Výuka dějepisu kdysi budovala národní hrdost, dnes se studenti učí bez kontextu a bez vztahu k vlastní zemi – a důsledky jsou cítit všude.
Ještě v 60., 70. a 80. letech minulého století byla výuka dějepisu prodchnutá silným akcentem na národní hrdost, slavné bitvy, kulturní velikány a hrdiny odboje. Děti vyrůstaly s Masarykem, legionáři, husity a připomínkou toho, že český národ obstál ve chvílích největší tmy. Dnes? Mnozí studenti končí základní školu, aniž by věděli, co byl Mnichov 1938, okupace v roce 1968 nebo kdo byl Jan Palach. Dějepis se mění v kaleidoskop témat bez návaznosti, vlastenectví je z učebnic vynecháno jako cosi „zastaralého“ a pojmy jako národní identita či hrdost se vytrácejí z hodin stejně tiše, jako padal sníh na hroby těch, kteří za tuto zemi bojovali. Máme ještě právo mluvit o vlastenectví, když jsme ho přestali učit?
Kam zmizel příběh národa? Dějepis se mění v mozaiku témat bez duše i návaznosti
„Výuka dějepisu na základních a středních školách končí většinou v období 90. let minulého století. Jen výjimečně se dostane až do současnosti. V krajním případě se dějiny probírají jen do konce druhé světové války, případně k nástupu komunismu. Vyplývá to z tematických zpráv České školní inspekce (ČŠI), která se na výuku dějepisu zaměřila. Žáci se tak podle zprávy dozvědí málo nejen o sametové revoluci, ale i o posledních pětadvaceti letech vývoje naší společnosti. V 9. třídě základní školy se dějepis většinou vyučuje pouze jednu hodinu týdně. Kvůli omezenému počtu vyučovacích hodin se učitelé nezřídka nedostanou ani k dějinám po roce 1948. Příliš podrobně neprobírají ani období mezi světovými válkami. Výuka bývá totiž pojatá jako chronologický výklad historických událostí, přičemž se nestíhá látka dostatečně probrat. Zhruba dvě třetiny škol využívají k výuce učebnice. Většinou se jedná o učebnice, které byly vydané po roce 2000. Učitelé si podle inspekce většinou připravují tematické plány sami. Někteří je upravují podle školních vzdělávacích programů. Ve výuce dějepisu se ale projevuje nedostatek návaznosti. Školy si totiž samy určují, kdy se dějepis začne vyučovat a jak bude rozvržen, což má vliv na kontinuitu výkladu. Výsledkem je, že žáci opouštějí školu s omezeným přehledem o moderních dějinách,“ uvádí k tématu novinky.cz.
„Podle inspektorů se ve výuce dějepisu klade malý důraz na porozumění souvislostem a přesahy do současnosti. V některých školách se žáci vůbec nedozví o klíčových událostech, jako je pád komunismu, vstup do Evropské unie nebo rozpad Československa. Dějepis bývá totiž často redukován na výčet faktů, které nejsou zasaditelné do kontextu. Vyučující nezřídka dávají přednost výkladu nad aktivními metodami výuky. Jen malé procento škol využívá při výuce současných dějin například projekty, diskuse či práci s dobovými dokumenty. Některé školy pracují s moderními technologiemi a využívají multimediální zdroje, ale nejde o pravidlo. Učitelé se shodují, že současné učivo je příliš rozsáhlé, než aby jej bylo možné zvládnout v omezeném časovém rámci. Mnozí tak volí pouze základní orientaci bez hlubší analýzy. Výuka moderních dějin tak zůstává často povrchní. Podle České školní inspekce je nutné zohlednit i to, že učitelé mají velkou volnost ve výběru témat. To však vede k nerovnoměrné úrovni výuky mezi školami. Někteří učitelé se moderním dějinám věnují nad rámec osnov, jiní je naopak zcela opomíjejí. Tím vzniká velká disproporce ve znalostech žáků. Významné historické milníky druhé poloviny 20. století pak zůstávají nepochopené. Výuka se v některých případech zastavuje u roku 1945. Tento jev se opakuje napříč regiony a typy škol,“ upřesňuje v krátké citaci server novinky.cz.
Z české historie zmizeli hrdinové: dnešní žáci neznají Jana Palacha, Alexandra Dubčeka ani události Sametové revoluce
V minulosti měl dějepis v českém školství jasný cíl – poskytnout žákům chronologický i hodnotový rámec národní historie. Učebnice i výklad se opíraly o příběhy, které formovaly identitu generací. Žáci se učili, kdo byli legionáři, proč byl vznik republiky v roce 1918 přelomový, jaké důsledky měl Mnichov nebo co znamenala okupace v srpnu 1968. Dějiny nebyly jen výčtem faktů, ale cestou k pochopení vlastní národní hrdosti. Dnes se však zdá, že tento směr výuky ustupuje nové éře, v níž se důraz přesouvá od konkrétních událostí ke schopnosti „myslet kriticky“ – často bez základní znalosti souvislostí.
Česká školní inspekce dlouhodobě upozorňuje, že většina škol končí výuku dějepisu událostmi druhé světové války. Moderní dějiny, tedy klíčové období, které formovalo současnou tvář České republiky, zůstává neprobádané. Studenti tak často vůbec netuší, kdo byl Jan Palach, proč se rozpadlo Československo nebo co znamenalo přijetí Listopadové ústavy. V důsledku toho chybí mladým lidem základní kulturně-historický kontext, na němž by mohli stavět vlastní názory a postoje. Není divu, že s tím mizí i vědomí sounáležitosti s vlastním národem.
Místo hlubšího porozumění historickému vývoji dostávají žáci fragmenty – útržky informací, které postrádají chronologii i důraz na hodnoty. Výsledkem je, že pro mnohé mladé je historie jen abstraktní pojem bez emocí, příběhů a vazby na současnost. Odráží se to i v jejich vztahu k pojmům jako je svoboda, demokracie nebo vlast. Bez znalosti toho, jak složitě a bolestně se k těmto hodnotám národ propracovával, zůstávají tyto pojmy prázdné. A pokud historie ztrácí lidský rozměr, stává se pouze daty a fakty, která nezajímají.
Současné pojetí výuky dějepisu se často přizpůsobuje trendům – interaktivita, tematické bloky, digitální prostředí. V zásadě by to mohl být pokrok, pokud by zároveň nebyl vytěsněn smysl, proč se dějiny učíme. Dějepis není jen akademická disciplína. Je to způsob, jak pochopit, kdo jsme a odkud pocházíme. Místo toho se dnes často učí formou projektových dní bez hlubší návaznosti. Děti sice vytvářejí prezentace, ale neumí vysvětlit, proč například byl rok 1968 pro Československo zlomový. Ztrácí se kontinuita, a tím i schopnost historicky myslet.
Závažné je i to, že výuka často závisí na osobním nasazení jednotlivých učitelů. Ti, kteří chtějí předat hlubší pochopení historie, musí látku dohánět mimo osnovy, někdy i na úkor jiných témat. A jiní, kteří látku jen tzv. „od vykládají“, ponechávají žáky bez orientace v základních momentech národní historie. Výsledkem je nesourodost – v jedné škole studenti znají klíčové dějiny 20. století, v jiné netuší, co znamenal únor 1948. Tento chaos pak vyvolává celospolečenský problém – vytváříme generaci, která nemá společnou historickou zkušenost. Důsledky nejsou viditelné ihned, ale projeví se v postoji mladých k veřejnému dění, k hodnotám státu i demokracie. Pokud neví, co stálo za vznikem samostatné republiky, proč se lidé bouřili proti totalitě nebo kdo nesl odpovědnost za ztrátu svobody, těžko mohou chápat význam svobody dnes. Absence historické paměti oslabuje občanskou uvědomělost a vytváří prostor pro manipulaci, relativizaci i populismus. Bez společného příběhu národa se ztrácí to nejdůležitější – pocit, že patříme k něčemu většímu, co nás přesahuje.
Pokud má mít pojem „vlast“ budoucnost, musí se vrátit tam, kde se formují první představy dětí o světě – do učeben. Ne jako ideologická zbraň, ale jako pevná osa, která propojuje historické znalosti s morálními hodnotami. Bez národní hrdosti zůstává jen jedinec bez kořenů, odkázaný na informace z internetu místo na příběh vlastního národa. Škola má povinnost tyto kořeny připomínat – jinak riskujeme, že další generace už nebude mít důvod hrdě říkat: „Jsem Čech.“
Z paměti národa se stal nepovinný seminář: proč učitelé raději přeskočí dějiny po roce 1989?
„V devítce toho chci stihnout hodně, takže musím látku upravit. Učivo z let 1948 až 1989 včetně období Pražského jara shrnu asi do dvou vyučovacích hodin. Dějiny po revoluci už vůbec nestíhám. Letopočty žáci znají, ale často jim chybí hlubší porozumění. V osmé třídě se probírá první republika, druhá světová válka a holokaust, to zabere hodně času. V devítce pak jedeme od poválečné obnovy dál. Do sametové revoluce se snažím vměstnat i poválečné události jako únor 1948. Ale pořád je to taková honička, musím neustále škrtat. Učím dějepis sedmým rokem a každý rok mám menší šanci se dostat dál než k přelomu 80. a 90. let. Přitom právě období po roce 1989 je pro dnešní děti velmi důležité,“ uvádí k tématu portál aktualne.cz ve své magazínové rubrice.
Z výpovědí učitelů i závěrů školních inspekcí vyplývá znepokojivý trend: moderní dějiny, které by měly být klíčem k pochopení dnešní společnosti, se ve výuce často odsouvají na okraj. Témata jako sametová revoluce, rozpad Československa, vstup do NATO a EU, nebo dokonce vývoj demokracie po roce 1989, zůstávají pro mnoho žáků neznámá. Ne proto, že by nebyla důležitá – ale protože na ně jednoduše nezbývá čas. Učitelé se snaží vměstnat celá desetiletí do několika hodin a často volí zjednodušený výklad nebo rychlé shrnutí. To však nestačí na to, aby mladí lidé pochopili, jak se formoval stát, ve kterém žijí, ani proč jsou určité hodnoty – jako svoboda slova nebo pluralita názorů – tak křehké a zároveň důležité.
Výsledkem je situace, kdy celá generace vyrůstá s fragmentární představou o vlastní národní minulosti. Bez porozumění klíčovým událostem 20. století, bez znalosti příběhů skutečných osobností, které utvářely podobu svobodného Československa a později České republiky, je velmi těžké budovat v dětech zdravé občanské sebevědomí. Historie se přitom netýká jen minulosti – je to příběh o tom, kdo jsme, odkud pocházíme a proč se některé věci stále opakují.
Pokud děti nevědí, co byl „slavný“ Únor 1948, jaké důsledky měl rok 1968, nebo proč lidé stáli na Václavském náměstí v listopadu 1989, jak mají chápat dnešní politiku, svobody i hrozby? Mlčení o těchto kapitolách je tichým odříznutím kořenů, ze kterých vyrůstá identita celé společnosti.
Jak se učilo s hrdostí: školství v době, kdy byla historie nástrojem národní identity
„Škola v socialistickém Československu byla nejen institucí vzdělávací, ale také výchovnou. Vzdělávací proces byl těsně propojen s ideologickou linií státu, která se výrazně promítala zejména do výuky dějepisu, občanské nauky a literatury. V osnovách byla zakotvena povinnost pěstovat v žácích vlastenectví, úctu k národní tradici, ale také oddanost socialistickému zřízení. Národní dějiny byly vykládány s důrazem na třídní boj, historický materialismus a ústřední roli dělnické třídy v dějinách. Významní představitelé české historie byli prezentováni prizmatem marxisticko-leninského výkladu – například husitství bylo interpretováno jako raná forma protifeudálního třídního boje. Učebnice schvalovalo ministerstvo školství a jejich obsah musel být v souladu s linií KSČ. Významnou úlohu sehrával i učitel, který byl nejen nositelem znalostí, ale i vzorem ideově ukotveného občana. Všechny učební plány obsahovaly tzv. výchovně-vzdělávací cíle, mezi nimiž bylo i budování kladného vztahu ke státu, k Sovětskému svazu a jeho vůdcům. Nešlo však pouze o dějepis – národní hrdost byla součástí celé školní atmosféry: slavnostní shromáždění, recitace u památníků, školní akademie k výročí VŘSR nebo květnového povstání. Učební látka byla rozvržena chronologicky a pevně – vyučování začínalo pravěkem, pokračovalo přes období českého státu, husitství, Habsburky a zejména národní obrození. Vrcholné místo zaujímala první republika a následně události po roce 1945 – osvobození Rudou armádou, únor 1948 a budování socialismu. Učivo moderních dějin končilo obdobím tzv. reálného socialismu a oslavou úspěchů pětiletek. Důležitou roli sehrávaly pracovní sešity a kolektivní formy výuky – žáci se učili citovat z ústavy, řešit modelové situace z občanského života a vyjadřovat se k otázkám „světového imperialismu“. V hodinách dějepisu se kladl důraz na schopnost reprodukovat závěry, nikoliv kriticky analyzovat. Srovnávání období bylo přípustné pouze v mantinelech marxistické teorie. Výchovná složka byla důsledně kontrolována školními inspektory a přítomnost tzv. politických chyb v projevu učitele mohla vést k disciplinárním důsledkům. Celé školství mělo jasnou funkci: vychovávat ideově uvědomělého občana ČSSR, který zná dějiny svého národa jako zápas o spravedlivý společenský řád. Součástí osnov byly i tematické celky věnované mezinárodní solidaritě, míru, pokroku a sovětsko-československému přátelství. I výběr historických postav byl podřízen ideologii – zdůrazňováni byli bojovníci proti fašismu, dělníci, rolníci, komunisté a partyzáni. Naproti tomu prvorepublikoví politici jako Masaryk či Beneš byli buď zmiňováni okrajově, nebo negativně. Každý školní rok byl doprovázen celostátními ideovými kampaněmi – „Měsíc československo-sovětského přátelství“, „Květnové dny hrdosti“ nebo „Únor – měsíc dějin pokroku“. Historie byla nástrojem, jak formovat vztah k současnosti – minulost byla vykládána jako předstupeň k vítězství socialismu. Žáci se učili zpaměti citace z Gottwalda, Lenina i Marxe, recitovali při slavnostních nástupech a účastnili se brigád socialistické práce. Školy byly ideologicky vyzdobené, včetně portrétů vůdců, výzdoby s citacemi a nástěnek věnovaných výročí osvobození. Systém neumožňoval alternativní výklady – jakákoli odchylka od jednotné linie byla považována za ideologicky závadnou. Při zkoušení i písemkách byl důraz kladen na schopnost žáků zapamatovat si „správnou“ interpretaci historických událostí. Historie byla pevně provázána s občanskou výchovou, která doplňovala výklad o praktické poučky, jak se má správný socialistický občan chovat, myslet a mluvit. Odchylky od této normy byly hodnoceny negativně nejen z hlediska známky, ale i morálního profilu žáka. Ideál národního vědomí byl postaven na obrazu dějin, kde národ směřuje k vyšší formě společenské spravedlnosti. Tím se školství stalo nejen nástrojem poznání, ale i výchovy v duchu stranického pojetí minulosti i budoucnosti,“ píše ve své knižní publikaci Jan Petráň, „Dějiny školství v Československu v letech 1945–1989“, Karolinum, 2008.
Z ideologie k neutralitě – a zpět? Dějepis po roce 1989 přišel o hrdiny, ale i o pevný rámec
„Po roce 1989 prošlo české školství hlubokou proměnou, která zasáhla především výuku společenskovědních oborů. Zatímco v předchozích dekádách byl dějepis nositelem ideologického výkladu dějin a nástrojem politické výchovy, transformace devadesátých let směřovala k neutralitě, pluralitě výkladu a posunu od hodnotového rámce k analytickému přístupu. V učebnicích i výuce byl opuštěn jednotný výklad historických událostí a namísto něj nastoupil důraz na samostatné myšlení, rozlišování názorů a kritické čtení pramenů. Tento přístup měl vést k vyváženějšímu obrazu minulosti, ale v praxi narazil na několik problémů. Absence pevného výkladu totiž u části učitelů vedla ke ztrátě jistoty při výuce a k rozkolísanosti v tom, jak a co se má vlastně učit. Mnoho škol ponechalo obsah výuky zcela v rukou pedagogů, což vedlo k značným rozdílům mezi jednotlivými školami a regiony. Někde se moderním dějinám věnovala pozornost, jinde byly zcela opomenuty. Tato nerovnoměrnost se ještě prohloubila s příchodem rámcových vzdělávacích programů, které stanovují pouze obecné cíle a nechávají výběr konkrétních témat na školách samotných. Učitelé tak často volí témata, která považují za „bezpečná“ nebo která zvládnou předat bez rizika kontroverze. Moderní dějiny, zejména období po roce 1945, se proto dostávají do výuky sporadicky nebo velmi schematicky. V učebnicích se objevují pojmy jako pluralita, demokracie či globalizace, ale jen málo se vysvětluje jejich konkrétní historický vývoj na domácí půdě. Výklad dějin po roce 1989 se často omezuje na heslovité zmínky o ekonomické transformaci a přijetí demokratických institucí. Učitelé navíc čelí tlaku, aby nezaujímali politické postoje, což vede k vyhýbání se hlubšímu výkladu některých témat. V důsledku toho mizí ze školních lavic hrdinové, příběhy odporu, dějinné zlomy a lidské osudy. Výuka dějin se proměňuje v sérii faktických údajů bez kontextu a bez emocionálního prožitku. Žáci se sice učí analyzovat prameny, ale často postrádají rámec, ve kterém by je mohli správně interpretovat. Oslabení narativní roviny výuky má zásadní vliv na formování historického vědomí mladých lidí. Dějepis se stává předmětem bez příběhu, bez postav, bez dramatu. Tam, kde dříve stáli legionáři, Hus nebo Palach, zůstávají tabulky, časové osy a soubory dat. Snaha o objektivitu a otevřenost výkladu je bezesporu důležitá, ale nesmí vést k naprostému vyprázdnění obsahu. Výuka dějin totiž není jen analytickým cvičením – je to zároveň výchova k občanskému uvědomění, k hodnotám, k porozumění vlastnímu místu v dějinách. Pokud mladí lidé nevědí, kdo byl Havel, co znamenala Charta 77 nebo jaký význam měl listopad 1989, těžko mohou chápat hodnotu demokracie. Kritické myšlení bez základní znalosti klíčových momentů se totiž mění v prázdnou metodu. Učitelé se tak často ocitají ve schizofrenní situaci – mají vést žáky ke kritice, ale zároveň nesmějí vykládat dějiny hodnotově. Výsledkem je výuka, která se bojí emocí, bojí se příběhů, a v konečném důsledku se bojí i dějin samotných. Tam, kde měly děti najít inspiraci, nalézají často jen rozptýlené útržky. Výuka dějepisu po roce 1989 tedy nepřinesla pouze svobodu výkladu – přinesla i ztrátu jistoty, orientace a někdy i smyslu. Školy se tak nevědomky podílejí na formování generace, která zná pojmy, ale nerozumí příběhu. A dějiny bez příběhu jsou jen kostrou bez duše,“ uvádí krátká citace z knihy autora Radka Lipenského, „Školství a ideologie: proměny výuky dějepisu po roce 1989“, Academia, 2016.
Ztracená paměť národa: co zůstane, když dějiny přestaneme vyprávět?
Když dnešní žáci neznají jména jako Jan Palach, Alexander Dubček nebo Tomáš Garrigue Masaryk, není to jejich vina. Je to důsledek systému, který z historické paměti udělal nepovinný doplněk. Školy se vzdaly role průvodce dějinami národa a místo hlubokého porozumění předávají encyklopedické výcucy, které ztrácejí souvislosti i lidské příběhy. Dějepis bez emocí a bez hrdinů se mění v předmět, který už nikoho neoslovuje – a tím ztrácíme generaci, která neví, odkud přichází.
Základy národní identity nestojí jen na geografii nebo jazyce, ale především na sdílené minulosti. Když ji přestaneme vyprávět, přestaneme ji chápat – a nakonec i cítit. Bez historické paměti se společnost stává zranitelnou, náchylnou k manipulaci a k opakování vlastních chyb.
Pamatujete si, jak nesnadné bylo shánění školních potřeb za minulého režimu?
Mladí lidé, kteří nejsou konfrontováni s příběhem zápasu o svobodu a hodnoty, nepoznají rozdíl mezi pravdou a propagandou. A především – nebudou mít důvod být na svou zemi hrdí.
Budoucnost, která stojí na zapomnění, je nejistá. Pokud nenajdeme odvahu vrátit do škol výuku dějin jako živý příběh, přijde generace, pro kterou listopad 1989 nebude symbolem svobody, ale neznámým datem. Přijde doba, kdy se místo pochopení minulosti budeme hádat o její význam. Škola má přitom stále šanci být tím místem, kde se rodí nejen znalosti, ale i identita. Musí však opustit pohodlný relativismus a znovu začít vyprávět – srozumitelně, pravdivě a s odvahou.
Dějiny nejsou jen minulostí. Jsou základem, ze kterého vyrůstá náš vztah ke světu, k druhým lidem i k sobě samým. A když přestaneme dětem předávat vlastní příběh, neztratíme jen historické vědomí. Ztratíme budoucnost.
