Poznámky dětí ve škole. Téma, které řeší asi každý rodič, který má svou ratolest školou povinnou.
Tématu se dnes věnovala redakce našeho magazínu s tím, že žákovské knížky lze vnímat jako prostředek komunikace mezi rodinou a školou. Údaje, které se jimi předávají, se týkají organizace školního života, prospěchu v jednotlivých předmětech a chování dítěte. Sdělování jednotlivých typů informací se řídí specifickými pravidly.
Příspěvek se zabývá konkrétně poznámkami v žákovských knížkách, a to jejich obsahem, formou a rodičovskou reakcí. Hlavní pozornost je položena na funkci poznámky ve vztahu mezi rodinou a školou.
Otázkou zůstává, zda je toto stále i v dnešní „elektronické“ moderní době efektivní psát dětem (především žákům základních škol) denně poznámky.
Oslovíme-li klinického dětského psychologa, tak samozřejmě, co psycholog to názor. Jeden vám řekne, že rozhodně ano, že psaní poznáme elektronickou formou či „po staru“ písemně do žákovské knížky je nevyhnutelná nutnost. Jiný vám řekne, že je to nesmyslný přežitek, který jediné co, tak podrývá autoritu mladého člověka a může i dokonce narušit jeho psychologický vývoj a celkově psychiku.
Totéž učitelé; jeden učitel vám řekne, že bez každodenně udělovaných poznámek by to nešlo druhá vám řekne, že on sám žádné poznámky nikdy nepsal a nepíše, protože to je k ničemu. Dá se tedy říct, co pedagog to názor. Dokonce v dnešní moderní době existuje řada různých skupin, které se tomuto tématu aktivně věnují na sociálních sítích či internetu.
„Poznámka je stručná a nikdy nemůže popsat celý jev, i kdybyste si ruku upsali. To také znamená, že rodič nemůže posoudit celou situaci a udělat si závěr. Učitel mu nabízí jen svůj zkrácený a selektovaný pohled. Žák doma „vysvětlí“, jak to bylo a co se často stane? Někdo vypadá jako lhář. To není situace, která by prospívala vztahu učitel – žák nebo učitel – rodič. Žák „ruší při hodině fyziky“. Jak, do psí díry? Vykřikuje otázky? Hraje nahlas na housle? Prdí a krká? Nebo se jen vrtí nudou v lavici a spadl u toho ze židle? A není to náhodou tak, že ono rušení je vlastně jen ukazatelem učitelovy neschopnosti smysluplně s žáky pracovat a dávat jim zajímavé úkoly? Názorný příklad toho, jak učitel žáka nezaujme. Mimochodem, zde jedna maminka dodává: „Ptala jsem se ho na situaci při fyzice. Při výkladu si šeptali se spolužákem. Tématem hodiny byly tělesa a látky. Hodina probíhala teoreticky, frontálně. zapojení dětí do hodiny 0 (maximálně skrz dotazy, řízenou diskuzi)“. A už tu máme zřetelný obrázek: učitelka jela frontálku, ve třídě musí být ticho, nikdo nesmí její výklad narušit. To je opravdu mizerná práce učitele v jakékoliv třídě, natož páté,“ píše k tématu soukromý blog robertcapek.cz.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat….
Na „nejmenovaných skupinách na sociální síti (pozn.: redakce zná jméno či jména těchto skupin, ale rozhodla se jej nezveřejňovat), které se tímto tématem zabývají“ se hned objeví tahle stupidita: „A ano, měli by si zvyknout i na frontální výuku a ano, není to důvod k tomu, aby nedávali pozor.“ Ne milá paní „učitelko“, frontální výuka je přesně ten důvod, proč žáci nedávají pozor!
„Když učitel píše poznámku, vždy je popisná a nikdy v ní není uvedena příčina! Učitel ji totiž nezná nebo se o ni nezajímá. Učitel napíše „pral se o přestávce na chodbě“. Ale co bylo příčinou? Někoho napadl nebo se daný žák jen bránil? Je obětí nebo agresorem? Nebo je dokonce ochráncem slabších? Anebo se jen ze srandy pasoval s kamarádem? A co bylo na začátku té rvačky? Nevíme. Nikdo nic neví…, tak proč to vlastně rodiči sdělujeme? Častý argument učitelů zní: musíme rodiče informovat. Tak poznámka má jako být ta informace? To by musela vypadat úplně jinak! Informace není titulek článku, ani perex, informace je až text samotný! Ale poznámka je málokdy více než pouhý titulek,“ píše se dále na blogu.
Jsou snad učitelé píšící poznámky, čtenáři bulvárních novin, kterým stačí jako informace jen titulek? Něco na tom možná bude 😊.
Učitelka je na nervy a pak naštvaná do poznámky napíše takovou blbost, že byste s ní rozhodně dvojdomek mít nechtěli. Co si v takovém případě myslí o její profesionalitě rodič? Někdy to dá i najevo. Onehdy na poznámku „Neustále zapomíná ubrousek na svačinu!“ následovala odpověď otce: „No a co?“ Přesně tak, dobře to napsal! Proč musí pedagog veřejně ukazovat, jak malicherný a plochý je jeho svět, že mu podobné hlouposti stojí za bonzování rodičům? Proč velmi často jeho poznámka ukazuje spíše negativní emoce učitele, než snahu o konstruktivní řešení?
Proč musí učitel ty poznámky vlastně psát?
„Ukazuje jimi, že nezvládá situační chování žáků nebo nemá dostatečnou neformální autoritu a respekt. Závažné etopedické problémy stejně poznámka nevyřeší a ty drobné, co už se stalo, také ne. Učitel to neuměl zvládnout – a ještě to na sebe prozrazuje. Není lepší najít si jako psychohygienu něco lepšího, než napsal neúčinnou a zbytečnou poznámku, která učitele jedině shazuje?“ píše Robert Čapek na svém blogu.
Nejeden rodič to popletené učitelce musel připomenout, třeba jako maminka, která na poznámku, že její dcera „při vyučování ruší“ odpověděla: „S tím bohužel nepomůžu, neboť jsem tou dobou v zaměstnání.“ Ano, rodič je v zaměstnání a učitel je také v zaměstnání a je viditelné, kdo z nich v něm selhává. I kdybychom připustili, že poznámka má nějaký diagnostický smysl, co má udělat rodič? Připusťme, že v některé věci by mohl pomoci. Ale proč mu to dávat najevo negativní poznámkou, ocejchováním jeho ratolesti? To, aby se jako dovtípil? Nebylo by lepší s ním celou věc projednat, vysvětlit si vzájemně postupy, možnosti a strategie a rozejít se ve shodě za společným cílem? Neumí učitel používat telefon nebo se s rodičem sejít? Ale ne zvát si ho na kobereček! Avšak jednat s ním v rovnocenné partnerské shodě.
Je jasné, že poznámka je trestem, ale zároveň i jakýmsi úderem pod pás.
Poznámka je nositelem negativních emocí
…což se týká všech tří stran: učitele, žáka i rodiče. Negativní vlna se přenese na všechny zúčastněné. Jsme si stále vědomi faktu, že kvalitní vzdělávání se neobejde bez pozitivních emocí? Jak do toho zapadá poznámka?
„Mnoho učitelů argumentovalo třeba takto a podobně: „Poznámka je jako zpětná vazba pro rodiče, co třeba bylo špatně. Plus je to podklad pro důtku nebo 2 z chování apod. Nevidím důvod je nedávat.“ Takže je v pořádku dávat dvojky s chování na základě obdobných malicherných poznámek? Řešit problémy represí namísto hledání cesty? „Některé školy mají dokonce ty pitomoučké kalkulace: deset poznámek znamená ředitelskou důtku, patnáct znamená dvojku z chování. Děkujeme těmto ústavům za ukázku, jak se škola může změnit v káznici plnou trestanců. Ale tohle nemá se školou v roce 2021 nic společného! Je v tomto tisíciletí ještě omluvitelná podobná zabedněnost?“ vysvětluje Robert Čapek, který se tématu obsáhle věnoval.
Mnoho učitelů psalo: „poznámky nepíšu rád, naštěstí jsem dal jen jednu za měsíc“ a podobně. Pokud je to pravda, stejně je to alibismus nehodný moderního učitele.
Vzdělávání je záměrná činnost, tedy při ní mysleme. „Pokud vím, jak je poznámka nefunkční a zcestná – a ona takoví je! – nedám prostě poznámku žádnou, nikdy a nikomu a věci řeším jinak! Pokud intuitivně cítím, že psaní poznámek nedělá mému pedagogickému srdci dobře, tedy to nedělám, protože jsem svéprávný člověk. Ostatní jsou jen trapné výmluvy, znaky učitelské lability a podléhání nekvalitní většině. Ale kvalitní pedagog má jít svou cestou, podle své filozofie. Ne se vymlouvat na ostatní nebo na zvyklosti a omlouvat tak svou pohodlnost a bezradnost,“ konstatuje Robert Čapek.
Bohužel alibismus učitelů a jejich v dnešní moderní době zaostalé „poznámkování“ žáků dokonce, a to nejednom případě skončilo tím, že žák se do sebe uzavřel, přestal komunikovat se svým okolím a skončil následně v různých pedagogicko-psychologických poradnách spolu s rodiči a nebo byl na tolik frustrován, že v podstatě na vše rezignoval a začal vše, co se týká školy a vzdělávání ignorovat a to jen proto, že si nějaký pan učitel či učitelka neumí ve třídě sjednat pořádek nebo svojí výukou, jak již bylo v textu zmíněno nezaujme žáka natolik, že se chlapec či dívka prostě nudí, nebaví je to a zcela ignorují, co učitel říká, což není chyba dítěte, ale především daného pedagoga, který je neschopný.
Závěrem bychom rádi zveřejnil několik opravdu TOP poznámek, které někteří učitelé základních škol dokázali vyplodit.
· Dcera dostala poznámku: „pravidelně chodí do školy, nepravidelně.“
· Dcera nechce spolupracovat v hodině plavání se slovy, že má své dny. Domluvte dceři, neboť není možné, aby měla už třetí měsíc v celku.
· Vaše dcera zmlátila spolužáka. Při otázce, proč odpověděla „nemá mi čumět pod sukni blbec“ Odpověď matky; „pokud jí bude pod sukně čumět i nadále, příjdu ho zmlátit sama…“
· V hodině francouzštiny svačí – po upozornění drze odpoví, že je to francouzská bageta.
· „Zamkl dveře tak, že nešly odemknout.“ Druhý den: „Odemkl dveře tak, že nešly zamknout.“
· Při hodině vlastivědy si četl zábavný časopis. Byl to Čtyřlístek a je to skoro 50let
· Chová se krajně nevhodně. „Byl tázán čertem, kdo ve třídě nejvíce zlobí odpověděl, že paní učitelka“.
· „Váš syn se hrbí v lavici, jako v hospodě u piva…“
· Váš syn snědl pomůcku do výtvarné výchovy. (měli namalovat ovoce, které si donesl).
· Váš syn zpíval Rock’n’Roll a ohavně se chechtá.
· Za zády se mi směje do očí…
· Dává pozor, jestli dávám pozor, a když si myslí, že nedávám pozor, tak nedává pozor!
· Váš syn se směje… a neví čemu.
· Okusuje tužky, jen třísky z nich trčí… (týkalo se žáka 1. tř. ZŠ)
· Váš syn se na mě dívá přes pravítko a směje se, jak jsem zelená.
· Vaše dcera se pere o přestávce s jinou spolužačkou o kluka, protože je chlapec zamilovaný do jiné dívky.
· Svým zpěvem úmyslně ruší hodinu zpěvu.
· Maloval se spolužákem na lavici s tím, aby lavici rozpůlili, aby si mohl každý odnést svou půlku lavice domů.
· Váš syn porušuje vnitřní řád školy! Otec napsal… „Celý?“
· Hází po spolužákovi kufrem.
· Odmítal v hodině pracovat, dělal si vodu se šťávou… (týkalo se žáka 1. tř. ZŠ).
· V hodině angličtiny zpíval česky.
· Neustále svačí během vyučování.
· Směje se mi do očí – za mými zády.
· Píchá spolužačku kružítkem.
· Uděluji pochvalu za nepořádnost.
· Hází po svých spolužácích papírem
· Vaše dcera rozkousala spolužačce gumu
· Hází pantoflem do koše.
· Váš syn je drzí, nedává pozor. Při vyučování skládá básně. Když jsem mu to vytkla řekl, že z nej bude básník, protože lepší je skládat básně, než-li uhlí.
· Při hodině matematiky chodí po zdi.
· Vysvětlete laskavě synovi, že nemůže známkovat jedničkami sám sebe, a to ani spolužáky. Od toho jsem tady jen já.
· Lítá po třídě a bzučí, čímž naráží na jméno spolužáka Komárka.
· Hází si o přestávce brčkem.
· Váš syn odpovídá vyučujícímu na otázky – prosíme sjednat nápravu (podepsána zástupkyně ředitele ZŠ.)
A takto bychom mohli vesele pokračovat… Myslíte si, že je skutečně nutné stále psát dětem poznámky, navíc mnohdy opravdu kuriózní. Co si o tom myslíte vy? Napište nám do komentářů a připojit můžete i nějakou vaší osobní zkušenost či poznámku, kterou jste vy či vaše ratolest ve škole dostali od vyučujícího.
