Jako rosekruciáni se označovala tajná společnost, založená na západní mystické a esoterické tradici. Tématu se věnoval magazín UdálostiExtra.cz.
„Spiritualita rosekruciánů zakládající se na hermetismu, kabale, alchymii a křesťanské mystice bývá nazýváno rosekruciánstvím,“ uvádí veřejný zdroj Wikipedia.
Dnes se na rosekruciány odvolává několik různých mystických tajných společností.
„Rosekruciánství vzniklo v Německu počátkem 17. století. Po roce 1614 zde byly anonymně publikovány tři rosekruciánské manifesty, Fama Fraternitatis Rosae Crucis (Pověst Bratrstva růžového kříže), Confessio Fraternitatis (Vyznání Bratrstva) a Alchymická svatba Christiana Rosenkreutze, za jejichž autora je považován teolog Johann Valentin Andreae, který je také autorem rosekruciánské legendy,“ píše Wikipedia.
Chrám Rosekruciánů, Teophilus Schweighardt Constantiens, datováno r. 1618. Zdroj: T. Schweighart / wikipedia.org (volné dílo)
Vliv těchto tří sociálně kritických mystických spisů, líčících „nejchvályhodnější řád“ a „obecnou reformu lidství“, byl tak silný, že historička Frances Yates později označila 17. století za epochu „rosekruciánského osvícenství“.
Vůdce Christian Rosenkreutz
Osobnost legendárního zakladatele „tajného“ středověkého řádu Růže a Kříže, Christiana Rosenkreuze, je bezprostředně spojována s hermetickým učením. Tato jinotajná postava německého lékaře a filosofa, měla putovat na přelomu 14. a 15. století do Jeruzaléma. Podle základního rozekruciánského spisu Fama Fraternitatis (1614) však Rosenkreuz nedosáhl tohoto cíle, nýbrž nabyl v bájném arabském městě Damkaru esoterického poznání ve fyzice, matematice, magii a kabale. Toto pak po návratu přes Španělsko šířil zpět po Evropě.
Rosekruciánská hnutí 19. století
Rozekruciánská tradice souvisí s tradicí svobodného zednářství a její historii lze spolu s historií alchymie sledovat až do osvícenství. Po přerušení v 18. století křížily její již značně pokřivené a zprostředkované ideje různí okultisté. Mezi jejich potomky patřila i rozekruciánská skupina okolo francouzského literáta Joséphina Péladana. Ten se „…pokusil spojit katolictví s estetismem přebujelého kultu umění a s neorenesancí v okultistickém hnutí růžového kříže, 1888 založil Řád chrámu růžového kříže a jmenoval se jeho velmistrem.“ Péladan odvozoval svůj původ od chaldejských mágů. Byl zastáncem přísné vnitřní kázně, což se projevilo i v přísaze skládané při vstupu do řádu: „Přísahám, při svém věčném hledání, že budu zbožňovat a milovat krásu na cestách Umění a Mystéria; že budu chránit své srdce před sexuální láskou pro tu ideální a nikdy nebudu hledat poezii v ženě, která je pouze jejím hrubým obrazem,“ dodává veřejný zdroj.
Rosekruciánské legendy
Rosekruciánské legendy vyprávějí o přenesení původního učení z Atlantidy a odtud se prý šířilo do Asie a přes severní Afriku a Španělsko do našich zemí. Tvořila je různá společenství, jejichž členy byli největší filozofové Řecka a i vzdálenějších krajin. Údajně byl členem Essenských terapeutů ve svém mládí i Ježíš Kristus. „Všechna náboženství světa mají tak původ v tradici rozšiřované filozofií těchto starověkých společenství, které vlivem kosmického zákona o cyklech přetrvaly věky až do nynější doby. Památky po rosekruciánech v Evropě jsou zvěčnělé zejména ve stavbách z 12. století, kdy veškeré, tehdy postavené gotické katedrály skrývají mnoho rosekruciánských symbolů. Středověk byl dlouhým obdobím pronásledování tzv. kacířů, kteří se přesto scházeli ve společenstvích různých názvů jako např. tajná chemická společnost. Němečtí přátelé Boha, Společnost pro studium božské moudrosti apod. Současné jméno bratrstva vzniklo počátkem sedmnáctého století, kdy v Heidelbergu vyšlo několik dosud velmi populárních rosekruciánských spisů a kdy se symbolicky otevřel hrob údajného zakladatele bratrstva Christiana Rosenkreutze. Pronásledování členů bratrstva po dlouhá staletí je také jedním z důvodů, proč nevycházely rosekruciánské knihy a proč s jejich filozofie šířila pouze dobře organizovanou tradicí. Přesto aktivita rosekruciánů stále rostla a největšího rozmachu dosáhla kromě XVII. století i na počátku století dvacátého, kdy vrcholná jurisdikce přešla do USA. Organizaci, která zahrnuje již kolem sto zemí světa, spravuje imperátor ve spolupráci s velmistry jednotlivých Velkých lóží, rozdělených podle jazykových oblastí. Těch je v současné době dvanáct a v posledních letech se přenáší aktivita rosekruciánů i do východní Evropy,“ zveřejnil k tématu cestovatelský magazín ikoktejl.cz.
V bývalém Československu je její organizace nejrozšířenější.
Co nám AMORC přináší?
Každá esoterická společnost je monistická, protože učí, že vše odchází z Jednoho a k Jednomu se vrací. Ono jedno je duch, který se projevuje dvojitě jako energie a vědomí, jakožto polarizovaný děj. Člověk nestojí pouze mezi sloupy Physis a Psyche díky dědičnosti a prostředí. Nelze mu rozumět bez úvahy o jeho osobnosti, která je schopna a určena k sebezdokonalování. A proto je člověk zodpovědný za své konání a další rozvoj. A nám tedy umožňuje poznání principů makrokosmu, které jsou totožné s pravidly mikrokosmu – člověka. Jak nahoře, ta i dole. Poznání těchto pravidel a hlavně jednání podle nich vytváří harmonii materie a ducha. Prosazování vlastní vůle, odchylující se od principů, vyvolává karmické následky. „Boží mlýny melou pomalu a jistě“. A to bez ohledu na skutečnost, zda jsou nám pravidla známa či nikoli. Rosekruciáni se velmi často vyjadřují v symbolech, z nichž pro život nejdůležitější je trojúhelník jeho aktivita a růže a kříž jakožto symbol učení, cesty a cílů. Je to rozvinutý kubický kámen, který se stává zlatým křížem, v němž rozkvétá jediná rudá růže, schopnost, věnovaná službě společenství. Poznání kosmických sil a jejich pou žívání dodává člověku sílu, potřebnou pro lepší smysluplný život na této pozemské úrovni. Plnění tohoto cíle je mnohostranně nazýváno rozvinutím opravdové osobnosti, odložení Ega. Je to cesta sebepoznání, k němuž se každý rosekrucián předem zavazuje. Na konci cesty stojí vysoký mystický stav sokratovského nevědění. Rosekruciáni učí, že poznáním sebe sama dospívá člověk k vážnosti vůči ostatním lidem a tvorům, neboť poznává naprostou totožnost jejich duše prozářenou jiskrou Boží. Podle rosekruciánů, je rozličnost charakterů vytvářena pouze působením individuálního těla a stává se proto jako menší či větší choroba vlastností hodnou naší pomoci.
Jak zanikla Sodoma a Gomora?
Proto rosekruciáni tvrdí:
„Miluj bližního svého jako sebe samého“ a „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“. Dle učení rosekruciánů je člověk tvor duální, který dychtí po harmonii těla a duše. Čím větší porozumění kosmických zákonů, tím větší klid a harmonie. Světlo, život a láska na tomto světě – dle rosekruciánů – pomáhají k dosažení těchto tužeb, a proto nejhlavnější povinností vyspělého rosekruci ána je jeho pozitivní myšlení a konání a s jejich pomocí důvěra a pomoc druhým. Ubližovat druhým – nejen lidem, ale i tvorům a rostlinám – znamená ubližovat sobě. Rosekruciáni učí, že celá příroda je součástí kosmu a člověka. Probuzený člověk cítí jednotu s přírodou a jeho zodpovědnost vůči ní, protože netouží po sobeckém využívání svěřených schopností, ale chce sloužit v zájmu chápání dobra všem.
„Pokročilý rosekrucián je povinen přezkoumávat pomocí svých rozvinutých schopností každou informaci, kterou získává přes své smysly. Říká se, že rosekrucián ví, zatímco ostatní mohou pouze věřit. Rosekruciáni jsou přesvědčeni o tom, že i nevyslovené myšlenky mají svou sílu, kterou můžeme ubližovat. Čistota pozitivního myšlení je proto další snahou rosekruciána. Vše negativní tedy boří, ale působí zpětně k jeho původci. Pro koho je učení rosekruciánů určeno? Prý pro každého, kdo cítí, že spotřební společnost ho odvádí od skutečného života a vede ho ke stereotypu pomíjivého plnění povrchních přání. Tedy pro každého, kdo se chce zdokonalit a rozvíjet své schopnosti podle ideálů, s nimiž se objevil na tomto světě,“ dodává k tématu cestovatelský magazín.
