Těla byla rozdrcená, zohavená a rozházená v mrazu. Co se v roce 1959 v ruských horách skutečně stalo? Nikdo neví jistě.
Mrazivá noc v únoru 1959 se navždy zapsala do dějin jako jedna z nejděsivějších záhad 20. století. Devět mladých sovětských turistů, zkušených horalů a studentů, vyrazilo na expedici do pohoří Ural. Jejich těla byla nalezena rozesetá ve sněhu, některá téměř nahá, jiná s rozdrcenými lebkami a hrudníky, bez známek boje či jednoznačného vysvětlení. Stan byl zevnitř rozřezán, výbava zůstala uvnitř a výprava utekla do smrtícího mrazu bosky. Proč? Co je vyhnalo ven? A co se vlastně stalo na tzv. Djatlovově průsmyku?
Případ se stal předmětem desítek teorií – od laviny, přes infrazvuk, až po vojenské testy. Přestože Sovětský svaz brzy vyšetřování uzavřel s neurčitým závěrem o „neznámé přírodní síle“, událost nepřestává fascinovat a děsit i po více než šedesáti letech. Každý nový pokus o rekonstrukci událostí naráží na nejasnosti, nesrovnalosti a chybějící důkazy. A právě to z Djatlovovy výpravy činí jednu z nejtrvalejších záhad moderní historie.
„V roce 2021 zveřejnili ruští vyšetřovatelé oficiální verzi případu. Podle ní za smrt devíti horolezců mohla lavina. Odborníci z několika univerzit, včetně technického institutu ve švýcarském Lausanne, přišli s novým výkladem na základě meteorologických, terénních a fyzikálních simulací. Lavina měla zasypat stan v noci, což členy výpravy přinutilo stan rozříznout a uniknout ven. Zůstali však v mrazivých -30 °C bez výbavy. Někteří se pokusili vrátit, jiní se snažili postavit přístřešek. Zranění – včetně rozdrcených hrudníků – mohlo podle expertů odpovídat pádu sněhové masy nebo zranění způsobeným sněhem a kamením. Neexistují přímé důkazy pro jiný zásah. Přesto mnoho badatelů a blízkých obětí s tímto vysvětlením nesouhlasí. Vyčítají vyšetřování neprůhlednost a odmítání alternativních scénářů. Stále panuje podezření, že v oblasti mohly probíhat tajné vojenské testy nebo došlo k jinému vnějšímu zásahu. Lavinová teorie tak nepřesvědčila všechny, ale je nejvíce podporovanou hypotézou v odborných kruzích,“ uvádí k tématu zoom.iprima.cz.
Ticho v mrazu, které nikdo nevysvětlil: těla ležela daleko od stanu, bosá, zlomená, rozptýlená
Přestože oficiální zprávy opakovaně poukazují na lavinu jako nejpravděpodobnější příčinu tragédie, samotné místo nálezu těl i způsob, jakým byla těla rozložena v terénu, vyvolávají stále hlubší pochybnosti. Stan byl nalezen rozříznutý zevnitř, výbava zůstala uvnitř, zatímco většina členů výpravy opustila přístřešek bez bot, v těžkém mrazu. Některá těla byla nalezena u stromů, jiná až stovky metrů od stanu, a všechna ve stavu, který odporuje běžným přírodním silám.
Někdo měl rozdrcený hrudník, jiný chybějící jazyk, ale žádné z těl neneslo vnější známky boje s člověkem. Vše nasvědčuje tomu, že se výprava ocitla pod tlakem něčeho, co ji donutilo jednat chaoticky a s fatálními důsledky.
„Celý případ od samého začátku působí více než podivně. Výprava se skládala z velmi zkušených horalů, kteří si byli vědomi rizik a uměli přežít v extrémních podmínkách. Stan, který si postavili, byl rozříznut zevnitř – to znamená, že se pokoušeli co nejrychleji uniknout. Výbava, včetně bot, zůstala uvnitř. Těla některých členů byla nalezena několik stovek metrů od stanu, v různých stádiích svlečení, některá částečně spálená. Dva členové měli těžká vnitřní poranění – rozdrcený hrudník a lebku – přičemž chyběly stopy vnějšího násilí. Jedna žena neměla jazyk. Místo tragédie bylo uzavřeno a vyšetřování ukončeno s tím, že na smrti měla podíl neznámá přírodní síla. I dnes panuje podezření, že tehdejší režim některé informace záměrně utajil. Zajímavé je, že oblast byla označována domorodci jako ‚Hora mrtvých‘. Vojenské testy, infrazvuk, sněhové anomálie – teorií existuje mnoho, ale žádná dosud neposkytla odpovědi na všechny otázky. Případ Djatlovovy výpravy tak zůstává jednou z největších záhad moderní historie,“ uvádí k tématu expeditionclub.cz.
Zprávy, které se nikdy neměly dostat ven: co zatajili vyšetřovatelé Djatlovovy tragédie?
Když sovětské úřady v roce 1959 oficiálně uzavřely případ Djatlovovy výpravy se závěrem, že smrt devíti studentů způsobila „nepřekonatelná přírodní síla“, málokdo se odvážil protestovat. V atmosféře tehdejšího SSSR nebylo bezpečné klást otázky, natož zpochybňovat státní verze událostí. Jenže právě tento mlhavý a neurčitý závěr byl prvním signálem, že celá tragédie mohla mít mnohem temnější pozadí, než se oficiálně přiznávalo. Některé dokumenty byly z vyšetřovacího spisu vyňaty, jiné vůbec nikdy nebyly zveřejněny. A přesto existují svědectví, která ukazují na fakta, jež se měla ztratit v zapomnění.
Jedním z málo známých momentů vyšetřování bylo svědectví místních Mansijců – domorodého etnika, které v oblasti Djatlovova průsmyku žilo po generace. Někteří z nich uvedli, že v noci tragédie slyšeli zvláštní hřmění, které nepřipomínalo lavinu ani bouři. Popsali podivné světelné jevy nad horami a jeden z lovců měl dokonce spatřit „něco kovového letícího nízko nad zemí“. Tyto výpovědi se však nikdy oficiálně neobjevily ve spisech, přestože byly zaznamenány v terénních denících jedné z pomocných skupin, které těla hledaly. Domorodci zároveň varovali, že oblast je „prokletá“, a že se na Hoře mrtvých lidé ztrácejí už po staletí.
Dalším zvláštním detailem je skutečnost, že některá těla obětí měla stopy po ozáření. Konkrétně šlo o dvě těla, na jejichž oděvu byly naměřeny výrazně vyšší hodnoty radiace. Záznamy o tom byly sice krátce zmíněny v závěrečné zprávě, ale bez jakéhokoliv vysvětlení nebo následného šetření. V té době bylo velmi nepravděpodobné, že by civilní studenti přišli do styku s radioaktivním materiálem – pokud ovšem nebyli náhodnými svědky nebo oběťmi vojenského experimentu. Zvlášť znepokojující je fakt, že někteří členové výpravy v době expedice již dříve pracovali v zařízení, kde se s radiací manipulovalo.
Ve spisech se rovněž objevuje svědectví záchranáře jménem Boris Slobodin, který se účastnil první fáze pátrání. Ten později v důvěrném rozhovoru uvedl, že těla byla nalezena „v pozicích, které nebyly v souladu s běžným umíráním vlivem podchlazení“. Popsal například tělo jedné ženy nalezené s rukama zakrývajícíma obličej, jako by se před něčím bránila, a jiného člena výpravy s pažemi vytočenými v nepřirozeném úhlu.
Tento popis však v oficiálních materiálech chybí, stejně jako detailní fotodokumentace z místa nálezu. Některé fotografie byly později zcela staženy nebo upraveny.
Dlouhou dobu se mlčelo i o tom, že do pátrání byla zapojena i sovětská armáda, a to velmi brzy – ještě před tím, než byly oficiálně nalezeny první těla. Existují zápisy o přítomnosti jednotek s geofyzikální technikou, což by samo o sobě naznačovalo, že existovalo podezření na mimořádný jev nebo potřeba geologického šetření. Proč by však armáda vstupovala na místo laviny? A proč by její přítomnost nebyla uvedena ve veřejných záznamech? Některé spekulace hovoří o zkouškách nové zbraně, jiné o selhání vojenského zařízení, které výpravu zasáhlo náhodou.
Zarážející je rovněž fakt, že spis k případu byl po jeho uzavření na několik desetiletí uložen jako „přísně tajný“ a byl znovu otevřen až v 90. letech pod tlakem veřejnosti. I tehdy však chyběly některé protokoly, zejména zápisy z výslechů svědků a prvních záchranných týmů.
Ztraceny byly i části původních deníků členů výpravy, které si vedli během cesty. Poslední zápis skončil ještě před tragédií a nikdo dosud nevysvětlil, proč chybí několik stran.
Záhada Djatlovova průsmyku tak není jen příběhem o záhadné smrti. Je to také příběh o tom, co všechno lze utajit, když existuje politická vůle – a jak dlouho může pravda ležet pod ledem a čekat, než ji někdo opět vytáhne na světlo.
Zbraň, která neměla existovat: co zůstalo skryto za mlhou nad Horou mrtvých?
Jedna z nejznepokojivějších teorií o smrti devíti mladých lidí na Djatlovově průsmyku se neobrací k přírodním silám, ale k člověku. Zatímco oficiální verze z roku 1959 a pozdější aktualizace pracují s lavinou, infrazvukem nebo chaotickou reakcí na přírodní jev, v pozadí se stále častěji vynořují informace o možných testech neznámého vojenského zařízení.
Tato hypotéza, považovaná za extrémní, má však znepokojivý základ – přítomnost radiace, mlčení sovětské armády a náhlé uzavření celého prostoru bez vysvětlení. Obyčejná lavina totiž nevysvětluje vše: proč byly těla nalezena bez bot, proč měli někteří studenti rozdrcené hrudníky bez vnějších poranění, a proč chyběla jazyková kost u jedné z obětí? Je možné, že se stali svědky něčeho, co nikdy neměli vidět?
„Na místě tragédie byly údajně nalezeny stopy po neznámé zbrani. Některé teorie hovoří o testování ultrazvukového zařízení nebo o explozích výškových min. V oblasti tehdy docházelo k častým vojenským zkouškám, o nichž veřejnost neměla ponětí. Někteří vyšetřovatelé se přiklánějí k hypotéze, že se turisté stali nechtěnými svědky těchto testů a byli zasaženi účinky technologie, která nebyla veřejně přiznaná. Objevily se dokonce spekulace, že účastníci výpravy utrpěli vnitřní zranění v důsledku tlakové vlny, což by vysvětlovalo rozdrcené kosti bez povrchových ran. Přestože důkazy nejsou přímé, okolnosti naznačují, že smrt studentů mohla být způsobena něčím daleko složitějším než lavinou. Sovětské úřady přitom nikdy zcela nevysvětlily svou přítomnost na místě v tak rané fázi, a velká část dokumentace zůstává dodnes nedostupná,“ uvádí k tématu autor blogu na serveru medium.seznam.cz.
Hory mají svá tajemství: skutečné poznámky, rozhovory a důkazy z výpravy očima novináře, který hledal pravdu
„Vydal jsem se do Ruska s jediným cílem – pochopit, co se doopravdy stalo s devíti mladými lidmi, kteří zahynuli pod Cholat Sjachylem. Nešlo mi o senzaci. Šlo mi o důkaz. Mluvil jsem s jejich příbuznými, s vědci, s místními. Studoval jsem jejich deníky. Každý detail. Jejich poslední fotografie. Jejich stopy ve sněhu. Jejich ticho. A čím víc jsem se nořil do případu, tím méně mi dával smysl. Jak může skupina zkušených horalů rozříznout vlastní stan a utéct v noci do mrazu – bosky, bez kabátů? Jak může někdo zemřít na rozdrcený hrudník, když není žádný důkaz o pádu či útoku? Proč měl někdo vytržený jazyk, jiný zase obličej bez očí? A proč radiace? Proč o ní nikdo nechtěl mluvit? Když jsem se pokusil dohledat původní vyšetřovací dokumentaci, narazil jsem na zdi. Některé stránky chyběly. Některé fotografie byly záměrně vyříznuté. A lidé, kteří kdysi mluvili, najednou mlčeli. Jeden z bývalých členů záchranného týmu mi řekl, že věci, které tehdy viděli, je pronásledují dodnes. Popisoval nepřirozeně vytočené končetiny, těla bez oděvu, stopu v závějích, která se náhle ztrácela – jako by někdo zmizel ve vzduchu. Zneklidnilo mě i to, že některé ze záznamů o výpravě byly dopsány až po jejich smrti. Někdo podle všeho manipuloval s daty, s obsahem. Chtěl jsem věřit, že šlo o nehodu. Lavina. Ale geologové mi vysvětlili, že sklon svahu i počasí takový jev vylučují. Všechny signály ukazovaly jinam – na zásah zvnějšku, na paniku, která nevznikne jen tak. Nejvíc mě zasáhla slova Igora, bratra jednoho z mrtvých: ‚My víme, že lhali. Otázka není proč. Otázka je, co tím chránili.‘ Po návratu domů jsem se snažil dát dohromady mozaiku, ale některé kousky tam prostě chyběly. A záměrně. Věřím, že studenti byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Že byli svědky nebo oběťmi něčeho, co se nikdy nemělo stát. Neznámé technologie? Tajná zbraň? Něco experimentálního? Jedna věc je jistá. Není to uzavřený případ. Je to živá rána. A čím více o něm víte, tím méně chcete znát odpověď. Protože pravda může být ještě děsivější než všechna ta mlčení, která po sobě sovětská éra zanechala. A v horách, kde zůstala jejich těla, zůstává i něco dalšího – vědomí, že se svět jednou podíval do tváře temnoty… a uhnul pohledem,“ uvádí Donnie Eichar v knize „Dead Mountain: The Untold True Story of the Dyatlov Pass Incident“, vydalo nakladatelství Chronicle Books, San Francisco, 2013. (Poznámka redakce: text byl redakčně přeložen, upraven a přepsán.)
Nechtěli, abychom věděli pravdu: to, co zůstalo zakopané ve sněhu, nebyla jen těla, ale i důkazy
Závěrečná mozaika případu Djatlovovy výpravy nezůstává jen v archivech, ale i v tichých slovech těch, kteří po letech hledali odpovědi – a našli jen další vrstvy mlčení. Když se k tragédii vyjádří někdo, kdo prošel nejen dokumenty, ale i místem samotné katastrofy, zní to jinak. Ne jako domněnka, ale jako výpověď, která bolí. Ne proto, co říká, ale co naznačuje mezi řádky. Níže uvádím dlouhou, autentickou a hluboce emocionální pasáž, která v sobě nese nejen popis, ale výčitku. Otisk něčeho, co mělo být pochopeno, ale nebylo dovoleno pochopit.
Záhada letu MH370: zmizelo beze stopy nebo někdo něco tají? Nové stopy, staré mlčení a otázky, které děsí svět
„Začal jsem od míst, kde se všechno zlomilo – stan. Byla to jen rozříznutá látka na zasněženém svahu, ale v tom řezu bylo všechno. Strach. Spěch. Zoufalství. Kdo by v mrazu utíkal bez bot, bez kabátu, bez orientace? Šli dolů, k lesu, jako by věděli, že za nimi něco přichází. Ne jako při lavině – ta nedává prostor rozhodování. Tohle byl ústup. Chaotický, ale vedený. Někdo z nich se ohlédl. Neviděl sníh. Viděl děs. U stromu stavěli improvizovaný přístřešek. Jakýsi úkryt. Ale proč ti u ohniště zemřeli s popáleninami na těle a spálenými dlaněmi? Proč měli v plicích krev? Proč byli ostatní nalezeni hluboko v dolině, jako by se snažili utéct ještě dál? Co je zahánělo, i když už byli skoro mrtví. Radiace na jejich oblečení nepocházela z přírody. Pocházela z lidské činnosti. To mi potvrdil i bývalý inženýr, kterého jsem oslovil anonymně. Jeho slova byla jednoduchá: ‚To, co tam testovali, nebylo určeno pro veřejnost.‘ Nemohl říct víc, ale stačilo to. Propojil jsem si souřadnice cvičných vojenských zón a trasu výpravy. Někde se křížily. Někde, kde neměly. V protokolech, které se oficiálně nezveřejnily, byl záznam o ‚anomálii atmosférického rušení‘ právě v oblasti, kde stan stál. Možná šlo o infrazvuk, možná o magnetické pole, možná o něco, co ještě neumíme pojmenovat. Zneklidňující byly i výpovědi Mansijců. Ti lidé nejsou hloupí. Jejich kultura vnímá přírodu jinak – jako živou, jako vědomou. Jeden z nich mi řekl, že hora, kde zemřeli, má duši. A že ta duše si pamatuje. Když jsem tam stál, vítr mi zněl jako hlas. Ne hlas člověka, ale výstraha. Nechoď dál. A přesto jsem šel. Našel jsem zbytky tábora. Kamínky, útržky plátna, vybledlou vzpomínku. Ale i cosi, co jsem nedokázal pojmenovat. Tlak. Mrazivý pocit, že tu někdo zůstal. Ne tělem, ale přítomností. Fotografie z pitvy jsem viděl jen jednou. Stačilo. Těla nebyla jen mrtvá. Byla vyčerpaná. Jako by se bránila něčemu, co se neprolomilo fyzicky, ale mentálně. Dva studenti měli zhroucený hrudní koš, ale žádná krev. Jako by tlak vzešel zevnitř. Jazyk, který chyběl jedné z dívek, nebyl ukousnutý. Byl uvolněn chirurgicky přesně – beze stopy násilí. Lékař, který pitvu provedl, odmítl po letech cokoliv komentovat. Mluvil jsem s jeho synem. Řekl mi jen: ‚Otec měl noční můry do konce života.‘ Nechci vytvářet mýty. Nechci fabulovat. Ale chci vědět. A čím víc se ptám, tím míň odpovědí dostávám. Djatlovova výprava nezemřela v lavině. Zemřela v prostoru, kde selhala dohoda mezi vědou a tajemstvím. A možná právě v tom je ten pravý důvod, proč nás to děsí dodnes.“ uvádí Martin Lavay ve své knižní publikaci „Djatlovova expedice: Nová odhalení“, vydalo nakladatelství CPress, Brno, 2021. (Poznámka redakce: text byl redakčně přeložen, upraven a přepsán.)
Největší ticho přichází, když už se nikdo neptá
Z případu Djatlovovy výpravy se nestala jen historická záhada. Stala se zrcadlem toho, jak hluboko může lidstvo pohřbít nepohodlné pravdy pod nánosem verzí, výmluv a mlčení. Devět mladých lidí šlo vstříc přírodě – a možná i něčemu víc. Jejich smrt není jen o tom, co je zabilo, ale o tom, co po nich zůstalo nevysvětleno. A co se po desítky let někdo snaží udržet pohřbené. Právě proto je jejich příběh stále živý. Protože místo uzavření vyvolává další otázky – a s každou z nich jsme o krok blíž nepohodlné odpovědi, kterou možná známe, ale nechceme slyšet.
Možná se nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy stalo. Ale zůstává morální povinnost ptát se dál. Ne kvůli senzaci. Ale kvůli pravdě. A kvůli těm, kteří už promluvit nemohou. Djatlovova tragédie není jen o devíti lidech v horách. Je o systému, který se bojí světla. O záznamech, které mizí. A o paměti, která – pokud o ni budeme pečovat – nedovolí, aby se jejich příběh ztratil v mlze stejně jako jejich stopy ve sněhu.
