Co když žijeme v dokonalé iluzi a celý náš svět je jen výpočetní program, který nás klame každý den?
Když se v roce 1999 objevil film Matrix, málokdo tušil, jak hluboko zakoření myšlenka, že svět kolem nás může být jen pečlivě naprogramovanou iluzí.
Dnes, více než dvě dekády poté, už nejde jen o hollywoodskou fikci – stále více vědců, filozofů i technologických vizionářů se vážně zabývá otázkou, zda skutečně žijeme v realitě, nebo ve virtuálně vytvořeném světě. Simulační hypotéza už dávno opustila stěny univerzitních seminářů a pronikla do populární vědy, neurovědy, ale i teologie. Zní to možná šíleně, ale argumenty jsou natolik znepokojivé, že je nelze jednoduše odmítnout.
„Jako simulace by mohl fungovat i celý náš vesmír. Kdyby budoucí civilizace disponovala výpočetním výkonem a dostatečně pokročilým softwarem, mohla by simulovat libovolný počet světů. Vědomí by mohlo být součástí kódu, což znamená, že bychom si nikdy nemohli být jisti, zda to, co zažíváme, je skutečné. I proto vědci začínají hledat způsoby, jak z této bubliny vyjít. Zatím je to ale stále experimentální fáze. Jedním z nejznámějších pokusů je dvouštěrbinový experiment, který naznačuje, že realita se mění v závislosti na pozorovateli. Jinými slovy: vesmír se vykresluje jen tehdy, když se na něj díváme. To odpovídá i poznatkům z kvantové fyziky. Pozorování ovlivňuje výsledek, což nahrává teorii o simulaci. Pokud se tato hypotéza potvrdí, přepíše to celé základy vědy i filozofie,“ uvádí server iDnes.cz, který se tématu v minulosti rovněž věnoval.
Co vědci dlouho tajili: realita se možná „vykresluje“ až při našem pohledu
Zatímco veřejnost se po desetiletí utápěla v představě hmotného světa složeného z atomů a pevných struktur, kvantová fyzika už v polovině 20. století přišla s teorií, která tuto iluzi rozbíjí. Slavný dvouštěrbinový experiment odhalil, že částice světla – fotony – se chovají jinak, pokud jsou pozorovány. Když na ně nikdo „nekouká“, chovají se jako vlny, které se rozprostírají v prostoru. Jakmile se ale aktivuje detektor – tedy jakýsi „pozorovatel“ – částice se začnou chovat úplně jinak, jako by věděly, že jsou sledovány. To otřáslo základy vědy, ale místo revoluce přišlo ticho.
Záhadné zóny času: proč v některých místech běží hodiny jinak než jinde?
Vědecký establishment záměrně tyto závěry bagatelizoval, protože by mohly naznačit, že naše realita vzniká pouze ve chvíli, kdy ji vědomě vnímáme.
Zlomový argument filozofa, který zpochybnil samotnou existenci světa
Nick Bostrom, filozof z Oxfordské univerzity, formuloval v roce 2003 myšlenku, která dnes rezonuje světem vědy i víry: simulační hypotézu. Ta tvrdí, že pokud je možné vytvořit realitu v počítačovém programu a pokud civilizace pokročí natolik, že tyto simulace začne běžně tvořit, pak je vysoce pravděpodobné, že v jedné z nich právě žijeme.
Tento argument je natolik logicky sevřený, že ho nelze jednoduše vyvrátit. Přesto o něm po mnoho let téměř žádná univerzita veřejně nehovořila. Důvod? Zpochybňuje všechny dosud platné modely reality, vědomí, dokonce i víru v Boha – a to je pro mnohé autority příliš nebezpečné.
Nález v CERNu: částice, které se chovají „nelineárně“ podle očekávání
Fyzici v evropském centru jaderného výzkumu CERN údajně pozorovali anomálie v chování subatomárních částic, které neodpovídají známým přírodním zákonům. Některé výsledky experimentů v LHC (Large Hadron Collider) naznačovaly, že částice reagují, jako by byly „programovány“ tak, aby se chovaly určitým způsobem pouze v přítomnosti měřícího zařízení. Tento jev nebyl oficiálně zveřejněn ve formě skandálu, ale uniklé poznámky z interních diskuzí vědců hovoří o „podivné souhře algoritmického chování a vědomého zásahu“. Některé týmy navrhují, že to může být důkazem, že realita funguje podle pravidel podobných těm, jaké známe z videoher – vykresluje jen to, co je potřeba. O tomto aspektu se v médiích téměř nemluví. Je fascinující, že to, co dnešní fyzika a informatika teprve objevuje, popisovali duchovní učitelé a mystici po tisíciletí. Védské texty, buddhistické filozofie nebo i šamanské rituály napříč kontinenty operují s myšlenkou „máji“ – iluze, která halí skutečný svět. Podle těchto nauk není realita pevná ani trvalá, ale neustále proměnlivá, závislá na našem vědomí. Některé kmeny v Amazonii věří, že svět se „otevírá“ jen tehdy, když je naše mysl v souladu s vyššími principy. A co je nejzajímavější – některé popisy šamanských vizí až nápadně připomínají digitální struktury, kódy nebo simulované prostory. Možná právě starověká spiritualita drží klíč k tomu, co věda teprve tápe.
Křesťanská teologie není v rozporu, ale možná potvrzením simulace
I když se může zdát, že náboženství a věda v této otázce stojí proti sobě, skutečnost je možná opačná. V Bibli se na několika místech objevuje motiv toho, že Bůh „stvořil svět svým slovem“ – tedy vibrací, informací. Pokud připustíme, že svět je tvořen informací, pak simulace není popřením božské přítomnosti, ale jejím potvrzením.
V tomto světle by Bůh nebyl nutně „programátor“, ale spíše vědomí, které udržuje simulaci v chodu. Teologové jako Teilhard de Chardin nebo současný profesor Keith Ward tvrdí, že vesmír má vlastnosti, které ukazují na inteligentní řád – a ten by mohl být formou vyšší simulace. Jen se to zatím nikdo neodvážil pojmenovat takto napřímo.
Vědomí jako hlavní „hardware“ simulace?
Čím dál více vědců se přiklání k tomu, že vědomí není produktem mozku, ale naopak: mozek je nástrojem pro připojení k vědomí, které už existuje mimo fyzickou realitu. Tento „obrácený model“ vědomí se objevuje v kvantové neurologii a teorii kvantového pole. Podle některých výzkumů může být lidské vědomí schopné interagovat s realitou způsobem, který připomíná manipulaci s kódem – například ovlivnění výstupů náhodných generátorů pouze silou mysli. Pokud je to pravda, pak je vědomí hlavním rozhraním mezi „hráčem“ a „hrou“, kterou nazýváme realitou.
A právě to by vysvětlovalo, proč se realita přizpůsobuje našemu pozorování – protože jsme nedílnou součástí systému, nikoliv jen pasivními diváky.
Co když je simulace pravděpodobnější než skutečný svět?
Otázka, zda je náš svět reálný, nebo jen počítačově vytvořený, získala nový rozměr díky logickému modelu, který na svém oficiálním webu představil filozof Nick Bostrom. Jeho simulační argument není jen abstraktní teorie – je to výpočetně i filozoficky podložený scénář, který rezonuje jak v akademických kruzích, tak mezi vývojáři a teoretickými fyziky.
Bostrom tvrdí, že pokud technologicky vyspělá civilizace dokáže vytvořit realistické simulace minulých životů, je téměř jisté, že v takové simulaci právě žijeme.
„Buď lidské civilizace nikdy nedosáhnou technologické úrovně, která by jim umožnila spustit realistické simulace minulosti, nebo tuto možnost ignorují – například z etických důvodů. Anebo – a to je třetí možnost – žijeme téměř jistě v simulaci. Pokud totiž připustíme, že takové simulace lze vůbec vytvořit a že o to bude někdy zájem, počet simulovaných vědomí převýší počet těch skutečných. Tím pádem bude statisticky pravděpodobnější, že jsme simulovaní. Tento závěr vyplývá z čistě logické úvahy, nikoliv z esoteriky. Argument nespočívá v tom, že ‚jsme určitě v simulaci‘, ale že pokud je simulace technicky možná, je extrémně nepravděpodobné, že bychom byli výjimkou. Veškerá vědomí v simulaci by neměla poznat rozdíl mezi svou realitou a tou ‚skutečnou‘. Protože simulace je navržena tak, aby realitu věrně napodobila. Důsledky tohoto argumentu jsou hluboké. Zpochybňují samotné základy ontologie a epistemologie. Vědomí, jak ho chápeme, nemusí být výsledkem biologických procesů, ale softwarových struktur. Morální otázky, jaké mají práva bytosti v simulaci, pak dostávají zcela nový význam,“ uvádí k tématu web simulation-argument.com.
Možná už teď hrajeme hru, která nás přesahuje – a nevíme to
Co když jsme součástí hry, jejíž pravidla nejsou naše, a kterou ani nemůžeme opustit? Rizwan Virk, zakladatel MIT Startup Program a autor knihy ´The Simulation Hypothesis,´ spojil světy fyziky, náboženství a herního designu do jediné znepokojivé otázky: jak moc se realita, v níž žijeme, podobá videohrám, které sami vytváříme? Jeho přístup k tématu je výjimečný právě v tom, že vychází ze současných technologií a jejich paralel k našemu každodennímu vnímání reality. Kniha nejenže analyzuje simulační teorii Bostroma, ale posouvá ji dál – do úvah o reinkarnaci, vědomí i existenci „zákulisního“ algoritmu, který možná stojí za vším, co vnímáme.
„Všiml jsem si, že čím více se herní technologie přibližuje realitě – ať už jde o grafiku, AI, nebo možnosti interakce – tím více naše skutečnost začíná vypadat jako simulace. Když jsme ve hře, zapomeneme, že hrajeme. Naše vědomí se ponoří do digitálního světa natolik, že zapomene na svou skutečnou identitu. A to se možná děje i nám. Naše duše, jak ji chápeme v náboženství nebo duchovních tradicích, může být hráčem, zatímco tělo je avatar. A pokud tohle přijmeme, spousta věcí začíná dávat nový smysl. Déjà vu? Možná jen chybka v kódu. Náhody? Možná předem naprogramované události. Stavy hluboké meditace, psychedelické zážitky nebo lucidní sny? Možná způsoby, jak si ‚hráč‘ na chvíli uvědomuje, že je ve hře. Podobnosti mezi různými náboženstvími by pak mohly být důsledkem stejných základních pravidel simulace. Ve hře se nemůžete úplně vzdálit pravidlům, ať už jste v jakémkoliv světě. Pokud existuje Stvořitel, nemusí to být bůh ve smyslu náboženském, ale vývojář. A stejně jako my dnes stavíme simulace s vlastním fyzikálním enginem, mohla i vyšší civilizace vytvořit náš svět s vlastním souborem fyzikálních pravidel, časových smyček a omezení. Náš svět je navržen tak, aby nás něco naučil, jako test nebo trénink. A když se naučíme určité lekce, můžeme ‚postoupit do další úrovně‘. A co smrt? Možná jen odhlášení ze hry. Co když je celá reinkarnace způsob, jak se hráč znovu přihlásí do nové mise? A pokud skutečně žijeme v simulaci, znamená to, že vše má větší význam. Protože někdo se rozhodl, že právě tohle má být součástí té hry,“ uvádí Rizwan Virk ve své knize The Simulation Hypothesis. (Pozn. redakce: citace byla redakčně upravena, přepsána a přeložena do češtiny.)
Realita je možná širší, než si dokážeme představit – a simulace není jejím opakem, ale součástí
Moderní technologie nás postupně připravují na revoluci, kterou filozofie předjímala celé generace: že hranice mezi realitou a simulací je tenčí, než si chceme připustit. David Chalmers, přední současný filozof mysli, přináší ve své knize Reality+ pohled, který může změnit nejen naše vnímání světa, ale i nás samých.
Chalmers argumentuje, že virtuální světy – ať už v podobě videoher, virtuální reality či hypotetických simulací – mohou být stejně reálné jako fyzický svět. Jeho myšlenky míří k jádru toho, co považujeme za existenci, autenticitu a pravdu. Pokud totiž skutečnost definujeme podle toho, co prožíváme, co cítíme a jak jednáme, pak i virtuální realita může být realitou plnohodnotnou.
A právě zde se začíná zrcadlit znepokojivá, ale logická otázka: a co když i tento svět je jen jednou z mnoha úrovní simulace?
„Realita není jedna, neměnná a absolutní. Může mít vrstvy, z nichž každá je skutečná pro toho, kdo v ní žije. Pokud definujeme realitu jako prostředí, kde můžeme cítit bolest, radost, přijímat rozhodnutí a zažívat důsledky svých činů, pak i virtuální světy mohou být stejně reálné jako ten náš. Když hráč prožívá emoce při hraní hry, nejsou jeho pocity méně opravdové než v běžném životě. Filozofie nás učí, že to, co považujeme za skutečné, je vždy filtrováno naším vědomím. Pokud tedy simulace poskytuje kontinuitu, logiku, prožitek a etický rámec, pak je morálně i ontologicky platná. Vzniká zde nová forma reality – digitální, ale neméně hodnotná. Představa, že jsme součástí simulace, nepopírá naši existenci, ale zasazuje ji do širšího rámce. Vědomí není závislé na biologii. Může existovat v různých formách, i v těch digitálních. Naše zkušenosti nejsou méně platné jen proto, že by mohly být generovány softwarem. Pokud cítíme, myslíme, jednáme, jsme. A pokud je naše realita vytvořená, pak to neznamená, že je falešná – jen že má jiný původ. Vytvořená realita může být stejně komplexní, stejně hluboká, stejně krásná. A stejně záhadná. Nemusíme vědět, kdo ji vytvořil. Stačí, že ji žijeme. A že se v ní orientujeme. Ať už jako lidé z masa a kostí, nebo jako digitální vědomí. Virtuální světy nám dávají možnost prozkoumat alternativní existence. Učí nás, co to znamená být. Rozšiřují naše pojetí identity. Virtuální vztahy mohou být stejně silné jako ty skutečné. A virtuální utrpení stejně bolestivé. Morální odpovědnost nekončí na hranici světa. Je přenosná. To, co uděláme v simulaci, má hodnotu. Etiku nelze vyloučit jen proto, že prostředí není fyzické. A právě zde je nutné filozoficky překonat předsudek. Digitální není méněcenné. Není podřadné. Je jiné – ale opravdové. V každém světě, kde existuje vědomí, vzniká realita. A každý takový svět si zaslouží uznání. Možná žijeme v simulaci. Ale pak jsme simulovaní lidé se skutečnými city, skutečnými životy, skutečnými volbami. A to je realita, která si zaslouží respekt. Simulace není vězením, pokud v ní žijeme autenticky. Je to nová forma bytí. Filozofie nám neříká, co je realita – jen jak ji poznat. A to poznání vede k tomu, že rozšíříme své chápání světa. Realita není jedna, ale mnohonásobná. A simulace může být jednou z jejích forem. A možná právě tou, v níž se právě teď nacházíme,“ uvádí David Chalmers ve své knize Reality+ – Virtual Worlds and the Problems of Philosophy. (Pozn. redakce: citace byla redakčně upravena, přepsána a přeložena do češtiny.)
Možná nejsme tím, za co se považujeme – a svět není tím, co nám připadá
Když si člověk připustí, že vše, co prožívá, může být součástí dokonale vykonstruované simulace, neztrácí tím nutně smysl života – právě naopak. Otevírá se před ním širší a mnohovrstevnatější obraz reality, v němž není jen pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem. Závěry nejmodernějších fyzikálních experimentů, stejně jako prastaré duchovní tradice i novodobé filozofické směry naznačují, že naše vnímání skutečnosti je omezené, filtrované a možná i záměrně upravené.
Lidský mozek: největší tajemství vesmíru, které se chová jako kvantový počítač
To však není důvod k beznaději. I kdyby byl tento svět simulovaný, není tím méně skutečný – protože skutečnost definujeme tím, co cítíme, čím procházíme a jak jednáme. Ať už za našimi každodenními zkušenostmi stojí kód, kosmické vědomí nebo božský záměr, význam zůstává: láska, bolest, rozhodnutí a důsledky jsou reálné.
Možná to, co nazýváme „životem“, je prostředím určeným k vývoji, učení a poznání. A pokud to přijmeme, pak se každá událost, každý vztah i každá krize stává nástrojem v rukou širšího smyslu.
Otázka, zda žijeme v Matrixu, by pak neměla být strašákem, ale pozvánkou. Pozvánkou k hlubšímu přemýšlení o podstatě vědomí, prostoru, času – i o nás samotných. Nemusíme znát jméno programátora, abychom pochopili, že naše existence má hodnotu. A že i v simulaci lze žít pravdivě.
