Dřív patřil k Vánocům i nedělím, dnes je zapomenutou vůní dětství – kam zmizel perník z kamen a proč ho přestáváme cítit?
Byly doby, kdy se vůně čerstvě pečeného perníku linula nejen z kuchyně, ale pronikala celým domem – nasákla záclony, usadila se v dřevěném obložení, ulpěla v dětských vzpomínkách. Dnes je to spíš nostalgický přízrak. Moderní kuchyně plné nerezu a sklokeramiky sice umí vykouzlit dorty s dokonalou krémovou špičkou, ale nedokážou nahradit kouzlo pomalu pečeného perníku v litinových formách, kterému kamna propůjčovala jedinečnou vůni a strukturu. Perník tehdy nebyl jen pochutinou, ale kulturním symbolem – něčím, co se peklo při výjimečných příležitostech, co mělo své místo v tradicích, lidové slovesnosti i v mezilidských vztazích. Jeho výroba nebyla rychlou záležitostí, ale rituálem, který si vyžadoval čas, klid a generacemi předávané znalosti.
Dnes z těchto zvyků zůstávají jen střípky. A právě lidé jako Dagmar Čechová se snaží tento křehký odkaz zachovat. „Vyrábím perníky ručně, klasickým způsobem. Těsto si sama připravuji podle starého receptu. Každý tvar vyřezávám ručně, nepoužívám vykrajovátka. Pak se pečou v klasické troubě a následně zdobí tradičními bílými ornamenty. V každém perníku je kus poctivé práce, a především snaha zachovat staré zvyky a krásu lidového řemesla. V dnešní době, kdy všechno spěchá a vyrábí se na pásu, je ručně dělaný perník malý zázrak. Lidé si často myslí, že tradice se vytratily samy od sebe. Ale ve skutečnosti jsme je opustili my, protože jsme přestali mít čas. Tradiční perníky se nepečou proto, že jsou jednoduché, ale proto, že mají duši. Voní jinak než ty z obchodu. Každý z nich v sobě nese příběh – o tom, kdo ho pekl, komu ho dal a proč,“ uvádí pro web revue.nulk.cz.
Když domov voněl jako vzpomínka: co nám zůstalo po skutečných Vánocích
Zůstaly už jen útržky – úsměv babičky s utěrkou přes rameno, tác s perníky, které nikdy nebyly dva stejné, a nezaměnitelná vůně, která se nedala napodobit žádnou svíčkou z obchodu. Perník, jak ho znaly generace před námi, měl svou hrdost i své místo.
A právě toto místo dnes zůstává prázdné, zapomenuté v koutě. Nejde přitom jen o recept či technologii pečení. Jde o celý rituál, který byl stejně důležitý jako výsledek. Pečení perníku totiž nebylo jen přípravou sladkého jídla – byl to akt rodinné sounáležitosti, způsob předávání lásky, zvyků a vzpomínek. Vůně perníku totiž neznamenala jen „něco dobrého k jídlu“, ale byla poslem svátků, předzvěstí radosti, důkazem, že je doma dobře.
„Perník se pekl na svátky i slavnosti. Bylo to pečivo, které mělo svůj čas a své místo v roce. Nepekl se každý den. Dělal se z medového těsta, z dobré mouky, z koření, které bylo vzácné. Nešetřilo se na něm, protože měl potěšit i pohostit. Perník byl tmavý, voněl skořicí, hřebíčkem i anýzem. V těstě nebyl cukr, ale med, a to bylo cítit v každém soustu. Dával se dětem, když byly hodné. Nosil se do kostela, když se slavily hody. Dával se jako výslužka. Dával se z lásky. Perník se zdobil bílou polevou, kterou ženy nanášely pomocí papírového kornoutku. Vzory byly krajkové, jemné, plné srdcí, křížků, větviček, květů. Každý vzor měl svůj význam. Každý tvar měl svůj důvod. Srdce znamenalo lásku, kříž víru, květ štěstí. Perníky se sušily, skladovaly a dávaly do truhlic. Tam vydržely měsíce. Když se vytáhly, pořád voněly. Byl to jiný čas. Lidé si vážili každého drobného gesta. Když někdo dostal perník, věděl, že na něj myslíte. Perník nebyl jen sladkost. Byl to pozdrav, poděkování, vzpomínka. Dnes je těžké si to představit. Ale tehdy to tak bylo. A bylo to dobré,“ uvádí Kamila Skopová v knize „Vánoční svátky o století zpátky“, vydavatelství Fortuna Print, 2007.
Mezi tichem a vzpomínkou: jak mizí z našich životů vůně dětství
Zmizení starých zvyků se neodehrává dramaticky, bezhlavě nebo nahlas. Je to pomalý proces, který se děje nenápadně – odkládáme určité věci na později, přestáváme je předávat dál, a jednoho dne si uvědomíme, že jsme je zapomněli.
Pečení perníku bývalo v rodinách rituálem, který spojoval generace. Děti seděly u stolu, v ruce kousky těsta, a s rozzářenýma očima sledovaly, jak se z trouby line známá vůně. Dnes se tento obraz ztrácí. Ne snad proto, že bychom nechtěli, ale protože se tempo našich dnů změnilo – čas na podobné chvíle je luxusem. A přitom právě tyto chvíle formovaly naše vnímání domova, bezpečí a spolubytí.
Způsob života, jaký vedly naše babičky, byl úzce propojený s přírodou, rytmem ročních období a cyklem svátků. Pečení perníku nebylo izolovanou činností, ale součástí širšího rámce – příprav na sváteční čas, sdílení mezi členy domácnosti, symbolického vkládání péče do každého detailu. Když se dnes pokusíme napodobit tento proces v moderní kuchyni, chybí nám nejen staré formy a litinové pekáče, ale především atmosféra. To, co tehdy působilo jako samozřejmost, je dnes téměř nedosažitelnou iluzí. Přesto touha po návratu k těmto kořenům přetrvává – jen si s ní často nevíme rady.
Moderní technologie nám přináší nepopiratelné výhody, ale zároveň nás vzdaluje od manuální práce, trpělivosti a vnímání času jako prostoru pro společný zážitek. Pečení perníku, stejně jako další tradiční činnosti, vyžadovalo pomalost – ne nutně ve smyslu neefektivity, ale jako vědomé ponoření se do činnosti. V tom byla jeho síla. Dnešní „rychlé“ recepty, zjednodušené suroviny a instantní směsi nás sice zavedou k výsledku, ale připraví nás o to nejcennější – o proces, který nás spojuje, dává nám možnost být spolu a něco vytvářet. Zvyk mizí v okamžiku, kdy se z něj stane jen úkon bez příběhu.
Perník měl nejen chuť, ale i funkci: symbolickou, rodinnou i rituální. Sloužil jako dar, ozdoba, výslužka. Měl své místo na stole, na okně, ve vitríně i v dětských rukou. Dnes už málokdo ví, jak voní skutečný medový perník – ne ten z regálu, ale ten, který voní nejen skořicí a hřebíčkem, ale také časem, trpělivostí a dotekem lidské ruky. Takové hodnoty se nedají koupit ani nahradit. Jsou vázané na kontext, který mizí s každým rokem, kdy se rozhodneme místo vlastního pečení jen nakoupit hotový výrobek. S proměnou kuchyní mizí i jazyk, který se k nim vázal. Slovník, který znaly naše babičky – slova jako „přepéct“, „přisladit medem“, „nechat dojít“ – dnes ustupuje výrazům jako „nahradit“, „urychlit“, „zjednodušit“. Je to nenápadná, ale hluboká proměna v tom, jak přemýšlíme o domácnosti a tradici. A s tímto jazykem odchází i celá zkušenost generací, které se kolem kamen shromažďovaly ne proto, že musely, ale protože chtěly. Nešlo o dokonalost, ale o společné bytí.
Dnešní generace se snaží hledat kořeny – ať už v ekologickém způsobu života, v návratu k přírodním materiálům nebo ve snaze omezit spotřebu. Tyto snahy jsou cenné, ale často jim chybí hlubší návaznost na konkrétní lidské příběhy. Obnova tradic není jen otázkou řemesla, ale i kulturní paměti. A právě perník – jakkoliv obyčejný – v sobě nese tuto paměť. Pokud přestaneme péct, ztratíme víc než jen chuť – ztratíme součást sebe samých. Ne náhodou se vůně perníku objevuje v textech o domově, dětství, bezpečí. Je to archetyp vůně, která spojuje generace. Až tak hluboko je v nás zakořeněna.
Ještě není pozdě. Obyčejné těsto, pár koření a ochota zastavit se mohou být začátkem malého zázraku. Nejde o návrat ke starému světu v plné podobě – ten už se nevrátí. Jde o obnovení vztahu k hodnotám, které v tom světě měly své pevné místo. O vědomí, že tradice nejsou dekorací, ale základem identity. A že i perník může být cestou, jak si znovu připomenout, kdo jsme byli – a co bychom neměli zapomenout.
Co vonělo, a už nevoní: jak se tichá ztráta proměnila v kolektivní zapomnění
Zvyk, který nepředáme dál, přestává existovat. Ne hlasitě, ne s výkřikem, ale v tichu každodenní volby. Přestaneme péct, protože je to náročné. Přestaneme vyprávět, protože se zdá, že nikdo neposlouchá. A pak se jednoho dne rozhlédneme – a zjistíme, že zmizelo mnohem víc než jen recept. Zmizela celá paměť. Vůně, která byla kdysi běžnou součástí svátků, se stala vzácností. A perník – ten zdánlivě obyčejný symbol – je najednou něčím, co si připomínáme jen při retro výstavách nebo lidových slavnostech. Přitom nejde jen o těsto. Jde o to, co jsme při jeho výrobě zažívali, kým jsme v těch chvílích byli. V době, kdy se vše zrychluje, nám pomalé činnosti připadají zbytné. Ale právě v nich se skrývá hloubka. Ne proto, že bychom měli žít jako před sto lety, ale protože v těch činnostech je cosi lidského, co moderní svět neumí nahradit. Pečení perníku, se vším, co k tomu patří, nás učí vědomě zpomalit, být přítomní, naslouchat a tvořit. A také si připomenout, že domov není jen prostor – je to atmosféra, kterou vytváříme konkrétními činy. A tyto činy, pokud je ztrácíme, zanechávají za sebou prázdno, které nelze zaplnit ničím instantním.
Irena Mužíková: chuť a píle je nejdůležitější v každé práci
Vzpomínka na perník v kamnech není pouhou nostalgií. Je výzvou. Nabídkou, abychom se na chvíli zastavili a uvědomili si, co všechno dává našim dnům skutečný smysl. A možná právě tehdy, až se znovu rozvoní skořice s medem v našich kuchyních, zjistíme, že jsme toho vlastně tolik neztratili. Stačilo jen vrátit pozornost k věcem, které máme pořád nablízku – jen jsme na ně zapomněli.
