Exkluzivní svědectví lékaře a záchranáře z válečných zón na Ukrajině, jejichž šokující příběhy nyní odhaluje exkluzivně magazín UdálostiExtra.cz.
Ve válečném chaosu, kde každý den znamená boj o přežití, se dva neobyčejní zdravotníci rozhodli odhalit své zkušenosti a zážitky. Magazín UdálostiExtra.cz získal jejich exkluzivní vyjádření, které podrobně popisuje nejen jejich činnost v první bojové linii, ale také šokující momenty, které navždy poznamenaly jejich životy. Představujeme vám lékaře Andrije Kovalenka a zdravotnického záchranáře Oleksandra Lysenka, dva hrdiny, kteří čelili nepředstavitelným výzvám v oblastech zničených válkou.
Oba se pohybovali na místech jako Bachmut, Mariupol a Záporoží, kde zachraňovali zraněné vojáky, civilisty, ale často i své vlastní kolegy. Jejich výpovědi byly redakčně upraveny a nyní vám přinášíme strhující pohled na jejich odvahu a obětavost.
Andrij Kovalenko: lékař na bojišti lidských osudů
Andrij Kovalenko, původně obyčejný rodinný lékař z Kyjeva, nikdy nepředpokládal, že se jednoho dne ocitne uprostřed válečného pekla.
V jeho dřívějších dnech znamenala medicína naději a klid – pomáhal dětem překonat horečky, staral se o seniory, kteří ho oslovovali „náš Andrijku.“ Když však válka přišla na Ukrajinu, jeho svět se obrátil naruby. Místo sterilních nemocničních sálů a jasně osvětlených ordinací teď operuje ve tmavých sklepích a zchátralých budovách, kde zvuk explozí a výstřelů nepřestává ani na okamžik.
„Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé stál před improvizovaným stolem s těžce zraněným vojákem,“ začíná své vyprávění Andrij. Jeho hlas, často pevný a klidný, najednou zadrhne. „Bylo to v Bachmutu. Ten mladý muž, možná devatenáctiletý, měl vážná poranění – noha rozervaná šrapnelem, krev všude. Jediné, co mi řekl, bylo: ‚Doktore, zachraňte mě, mám ještě tolik věcí, které chci udělat.‘“
Andrij vzpomíná, jak bojoval s časem. Na místě neměli dostatek nástrojů ani léků. Podařilo se mu zastavit masivní krvácení pomocí improvizovaných obvazů z kusů látky, které našel v okolí. „Bylo to jako léčit ve středověku,“ říká trpce. „Ale nemohl jsem si dovolit selhat. Ten chlapec se nakonec usmíval, když jsme ho přenášeli na evakuační vůz.“
Zdaleka to však nebyl jediný případ, který se Andrijovi zaryl hluboko do paměti.
„Pamatuji si také na staršího muže, civilistu, kterého přivezli po ostřelování,“ pokračuje. „Bachmut byl v těch dnech peklem na zemi. Ten muž pořád opakoval, že musí za každou cenu přežít, protože slíbil své vnučce, že ji jednou provede ulicemi města, až bude zase mír. Ty sliby, ta touha žít… to mě vždy dojímalo.“
Navzdory stresu a nedostatku spánku se Andrij snažil být oporou nejen pacientům, ale i svým kolegům. „Lidé si neuvědomují, jak moc vás tohle prostředí psychicky ničí. Vidíte tolik bolesti a zoufalství. Ale já jsem se vždy snažil hledat důvody, proč pokračovat. Když jsem zachránil život, věděl jsem, že to všechno má smysl,“ říká a jeho hlas má nádech hrdosti.
Andrij se v chladném podzemí Bachmutu snažil nevnímat stísněný prostor, který ho obklopoval. Kolem něj byly rozlámané zdi, propadlá podlaha a jen pár míst, kde mohl operovat. Přesto cítil, že nemá na výběr. „Každý den jsem si říkal: dnes je další šance něco změnit. I když to bylo jen trochu. Vím, že každý malý krok může znamenat hodně,“ říká Andrij, přičemž jeho hlas získává na síle. „Ale občas je těžké zůstat motivovaný, když kolem sebe vidíte tolik bolesti. Snažil jsem se být tím, na koho se lidé mohou spolehnout. Tím, kdo přináší alespoň trochu světla do tmy.“
Jeho pacienti k němu často vzhlíželi, někdy i beze slov. „V těch nejhorších okamžicích jsem viděl v jejich očích nejen strach, ale i naději. To mi dávalo sílu pokračovat,“ dodává. Jednou se ocitl tváří v tvář muži, který byl těžce zraněný. Tento muž, starý voják, se podíval na Andrije a řekl: „Doktore, já už jsem svůj čas měl. Ale vy, vy máte moc dávat lidem nový život. Prosím, pomozte těm, kteří ještě mají před sebou dlouhou cestu.“
Po měsících strávených v Bachmutu, kdy neúnavně bojoval o životy ostatních, se Andrij Kovalenko rozhodl podělit se o své pocity a myšlenky. „Často se ptám sám sebe, zda to všechno stálo za to – všechny ty probdělé noci, bolestné ztráty, okamžiky, kdy jsem nevěděl, jestli přežiji další den. Doslova! Odpověď vždycky najdu v očích těch, které jsem zachránil,“ říká Andrij a jeho hlas se ztrácí v tichu plného emocí.
Přiznává, že největší zkouškou nebyla ani fyzická únava, ani nedostatek vybavení, ale spíš nekonečný boj s vlastními emocemi a vzpomínkami. Každý zachráněný život byl pro něj malým vítězstvím nad chaosem války, ale ztráty, které přišly, byly stejně drtivé. „Někdy mám pocit, že mě ty tváře ztracených sledují i ve spánku,“ svěřuje se. Přesto věří, že všechno, co prožil, má hluboký smysl. Andrij dnes působí jako mentor mladým lékařům a šíří své zkušenosti tam, kde jsou nejvíce potřeba. Jeho odhodlání a nezdolný duch jsou důkazem toho, že i v těch nejtemnějších chvílích lze nalézt světlo. „Nevím, jestli někdy zapomenu na to, co jsem viděl,“ dodává na závěr, „ale vím, že mé činy znamenaly něco dobrého. A to je to, co mě udržuje při životě.“ Andrijovy příběhy nejsou jen svědectvím o hrůzách války, ale také o lidské statečnosti, obětavosti a neuvěřitelné síle bojovat za to, na čem opravdu záleží.
Tento muž zemřel jen pár hodin po vyšetření, ale jeho slova Andrijovi rezonují dodnes. „To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že moje práce je víc než jen zachraňování životů. Je to o tom být tu pro druhé, podporovat je, dávat jim důvod věřit, že všechno má smysl.“
Jeden z jeho nejkritičtějších okamžiků přišel, když musel operovat za absolutní tmy, pouze za svitu několika svíček. „Byl to malý kluk, možná desetiletý. Utrpěl vážné poranění břicha. Neměli jsme prakticky žádné nástroje ani pořádné anestetikum. Celou dobu jsem se modlil, aby přežil. Když jsem se po hodinách práce podíval na jeho obličej a viděl, že dýchá, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života,“ říká Andrij se špetkou úsměvu v jinak vážné tváři.
Příběhy, které Andrij sdílí, často přinášejí smutek, ale také naději. Jeho práce je neuvěřitelným příkladem lidské síly a vytrvalosti, která může čelit i těm nejhorším okolnostem. Ačkoliv psychologické dopady války jsou těžké, Andrij věří, že jeho činy mají smysl. „Každý zachráněný život je důkazem, že dobro stále existuje. A i když je válka temná, vždy tu bude světlo, pokud se ho rozhodneme hledat.“
Záchrana pod palbou: dramatické okamžiky ukrajinského záchranáře Oleksandra Lysenka ve válečných zónách.
Oleksandr Lysenko, dobrovolný záchranář z Charkova, nikdy netušil, že jeho život nabere tak dramatický směr. Když začala válka, seděl za volantem záchranářského vozu a pomáhal v bezpečných ulicích svého rodného města. S prvními údery bomb se však vše změnilo.
„Ze dne na den se z nás stali ti, kteří musí čelit peklu,“ začíná svůj příběh Oleksandr a jeho hlas je naplněn kombinací odhodlání a tíživé únavy. „Nikdy nezapomenu na svůj první výjezd v Doněcké oblasti. Bylo to na okraji Kramatorsku, těsně po těžkém ostřelování. Lidé byli zavaleni v troskách budov, křik raněných se mísil se zvukem sirén. Přemýšlel jsem jen o tom, jak co nejrychleji pomoci.“
Jeho každodenní realitou se staly drastické situace, které by většina lidí raději ani nezažila. „Jednou jsme dostali hlášení, že v malé vesnici poblíž Slovjansku byla školní budova zasažena raketou. Když jsme dorazili na místo, bylo to jako noční můra. Mezi sutinami ležely děti i dospělí. Pamatuji si na malou holčičku, sotva pětiletou, která mi podávala ruku a říkala: ‚Strýčku, prosím, pomozte mi najít mámu.‘ Musel jsem zůstat klidný, i když uvnitř jsem se cítil naprosto bezmocný,“ vzpomíná a jeho oči se zalesknou.
Oleksandr nepracoval jen jako záchranář. Byl také psychickou oporou těch, kteří prošli hrůzami války. „Lidé byli často v šoku, neschopní mluvit nebo se pohnout. Musel jsem jim dát najevo, že nejsem jen člověk, který je odveze do nemocnice, ale i někdo, komu mohou věřit. Pamatuji si, jak jsem jedné zraněné ženě, která přišla o manžela, slíbil, že udělám všechno proto, aby její děti byly v bezpečí. Nešlo jen o slova. Bylo to něco, čím jsem se musel řídit.“
Jeho nejtemnější vzpomínka však pochází z okolí Záporoží. „Měli jsme jen pár minut na to, abychom se dostali k vážně zraněnému muži, který zůstal zaklíněný v hořícím autě. Bombardování pokračovalo, cítil jsem tlak v hrudi z každého výbuchu, ale nemohl jsem to vzdát. Když jsme ho konečně vytáhli ven, podíval se na mě a zašeptal: ‚Nemůžu uvěřit, že jste se vrátili pro mě.‘ Ta slova ve mně zůstanou navždy.“
Oleksandrovo vyprávění je hluboké, emočně nabité a dává nahlédnout do duše člověka, který čelí neustálému nebezpečí. Přesto v jeho hlase slyšíte odhodlání pokračovat dál. „Nejsem hrdina! Dělám jen to, co je potřeba. Když mi lidé děkují, říkám jim, že dělají víc pro mě než já pro ně. Učí mě, co znamená být člověkem, i v těch nejhorších chvílích.“
Oleksandr Lysenko si vzpomíná na noc, která změnila jeho pohled na svět. Tehdy operoval v odlehlé vesnici blízko frontové linie.
Výbuchy dělostřelectva se zdály být téměř nepřetržité, ale nejkritičtější byl zoufalý křik, který se ozýval z nedalekého domu, do nějž právě dopadl granát. „Bylo mi jasné, že musíme jednat okamžitě,“ líčí Oleksandr se zjevným napětím. Spolu s týmem zamířil na místo, kde našel čtyřčlennou rodinu zavalenou pod troskami. Bylo to složité a vyčerpávající, ale neváhal ani na chvíli. „Našli jsme malého chlapce, možná osmiletého, zaklíněného mezi těžkými trámy. Plakal a volal svého tatínka. Neměl jsem sílu říct mu, že jeho otec už nežije. V takových chvílích nemáte odpovědi, jen víru, že dokážete alespoň něco napravit,“ říká a na okamžik přeruší své vyprávění, jako by se mu vzpomínky vracely se silou, kterou je těžké zvládnout.
Záchranná akce trvala několik hodin a ve vzduchu neustále visela hrozba dalšího bombardování. „Každý zvuk, každý pohyb mohl znamenat konec. Ale nemohl jsem nechat toho chlapce tam. Když jsme ho konečně dostali ven a odvezli do bezpečí, podíval se na mě se slzami v očích a řekl: ‚Děkuji, že jste mě zachránil, pane. Maminka by na vás byla pyšná.‘ Byla to slova, která mě zasáhla jako žádná jiná. Byla v nich čistota, vděčnost a bolest, kterou by dítě nikdy nemělo prožít.“
Oleksandr také často přemýšlí o lidech, které nemohl zachránit. „Byly situace, kdy jsme přijeli příliš pozdě. Vidět zmařené životy, to je něco, co vás pronásleduje. Ale i když jsem věděl, že je někdy zbytečné bojovat, nikdy jsem si nemohl dovolit vzdát se. Každý další krok vpřed znamenal naději pro někoho jiného.“
Jeho slova jsou prodchnutá smutkem, ale také odhodláním, které v něm zůstává navzdory všem překážkám.
V jednom z nejkritičtějších momentů svého působení čelil neobvyklé situaci. „Jednou jsem zachraňoval skupinu zraněných vojáků, když se náš vůz dostal pod palbu. Museli jsme se ukrýt v opuštěné budově. Tam jsme strávili hodiny, zatímco jsme ošetřovali zraněné v absolutní tmě, se strachem, že kdykoliv můžeme být objeveni. Bylo to neskutečné – ti vojáci, ačkoliv sotva dýchali, mě povzbuzovali a říkali, že to zvládneme. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak obrovskou sílu mají lidská víra a odhodlání.“
Oleksandr dnes přiznává, že žádný den během jeho záchranářské mise nebyl snadný. Přesto si váží každého okamžiku, kdy mohl někomu pomoci.
„To, co děláme, není jen o zachraňování životů. Je to o zachraňování lidství. A to je něco, co nikdo z nás nesmí zapomenout,“ uzavírá s pevností v hlase. Jeho příběh je svědectvím o obětavosti, odvaze a neuvěřitelné síle, které v sobě dokáže najít každý z nás, když jde o životy druhých.
Když Oleksandr Lysenko mluví o svých zážitcích, jeho hlas se chvílemi chvěl, ale odhodlání, které z něj vyzařuje, neztrácí svou sílu.
„Nevím, jestli dokážu někdy zapomenout na všechny ty tváře, které jsem viděl. Na lidi, kteří mě prosili o pomoc, na ty, kteří se ke mně upnuli jako ke své poslední naději,“ říká a jeho slova rezonují hloubkou jeho osobního odhodlání. Ačkoliv se často cítí vyčerpaný, jeho víra v to, co dělá, zůstává nezlomná. „Když vidím úsměv člověka, kterého jsem dokázal zachránit, nebo slyším slovo ‚děkuji‘ od někoho, kdo možná už ani nedoufal, že přežije, cítím něco, co je těžké popsat. Je to jako plamen, který vás žene dál, i když všechno kolem působí beznadějně.“
Své příběhy a zážitky sdílí Oleksandr stejně jako je ukrajinský kolega a lékař exkluzivně s čtenáři magazínu UdálostiExtra.cz, protože věří, že je důležité, aby se svět dozvěděl o těchto momentech lidské síly a odvahy.
Skrývané pravdy: jaké informace nám vlády neříkají o válkách a krizích
„Chci, aby lidé věděli, že za každým zachráněným životem stojí celý příběh – příběh bolesti, boje a víry. To, co my, záchranáři, zažíváme, není jen práce. Je to poslání. Poslání chránit to nejcennější, co máme – naše lidství,“ dodává. I přesto, že ho vzpomínky na válečné peklo stále pronásledují, Oleksandr věří, že jeho činy měly smysl. „Ať už budu kdekoliv, budu vědět, že jsem dělal vše, co bylo v mých silách. A to je něco, co mi nikdo nikdy nevezme,“ konstatuje.
Jeho příběh zůstává nesmazatelným svědectvím o tom, jak důležitá je odvaha, soucit a nezlomná vůle ve chvílích, kdy jde o všechno.
Lidé, kteří z pohodlí svých kanceláří „od stolu“ řídí tuto válku, si jen stěží dokáží představit, jaké neskutečné lidské utrpení způsobují. Každý výstřel, každá exploze znamená zničené životy, rodiny a sny těch, kteří se ocitli v epicentru tohoto konfliktu. Tento Rusko-Americký střet, odehrávající se na půdě „svobodné“ Ukrajiny, je tragédií, která nemá vítěze. Je nejvyšší čas, aby zbraně utichly a byl radikálně nastolen mír, který by dal lidem šanci znovu žít bez strachu a bolesti. Mír není jen politickým cílem, ale lidskou nutností.
