Christopher McCandless utekl z civilizace, aby našel svobodu a sám sebe. Zaplatil za to životem uprostřed nehostinné aljašské divočiny.
Chris McCandless, známý také jako Alexander Supertramp, opustil pohodlí civilizace a vydal se na nebezpečnou pouť napříč Amerikou. Jeho odvážná touha po svobodě, čistotě přírody a opravdovém dobrodružství skončila tragicky – smrtí v opuštěném autobuse uprostřed aljašské divočiny. Chrisův příběh zůstává dodnes fascinující a zároveň mrazivou připomínkou toho, co může stát za naší nezkrotnou touhou po absolutní svobodě.
„Chris McCandless byl ambiciózním mladým mužem, který trval na tom, že bude schopen jít sám na trek do aljašské divočiny. Jenže o 132 dní později se ukázalo, že se ve svých předpokladech mýlil. Byl nalezen mrtvý a okolnosti jeho smrti nebyly doposud uspokojivě osvětleny. V roce 1992, konkrétně šestého září, procházeli lovci losů na okraji Denali National Park okolo starého rezavého autobusu. Mezi místními byl tento autobus dobře známý. Stál zde už celá léta a běžně sloužil nejen jako orientační bod, ale také jako místo, kde se lovci i turisté čas od času zastavovali a třeba se i fotili. Co však bylo tentokrát odlišné, byl nález malé zmačkané zprávy, který byla zasunuta za dveřmi od autobusu. Jednalo se o ručně psanou zprávu na kousku papíru, který byl zjevně vytržen z nějaké knihy. Ve zprávě stálo: “Možní návštěvníci, prosím o vaši pozornost a pomoc. Jsem zraněný, téměř umírám a příliš slabý, abych se odsud dostal sám. Jsem ve velmi vážné situaci, nejde o žádný hloupý vtip. Ve jménu Boha, přijďte mě zachránit! Jsem zde v okolí a snažím se sbírat lesní plody a vrátím se dnes večer. Neodcházejte!” Zpráva byla podepsána jménem Chris McCandless a datována na srpen. Uvnitř autobusu pak na lovce čekal hrůzný nález těla. Jednalo se o Chrise McCandlesse, který zde podle pitvy ležel mrtvý již více než 19 dní.“, uvádí k tématu magazín Zajímavá Evropa a svět.
„Tato událost vyvolala velké pátrání po tom, co se vlastně stalo, jak Chris zemřel a co ho vlastně přimělo vydat se sám do divoké aljašské přírody. Dokonce byla o jeho příběhu sepsána i kniha z pera Jona Krakauera Into the Wild. Chris si po celou dobu svého putování vedl deník, který se našel u jeho mrtvého těla. Doufalo se, že právě jeho záznamy prozradí trochu více o okolnostech jeho smrti i o jeho psychickém a fyzickém stavu během celého putování. Jenže poznámky byly neúplné a často i zmatečné. Čím více Chris slábl, tím méně bylo jeho písmo čitelné a informace často nedávaly vůbec žádný smysl. Bylo zjištěno, kudy vedla jeho cesta, co dělal a jak se živil, ale některé pasáže z jeho cesty divočinou jsou stále obestřeny tajemstvím. Faktem je, že v dubnu 1992 vyrazil McCandless z Carthage v Jižní Dakotě do Fairbanks na Aljašce. Vezl ho místní řidič, elektrikář Jim Gallien, a vysadil jej na začátku Stampede Trail, turistické cesty vedoucí do aljašské divočiny. To bylo 28. dubna 1992. Gallien si vzpomíná, že už tehdy pochyboval o Chrisových schopnostech přežít v divočině, protože dobře znal místní prostředí a tuhost zimy i nepřívětivost zdrojů a možností obživy a odpočinku. Chris, který se ale Jimovi představil jako Alex, s sebou měl jen velmi základní vybavení, ale trval na tom, že to v pohodě zvládne. Chris měl dle Jima jen malý batoh, nějaké zásoby jídla a pohorky. Těžko říct, co konkrétně se stalo, že to přimělo Chrise zastavit už jen kousek od začátku jeho cesty, u starého rezavého autobusu. Možná si uvědomil, že nemá dost zásob jídla nebo se něco přihodilo. To už nikdo nezjistí.“, upřesňuje dále, v krátké citaci web Zajímavá Evropa a svět.
Tragická cesta za svobodou a mrazivé ticho smrti
Chris McCandless se stal legendou, ale jeho život byl spíše tichým výkřikem mladého člověka, který toužil po svobodě a smyslu. Narodil se v roce 1968 do dobře situované rodiny, ale od útlého věku mu civilizace a její pravidla připadala příliš svazující. Byl vášnivým čtenářem Tolstého, Jacka Londona a Thoreaua, kteří ho svými příběhy o samotě a přírodě uhranuli. Už na univerzitě se rozhodl, že svět plný peněz, přetvářky a kariérního závodu není pro něj. Po promoci v roce 1990 odmítl dar v podobě peněz od svých rodičů a celou částku, přes 24 tisíc dolarů, věnoval charitě. Poté zmizel z jejich života a začal svůj velký útěk – od civilizace, rodiny i všeho, co ho vázalo. Zcela bez kontaktu s rodinou, bez telefonu a bez mapy se vydal do světa, kde chtěl žít sám podle svých zásad. Chris cestoval autostopem napříč Spojenými státy, chvíli pracoval jako dělník, někdy jen přežíval na kraji společnosti. Jeho rozhodnutí opustit všechno a splynout s přírodou nebylo rozmar – bylo to hluboce zakořeněné přesvědčení, že jedině tak může být šťastný.
Na jaře 1992 se Chris vydal na Aljašku, aby zde žil „v harmonii s přírodou“. Vybaven pouze minimem věcí, s pár knihami a zásobami rýže se chtěl stát součástí krajiny, kterou obdivoval. O tom, jak byl odhodlaný a přesvědčený o své vnitřní síle, svědčí jeho deníkové zápisky. Chris věřil, že přežití v divočině závisí jen na jeho odvaze a schopnosti adaptovat se.
Místo, kde nakonec zakotvil, byl starý opuštěný autobus, který si proměnil v provizorní domov. Tento autobus, známý jako „Magic Bus“, se stal symbolem jeho svobody i smrtelné pasti. První týdny v aljašské divočině si užíval – sbíral lesní plody, lovil drobná zvířata a považoval své rozhodnutí za správné. Jenže idyla neměla dlouhého trvání. Jak se měnilo počasí a zásoby mizely, Chris začal slábnout a jeho zápisky byly stále zoufalejší. Odmítl však odejít – byl přesvědčený, že to zvládne, že to není chyba, ale výzva.
Nakonec se mu jeho sen o životě ve volné přírodě stal osudným. Izolovaný a bez možnosti získat pomoc se ocitl v pasti, ze které nebylo úniku. Sněhové vody zaplavily cesty zpět a Chris se ocitl uvězněný v pustině, bez jídla a síly.
Poslední zápisky v jeho deníku mluví o strachu, bolesti a vědomí, že už není cesty ven. Chrisova smrt je symbolická – nejen jako konec jednoho života, ale i jako varování, že svoboda není zadarmo. Připomíná nám, že touha po absolutní svobodě může být slepá a nebezpečná. Chris McCandless tak navždy zůstane tragickým hrdinou příběhu, který ukazuje, jak křehká je hranice mezi snem a přežitím. I dnes jeho příběh inspiruje a zároveň varuje – divočina není romantický ráj, ale místo, které respektuje jen ty, kdo se mu podřídí a pochopí jeho zákony.
Autobus v oblacích a Chrisova touha po svobodě: zrození legendy
„Osmnáctého června 2020 byl na aljašském nebi k vidění neobvyklý úkaz: Helikoptéra tamní národní gardy v podvěsu se starým oprýskaným autobusem se vznesla z lesní mýtiny a zamířila ke zhruba třicet kilometrů vzdálenému městečku Healy. Pro nezasvěceného pozorovatele šlo o zajímavou vzdušnou show, pro mnoho dobrodruhů po celém světě však o konec jedné legendy. Zmíněnému autobusu místní neřeknou jinak než ‚Magic Bus‘, tedy ‚kouzelný‘. Jeho oficiální název však zní Fairbanks City Transit System Bus 142 a v aljašské divočině u stezky Stampede stál od začátku 60. let, kdy jej společně s několika dalšími podobnými používala firma Yutan Construction coby provizorní ubytování svých dělníků. Ti měli za úkol vyspravit cesty v okolí, aby po nich mohly projíždět náklaďáky s železnou rudou vytěženou v nedalekých dolech. Již po dvou letech se ovšem celý projekt zastavil, a zatímco ostatní autobusy společnost odtáhla, vůz s číslem 142 zůstal kvůli zlomené zadní nápravě na místě. Stroj bez motoru, zato s palandami a kamny, měl nově sloužit jako příležitostný úkryt, především pro lovce. Tehdy jistě nikdo netušil, že se z něj o pár desítek let později kvůli smrti jednoho mladého muže stane téměř poutní místo. Onen mladík se jmenoval Christopher McCandless. Pocházel z dobře zajištěné kalifornské rodiny, v níž však nevládly příliš idylické vztahy – do sporů se dostával zejména se svým otcem Waltem, a když tedy v červnu 1990 odpromoval, rozhodl se k nečekanému kroku: Zbylé peníze ze studijního fondu věnoval na charitu, a aniž by informoval příbuzné či přátele, sbalil si věci, nasedl do svého starého auta značky Datsun a zamířil bez jasného cíle na cesty. Podle spisovatele a horolezce Jona Krakauera, který později McCandlessův příběh vydal knižně pod názvem Into the Wild (česky vyšlo jako Útěk do divočiny), se mladík hodlal zbavit abstraktního a bezpečného života v pohodlí konzumní společnosti, na hony vzdáleného reálnému světu. Nedaleko přehrady Mead v arizonské poušti čekal McCandlesse první problém, když mu jeho Datsun vypověděl službu. Novopečeného dobrodruha to však naopak vybudilo, takže se rozhodl zakopat většinu svých věcí a demonstrativně spálit poslední hotovost, kterou měl u sebe. Následující dva měsíce chodil po americkém západě, okouzlen tamní krajinou. Občas se dostal do menšího křížku se zákonem, naskakoval do vlaků, stopoval, potloukal se s jinými tuláky a vyrážel na túry po stezkách Sierry Nevady. V září 1990 se v Montaně setkal s jistým Waynem Westerbergem, ale představil se mu jako Alex. Padli si do noty, a ještě než se rozešli, Westerberg coby majitel sila a několika kombajnů mladému tulákovi nabídl, že bude-li potřebovat práci, může přijet do městečka Carthage v Jižní Dakotě,“ píše k tématu magazín časopisu 100+1 zahraniční zajímavost, který se tématu též v minulosti věnoval.
Neznámé střípky cesty: co se skrývá za příběhem Chrise McCandlesse
Christopher McCandless je pro mnohé symbolem nespoutané svobody, ale za jeho cestou se ukrývá daleko víc než jen romantičnost touhy po samotě. Jeho rodinné zázemí bylo složitější, než se často říká – jeho otec Walt měl dvě rodiny a vedl dvojí život, což Christophera hluboce poznamenalo a přimělo ho k zásadnímu odklonu od všeho, co bylo spojeno s domovem. To nebyl jen protest proti měšťáckému životu, ale i útěk od pocitu zrady a nepochopení, které ho svazovaly. Když Chris studoval na Emory University, byl ve skutečnosti brilantní student a uznávaný řečník, což ostře kontrastuje s jeho pozdějším odmítnutím všech „úspěchů“ civilizace.
Už tehdy v jeho životě probublávala radikální filozofie – fascinace myšlenkami o soběstačnosti a naprosté svobodě, které mu učarovaly nejen v knihách, ale i v dlouhých debatách se spolužáky, o nichž nikdy nepsal do deníku.
McCandlessův přístup k penězům a majetku byl radikální a až provokativní – to, co ostatní považovali za pohodlí a jistotu, vnímal jako přítěž a past. Lidé často netuší, že poté, co daroval všechny své úspory na charitu, se zcela vědomě rozhodl stát „nikým“ – chtěl být pro svět neviditelný. Tato myšlenka nebyla jen pózou. Chris systematicky ničil všechny vazby, které ho spojovaly s minulostí – spálil své doklady, vymazal jméno ze všech oficiálních seznamů a přijal nové jméno „Alexander Supertramp“, které ho mělo chránit před návratem zpět.
Paradoxně však i při tom všem toužil po uznání – v dopisech lidem, které potkával cestou, se netajil pýchou na svou „čistotu“ a vyprávěl o tom, jak se stává skutečně svobodným. Ten rozpor mezi absolutní samotou a potřebou být viděn je jedním z nejtemnějších aspektů jeho osobnosti, který bývá opomíjen.
Během svého putování se McCandless setkal s mnoha lidmi, kteří se stali jeho krátkodobými přáteli, a přitom ho všichni varovali, aby se Aljašky vzdal. Co se ale málo ví, je fakt, že i s těmito lidmi Chris často manipuloval – byl neuvěřitelně charismatický a dokázal přesvědčit každého, že to, co dělá, má smysl. Právě tohle charisma ho paradoxně dostalo dál, než by mu kdy dovolily pouhé fyzické schopnosti. Některé zdroje uvádějí, že Wayne Westerberg, majitel sila v Carthage, ve skutečnosti v Chrisovi viděl potenciálního následovníka – člověka, který by mohl zůstat a převzít jeho práci, ale i on byl nakonec „odmítnut“, když se Chris rozhodl pokračovat dál. O těchto „přátelích na cestě“ se často mluví jako o bezvýznamných epizodách, ale pro McCandlesse to byla klíčová součást jeho příběhu: stále hledal, kam patří, a zároveň se nechtěl nikdy opravdu usadit.
V příběhu Chrise McCandlesse je také málo známý prvek jeho posedlosti rituály. Když dorazil do nového místa, měl zvyk zapálit malý oheň a symbolicky „odříznout“ vše, co nechával za sebou. Tento zvyk byl pro něj osobním obřadem očištění a vymezení hranice – tady končí starý svět a začíná nový. Tento detail nepochází z jeho deníků, ale z vyprávění lidí, kteří s ním sdíleli krátké úseky cesty. Právě tato „očistná magie“ mu umožňovala neustále začínat znovu, jako by minulost nikdy neexistovala. Byl posedlý myšlenkou, že člověk může být každý den nový, a zároveň tím zakrýval svou hlubokou nejistotu – s každým odchodem se vzdával všeho, ale s každým odchodem také něco ztrácel.
Zásadní a opomíjenou skutečností je, že Aljaška nebyla Chrisovým jediným cílem – byla to jen poslední etapa jeho nekonečného putování. Existují důkazy, že po „pobytu“ v aljašské divočině chtěl vyrazit dál – plánoval dostat se do Jižní Ameriky a prozkoumat deštné pralesy. Tento sen se ale zhroutil ve chvíli, kdy ho dohnala realita divočiny. Co ho skutečně zabilo, nebyl jen hlad nebo jedovatá rostlina – byla to i neschopnost přijmout, že příroda není romantická kulisa, ale neúprosný organismus, který neodpouští naivitu. Chrisovo tělo bylo nalezeno bez mapy a kompasu, a to nebyla náhoda – byl to jeho vědomý odpor vůči „bezpečí“. A přesto v jeho posledních zápiscích byla známka naděje, že se ještě vrátí, že jeho příběh neskončí v opuštěném autobuse. Co zůstalo, je otisk jeho snu – a tiché varování, že cesta bez záchytných bodů může vést jen k jednomu cíli: k neznámu, které už není možné nikdy vyprávět.
Nejnovější objevy: jak skutečně zemřel Chris McCandless?
„Ronald Hamilton poznamenal, že McCandless přesně odpovídal profilu těch, kteří jsou nejvíce náchylní k otravě ODAP. Byl to mladý, hubený muž ve věku kolem dvaceti let, který zažíval extrémně skromnou stravu, lovil a žil na fyzických hranách. Začal jíst obrovské množství semen obsahujících toxickou aminokyselinu, což ho postupně oslabilo. Toxin se zaměřuje na osoby vykazující a zažívající právě tyto charakteristiky a stavy. Dalo by se říci, že Christopher McCandless skutečně zemřel hlady, ale jen proto, že byl otráven. Jed ho učinil příliš slabým, než aby mohl odejít nebo si obstarat potravu. Na konci byl extrémně slabý a měl velké potíže jen vstát. Nebyl doopravdy vyhladovělý v tom nejtechničtějším smyslu. Pomalu ochrnul. A nebyla to arogance, co ho zabilo – byla to nevědomost. Tato nevědomost však musí být odpuštěna, protože fakta zůstala dlouho nerozpoznána. Hamiltonův objev o smrtelných účincích jedovatých semen však pravděpodobně nezmění pohled mnoha Aljašanů. Pro ně McCandless zůstává bláznem, který riskoval život kvůli vlastnímu snu. Ale Hamilton varuje, že stejný osud by mohl potkat i jiné sběrače v divočině. Kdyby McCandless věděl o neurotoxinu v semenech Hedysarum alpinum, mohl odejít z volné přírody ještě naživu. Místo toho zůstal uvězněný, oslabený a nakonec zemřel. Hamilton přitom věří, že McCandless nebyl tak bezradný, jak ho líčí jeho kritici. Jeho příběh je varováním o tom, co se stane, když příroda není plně pochopena. Pokud by tehdy odešel, dnes by mu bylo pětačtyřicet let. A tak jeho odkaz zůstává, nejen jako legenda, ale i jako memento lidské omylnosti. Hamiltonova práce naznačuje, že McCandlessova smrt nebyla jen nevyhnutelným důsledkem hladu. Byl to příběh, který ukazuje, že neznalost přírody může být stejně smrtelná jako její síla. A že i ty největší sny mohou skončit, pokud přehlédneme její skutečnou tvář,“ píše k tématu zahraniční server The New Yorker.
Co nám zanechal Chris McCandless? Neznámá poselství jeho tiché pouti
Chris McCandless, i po všech těch letech, stále rezonuje jako neobyčejný příběh – mnozí ho oslavují jako hrdinu, jiní jako naivního blázna. Ale za hranicí obdivu a kritiky se skrývá něco hlubšího.
McCandless nebyl jen mladík hledající přírodu, byl to člověk, který testoval hranice lidské vytrvalosti a smyslu života. Jeho cesta odhalila něco, co v sobě skrýváme všichni – palčivou touhu po čistotě, která často naráží na tvrdou realitu světa. V jeho příběhu se odráží nejen odvaha, ale i tragédie – a také to, jak křehká je hranice mezi svobodou a sebedestrukcí.
Mnoho lidí neví, že McCandless byl posedlý nejen cestou samotnou, ale i její dokumentací. Vedl deník s pečlivostí, která svědčí o hlubokém hledání smyslu. Nešlo mu jen o přežití, ale o pochopení vlastního místa ve světě – o to, co to znamená být skutečně „živý“. Každý krok, každý záznam, každé malé vítězství v drsné divočině pro něj bylo svědectvím, že i ten nejnepatrnější okamžik může být klíčový. To je možná to největší poselství, které po sobě zanechal: že život není o cíli, ale o cestě.
Další zajímavostí je, že jeho odhodlání ovlivnilo i desítky jiných cestovatelů – a paradoxně přispělo k tomu, že „Magic Bus“ musel být odtažen. Turisté se inspirovali jeho příběhem natolik, že riskovali vlastní životy při pokusu zopakovat jeho stopu. Někteří z nich skončili v nemocnici, jiní v mrazivých řekách. A přesto tento příběh neláká proto, že je to pouhá legenda – ale protože se v něm skrývá něco, co bychom chtěli cítit i my: odvahu postavit se neznámému, i kdyby to znamenalo stát tváří v tvář smrti.
Co však málokdo ví, je, že McCandlessův příběh rezonoval i daleko od Aljašky – stal se inspirací pro environmentální hnutí, pro kritiku konzumního způsobu života a pro diskuzi o tom, co znamená „skutečně žít“. Někteří ekologové v něm viděli hrdinu, který žil v souladu s přírodou – jiní varování, kam až může dojít slepé romantizování divočiny. V obou případech zůstává jeho odkaz jasný: příroda není kulisa. Je to mocná síla, kterou musíme respektovat.
A tak dnes, když se díváme zpět, není Chrisův příběh jen o tom, jak zemřel, ale o tom, co nám zanechal: otázku, zda bychom se sami odvážili vzdát pohodlí a jistot, abychom našli něco, co opravdu stojí za to. Jeho život se stal příběhem, který v sobě nese mnohem víc než jen smrt. Nese v sobě výzvu – podívat se do zrcadla a ptát se, zda opravdu víme, kdo jsme a kam chceme dojít.
