Zpustošená příroda, kontaminovaná půda a miliardové škody – tak vypadalo „dědictví“ Rudé armády po jejich odchodu z naší země.
Tisíce hektolitrů pohonných hmot z rezavějících nádrží, stovky havarijních studní, půda nasáklá olejem jako houba – takový byl obraz míst, kde desítky let sídlila okupační sovětská vojska. Mnohá území zůstala neobyvatelná ještě dlouho po jejich odchodu. Po „spřátelené pomoci“ totiž nezůstaly jen rozpadající se kasárna a zarostlé asfaltové plochy, ale především tiché ekologické peklo, na které doplácely další generace. Největší tragédií bylo, že většina těchto škod nebyla nikdy oficiálně přiznána jako zločin – a už vůbec nebyla nahrazena. Dnes se o těchto místech mluví šeptem, nebo vůbec. Lidé však nezapomněli.
„V kasárnách ve Vysokém Mýtě jsme objevili obrovské nádrže na palivo, které Sověti zřídili načerno. Nádrže neměly žádné izolační vrstvy, a tak roky prosakovaly ropné látky do okolní půdy. Místní podzemní voda byla ohrožena kontaminací, a přestože se nám podařilo situaci zachránit včas, škody byly značné. V jiných případech to však dopadlo hůř. V Hranicích jsme našli sklad plný barelů s neidentifikovatelnou kapalinou, z nichž některé již korodovaly a tekutina unikala do zeminy. Ve Strakonicích byl dokonce zjištěn zvýšený obsah uhlovodíků v půdě přímo pod dětským hřištěm. Ve Staré Boleslavi jsme museli zavřít tři studny. V Milovicích jsme při sanaci narazili na desítky sudů zakopaných hluboko pod zemí. Ropné skvrny se zde rozprostíraly na ploše několika hektarů. Ve většině případů nebyla žádná dokumentace o tom, co Sověti kde skladovali. Likvidace těchto starých ekologických zátěží stála miliardy korun a mnohdy se jednalo o ruční, zdlouhavou práci. V některých případech jsme se museli smířit s tím, že půda už nebude nikdy bezpečná. Všechny tyto zásahy se děly potichu. Veřejnost se o tom dozvídala jen útržkovitě, a i dnes je to téma, které mnoho politiků raději obchází. Vysoké Mýto je jen kapkou v moři toho, co po sobě Rudá armáda zanechala,“ uvádí v úvodu k danému tématu, ve svém článku server aktualne.cz.
Zamořená země, umlčené výkazy a mlčící stát: ekologická trauma, o kterých se nemluvilo
Po odchodu sovětské armády z území Československa zůstaly nejen rozbité kasárenské objekty a sklady, ale především děsivě tichá ekologická dědictví. V mnoha případech se o nich mlčelo zcela záměrně – nikoli kvůli neznalosti, ale kvůli rozhodnutí nejvyšších státních struktur nedráždit tehdy ještě nedostatečně ukotvené mezinárodní vztahy s Ruskem. Problém se tak na desítkách míst zametl pod koberec. Veřejné zprávy často zmiňovaly jen nejzávažnější a nejviditelnější znečištění, zatímco desítky menších, ale dlouhodobě toxických lokalit byly úmyslně opomíjeny.
Jedním z přehlížených problémů byla přítomnost tzv. „mrtvých zón“ – oblastí, kde koncentrace ropných derivátů, těžkých kovů nebo bojových chemikálií překračovala bezpečné limity natolik, že i po letech nešlo území využít k žádnému účelu. Tyto zóny byly často vedeny pod krycími jmény v armádní dokumentaci a ani po roce 1989 nedošlo k jejich plnému odtajnění. Existují svědectví o tom, že na některých místech byly zakopávány celé cisterny s ropným odpadem bez jakéhokoliv zabezpečení. Stát o tom věděl, ale bez mezinárodního tlaku nezasáhl. Překvapivě málo se mluví o tom, že Sověti v řadě případů upravovali geologické vrstvy pro potřeby tajného skladování. Například v okolí Ralska byly vytvořeny umělé propustné vrstvy z drceného betonu, aby urychlili vsakování kapalin do podloží. Následky byly tragické – látky jako trichlorethylen nebo PCB se dostaly do podzemních vod, které zásobovaly široké okolí. Mnoho studní muselo být v tichosti uzavřeno, aniž byli obyvatelé informováni o skutečném důvodu.
Šokující odchod generála Vorobjova: Konec sovětské okupace Československa
Na rozdíl od běžně uváděného počtu 70 nejzávažnějších kontaminovaných lokalit, ve skutečnosti existovalo více než 300 míst, kde došlo k ekologickému narušení způsobenému armádní činností. Tento údaj se objevil v neveřejné zprávě tehdejšího Federálního výboru pro životní prostředí z roku 1992, která nebyla nikdy oficiálně publikována. Důvod? Obava z rozsahu odškodnění a mezinárodních komplikací při případném uplatňování nároků vůči Ruské federaci.
Mezi výrazně potlačovaná svědectví patří i výpovědi tehdejších pracovníků hygienických stanic. Ti v mnoha případech nesměli výsledky laboratorních rozborů zveřejňovat.
Byli instruováni, že jakékoliv překročení limitních hodnot musí být nejprve konzultováno s tehdejším ministerstvem obrany. Prakticky to znamenalo, že desítky zjištěných havárií a úniků byly státem vědomě neřešeny – a veřejnost o nich nikdy neslyšela.
Rudá armáda zanechala v československé krajině i množství nebezpečných skladů starých technologií. Největší problém nepředstavovaly tanky a letadla, ale podzemní sklady se zbytky elektroniky a vojenské chemie. V některých případech byly ponechány bez zabezpečení, a dokonce přístupné veřejnosti. V 90. letech bylo evidováno několik případů těžkých otrav u dětí, které se dostaly k rezavým plechovkám se zbytky toxických látek. O těchto událostech tehdejší média informovala pouze okrajově – a jen tam, kde nebylo možné je zcela zatajit.
Dalším opomíjeným fenoménem bylo šíření kontaminace prostřednictvím lokálních řek a potoků. V okolí Boletic nebo Milovic bylo zaznamenáno opakované úhyny ryb, které nebyly nikdy oficiálně spojeny se znečištěním po sovětské armádě. Nezávislí ekologové ale upozorňovali, že analýzy sedimentů prokazovaly přítomnost chemických sloučenin typických pro paliva a maziva sovětského typu – látky, které se v běžné československé technice vůbec nepoužívaly.
Podle archivních svědectví pracovníků ministerstva vnitra byly některé areály i po odchodu Sovětů nadále sledovány zpravodajskými službami.
Obava nebyla pouze z ekologické hrozby, ale také z toho, že na území zůstanou části vojenské techniky nebo výbušného materiálu, který by mohl být zneužit. To byl důvod, proč některé kontaminované zóny byly záměrně zaneseny do map jako „nepřístupné z důvodu sanace“ i přesto, že žádné dekontaminační práce tam nikdy neproběhly.
Opravdovou ostudou zůstává fakt, že po více než třiceti letech stále existují území, kde nikdo přesně neví, co je v zemi uloženo. V některých případech byly sanační práce zadány firmám bez dostatečné kvalifikace – často šlo o politicky propojené subjekty, které práci odvedly jen formálně. V archivech lze dohledat několik případů, kdy byly vykázány milionové výkony, aniž by se místo vůbec vykopalo.
Když se dnes mluví o ekologických škodách po Sovětech, často se zapomíná na lidský rozměr. Rodiny, které bydlely v blízkosti zamořených zón, měly v 90. letech zvýšený výskyt nemocí dýchacího traktu, kožních onemocnění či poruch štítné žlázy. Místní lékaři tehdy sice sbírali statistiky, ale žádné systematické zdravotní šetření nikdy neproběhlo. Stát místo toho doporučoval přestěhování – řešení, které sice uklidnilo situaci, ale nevyřešilo příčinu.
A nakonec – nešlo jen o ekologii. Mlčení kolem tohoto tématu mělo zřetelně politický rozměr. Stát se po roce 1991 ocitl v těžké ekonomické i diplomatické situaci, a jakékoliv otevřené obviňování tehdejší Ruské federace z ekologických zločinů by mohlo zkomplikovat vznikající vztahy. Proto byla zvolena cesta kompromisu: mlčet, nezveřejňovat, neptat se.
Tichá toxická mapa republiky: co po sobě zanechala Rudá armáda pod zemí
Na první pohled vypadala většina bývalých sovětských posádek po roce 1991 jako opuštěné a chátrající areály. Jenže opravdová hrozba se skrývala v hloubce několika metrů pod povrchem. Po celé republice zůstaly desítky zamořených lokalit – a to nejen kvůli úniku pohonných hmot, ale také kvůli skladování toxických chemikálií, těžkých kovů a dalších vojenských látek, které se dostaly do půdy a podzemních vod. Řada z těchto míst byla známá pouze úzkému okruhu odborníků a nebyla nikdy oficiálně zpřístupněna veřejnosti. Přestože se o některých z nich mluvilo už na počátku devadesátých let, celoplošný přehled ekologických škod zveřejnilo Ministerstvo životního prostředí teprve po výrazném nátlaku ekologických iniciativ až po roce 2000.
Pohled Rusů na okupaci Československa v roce 1968. Dědictví invaze vojsk Varšavské smlouvy
„Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a následný pobyt sovětských vojsk na území bývalého Československa (do roku 1991) představují mimo jiné i ekologickou zátěž, která se promítá do současnosti. Armáda SSSR (později Ruské federace) zanechala po svém odchodu více než dvě stě lokalit zasažených kontaminací, nejčastěji ropnými látkami, chlorovanými uhlovodíky, polychlorovanými bifenyly nebo těžkými kovy. Řada z těchto látek pronikla do horninového prostředí a ohrozila kvalitu podzemních i povrchových vod. Na území České republiky bylo identifikováno celkem 158 nejzávažnějších kontaminovaných míst, přičemž nejčastěji se jedná o bývalé vojenské základny a sklady pohonných hmot. Sanace těchto lokalit byla zahájena až v druhé polovině 90. let a v mnoha případech probíhá dodnes. Některé oblasti jsou i po třiceti letech stále považovány za rizikové a podléhají přísnému monitoringu. Příkladem může být areál bývalého vojenského letiště Milovice, kde bylo kontaminováno nejen území, ale i voda v blízkých studních. V jiných případech se podařilo sanaci provést úspěšně, avšak za cenu mnohamilionových investic z veřejných prostředků. Přesto se ekologické následky bývalé přítomnosti sovětských vojsk v krajině zcela vymazat nepodařilo. V některých případech se navíc ukázalo, že kontaminace nebyla vůbec evidována, což způsobilo prodlevy při řešení problému. Nezřídka chyběla základní dokumentace o tom, jaké látky byly na daných místech skladovány a v jakém množství. Mnohá rozhodnutí o způsobu sanace tak musela být učiněna na základě odhadů a terénního průzkumu. To vedlo k nákladným a zdlouhavým zásahům, jejichž účinnost nebyla vždy jednoznačně doložitelná,“ uvádí oficiálně Ministerstvo životního prostředí ČR na stránkách mzp.gov.cz.
Závažným problémem, který zůstával po léta bez povšimnutí, byla naprostá absence jakékoli odpovědnosti ze strany Sovětského svazu, potažmo později Ruské federace. Přestože se jednalo o znečištění, jež by v civilním sektoru vedlo k trestním stíháním a mezinárodním žalobám, ekologické škody způsobené okupující armádou byly zcela ponechány k řešení domácím institucím – a tedy i na účet československých daňových poplatníků. Mlčení a nečinnost, které následovaly po roce 1991, byly pro mnoho obyvatel bývalých posádkových oblastí druhým traumatem – tím prvním byla samotná přítomnost sovětských vojsk.
Oči, které se dívaly jinam: jak československý stát přehlížel ekologická zvěrstva Rudé armády
„Sovětská armáda se v Československu pohybovala s absolutní suverenitou, která jí umožňovala ignorovat veškeré právní, hygienické i ekologické normy tehdejšího státu. Nebylo výjimkou, že celé cisterny s palivem byly vypouštěny do okolní přírody bez jakéhokoli ohledu na důsledky. Přestože místní úřady měly o těchto incidentech často povědomí, neexistovala žádná efektivní pravomoc, jak proti armádním činnostem zasáhnout. Mnoho oblastí bylo zcela nepřístupných nejen veřejnosti, ale i československým kontrolním složkám. Přítomnost toxických látek v půdě byla dlouhá léta známa jen několika jednotlivcům, kteří byli navíc často vázáni mlčenlivostí. Okupační vojska navíc často manipulovala s chemickým odpadem bez jakéhokoliv značení či dokumentace. V Ralsku a Milovicích tak byly zaznamenány případy, kdy pracovníci po odchodu vojsk nacházeli v zemi zakopané barely neznámého původu. Vojáci navíc používali zařízení, která nebyla určena pro dané klimatické a geologické podmínky, což vedlo k častým haváriím a únikům. Na mnoha místech docházelo k zamoření spodních vod, což se projevilo až o mnoho let později v laboratorních rozborech. V některých oblastech byla zaznamenána přítomnost těžkých kovů jako kadmium, olovo nebo rtuť. Sovětské velení nikdy nespolupracovalo při nápravě těchto škod, ani neposkytlo žádné podklady k tomu, co kde bylo uloženo. Československé úřady musely zahájit vlastní průzkum, který byl vzhledem k absenci dokumentace a náročnosti terénu extrémně komplikovaný. Vojenské objekty byly často postaveny bez jakéhokoliv respektu k přírodním podmínkám dané lokality. Odvodňovací systémy byly nefunkční, kanalizace často ústila přímo do okolních potoků. Nezřídka bylo prokázáno, že k únikům docházelo i z vojenských nemocnic, kde se používaly dezinfekční látky v množstvích neobvyklých pro běžné civilní zařízení. Po roce 1989 se objevily první snahy o sanaci těchto území, ale chyběla jasná politická vůle problém otevřeně pojmenovat. Místo toho se volila terminologie typu ‚historická ekologická zátěž‘, která zamlžovala skutečného viníka. V některých krajích byla sanace zcela symbolická, proběhla pouze na papíře. Lidé z těchto oblastí často marně čekali na kompenzace, přičemž zdravotní potíže obyvatel přetrvávaly. V archivech lze nalézt desítky žádostí o měření kvality vody, které byly smeteny ze stolu s odkazem na nedostatek financí. Místní samosprávy často neměly ani právní oporu, jak situaci řešit. V devadesátých letech byl vytvořen seznam prioritních lokalit, ale jeho podoba byla poznamenána politickými tlaky. Některá riziková území byla z něj vyřazena, protože se nacházela v turisticky atraktivních oblastech. V jiných případech proběhla jen částečná dekontaminace a zbytek byl prohlášen za ‚stabilizovaný‘. Obyvatelé, kteří upozorňovali na přetrvávající problémy, byli často označováni za potížisty. Do dnešního dne existují oblasti, kde nebyla provedena jediná sonda, přestože existují historické důkazy o přítomnosti skladů pohonných hmot či chemikálií. Tragické je, že stát nikdy nevedl centrální evidenci nemocí, které by mohly s těmito lokalitami souviset. Úřední mlčení bylo často důsledkem obav z vyvození mezinárodněprávní odpovědnosti vůči Rusku. Odpovědnost za tyto zločiny proti přírodě tak zůstala rozptýlena mezi úředníky, kteří neměli zájem se k tématu vracet,“ uvádí doslovná citace pochází z knihy: Prokop Tomek, Ivo Pejčoch – Černá kniha sovětské okupace: Sovětská armáda v Československu a její oběti 1968–1991, vydalo nakladatelství Academia, 2010.
Vyjednávání s těmi, kdo neodchází rádi: jak těžké bylo dostat Rudou armádu z Československa
Po listopadu 1989 se zdálo, že odchod sovětských vojsk bude jen formalita – logický krok navazující na pád totalitního režimu. Skutečnost však byla mnohem složitější a politicky výbušnější, než se tehdy mohlo zdát. Sovětská armáda se na území Československa nacházela více než dvacet let, disponovala rozsáhlým zázemím, vlastní logistikou, sklady, letadly i velitelskými strukturami. Z vojensko-politického hlediska šlo o stát ve státě.
Československá vláda, a později i vláda ČSFR, čelila mimořádně citlivému úkolu: vyjednat s Moskvou klidné, ale důsledné stažení okupační armády – a to bez otevřeného konfliktu nebo mezinárodního incidentu.
Prvotní jednání byla komplikována nejen logistickou stránkou věci, ale především tím, že Sovětský svaz se stále formálně nehodlal vzdát svého vlivu ve střední Evropě. V zákulisí panovala obava, že příliš důrazný požadavek na okamžité stažení vojsk by mohl být považován za nepřátelský akt – a v nejhorším scénáři dokonce za záminku k vojenskému zásahu.
Dalším zásadním problémem bylo to, že československá diplomacie tehdy neměla žádné přímé zkušenosti s vedením rovnocenných mezinárodních jednání. A už vůbec ne s armádou, která odmítala přijmout fakt, že její přítomnost už není vítána. Generálové sovětské armády často sabotovali dohody, natahovali termíny a ignorovali požadavky na předávání majetku či ekologických hlášení. V některých posádkách se dokonce odehrály incidenty, kdy sovětští důstojníci odmítli komunikovat s československými představiteli a vyvěsili na objektech výstražné tabule s vojenským režimem.
Velmi problematická byla i otázka, kdo zaplatí za škody, které sovětská armáda způsobila. Sovětská strana opakovaně odmítla nést odpovědnost za ekologické havárie, zničené objekty a kontaminaci půdy. Smluvně se nakonec dohodlo pouze na „předání majetku v aktuálním stavu“, což fakticky znamenalo, že československý stát převzal desítky zničených vojenských areálů bez nároku na odškodnění. Převod byl často provázen chaosem – chyběla dokumentace, inventarizace, plány staveb i informace o skladovaných látkách.
Přestože oficiální stahování vojsk začalo v roce 1990, poslední sovětský voják opustil Československo až 27. června 1991.
Tím ale celý problém neskončil. Zůstaly stovky hektarů půdy, zdevastované budovy, zamořená voda, a především hořkost z toho, že se odpovědnost za všechny škody převedla na stát, který je nezpůsobil. Československo si tak svobodu znovu vykoupilo – tentokrát ne krví, ale miliardami korun a ztrátou důvěry ve spravedlnost.
Zůstaly jen jizvy: paměť krajiny, která stále dýchá bolestí
Když odešli, nevrátilo se ticho. Místo něj zůstalo dunění v podzemí – tiché, nenápadné, ale vytrvalé. Kontaminovaná půda, otrávená voda, a především vědomí, že se po desítkách let okupace nikdo neptal, co bude s krajinou, kterou si cizí vojáci přetvořili k obrazu své vlastní bezohlednosti. Na některých místech vyrostla nová zástavba, jinde les nebo cyklostezka. Ale pod nimi stále leží nevyslovené vzpomínky. V každém centimetru půdy dřímá kousek pravdy, která čeká, až ji někdo znovu pojmenuje.
Ekologická devastace nebyla jen vedlejším efektem vojenské přítomnosti. Byla důsledkem beztrestné nadvlády a absolutní absence respektu k zemi, která se nikdy nebránila zbraní, ale vždy hledala cestu míru. Právě proto to bolí víc. Nejen kvůli zničenému prostředí, ale kvůli bezmoci, s níž se stát i jednotlivci museli dívat na to, co se s jejich územím děje – a nemohli nic změnit. Mlčení, které následovalo, bylo druhou ranou. Vláda, která nepojmenovala vinu, společnost, která chtěla zapomenout, a děti, které se dnes koupou v jezerech, jejichž dno nikdy nebylo dočista vyčištěno.
Skrytá hrůza: osud více než 2 milionů německých žen znásilněných Rudou armádou
Některé škody už nikdy nenapravíme. Nejen fyzicky, ale ani morálně. Odchod Rudé armády měl být symbolem vítězství a nového začátku. Místo toho za sebou nechal přetrvávající bolest, o které se dlouhá léta nemluvilo. Mnohé z těch, kdo upozorňovali na rizika, tehdy nikdo neposlouchal. A ti, kteří věděli, často mlčeli. Dnes máme možnost – a odpovědnost – znovu otevřít tato témata. Ne kvůli pomstě. Ale kvůli pravdě.
Možná není náhoda, že krajina má paměť. Zkuste se někdy projít bývalými vojenskými újezdy, lesy u Milovic, lukami u Ralska. Všímejte si, jak půda stále nese stopy. Nejsou vidět očima, ale cítit v kostech. A právě proto musíme o těchto místech mluvit. Ne kvůli vině, ale kvůli vědomí, že každá generace nese svůj díl odpovědnosti – i za to, co udělala ta předchozí.
Protože někdy není těžké odstranit tanky. Těžší je zbavit se jedu, který zanechaly v nás.
