Tisíce metrů nad mořem leží jezero plné lidských kostí – a nikdo dodnes netuší, co se tam skutečně stalo.
V srdci indických Himalájí, ve výšce přes 5 000 metrů nad mořem, se nachází ledové Roopkundské jezero – temná přírodní anomálie, kterou místní znají pod přezdívkou „Skeleton Lake“.
Po většinu roku je pokryto sněhem a ledem, ale v letních měsících se na jeho březích a dně objevuje mrazivý důkaz lidské přítomnosti: stovky lidských kostí. Jezero poprvé upoutalo pozornost veřejnosti v roce 1942, kdy britský lesní inspektor narazil na desítky těl. Co se tu ale doopravdy stalo? Kdo byli ti lidé? A proč byli nalezeni právě zde – tak vysoko, v pustém a nehostinném terénu bez civilizace? Nové vědecké studie otřásly dosavadními teoriemi o jednorázové tragédii, jakou mohl být pád laviny nebo epidemie. Místo jediné události ukazují nálezy na něco daleko složitějšího.
„K analýze jsme využili celogenomové sekvenování 38 jednotlivců nalezených v Roopkundském jezeře. Očekávali jsme, že se ukáže, že jde o geneticky homogenní skupinu, avšak genetické výsledky odhalily minimálně tři jasně odlišné populace. Dvacet tři jedinců vykazovalo jižní asijský původ, zatímco dalších čtrnáct mělo genetické znaky východního Středomoří – konkrétně oblast dnešního Řecka. Jeden jedinec nesl znaky jihovýchodní Asie. Radiokarbonová datace navíc ukázala, že k úmrtím nedošlo v jediné události, ale s odstupem více než tisíc let. Zatímco těla jižních Asiatů pocházela z 7. až 10. století našeho letopočtu, ostatní byli do jezera uloženi až v 19. století. Tato data zcela vyvracejí teorii o společné katastrofě. Ukazují, že Roopkund se opakovaně stával místem smrti pro skupiny z různých období i částí světa. To naznačuje kulturní, náboženský nebo jiný rituální význam tohoto místa, o němž zatím nemáme přímé historické záznamy.“ uvádí k tématu vědecká studie na serveru nature.com. (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena).
Stovky mrtvých, ale žádný masakr: místo tragédie, nebo poutníků?
Zvláštní ticho obklopuje Roopkundské jezero nejen kvůli nadmořské výšce a věčnému ledu, ale i kvůli otázkám, na které nikdo dosud nenašel definitivní odpověď. Dlouhá desetiletí se spekulovalo, že mrtví patří k jediné skupině, snad poutníkům, které zabila lavina, nemoc nebo blesková bouře. Ale výsledky genetických analýz i antropologických měření odhalily mozaiku původů, dob a pravděpodobných důvodů, proč se tito lidé ocitli uprostřed ničeho – daleko od jakékoli známé osady, chrámu či historické trasy.
Lidské kostry u jezera Roopkund. Zdroj: Schwiki / CC BY-SA 4.0
Roopkund přestal být místem jediné tragédie a stal se archeologickou hádankou plnou nečekaných přepisů historie.
Zarážející není jen fakt, že se tam nacházely těla lidí z Řecka a jihovýchodní Asie – ale i to, že všichni nesli znaky dobré výživy a fyzické kondice. Nešlo o vyhladovělé poutníky nebo vojáky, nýbrž o zdravé jednotlivce v produktivním věku. Co vedlo skupinu Řeků do indického Himálaje v 19. století? A proč se jejich ostatky nacházejí vedle těl datovaných do doby, kdy v Evropě ještě neexistovala železnice? Možná šlo o výpravu, expedici, náboženský rituál – nebo o něco, co dodnes neumíme pojmenovat. Právě ticho kolem Roopkundu možná ukrývá víc než kostry: ukrývá příběh, který nikdo nedopsal.
„Těla se začala objevovat v polovině 20. století, když roztály ledy, ale první oficiální výzkumy přišly až desítky let poté. Místní legendy tvrdí, že mrtví jsou výsledkem dávného božího trestu – že poutníci urazili bohyni a ta je zabila kroupami velikosti kokosového ořechu. Tuto teorii dlouho podporoval fakt, že většina lebek vykazovala masivní trhliny, jako by byly rozdrceny shora. Jenže současné forenzní a genetické analýzy ukazují zcela jiný obraz. Někteří mrtví byli velmi vysocí, jiní nápadně nízcí. Někteří měli zcela odlišnou lebku – a když přišly výsledky DNA, výzkumníci byli v šoku. Nešlo o jedinou skupinu, ale o různé populace, oddělené časem i prostorem. Co dělali řečtí lidé v Himálaji ve 40. letech 19. století? Jak se tam dostali, a proč zemřeli právě zde? Jedna z hypotéz tvrdí, že šlo o účastníky koloniální expedice nebo dobrodružné cesty. Jiná teorie hovoří o náboženském experimentu. Žádná z nich ale zatím nedokáže vysvětlit, proč byli pochováni uprostřed ledového pekla. Některé z těl byly pohřbeny pečlivě, jiné rozházeny chaoticky. Nálezci často uvádějí, že těla nebyla rozložena náhodně – někdo je tam uložil s úmyslem. Ale proč? A co se tím mělo sdělit?“ uvádí k tématu článek na webu newyorker.com. (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena).
Není ticho jako ticho: když led a kostra skrývají víc než smrt
Zatímco vědecké analýzy přinášejí nové poznatky o původu a dataci jednotlivých těl z Roopkundského jezera, jeden zásadní aspekt zůstává mimo pozornost veřejnosti: jak se do takto extrémního prostředí dostaly celé skupiny lidí, aniž by po sobě zanechaly jakékoli písemné či ústní záznamy. V žádné známé kronice, mnišské legendě či vojenském hlášení se nevyskytuje jediná zmínka o cestě, která by odpovídala trasám vedoucím k jezeru. To naznačuje, že účastníci mohli být součástí výprav, které měly být záměrně utajeny – nebo jejichž účel byl natolik nestandardní, že by vyvolal posměch či odpor.
Zvláštní je také archeologické mlčení okolní oblasti. V místech, kde podle počtu ostatků musely stanovat větší skupiny lidí, se nenašly téměř žádné artefakty každodenního života – žádné keramické zbytky, osobní předměty, zbraně ani zvířecí kosti. To vede některé výzkumníky k teorii, že mrtví mohli být k jezeru dopravení už mrtví – jako součást specifického rituálu. Není vyloučeno, že šlo o místo obětin, hromadného uložení těl nebo duchovního aktu, který vyžadoval přenesení mrtvých do „čistého“ prostoru vysoko v horách. Zatímco západní věda hledá biologické a klimatické příčiny smrti, domorodé komunity žijící poblíž Trisulského pohoří stále věří, že Roopkund je místem duchů. Pro ně nejde o jezero s kostrami, ale o portál mezi světem živých a mrtvých, kde se zhmotňuje karma a porušení duchovního řádu. Místní průvodci odmítají přespat poblíž jezera i dnes, ačkoliv vědecký výzkum by si delší přítomnost v lokalitě vyžadoval. Tato kulturní bariéra brání hlubšímu terénnímu zkoumání – a zřejmě také chrání jisté tajemství, které věda zatím nedokáže pojmenovat.
Podmínky, za kterých k úmrtím došlo, byly tak extrémní, že běžná logika často selhává. Teploty padají hluboko pod bod mrazu i v létě, terén je nestabilní, a přístup bez horolezecké výbavy takřka nemožný. Přesto zde byli lidé, a ne jednou. To naznačuje, že existoval přesný důvod, proč podstoupit tak náročnou cestu. Nešlo o omyl ani náhodu. Způsob, jakým byly některé kostry uspořádány, poukazuje na znalost rituálních formací – paralelní k těm, které nacházíme v tibetských pohřebních praktikách nebo dávných hinduistických obřadech smrti.
A právě zde se vynořuje další hypotéza, která zůstává zatím v rovině spekulací – že Roopkund mohl být vyhrazený prostor pro vysoce specifickou kastu poutníků, asketů nebo duchovních vyvrženců. Tito jedinci mohli žít mimo struktury běžné společnosti a v okamžiku smrti být uloženi na místo, které symbolizovalo konečné očištění. Pokud tomu tak bylo, vysvětlovalo by to jednak geografickou izolaci lokality, jednak rozmanitost původu těl – duchovní poutníci z různých částí světa, kteří byli přitahováni k místu, jež bylo považováno za „konec cesty“. Místo, kde mlčení je hlasité.
Když věda nestačí: Roopkund jako mapa dávných poutí i nevyřčených úmyslů
Když se výzkumníci pustili do genetického rozboru ostatků z Roopkundského jezera, očekávali možná překvapení – ale ne kulturní otřes. Výsledky, které zpochybňují i samotné základy historické migrace, ukázaly, že do Himálaje přišli lidé, kteří podle dosavadních poznatků nikdy neměli důvod být na indickém subkontinentu. Jak se tedy vysvětluje přítomnost jedinců z oblasti Řecka či dokonce jihovýchodní Asie na místě, kam by jejich cesta trvala týdny, možná měsíce, a neexistují žádné důkazy, že by někdy byla podniknuta?
Tyto poznatky přivádějí odborníky k nečekanému závěru: Roopkund nemusí být jen místo smrti, ale možná cíl. Místo, kam se nechodilo náhodně. Někteří odborníci spekulují, že se mohlo jednat o významný, byť dnes zcela zapomenutý spirituální bod – něco jako „himalájská Mekka“ pro menšiny nebo mystická bratrstva, která nebyla nikdy součástí hlavního proudu víry. Tato teorie by vysvětlovala nejen rozmanitost původu mrtvých, ale i časový rozptyl, v němž jednotlivci přicházeli. Každý mohl přijít ve své době – ale se stejným cílem.
Zakázaná archeologie? Lebky s prodlouženou mozkovnou děsí vědce i rozvracejí historická dogmata
„Když vědci zavedli data do map genomu, objevily se výsledky, které nikdo nečekal. Zatímco většina ostatků vykazovala typické znaky pro jižní Asii, 14 jedinců mělo DNA odpovídající dnešnímu Řecku a Krétě. To vyvolalo otázku, jak je možné, že lidé z východního Středomoří byli nalezeni na odlehlém místě v Indii bez jakékoli historické zmínky o takové cestě. Radiokarbonové datování ukázalo, že tito jedinci zemřeli kolem roku 1800. Nejednalo se tedy o starověké poutníky, ale o novověké cestovatele. Všichni měli dobrou výživu, žádné známky zranění, a těla byla uložena s neobvyklou pečlivostí. Některé lebky byly umístěny v kruhové formaci, což může naznačovat rituální úmysl. Vědci zdůrazňují, že neexistuje žádný písemný záznam, který by takovou výpravu dokumentoval. Hypotézy o koloniální expedici nebo misionářské misi zatím nejsou podloženy. Nejvíce zarážející je, že z genetického hlediska byli řečtí jedinci blízce příbuzní – mohlo jít o příbuzenskou skupinu, možná celou rodinu. Proč by ale někdo vedl celou skupinu přes pohoří Trisul do mrazivého a nebezpečného prostředí, zůstává záhadou. Některé z těl byly uloženy podle buddhistických pohřebních tradic, jiné připomínaly hinduistické. To naznačuje, že skupina mohla být kulturně smíšená nebo procházela náboženskou transformací. Výzkum přinesl více otázek než odpovědí – a přesto odborníci doufají, že právě DNA poskytne v budoucnu klíč k pravdě.“ uvádí k tématu článek na portálu nationalgeographic.com. (Poznámka redakce: tato citace byla redakčně přeložena a upravena).
Zůstanou navždy beze jména: Roopkund jako zrcadlo lidské touhy po odpovědích
Roopkundské jezero neláká jen horolezce nebo badatele – je magnetem pro otázky, které se lidstvo bojí pokládat nahlas. Kdo rozhodl, že právě zde skončí lidské životy? Co vedlo desítky jedinců z různých století, kontinentů i kultur, aby skončili pod stejným ledem? A pokud jejich smrt nebyla náhoda, co to vypovídá o rituálech, víře a lidské potřebě být součástí něčeho většího – byť i za cenu vlastního konce?
Poloha jezera Roopkund v Uttarakhandu. Upřesnění: „Mapa umístění Indie. Ekvidistantní promítání. Natažený o 106,0 %. Geografické hranice mapy: N: 37.5° N S: 5.0° S W: 67.0° E E: 99.0° E Vyrobeno z přírodní země.“ Zdroj: naturalearthdata.com – Uwe Dedering / CC BY-SA 3.0
V době, kdy máme satelity, laboratorní sekvenátory a mapy DNA, zůstává Roopkund děsivě tichý. Každý pokus o vysvětlení zní buď příliš logicky, nebo příliš mýticky. Možná právě v tom spočívá jeho síla – připomíná nám, že existují místa, kde se realita ohýbá, a kde věda ještě zdaleka nemá poslední slovo. A že smrt, pokud k ní došlo s vírou či obětí, nemusí být vždy tragédií, ale přechodem, který měl hlubší smysl.
Z Roopkundu se nevrátil nikdo, kdo by mohl vyprávět, co se tam odehrálo. A tak zůstávají jen kosti, led a mlha. A ticho, které šeptá, že některá tajemství jsou vědomě ponechána bez odpovědi.
