Amerika po válce nabídla nový domov desítkám nacistických vědců. Místo trestu dostali laboratoře a výplaty.
Když v květnu 1945 utichly zbraně druhé světové války, svět začal skládat účty. Miliony mrtvých, trosky měst a temné stíny nacistických zločinů pokryly celou Evropu. A právě v této době, kdy by se zdálo, že spravedlnost dostane konečně prostor, začala v zákulisí Spojených států vznikat jedna z nejrozporuplnějších a nejutajovanějších operací poválečné éry – Operace Paperclip. Místo aby byli vysoce postavení nacističtí vědci souzeni, jak by odpovídalo jejich minulosti, byli ti nejcennější z nich doslova přeběhnuti do USA, kde dostali nové identity, životní standard a především: šanci pokračovat ve svém výzkumu. Šlo o rozhodnutí motivované strachem ze Sovětského svazu a potřebou získat technologickou převahu v novém světovém konfliktu – studené válce. Operace, která navenek působila jako pragmatický tah, však měla v sobě silný morální paradox.
„Ve chvíli, kdy američtí vojáci dorazili do raketového komplexu v Nordhausenu, našli více než dva tisíce těl otrockých dělníků, kteří zde zemřeli v nelidských podmínkách. Tyto oběti pracovaly na raketách V-2 pod vedením Wernhera von Brauna, jenž byl později najat vládou USA v rámci operace Paperclip. Von Braun a jeho tým byli převezeni do Ameriky, kde obdrželi vysoké funkce a luxusní zázemí, aniž by byli postaveni před soud za svou minulost. Americké zpravodajské služby vymazaly zmínky o jejich nacistické minulosti z dokumentů, přepsaly jejich životopisy a umožnily jim začít nový život. Cílem bylo zabránit jejich přetáhnutí Sověty. V roce 1946 už v USA pracovalo více než 1 600 bývalých německých vědců, inženýrů a techniků. Většina z nich byla vybrána nejen kvůli schopnostem, ale i kvůli tomu, že disponovali klíčovými znalostmi v oblasti balistiky, chemických zbraní či letectví. Tento program byl až do 70. let pečlivě utajován a veřejnost o něm téměř nic netušila,“ uvádí k tématu zahraniční portál archives.gov.
Jak CIA zametala stopy a měnila minulost vybraných vědců
Jedním z nejméně známých aspektů operace Paperclip bylo systematické falšování minulosti nacistických vědců ze strany amerických zpravodajských služeb. V rámci snahy o rychlé začlenění těchto „odborníků“ do amerického výzkumného systému byla vytvořena specializovaná skupina, která se zabývala nejen bezpečnostním prověřováním, ale i úpravou jejich životopisů. Z dokumentů mizela členství v NSDAP, vazby na jednotky SS, ba dokonce i zmínky o účasti na nelidských pokusech. Tato „očistná“ opatření nebyla náhodná – vědci se totiž měli okamžitě stát důvěryhodnými zaměstnanci amerických státních institucí, a tak bylo potřeba vytvořit iluzi, že šlo o apolitické odborníky, kteří „jen plnili rozkazy“.
Tajné výslechové zařízení v Evropě jako první filtr
Ještě před tím, než byli vědci převezeni do USA, probíhala jejich první selekce na zcela utajených místech v Evropě.
Nejznámější z nich bylo zařízení označované jako „Camp Dustbin“ v Lucembursku, které sloužilo jako předvýslechové středisko americké armády. Právě zde byly sbírány informace o odborné kvalifikaci, loajalitě a potenciálním přínosu pro americký stát.
Méně známým faktem je, že někteří vědci byli původně shledáni jako „nezpůsobilí“ kvůli extrémní míře spolupráce s nacistickým režimem, ale přesto byli později přesunuti do USA na základě osobních intervencí vysokých představitelů armády a průmyslu.
Pochybné morální hranice: i lékaři z koncentračních táborů
Operace Paperclip se nezaměřovala pouze na raketové inženýry nebo chemiky – mezi přijatými se objevili také lékaři, kteří během války prováděli brutální experimenty na vězních v koncentračních táborech. Zatímco oficiálně byly tyto osoby v Norimberku označeny za válečné zločince, v tajných amerických záznamech figurovali jako „užiteční specialisté“ pro biologický a chemický výzkum. Je známo, že někteří z těchto lékařů byli po příchodu do USA pověřeni vedením výzkumů v oblasti biologických zbraní, aniž by kdy čelili spravedlnosti.
Vědci ve službách Pentagonu i průmyslu
Další méně známou skutečností je, že značná část vědců z operace Paperclip nekončila v NASA nebo armádních laboratořích, ale ve zbrojním a farmaceutickém průmyslu.
Některé korporace si přímo vyžádaly konkrétní odborníky, kteří pak pracovali na utajených projektech spojených například s vývojem chemických látek, balistických systémů nebo dokonce s manipulací lidského chování. Tito „exportovaní“ vědci působili často v izolaci, pod novými jmény a mimo dosah veřejného zájmu. Jejich práce zůstává částečně utajená dodnes.
Propojení na americkou univerzitní elitu
Zarážející skutečností je i to, že řada vědců z programu Paperclip byla později zařazena do výuky na předních amerických univerzitách. Bez jakékoliv zmínky o své minulosti vyučovali studenty fyziku, chemii, inženýrství či medicínu.
Veřejnosti i akademické obci bylo záměrně zamlčeno, kdo tito lidé ve skutečnosti byli. Mnozí z nich získali akademické tituly a prestižní ocenění, přestože jen několik let předtím byli součástí režimu, který systematicky porušoval lidská práva. Tento fakt jen podtrhuje, jak hluboko a nepozorovaně byli tito jedinci zakořeněni do americké vědecké struktury.
Papírová stopa mizela spolu s generacemi
Ačkoliv se řada historiků a badatelů snažila v pozdějších dekádách rozplést síť vztahů a identit operace Paperclip, mnohé dokumenty byly nenávratně zničeny nebo záměrně utajeny.
Existují doložené případy, kdy byly celé složky vědců vyňaty z národních archivů a uloženy do neveřejných sekcí. V 70. letech, kdy začal narůstat tlak veřejnosti na odtajnění informací, došlo k částečnému uvolnění, ale mnoho zásadních detailů – jmen, přesných projektů i rozsahu činnosti – zůstalo v mlze. Operace Paperclip tak zůstává jedním z nejcitlivějších témat americké poválečné historie, obklopeným tajemstvím, které se generace politiků a institucí snažily zakrýt.
Vědecká elita třetí říše ve službách NASA: přepsaná historie na pokračování
Zatímco americká veřejnost oslavovala úspěchy v kosmickém závodě s Moskvou, v pozadí těchto triumfů pracovali lidé, jejichž minulost byla ještě nedávno symbolem absolutního zla.
Program Apollo, slavné přistání na Měsíci i klíčové konstrukční milníky amerického raketového inženýrství byly postaveny na základech, které vznikly v podzemních nacistických továrnách. Tváří tohoto paradoxu se stal především Wernher von Braun, muž, který byl nejen hlavním architektem rakety Saturn V, ale dříve i vysokým důstojníkem SS.
„Wernher von Braun a jeho tým byli zpočátku považováni za problematické kvůli svému napojení na SS a využívání otrocké práce, ale potřeba technologického pokroku rychle převažovala nad etickými pochybnostmi. Američané jim poskytli přístřeší na základně Fort Bliss v Texasu, kde mohli pokračovat ve výzkumu balistických raket. Von Braun sám získal americké občanství v roce 1955 a brzy nato byl pověřen vedením vývoje pro NASA. Jeho spolupracovníci, mezi nimiž byli i další bývalí členové nacistické strany, byli rozmístěni do vojenských a civilních výzkumných center po celé zemi. Tito lidé se vyhýbali odpovědnosti nejen díky technické expertíze, ale také díky aktivní ochraně ze strany CIA a armády. Operace Paperclip tak nebyla jen o importu vědomostí, ale také o systematickém přepisování historie. Von Braun vystupoval v televizi, psal knihy a stal se veřejnou tváří amerického vesmírného programu. Jeho minulost byla veřejnosti buď zcela zamlčena, nebo relativizována. Média ho líčila jako symbol amerického snu, přestože jeho jméno figurovalo v nacistických dokumentech a výpovědích přeživších z Mittelbau-Dora. Není bez zajímavosti, že i přes tyto skutečnosti získal několik vyznamenání od americké vlády a univerzit. Skutečnost, že mu umožnili vybudovat základy americké kosmonautiky, ukazuje, jak hluboko byl ochoten jít západní svět v honbě za technologickou dominancí. Tato rozhodnutí přitom nelze oddělit od morálního kontextu, který byl vědomě potlačen. Von Braun nebyl jediným případem. Desítky vědců, kteří se podíleli na projektech s nacistickými kořeny, byly mediálně přetvořeny do role hrdinů. Tento proces nebyl náhodný – šlo o cílenou strategii kontroly obrazu minulosti. A i když dnes víme mnohem více, tehdejší iluze stále formují kolektivní historickou paměť,“ píše k tématu portál smithsonianmag.com.
Anatomie ticha: jak se z válečných zločinců stali „inženýři svobody“
Operace Paperclip se nestala pouhou epizodou ve vojenské historii – šlo o systematický přesun ideologie, know-how a lidského potenciálu, který měl přepsat nejen válečné účty, ale i poválečnou budoucnost.
Podle zjištění investigativní novinářky Annie Jacobsen, která se tématu věnovala do hloubky na základě stovek odtajněných dokumentů, rozhovorů s rodinami vědců i bývalými zaměstnanci amerických zpravodajských složek, byla pravda mnohem komplexnější, než se oficiálně přiznávalo.
„V archívech CIA a ministerstva obrany byly nalezeny složky, které dokládají, že mnozí z vědců přijatých v rámci operace Paperclip nejenže nebyli neškodnými technokraty, ale že šlo o aktivní členy SS, zapojené do eugenických experimentů a vývoje chemických zbraní. Zpravodajské služby USA o jejich minulosti věděly, ale považovaly ji za ‚přijatelný kompromis‘ vůči strategickým potřebám. Program byl řízen s naprostou diskrétností, informace byly klasifikovány jako přísně tajné a často docházelo k úpravám dokumentace, aby odpovídala žádoucímu profilu vědce. Někteří vědci byli přímo odpovědní za úmrtí vězňů při testování toxických látek, jiní se podíleli na vývoji systémů dálkového ničení obyvatelstva. V USA byli však prezentováni jako specialisté, kteří mohou zachránit svět. Veřejnost o jejich existenci nevěděla – a ani neměla vědět. Při přesunu do Ameriky byli tito jednotlivci vybaveni falešnými identitami, novými jmény a často i kompletní změnou osobní historie. Jejich děti netušily nic o minulosti svých rodičů a mnozí z těchto vědců žili v přesvědčení, že pravda už nikdy nevyjde najevo. Bývalí nacisté byli najímáni nejen do NASA, ale také do laboratoří pracujících na psychologických experimentech, vývoji omamných látek pro výslechy či na biologickém výzkumu zcela mimo kontrolu etických komisí. Operace Paperclip se tak stala synonymem pro pragmatismus bez morální kotvy. Šlo o důmyslně provedenou akci, která byla kryta nejvyššími složkami vlády a v jejímž rámci se nacismus nevymýtil, ale tiše infiltroval do struktur svobody. Když byly některé případy později medializovány, odpovědné úřady vše popíraly nebo bagatelizovaly. Pravda se ukazovala po kapkách, často až po smrti zúčastněných. A i dnes zůstávají mnohé pasáže v archivech začerněné. Ne kvůli bezpečnosti státu – ale kvůli bezpečnosti obrazu, který si stát o sobě vytvořil. Annie Jacobsen tak ve své práci odhaluje nejen mechanismus operace Paperclip, ale i cenu, kterou Amerika zaplatila za svůj technologický náskok – cenu historického zapomnění,“ uvádí ve své knize „Operation Paperclip“ autorka Annie Jacobsen. (Pozn. redakce: citace byla redakčně přeložena a přepsána.)
Zatlouct, přepsat, využít: příběhy vymazané viny pod pečetí vládního tajemství
Zatímco veřejnost žila v domnění, že vítězství ve válce přineslo spravedlnost a obnovu hodnot, za zavřenými dveřmi vládních kanceláří se psala zcela jiná kapitola.
Autorka Linda Hunt ve své zásadní knize „Secret Agenda“ odhaluje, jak hluboko a vědomě Spojené státy integrovaly nacistickou vědeckou elitu do struktur moci.
Využila při tom zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA), díky kterému získala přístup k dokumentům, které po desítky let zůstávaly za bezpečnostním zámkem. Její práce neodhaluje jen fakta – vyvolává hluboké morální otázky, které dodnes nemají jasnou odpověď.
„Ve vládních záznamech, které jsem měla možnost prostudovat, se opakovaně objevovala jména vědců, která byla původně vymazána ze seznamů hledaných nacistických zločinců. Americké úřady vědomě odstranily desítky jmen z tzv. Černé listiny, aby mohli být tito lidé přesunuti na území Spojených států bez právních komplikací. V některých případech byly zfalšovány jejich životopisy i data narození. Jeden z dokumentů ukazuje, že vědec s přímým napojením na pokusy na dětech v Dachau byl přijat do amerického programu výzkumu výškových letů, aniž by čelil jedinému výslechu. Jiný materiál odhaluje, že tehdejší vládní představitelé byli o jeho minulosti informováni, ale rozhodli se ji ignorovat. Důvodem byl jeho výjimečný talent v oblasti fyziologie. Tito vědci nebyli pouhými pasivními pozorovateli – mnozí z nich aktivně přispívali k nacistickým válečným zločinům. Jeden z raketových inženýrů, kterého jsem identifikovala, měl přímé vazby na výstavbu podzemních továren, kde otrocká práce vedla k tisícům úmrtí. V USA byl po příjezdu uvítán jako hrdina. Získal granty, tituly a média jej prezentovala jako muže budoucnosti. Jméno jeho obětí nikdo nikdy nevyslovil. Operace Paperclip byla vedena nejen zpravodajskými službami, ale také představiteli vědecké komunity, kteří byli ochotni přimhouřit oči nad minulostí, pokud to znamenalo pokrok. Univerzity, armádní výzkumné ústavy i farmaceutické společnosti stály ve frontě, aby si zajistily ‚svoje‘ nacistické odborníky. V některých případech byli tito lidé nasazeni i do vývoje psychotropních látek pro výslechy CIA. O jejich minulosti se vedly interní debaty, ale nikdy nepadla žádná odpovědnost. Když jsem zkoumala tyto případy, bylo pro mě děsivé sledovat, jak snadno se zločin může proměnit v odbornost. Byly zde i případy, kdy jednotlivci v administrativě protestovali – ale byli rychle umlčeni nebo přesunuti. Mnozí z těchto vědců zemřeli jako vážení občané Spojených států, aniž by se, kdy zodpovídali. Jejich děti vyrůstaly v iluzi, že jejich otcové byli hrdinové, a jen málokteré z těchto rodin tušilo pravdu. Jeden z nejvíce šokujících momentů pro mě byl objev memoranda, které doslova nařizovalo: ‚Nesoudit, přijmout, využít.‘ To nebyl omyl systému. To byl systém sám,“ uvádí ve své knize Secret Agenda autorka Linda Hunt. (Pozn. redakce: citace byla redakčně přeložena a přepsána.)
Dědictví, které nelze vymazat: otázky, které dodnes pálí
Operace Paperclip není jen historií o raketách, pokroku a technologickém vítězství. Je především připomínkou toho, jak snadno lze pod pláštíkem státního zájmu překroutit morální kompas a přepsat hranice mezi vinou a užitečností. Zatímco američtí vědci a politici sklízeli potlesk za kosmické úspěchy, ve stínu těchto triumfů zůstávala nevyslovená jména tisíců obětí, které položily životy v podzemních továrnách a laboratořích třetí říše.
Ekologická apokalypsa: smrtící stopy válek, které planeta už nikdy nevymaže!
Mnozí z vědců přijatých v rámci operace Paperclip nebyli jen svědky těchto hrůz – byli jejich přímými vykonavateli. Přesto nikdy neslyšeli rozsudek, nikdy nestáli před soudem a často zemřeli v klidu, obklopeni akademickými poctami a rodinnými oslavami.
Tato temná kapitola americké historie zůstávala po desetiletí skrytá nejen kvůli utajení, ale i kvůli vědomému rozhodnutí zapomenout. A právě v tom spočívá největší nebezpečí: že pragmatismus převáží nad pamětí, že technologie bude záminkou k vymazání svědomí. Dnes, kdy opět čelíme etickým dilematům v oblasti vědy, biotechnologií či zbrojních systémů, bychom neměli zapomínat, kam až může vést rozhodnutí upřednostnit výsledek před odpovědností. Operace Paperclip je víc než historický případ – je zrcadlem, ve kterém se i dnešní společnost může vidět.
