběma rukama ke zdi ve výšce 60 cm (2,0 stopy) a musí se mnoho hodin krčit.
Vězni jsou biti každý den, pokud se například neukloní rychle nebo dostatečně hluboko před dozorci, pokud dostatečně nepracují, nebo dostatečně rychle neposlechnou. Častou praxí dozorců je používat vězně jako cíle bojových umění. Znásilnění a sexuální násilí jsou v táboře velmi běžné, protože vězeňkyně vědí, že mohou být snadno zabity, pokud budou odolávat požadavkům bezpečnostních důstojníků.
Lidské experimenty v severokorejském táboře smrti
Bývalý dozorce Kwon informoval o lidských experimentech prováděných v Haengyong-ri. Popsal zapečetěnou skleněnou komoru o rozměrech; 3,5m širokou, 3m a dlouhou a 2,2m vysokou, kde byl svědkem umírající rodiny se dvěma dětmi, protože zde byli testovacími subjekty na dusivý plyn. Ahn vysvětlil, jak nezkušení lékaři nemocnice Chungbong-ri nacvičovali své chirurgické techniky na vězních. Slyšel četné zprávy o zbytečných operacích a lékařských nedostatcích, zabíjení nebo trvalém ochromování – poškozování vězňů.
Závěrem musíme zmínit skutečnost, že veškeré informace, které jsou zveřejněny v přiloženém a zveřejněném videu vycházejí pouze z dostupných zdrojů, které autor reportáže použil a nemusí se ztotožňovat s názorem redakce.
