Žijeme v době, kdy můžeme téměř cokoliv. A přesto máme pocit, že jsme spíš loutkami než svobodnými lidmi. Proč nás vlastní možnosti drtí víc než omezení minulosti?
Do redakce magazínu UdálostiExtra.cz dorazil názorový text od pana Jaroslava Svobody, který se rozhodl prostřednictvím našeho magazínu otevřeně sdílet svůj pohled na současnou společenskou atmosféru, politické napětí i hlubší pocity nesvobody, které podle něj stále více prostupují každodenní život v České republice. Jeho slova nejsou odbornou analýzou ani výkřikem do tmy, ale autentickým svědectvím obyčejného člověka, který se ve světě plném možností cítí stále více unavený a ztracený. (Poznámka redakce: text byl do redakce zaslán elektronicky, následně byl jazykově upraven a zveřejněn se souhlasem autora.)
Současná doba je prezentována jako vrchol lidské svobody. Můžeme cestovat kam chceme, studovat cokoliv, změnit zaměstnání, pohlaví, partnera, víru nebo světadíl. V teorii nic nebrání tomu být tím, kým chceme. A přesto čím dál více lidí přiznává, že se cítí v pasti. V pasti volby, tlaku, očekávání a neviditelných pravidel.
Systém, ve kterém žijeme, na první pohled nabízí volnost. Ale pod nánosem možností se skrývá tichý diktát výkonu. Pokud nevyužíváš příležitosti, jsi líný. Pokud neuspěješ, je to tvoje vina. Společnost vytvořila iluzi volby jako měřítko osobního selhání.
Dříve byla cesta životem daná — rodina, práce, stáří. Dnes se očekává, že každý bude originální, flexibilní, neustále se měnící a přizpůsobivý. Jenže toto břemeno neomezených možností je pro mnohé paralyzující. Neustálé rozhodování a obava z chybného kroku ničí spontánnost a klid.
Systém unavuje, protože neodpouští slabost. Lidé mají pocit, že nesmí zpomalit. Kdo nestíhá, zůstává pozadu. Kdo odpočívá, nevyužívá svůj potenciál. Kdo není neustále vidět, jako by neexistoval. To není svoboda – to je závod bez cíle.
Tlak je všudypřítomný, i když je často skrytý za úsměvy a pozitivními hesly. Reklama, média, sociální sítě — všechny posílají vzkaz: můžeš všechno, ale jen pokud budeš pořád lepší. Lepší než ostatní než včera než sám sebe před týdnem.
Mnozí z nás dnes nežijí pro sebe, ale pro publikum. Sociální sítě vytvořily iluzorní svět, kde musíme neustále prezentovat dokonalý život. Ani ne kvůli druhým, ale kvůli strachu, že pokud to neuděláme, budeme zapomenuti. Ztratíme hodnotu.
Svoboda přestává být vnitřní stavem a stává se výkonnostním ukazatelem. Čím více si dovolíš odpočívat, mlčet nebo nevědět, tím více riskuješ, že budeš považován za neschopného. Přitom právě schopnost nic nedělat je často klíčem k duševnímu zdraví. Politická situace v zemi přispívá k deziluzi. Lidé nevěří, že mají vliv. I když mohou volit, demonstrovat nebo se vyjadřovat veřejně, většina má pocit, že se stejně nic nezmění. A právě tento rozpor mezi možností a bezmocí je hluboce frustrující.
Největší ironií je, že čím více svobody formálně máme, tím více se vnitřně cítíme svázaní. Zákony a úřady nás možná neomezují, ale hlasy uvnitř nás – vyvolané očekáváním společnosti – nás drží pevně na uzdě.
Dnešní člověk je zahlcený. Ne informacemi, ale nutností neustále volit správně. Každé rozhodnutí je pod drobnohledem. Každé zaváhání se může proměnit v selhání. Tím se vytrácí radost z objevování, spontánnost a opravdová svoboda být kýmkoliv – i nikým.
Mnozí si kladou otázku: kde se stala chyba? Proč cítíme tlak tam, kde by měl být klid? Odpověď možná leží v tom, že jsme zaměnili svobodu za soutěž. Možnost volby se stala měřítkem úspěchu. A kdo se nechce účastnit, je vyloučen.
Doba, která se tváří jako otevřená všemu, zároveň nepřipouští odchylku od tempa. Je v pořádku být jiný – ale jen pokud tím nikoho neobtěžujete. Ticho, klid a obyčejnost dnes nemají prostor. A přesto právě v nich by mohl být klíč k duševní rovnováze.
Je těžké cítit se svobodný, když systém nastavuje normy, které nejsou lidské. Když od každého očekává, že bude neustále růst, zlepšovat se, vzdělávat se, komunikovat, inovovat. Jenže lidská bytost není stroj. A není ani projekt.
Mladá generace to cítí silněji než kdy dřív. Na první pohled mají všechno – přístup ke vzdělání, technologiím, světu. A přesto roste počet úzkostí, depresí a pocitů marnosti. Protože možnost všechno mít se změnila ve strach všechno ztratit.
Není to lenost ani rozmazlenost. Je to únava z nekonečného tlaku být neustále „někým“. Ve světě, kde je dovoleno vše, je těžké najít něco, co má skutečnou váhu. A ještě těžší je najít odvahu být sám sebou, bez nutnosti to dokazovat. Skutečná svoboda není v tom, kolik možností máme. Ale v tom, zda smíme žít i obyčejný, pomalý, klidný život bez odsudku a bez nutnosti se obhajovat. V tom, zda můžeme selhat, být unavení, nevědět – a přesto nebýt vyřazeni ze hry.
Dnešní systém unavuje, protože člověku neumožňuje být člověkem. Z člověka se stává značka, produkt, výkonová jednotka. A tím se ztrácí podstata života: být, cítit, pochybovat, hledat. Ne nutně najít – jen mít právo hledat bez tlaku.
Zakázaná pravda: proč se lidé bojí říct, co si myslí, a kdo tahá za nitky ticha?
Otázkou zůstává, zda si tuto realitu dokážeme připustit a hledat cesty, jak ji změnit. Ne skrze revoluci, ale skrze drobné změny – zpomalení, ztišení, sdílení obyčejnosti. Protože právě v ní může být větší svoboda než v jakémkoliv systému.
Možná je čas přestat hledat svobodu v možnostech a začít ji hledat v rovnováze. Ne každý musí být vítěz, ne každý den musí být rekordní. Skutečné osvobození možná nepřijde skrze politické změny ani technologické inovace, ale skrze návrat k sobě samému. Ke schopnosti říct „dost“, když už toho je moc. K odvaze nechat některé dveře zavřené, i když na ně všichni ukazují. A především k vnitřnímu klidu, který nepřichází s výkonem, ale s pochopením, že i pomalý, obyčejný život může být plný hlubokého smyslu.
