Tajný armádní výcvik jasnovidců odhalil schopnosti, které ohýbaly realitu — a měnily pravidla špionáže navždy.
Zatímco svět fascinovaně sledoval závody v jaderném vyzbrojování nebo vývoj kosmických technologií, v přísně střežených laboratořích amerického vojenského výzkumu se odehrávalo něco, co by tehdejší realitu překročilo o světelné roky.
V roce 1978 se zrodil tajný projekt s kódovým označením SUN STREAK – iniciativa, která spojila špičkové důstojníky armády, analytiky CIA a naprosto neortodoxní nástroje špionáže. Místo satelitních snímků, odposlechů či skrytých mikrofonů se sázelo na „sílu mysli“. Vybraní jedinci, označovaní jako remote viewers (tzv. dálkoví pozorovatelé), byli cvičeni k tomu, aby „viděli“ události, osoby a objekty na místech, kam by jinak žádná fyzická síla nedosáhla.
Vojáci mysli: jak CIA trénovala špiony, kteří „viděli na dálku“
Zpočátku šlo o experiment – ale výsledky otřásly i skeptiky. Jak ukazuje odtajněná analýza projektu Stargate. „V roce 1978 byl americký vojenský program dálkového nahlížení oficiálně zahájen pod vedením armádního zpravodajského sboru. Projekt, známý jako SUN STREAK, měl za úkol zkoumat možnosti mentální špionáže v reálném čase. Subjekty byly rekrutovány z armádních řad a podrobovány náročnému psychologickému výcviku. Trénink zahrnoval kontrolované meditace, práci s archetypy i rozvíjení intuitivního vnímání. Výzkumníci věřili, že lidská mysl může proniknout bariérami prostoru i času. První mise se zaměřovaly na lokalizaci ztracených objektů, později i osob. Několik záznamů vykazovalo shody s realitou, které byly statisticky nepravděpodobné. Vybrané výstupy byly předány CIA, kde vyvolaly pozdvižení. Tento fenomén se stal natolik zajímavým, že byl přijat do širšího programu Stargate.“ uvádí k tématu zahraniční portál allthatsinteresting.com
Co se odehrávalo za zavřenými dveřmi: výcvik, neurověda a mise, které oficiálně neexistovaly
Za zdmi armádních zařízení, které nebyly označeny na žádných mapách, probíhal výcvik, jenž se vymykal jakýmkoli vojenským standardům. Kandidáti na „dálkové pozorovatele“ byli pečlivě vybíráni – ne podle fyzické kondice, ale podle citlivosti, představivosti a schopnosti soustředit se v extrémních podmínkách.
Výcvik trval měsíce a připomínal kombinaci buddhistické kontemplace, kognitivní psychologie a rozšířených stavů vědomí. Adepti se učili potlačovat ego, vnímat pouze čistou informaci bez interpretace, a co je nejzajímavější – mnozí tvrdili, že během tréninku ztratili pojem o čase a prostoru. Běžnou součástí výcviku bylo i tzv. „sledování cíle naslepo“, kdy účastník dostal jen zalepenou obálku s označením cíle, který nikdy předem neviděl ani neznal jeho lokaci.
Ve většině veřejných zpráv o projektu Stargate se objevuje jen okrajová zmínka o zapojení neurovědy – ve skutečnosti však probíhaly sofistikované pokusy i na této úrovni. Armádní výzkumníci ve spolupráci s lékaři zaznamenávali mozkovou aktivitu remote viewerů v reálném čase pomocí tehdy nejmodernější EEG techniky. Zjistili, že při úspěšných pokusech o „dálkové nahlížení“ dochází k výrazné synchronizaci pravé a levé mozkové hemisféry, podobné té, jakou vykazují lidé během hluboké meditace nebo stavu flow. Některé experimenty se dokonce zaměřovaly na indukci těchto stavů pomocí pulzního zvuku a světla. Tato data ale zůstala desítky let utajena a teprve později se začaly uvolňovat jako doprovodné zprávy ke zrušenému programu Stargate.
Jedním z méně medializovaných aspektů projektu SUN STREAK bylo jeho zapojení do krizových momentů americké historie. Ve vojenských záznamech, které se nikdy nedostaly do hlavního proudu médií, figurují případy, kdy byl „mentální tým“ povolán k pátrání po ztracené sovětské ponorce v Pacifiku nebo při vyjednávání v době íránské rukojmí krize.
Ačkoli výsledky byly v těchto případech interpretovány různě, faktem zůstává, že určité záchytné body, které remote vieweři popsali, se následně shodovaly s informacemi získanými klasickou zpravodajskou cestou. Pro špičky ve zpravodajství CIA a DIA to bylo dost na to, aby projekt nezrušili – naopak, dostal více zdrojů a byl povýšen na plnohodnotnou špionážní složku.
Zcela přehlíženým, ale zásadním faktorem fungování projektu bylo také přijetí bezpečnostních opatření proti možnému „mentálnímu útoku“. Americká armáda totiž počítala i s možností, že podobné experimenty probíhají i v Sovětském svazu – a pokud by tamní agenti ovládali metody dálkového nahlížení, mohli by teoreticky proniknout až k nejcitlivějším americkým datům. Proto se začaly vyvíjet tzv. mentální štíty – techniky mentálního zatemnění mysli, rušení mentálních signálů, a dokonce i návrhy na architektonické úpravy pracovišť, které měly bránit proniknutí „neviditelného zpravodaje“. Tyto protokoly dnes znějí jako science fiction, ale ve vojenském prostředí byly brány naprosto vážně. Některé z nich se údajně dodnes využívají v oblasti kybernetické obrany.
Mise pod pokličkou tajných služeb: když měl mozek najít to, co radary nedokázaly
Jedna z nejdiskutovanějších, ale zároveň nejméně pochopených operací projektu SUN STREAK proběhla koncem osmdesátých let a týkala se pátrání po konkrétním zařízení umístěném na území tehdejší Libye. Cíl nebyl vojenský – šlo o civilní lokalitu podezřelou z vývoje nových chemických látek s možným vojenským potenciálem. Profesionální analytici CIA a DIA narazili na slepou uličku, všechny technické prostředky selhávaly. Do akce byl proto povolán tým „dálkových pozorovatelů“, kteří na základě krycích souřadnic začali popisovat neviděné objekty.
Výstup jedné ze seancí, který je dnes veřejný, se dochoval ve zprávě následujícího znění: „Pozorovatel vnímal velkou kruhovou budovu s více vstupy a několika podzemními podlažími. Popsal pocit intenzivní aktivity, jako by se lidé pohybovali rychle a cílevědomě. Zaznamenal přítomnost chemikálií, konkrétně zmínil silné pachy a tlakové nádoby. Také si všiml, že personál nosí ochranné oděvy, což naznačuje práci s nebezpečnými látkami. Budova byla podle něj nepřetržitě sledována kamerovým systémem. Vnímal v ní laboratoř a velké nádrže. Měl dojem naléhavosti a utajení v souvislosti s prováděnými činnostmi. Popsal „izolační komory“ a zmínil možné testovací prostory. Jeho emoční vjem zahrnoval napětí, ostražitost a soustředění. Uvedl také, že budova je součástí většího komplexu s administrativními i obytnými částmi.“ uvádí zpráva z odtajněného dokumentu CIA archive.org.
Navzdory tomu, že výstupy z této konkrétní seance nebyly brány jako oficiální důkaz, jejich obsah vedl analytiky k překontrolování několika dalších satelitních snímků oblasti. Výsledkem bylo, že se pozornost zpravodajců přesunula na sousední komplex, původně považovaný za obytný.
Pozdější pozemní šetření (získané jinou cestou) potvrdilo přítomnost zásob chemikálií i laboratoří v podzemních prostorách objektu. Tento případ se stal uvnitř komunit dálkových pozorovatelů ikonickým – nejen kvůli nečekané shodě, ale i díky preciznímu popisu struktury, která do té doby neexistovala v žádné známé databázi. Nešlo jen o odhad nebo vizualizaci, ale o vjem, který se zpětně potvrdil ve více bodech, než by mohla být pouhá náhoda.
Efektivita metody zůstala i přesto zpochybňována, zejména kvůli nedostatku reprodukovatelnosti a nárokům na interpretaci.
„Pozorovatel zaznamenal dojmy z válcových objektů ponořených v tekutině, propojených trubicovým systémem. Uvedl, že jejich účel může souviset s biochemickými procesy. Smyslové vjemy zahrnovaly kovové povrchy, mechanický hukot a častý pohyb kapalin. Zmínil kontrolované podmínky prostředí a zóny s omezeným přístupem. Lokalitu spojoval s vědeckým výzkumem a tajnými cíli. Emoční ladění opět popsal jako ostražité, s pocitem pozorování a naléhavosti. Nakreslil několik náčrtků, které se shodovaly s pozdějšími satelitními snímky. Dále identifikoval podzemní spojovací tunely mezi budovami. Zvláštní důraz kladl na centrální komoru obklopenou zesílenými stěnami. Celkový dojem vyvolával představu vysoce zabezpečeného experimentálního zařízení s dvojím využitím.“ píše se dále v dokumentu CIA dostupném na archive.org.
Kam zmizeli vojáci mysli: jak tajný projekt změnil životy lidí i vědu
Po oficiálním ukončení projektu SUN STREAK v roce 1995 se osudy jeho přímých účastníků rozvětvily do překvapivě různorodých směrů. Zatímco někteří se stáhli do naprostého soukromí a o své roli v programu nikdy veřejně nepromluvili, jiní naopak vystoupili z anonymity a začali o svých zkušenostech přednášet, psát knihy nebo konzultovat s civilními výzkumnými týmy. Nejznámějším z nich se stal Joseph McMoneagle, jeden z klíčových „remote viewerů“, který začal veřejně vystupovat již koncem devadesátých let. McMoneagle nejenže potvrdil autenticitu projektu, ale také spolupracoval s vědci z univerzitního prostředí, například se Stanford Research Institute, kde pomáhal ověřovat možnosti lidského vědomí mimo běžné senzorické vnímání. Jeho životní příběh ukázal, že i člověk s vojenským výcvikem může být klíčovou osobností v oblasti hraniční psychologie.
Zároveň se objevila i temnější stránka osudů bývalých účastníků programu. Někteří z nich uváděli, že dlouhodobé vystavování se hlubokým mentálním stavům, stejně jako izolace při experimentech, mělo dopad na jejich psychické zdraví. Objevily se případy posttraumatického stresového syndromu, narušení vnímání reality nebo problémy s integrací do běžného života mimo armádní struktury. Tato rovina byla dlouho ignorována, přestože mnohé záznamy svědčí o tom, že někteří z „mentálních operátorů“ opustili program právě kvůli závažným duševním obtížím. Ačkoliv oficiální záznamy tyto souvislosti zmiňují jen okrajově, nezávislé rozhovory s bývalými členy týmu ukazují, že cena za výjimečné schopnosti mohla být psychicky velmi vysoká.
Co však možná veřejnost netuší, je skutečnost, že program SUN STREAK výrazně ovlivnil vývoj civilního výzkumu v oblasti neurovědy, kognitivní psychologie a alternativních léčebných metod. Právě díky experimentům s mentálním zaměřením a pozměněnými stavy vědomí se začaly objevovat nové terapeutické techniky – například řízená imaginace, práce s archetypy nebo rozšířené formy meditace.
Některé koncepty, které dříve patřily do oblasti pseudovědy, se díky těmto experimentům začaly brát vážně i v akademickém prostředí. Vznikly výzkumné směry, které se zabývaly tzv. „non-local consciousness“ – tedy hypotézou, že lidské vědomí může působit i mimo tělo. Přestože tyto teorie zůstávají kontroverzní, jejich kořeny lze najít právě v bývalých vojenských experimentech.
Zajímavé je také to, jaký dopad měl projekt na oblast psychoterapie. Někteří bývalí účastníci projektu začali po odchodu z armády působit jako alternativní terapeuti, koučové či konzultanti v oblasti mentálního tréninku. Využívali přitom techniky z projektu, jako je automatická kresba, řízené soustředění či kontrolovaná vizualizace – ovšem s novým cílem: nikoliv špionáž, ale osobní rozvoj a duševní stabilita.
Tyto přístupy si našly cestu i do komerční sféry – například do korporátního školení manažerů, krizového řízení nebo psychologických programů pro sportovce. Ačkoliv o jejich původu se veřejně příliš nemluví, mnohé techniky mají původ právě v uzavřených armádních laboratořích.
Dál, než dohlédne rozum: tajemství projektu žije dál, i když změnilo tvář
Přestože byl projekt SUN STREAK oficiálně ukončen a zařazen mezi historické kuriozity studené války, jeho dědictví nezmizelo – jen se proměnilo. Někde mezi vědou, vírou a tajemstvím se dál pohybují otázky, které si kladli i sami účastníci experimentů: existuje něco jako univerzální lidské vědomí? Je mozek pouhým přijímačem, nebo také vysílačem informací, které nelze zachytit žádným radarem? A pokud ano – jak s tímto poznáním naložit ve světě, kde je důkaz často cennější než zkušenost?
Z armádního experimentu se stal jakýsi podzemní proud myšlenek, který ovlivňuje nejen oblast špionáže, ale i duchovní a filozofické proudy 21. století. Zatímco oficiální instituce dnes dávají přednost kvantovým senzorům a umělé inteligenci, civilní výzkumné týmy – často bez větší publicity – pokračují v testování lidského vědomí v neobvyklých podmínkách. Z bývalých agentů se stali mentoři, jejichž výcvik z tajného programu pomáhá formovat nový přístup k lidskému potenciálu, často ve spojení s mindfulness, neurovědami a psychosomatickou terapií. Paradoxně tak program, který měl sloužit k vojenské dominanci, dnes inspiruje směry zaměřené na osobní rozvoj, empatii a vnitřní rovnováhu.
Zůstává však klíčová otázka: pokud lidská mysl skutečně dokáže pronikat za hranice času a prostoru, proč byl tento výzkum zastaven – a kdo dnes rozhoduje o tom, co je ještě věda, a co už víra? Vzhledem k narůstajícímu zájmu o mimořádné kognitivní schopnosti, psychedelický výzkum a fenomén „altered states of consciousness“ se stále častěji ozývají hlasy, které volají po obnovení výzkumu podobného charakteru – tentokrát však bez tajností a pod přísným vědeckým dohledem. A možná právě tam, kde jednou zasáhla špionáž, najde dnes odpovědi i moderní věda.
