Deprese není jen špatná nálada. Mění osobnost, ničí vztahy a vede k beznaději i fyzickým potížím. Co s tím?
„Deprese je zákeřné duševní onemocnění, které zasahuje každou část života. Projevuje se dlouhodobou skleslostí, ztrátou energie a fyzickými obtížemi. Jedinec se cítí osamělý, nepochopený, často ho trápí pocit viny a ztrácí zájem o okolní svět. Může mít potíže se spánkem, pamětí i soustředěním. Přestává komunikovat a uzavírá se do sebe, což okolí ztěžuje jakýkoliv kontakt,“ uvádí k danému onemocnění v úvodu zdravotnický portál symptomy.cz.
Tato nemoc se objevuje u kohokoliv, ale nejčastěji postihuje lidi mezi 25. a 40. rokem. Překvapivě častěji trápí ženy než muže, ačkoli není zcela jasné proč. Vzniká kvůli chemické nerovnováze v mozku, především nedostatku serotoninu.
Někdy ji vyvolají traumatické události – ztráta blízkého, rozvod, těžký úraz či dlouhodobé choroby. Jindy je příčinou dlouhodobý pocit méněcennosti nebo chronický stres.
„Depresi mohou spustit i léky, alkohol či drogy. Ty sice krátkodobě přinášejí úlevu, ale ve skutečnosti stav nemocného jen zhoršují. Vyvolat ji může i vnější prostředí – šikana, ztráta práce nebo partnerské neshody. Některé formy deprese mají kořeny uvnitř – jde o takzvanou endogenní depresi, která je vrozená a zákeřná. Exogenní deprese vzniká naopak pod vlivem těžkých životních událostí,“ upřesňuje web symptomy.cz.
Depresi provází široké spektrum příznaků. Člověk je apatický, smutný, plačtivý, často trpí úzkostí a pocitem zbytečnosti. Přidávají se poruchy spánku, ztráta libida, změny nálad či váhy. Postupně mizí radost z věcí, které ho kdysi těšily. Typické jsou i tělesné příznaky: bolesti hlavy, tlak na hrudi, zácpa nebo průjem.
Nemoc má různé formy. „Mírná deprese člověka sice srazí k zemi, ale ještě zvládá plnit povinnosti. Středně těžká ho už paralyzuje natolik, že přestává zvládat práci. Těžká forma ho srazí úplně – nezvládá ani základní úkony, upadá do zoufalství a může mít halucinace či bludy.
Specifickými typy jsou poporodní deprese, která zasáhne matky po porodu, a deprese v menopauze, kdy hormonální změny umocní psychické potíže. Dystymie zase způsobuje trvalou skleslost, i když nejde o plně rozvinutou depresi. Larvovaná deprese se maskuje za tělesné obtíže – závratě, bolesti zad či zažívací potíže,“ dodává, v redakční přepisu citace medicínský magazín zdravi.euro.cz.
Diagnóza se stanoví po dvou týdnech trvání příznaků, když se vyloučí vliv drog či manické epizody. Pomůže dotazník Beckovy stupnice deprese, ale konečný verdikt náleží odborníkovi. V léčbě dominují antidepresiva, která upravují chemické procesy v mozku. První známky zlepšení vidí obvykle okolí, samotný pacient později. Léky se užívají několik měsíců i po vymizení potíží, aby se předešlo návratu nemoci.
„Antidepresiva nejsou návyková, a i když někdy mění pohled na svět, rozhodně nejsou příčinou změny osobnosti. Vedle nich se osvědčuje psychoterapie – mluvení s odborníkem pomáhá narovnat myšlení a dát životu nový řád,“ konstatuje web deprese.psychoweb.cz.
Ačkoliv někdo hledá „přírodní antidepresiva“, není to vždy cesta ven. Bylinky jako ženšen či kozlík sice uleví, ale deprese je vážná nemoc, která si zaslouží odbornou pomoc.
Deprese se nedá zlehčovat.
Je to nemoc jako každá jiná – a může mít smrtelné následky, pokud není včas rozpoznána a léčena.
Příběh paní Jany a její boj s nemocí…
Tento příběh nám do redakce UdálostiExtra.cz zaslala čtenářka elektronickou poštou. Redakce provedla pečlivou korekturu a úpravy a příběh zveřejňuje se svolením autorky. Paní Jana (40 let) souhlasila s uvedením svého křestního jména, redakce však zná i její celé jméno a lokalitu, které z ohledu na její soukromí nezveřejňuje.
Paní Jana se s depresí potýká už sedm let. Všechno začalo plíživě – nejprve jen únavou a prázdnotou, která se postupně změnila v každodenní boj. Kdysi milovala svou práci, ale jednoho dne zjistila, že už do ní nechodí s radostí. Doma to nebylo jiné – manžel a dvě děti jí byli stále nablízku, ale ona se cítila jako cizinec ve vlastní rodině.
Vzpomíná, jak ráno nemohla vstát z postele, i když slyšela, jak si děti hrají. S každým dnem se více uzavírala a její úsměv, který dřív dokázal rozjasnit místnost, pomalu mizel. Přestala se těšit na víkendy i na prázdniny s rodinou. Jako by všechno ztratilo barvu.
S přáteli přerušila kontakt – přišla o radost z malých věcí, které dřív milovala. Její manžel se snažil pomoci, ale často narážel na neprostupnou zeď její mlčenlivosti. Děti jí začaly klást otázky, proč maminka pořád jen leží a nechce si s nimi hrát.
Když se paní Jana konečně rozhodla pro odbornou pomoc, přiznává, že se bála. Psychiatra vnímala jako poslední možnost. Lékař jí předepsal antidepresiva a doporučil pravidelnou terapii. Byly to krušné začátky – léky pomáhaly pomalu a terapie otevírala staré rány, které si Jana nechtěla připustit.
Přesto vytrvala. Začala znovu malovat, něco, co kdysi milovala a úplně zapomněla. S manželem si začala více povídat, a i když byly dny, kdy jí bylo nejhůř, našla sílu zůstat. Pomohly jí drobné rituály – procházka s dětmi, šálek teplého čaje večer.
Po sedmi letech léčby se paní Jana cítí silnější. Naučila se, že deprese není slabost, ale nemoc, která se musí léčit. Ví, že temné myšlenky nezmizí lusknutím prstu, ale každý nový den je pro ni malým vítězstvím. Její příběh je připomínkou, že není ostudou říct si o pomoc.
