Hladomor zpustošil Ukrajinu, vesnice osiřely a smrt byla všudypřítomná. Tragédie 30. let patří k nejtemnějším kapitolám dějin.
V době, kdy sovětská moc horečně prosazovala industrializaci a kolektivizaci, venkov se proměnil v místo zoufalství a beznaděje. Rolníci, kdysi pyšní hospodáři, ztráceli právo rozhodovat o vlastní úrodě. Stodoly se vyprazdňovaly nikoli kvůli špatné úrodě, ale proto, že obilí bylo konfiskováno a odváženo do vzdálených měst nebo vyváženo za hranice.
Lidé na vesnicích, odkázaní na vlastní výpěstky, se ocitli v pasti. Přísné kvóty na odevzdávání plodin znamenaly, že zemědělci neměli ani zrno na setbu, natož na obživu. Všechny přebytky byly zabaveny, jakékoli pokusy o jejich ukrytí byly trestány vězením či smrtí. Děti, starci i dospělí umírali v zoufalé snaze najít cokoliv k jídlu.
Ve snaze přežít se lidé uchylovali k zoufalým činům. Živili se trávou, kůrou stromů, hlodavci – cokoliv, co mohlo utišit hlad. Vesnice se proměnily v hřbitovy, kde celé rodiny hynuly ve svých domech, slabé a vyčerpané natolik, že ani nemohly volat o pomoc.
Zatímco sovětská propaganda tvrdila, že země vzkvétá, realita na ukrajinském venkově byla krutá a neúprosná. Počet obětí se zvyšoval každým dnem, ale stížnosti a prosby o pomoc zůstávaly bez odezvy. Hladomor se stal mocenským nástrojem, který měl zlomit odpor venkovanů a donutit je ke slepé poslušnosti.
Pokles populace na Ukrajině a v jihozápadním Rusku v letech 1929–33. Sytě červená: >25%. Zdroj: Sergento / CC BY-SA 4.0
Když došlo na nejhorší, zoufalství se proměnilo v tragédii nevídaného rozsahu. Zničené komunity, zdecimované rodiny a prázdná pole byla smutným svědectvím jedné z nejtemnějších kapitol historie, jejíž ozvěny rezonují dodnes.
Téma genocidy
Otázka, zda byl hladomor z let 1932–1933 cílenou genocidou ukrajinského národa, zůstává jednou z nejkontroverznějších kapitol moderních dějin. Pro mnoho historiků i politiků se jedná o nepopiratelný důkaz systematické likvidace ukrajinského venkova, zatímco jiní stále zpochybňují, zda šlo o záměrné vyhlazování. Jedno však zůstává jisté – miliony lidí zaplatily krutou daň za politická rozhodnutí mocných.
Koncept genocidy, jak jej definoval Raphael Lemkin, se opírá nejen o fyzické vyhlazování, ale také o likvidaci kulturní identity národa. A právě to se na Ukrajině odehrávalo – byla zničena nejen populace, ale i její způsob života. Ukrajinské vesnice osiřely, tradice a jazyk byly potlačeny, a ti, kteří přežili, byli často nuceni vzdát se své identity, aby se vyhnuli dalším represím.
Zatímco sovětské úřady odmítaly jakoukoli odpovědnost, svědectví přeživších a odtajněné dokumenty hovoří jasně. Hladomor nebyl jen důsledkem ekonomické politiky nebo špatných sklizní – byl výsledkem promyšlené strategie, jak ovládnout ukrajinskou společnost. Zabavování potravin, uzavření hranic a tresty za jakékoli pokusy obstarat si jídlo vytvořily smrtící past, z níž nebylo úniku.
Někteří historikové tvrdí, že hlad byl způsoben spíše selháním politiky než úmyslnou genocidou. Přesto existují dokumenty, které ukazují, že Stalinova vláda byla plně informována o rozsahu katastrofy a neudělala nic pro její zmírnění. Naopak, represivní opatření se dále zpřísňovala. Hladomor tak sloužil nejen jako nástroj k odstranění odporu vůči kolektivizaci, ale i k oslabení ukrajinské identity jako celku.
Přes veškeré důkazy se otázka genocidy dodnes stává předmětem politických sporů. Zatímco Ukrajina a mnoho západních zemí považují hladomor za genocidu, Rusko a jeho spojenci tuto interpretaci odmítají. Tím se však nevymaže utrpení milionů obětí, jejichž hlasy stále volají po spravedlnosti.
Cena lidského utrpení
Odhady obětí se liší. Někteří historikové uvádějí čísla kolem tří milionů, jiní mluví o sedmi až deseti milionech mrtvých. Jisté však je, že hladomor postihl celé rodiny, vesnice, generace. Děti se probouzely vedle mrtvých rodičů, lidé hledali potravu v kůře stromů, v trávě, v kořenech. Ti, kteří přežili, čelili celoživotním důsledkům traumat.
Mlčení světa
Navzdory nezměrnému utrpení a obrovskému počtu obětí se svět dlouho díval jinam. Sovětský režim podnikl rozsáhlé kroky k tomu, aby tragédii utajil. Místní úřady dostaly příkaz umlčet jakýkoliv odpor, zakázat jakékoliv informace o hladomoru a postihovat ty, kteří by se snažili hovořit o realitě.
Západní novináři, kteří se pokusili upozornit na katastrofu, čelili tvrdému tlaku. Například Walter Duranty, reportér The New York Times, aktivně popíral existenci hladomoru a šířil oficiální sovětskou propagandu. Oproti tomu novinář Gareth Jones, který se na vlastní oči přesvědčil o hrůzách hladomoru, byl umlčen a jeho svědectví byla bagatelizována.
Některé vlády se rozhodly nezasahovat, protože Sovětský svaz byl v té době klíčovým obchodním partnerem. Západní mocnosti upřednostňovaly diplomatické vztahy před lidskými životy a mnoho politických představitelů považovalo informace o hladomoru za nepodložené nebo přehnané.
Veřejné mínění bylo rovněž manipulováno. Sovětská propaganda vykreslovala SSSR jako zemi pokroku a prosperity. Záběry ze sovětských měst ukazovaly modernizaci a průmyslový rozvoj, zatímco venkov, sužovaný hladomorem, zůstával zcela mimo záběr. Až s pádem Sovětského svazu vyšly na povrch důkazy, které nelze popřít. Odtajněné dokumenty, svědectví přeživších a analýzy historiků odhalily skutečný rozsah této katastrofy. Po desetiletích mlčení se svět konečně dozvěděl pravdu – hladomor nebyl jen tragédií, ale cílenou politikou, jejímž cílem bylo zlomit ukrajinský národ. Navzdory dnešnímu poznání se stále objevují hlasy, které se snaží tuto temnou kapitolu dějin bagatelizovat či dokonce popírat. Historie však nezapomíná, a je na nás, abychom zajistili, že památka milionů obětí nebude nikdy vymazána.
Dědictví tragédie
Dnes si Ukrajina i svět připomínají tuto temnou kapitolu dějin, ale stále existují snahy pravdu relativizovat či zpochybňovat. Ačkoliv mnoho států hladomor uznalo jako genocidu, jiní tuto interpretaci odmítají a zamlžují fakta. V průběhu let se Ukrajina musela vyrovnat nejen s důsledky hladomoru, ale i s přetrvávajícími důsledky sovětského dědictví. Po pádu SSSR se země stala jedním z nejzkorumpovanějších států Evropy, což bránilo jejímu rozvoji a stabilitě. Politická nestabilita, střídající se vlády a nekonečné ekonomické krize odsunuly vyrovnání se s minulostí na druhou kolej.
Tehdejší Ruský prezident Medvěděv a bývalý prezident Ukrajiny Janukovyč uctívají v Kyjevě památku obětí ukrajinského hladomoru, květen 2010´. Zdroj: Kremlin.ru / CC BY 4.0
Během let 2004 a 2014 došlo k zásadním zlomům v historii země. Oranžová revoluce a později Euromajdan ukázaly, že ukrajinská společnost touží po demokracii a spravedlnosti. Lidé opakovaně vycházeli do ulic, aby se postavili proti korupci a vlivu Moskvy, což vyústilo v dramatické změny, ale také v další známé konfrontace s Ruskem.
Historická paměť o hladomoru byla dlouho potlačována, ale od 90. let se začala vracet do veřejného diskurzu. Ukrajina vyhlásila hladomor za genocidu, přičemž mnohé západní země následovaly tento krok. Ruská propaganda však nadále usiluje o reinterpretaci těchto událostí, čímž se snaha o pravdu neustále stává politickým bojem.
Dnes se Ukrajina snaží vymanit z dědictví sovětského režimu a posílit svou demokratickou identitu. Po rozpadu Sovětského svazu se stala jednou z nejzkorumpovanějších zemí Evropy, což dlouhodobě bránilo jejímu rozvoji. Politická nestabilita a nefunkční instituce oslabily důvěru obyvatel v systém, přičemž se mnozí oligarchové snažili udržet si vliv. Přesto však země v průběhu let prošla několika zásadními změnami, které vedly k postupné přeměně státních struktur a upevnění demokratických principů.
Nicméně jednou z největších zkoušek, kterým země v moderní době čelí, je ruská invaze, která defacto začala v roce 2014 anexí Krymu a eskalovala v roce 2022 do plnohodnotné války. Tato agrese nejenže připomněla hrůzy minulosti, ale také ukázala, že boj za národní identitu a suverenitu pro Ukrajince nikdy neskončil.
Historická zkušenost hladomoru a pozdějších sovětských represí hraje v současném konfliktu zásadní roli. Ukrajinci si pamatují, jaké důsledky může mít podrobení se cizí moci, a proto jsou odhodláni chránit svou nezávislost. Hladomor se stal nejen symbolem minulých útrap, ale i varováním před tím, co se může stát, pokud bude Ukrajina opět násilně včleněna do ruské sféry vlivu.
Současná válka přinesla nejen ohromné lidské ztráty, ale i zásadní posuny ve vnímání Ukrajiny na mezinárodní scéně. Země, která byla kdysi považována za jednoho z nejzkorumpovanějších členů Evropy, se dnes stává symbolem odolnosti a boje za svobodu. Západní podpora, ať už v podobě vojenské pomoci, sankcí proti Rusku nebo diplomatických kroků, je důkazem toho, že svět si uvědomuje historický kontext tohoto konfliktu.
Připomínání hladomoru není jen otázkou historie, ale i varováním do budoucna. Je důkazem toho, jak může politika vyhladovění a útlaku zničit celé generace. Zajištění, že se podobné tragédie nebudou opakovat, je odpovědností nejen Ukrajiny, ale celého světa. Miliony obětí nesmí být zapomenuty a jejich příběh musí sloužit jako připomínka síly, odvahy a nepřemožitelného ducha ukrajinského národa, který dnes čelí nové hrozbě, ale nepřestává bojovat za svou svobodu.
