Rodičovství už není samozřejmostí – mladí ho odkládají kvůli klimatické úzkosti, krizi budoucnosti a vnitřní vyhořelosti.
Vztah mladé generace k rodičovství se v posledních letech dramaticky proměnil. Zatímco předchozí generace často vnímaly zakládání rodiny jako přirozený krok v životě, dnešní mladí lidé čelí zcela jinému světu – světu, který se otřásá v základech. Klimatická krize už dávno není jen vzdálenou hrozbou, ale stává se každodenní realitou, jejíž dopady jsou stále naléhavější. Znečištěné ovzduší, ztráta biodiverzity, extrémní výkyvy počasí, vysychající krajina i neudržitelné tempo spotřeby vyvolávají otázku: má smysl přivádět dítě do takového světa?
Do toho všeho se přidává i ekonomická nestabilita – inflace, neúnosné náklady na bydlení, klesající reálné mzdy a nejistý pracovní trh. Mnoho mladých má pocit, že budoucnost je natolik nejistá a zatížená krizemi, že představa rodičovství se z intimního přání mění v těžké rozhodování plné morálních i praktických dilemat.
„Rozhodnutí mít nebo nemít děti bylo vždy komplexní. V posledních desetiletích se však do tohoto rozhodnutí stále více promítá znepokojení z klimatické změny. Výzkum ukazuje, že mladí lidé si stále častěji kladou otázku, zda je zodpovědné přivést dítě do světa, který čelí potenciální environmentální katastrofě. Klima se tak stává nejen ekologickou, ale i existenciální otázkou, která ovlivňuje nejintimnější stránky lidského života. V našem průzkumu uvedlo 38 % respondentů, že změna klimatu ovlivnila jejich rozhodnutí o rodičovství. Navíc ti, kteří pociťují vyšší míru klimatické úzkosti, častěji zvažují odklad či odmítnutí založení rodiny. Zajímavé je, že obavy se netýkají jen dopadů na dítě samotné, ale i na širší komunitu a svět jako celek. Tato kolektivní zodpovědnost ukazuje, že nejde jen o individuální volbu, ale o hlubší změnu hodnot a přemýšlení o budoucnosti,“
uvádí studie dostupná na webu journals.sagepub.com.
Klimatická tíseň, která zasahuje až do dětských pokojů
Rozhodnutí stát se rodičem bývalo kdysi oslavovaným mezníkem života. Dnes se však stále častěji mění v nelehký vnitřní boj. U mladých lidí rezonuje hluboký pocit nejistoty a obav z budoucnosti, která se jeví jako neuchopitelně křehká.
Nejde přitom jen o strach ze změny klimatu jako takového – mnohem tíživější je vnitřní paralýza z toho, že by svému dítěti nebyli schopni nabídnout bezpečný a důstojný svět. Vzrůstající teploty, roztávající ledovce a zánik přírodních ekosystémů v sobě nesou nejen ekologickou dimenzi, ale také emocionální a hodnotovou – ohrožují samu představu lidské naděje. Mladí lidé se přitom často necítí být pouhými pozorovateli, nýbrž přímými aktéry nadcházející katastrofy, na kterou jejich předchozí generace zavíraly oči.
V posledních letech dochází k významnému posunu v tom, jak se o rodičovství vůbec přemýšlí. Dříve bývalo symbolem stability, zakořenění a předávání života dál. Dnes v něm mnoho mladých vidí především riziko, odpovědnost a někdy i břemeno, které si již nemohou dovolit nést. Ekonomická situace jen dolévá olej do ohně: nestálá pracovní místa, rostoucí náklady na základní životní potřeby, bydlení, zdravotní péči či vzdělání činí z rodičovství luxusní komoditu. Sociální sítě navíc podporují tlak na dokonalé rodiče, což mladé ještě více utvrzuje v tom, že by mohli selhat. A tak se z otázky „kdy mít děti?“ stává „zda vůbec kdy“.
Nemalou roli v tomto rozhodování hraje i kolektivní únava z dění kolem. Generace Z i mladší mileniálové vyrostli ve světě, který jim neustále připomíná krize – hospodářské recese, pandemie, války, ekologické katastrofy. Tento neustálý tok hrozivých informací působí jako tichý opar nad každodenním životem a vyvolává pocit, že budoucnost je jakýsi mlhavý horizont plný nástrah. Právě tato únava z neustálé pohotovosti, tlaků a strachu z neznáma může způsobit, že se rodičovství jeví jako krok, který by mohl zlomit poslední zbytky psychické rovnováhy. Už nejde o to, zda dítě přežije, ale zda může opravdu žít – plnohodnotně a svobodně.
Do celé rovnice se navíc vkrádá i otázka etiky. Mnoho mladých totiž považuje za morálně problematické přivádět nový život do světa, který směřuje ke klimatickému kolapsu. Někteří z nich vnímají rozhodnutí nemít děti jako akt solidarity s přírodou i s budoucími generacemi.
V tomto postoji není nic cynického – naopak, jde často o hluboce promyšlené a emocionálně bolestivé rozhodnutí. Zrozené nikoli z lhostejnosti, ale z hluboké zodpovědnosti a uvědomění, že svět, který zanecháváme, už možná nebude schopen být domovem. Rodičovství tak pro mnohé ztrácí svou samozřejmost a stává se tématem, které vyžaduje nejen odvahu, ale i schopnost čelit realitě bez růžových brýlí.
Rodičovství ve stínu klimatického zoufalství a kulturní proměny hodnot
Zatímco dřívější generace vnímaly rodičovství jako neoddělitelnou součást lidské existence, dnes se z něj v očích mnoha mladých lidí stává hluboce zvažovaný etický a existenční krok. Změnila se nejen planeta, ale i mentální mapa toho, co znamená být dobrým rodičem. Do rozhodování se promítá touha po zodpovědnosti, ale také bezmoc z nemožnosti kontrolovat svět, do nějž by mělo dítě vstoupit.
Mladí čelí tlaku být nejen živiteli, ale i psychologickými oporami v prostředí, které už není předvídatelné. Uvědomují si, že rodičovství dnes neznamená jen vychovat, ale chránit – před reálnými a stále častějšími dopady klimatických katastrof. A přitom právě to se zdá být téměř nadlidským úkolem.
„Rodiče a budoucí rodiče z řad mladé generace se potýkají s rostoucími obavami z klimatické krize. V rozhovorech i průzkumech vyjadřují, že cítí existenční tlak při rozhodování, zda přivést na svět dítě. Tato úvaha je zakořeněna ve vnímání reality – v obavách z ekologické destrukce, ztráty biodiverzity, neudržitelného růstu a klesající důvěry v politická i institucionální řešení. Mnozí zmiňují úzkost, kterou v nich vyvolává představa, že jejich dítě bude čelit ještě tvrdším podmínkám než oni sami. Některé budoucí matky dokonce tvrdí, že by se cítily provinile, kdyby přivedly dítě do světa, který již teď není bezpečný. Vedle toho se objevují i nové definice rodičovství – mnozí mladí lidé zvažují formy péče, které nejsou nutně biologické, ale vycházejí z principu environmentální a komunitní zodpovědnosti. Jiní odmítají tradiční narativ o „štěstí skrze dítě“ a hledají nové cesty naplnění. Všechny tyto postoje svědčí o hluboké kulturní změně: rodičovství přestává být univerzální normou a stává se osobní volbou, která zrcadlí složitost naší doby,“ uvádí k tématu reportáž na zahraničním portálu libraryjournal.com. (Pozn. redakce: text byl redakčně přeložen a přepsán).
Mezi touhou po životě a odpovědností za svět: vnitřní monolog nové generace
V nitru mnoha mladých lidí se dnes odehrává tichý, ale vyčerpávající dialog. Na jedné straně touha po lásce, blízkosti a rodinném poutu, na druhé hluboký smysl pro odpovědnost vůči světu, který praská ve švech. Tato vnitřní rozpolcenost není povrchním rozmarem ani výsledkem módního ekologického trendu – jde o opravdový střet lidského instinktu se stavem planety.
Mnozí by si dítě přáli, ale čím déle se dívají kolem sebe, tím více pochybují. Cítí, že přivést nový život v časech klimatického rozvratu, sociálních nerovností a civilizační únavy může být krutě nespravedlivé. O to víc se ve společnosti rozevírá nová a doposud málo přiznaná propast: mezi generacemi, mezi hodnotami, mezi viděním světa. A právě tento střet, plný nejistot, otázek a mlčenlivých rozhodnutí, popisuje s mimořádnou citlivostí i americká autorka Rachel Louise Snyder. „Když jsem přemýšlela, zda vůbec někdy budu mít dítě, nešlo o to, jestli budu dobrou matkou. Nešlo ani o to, jestli najdu vhodného partnera. Šlo o něco mnohem zásadnějšího – o vědomí, že svět, do kterého bych své dítě přivedla, se rozpadá. Ne pod tíhou jedné krize, ale mnoha: klimatické, sociální, politické, ekonomické. Můj vnitřní monolog byl někdy tichý a neúprosný: Co když mi jednou mé dítě řekne – proč jsi mě sem přivedla, když jsi to všechno věděla? Přemýšlela jsem o lesích, které už nejsou, o zvířatech, která už nikdy neuvidíme, o městech pod vodou, o požárech, které se nedají uhasit. Byla jsem posedlá myšlenkou, že by mé dítě mohlo žít v permanentním stavu nouze. Nechtěla jsem, aby jeho dětství bylo přežíváním. A zároveň jsem toužila po někom, komu bych mohla dát lásku, bezpečí, domov. V té chvíli jsem si uvědomila, že to není otázka odvahy, ale otázka svědomí. Že moje nerozhodnost není slabostí, ale hlubokým projevem citu a odpovědnosti. V generaci, která je zvyklá přehodnocovat tradice, jsem nebyla sama. Mnoho mých přátel cítilo totéž. Někteří si dítě pořídili i navzdory strachu. Jiní odložili rozhodnutí na neurčito. A další ho zamítli, přestože po něm v hloubi duše toužili. Tahle volba je dnes nejen intimní, ale i politická. Znamená přiznat si, že naše planeta možná už není tím místem, které by mohlo být něžnou kolébkou pro nový život,“ píše Rachel Louise Snyder ve své knize Futures: The Year Our World Changed (Bloomsbury, 2023).
Budoucnost bez dětí – volba ze zoufalství, nebo nový druh odvahy?
Téma rodičovství se v očích mladých lidí proměnilo z jistoty v dilema, které s sebou nese více otazníků než odpovědí. Už to není jen otázka vnitřní připravenosti nebo partnerství. V sázce je samotná budoucnost – nejen osobní, ale i planetární. Stále více mladých lidí se tak rozhoduje ne kvůli pohodlí nebo sobectví, ale právě z hlubokého citu, úzkosti a zodpovědnosti. Nejde o rezignaci, ale o tichou formu protestu vůči světu, který přestal být bezpečným místem pro nový život. V tomto rozhodnutí není chlad – naopak. Je v něm láska, jen jinak orientovaná: místo směrem k jednomu dítěti, směrem ke světu jako celku.
Nejsem služka, jsem partnerka: moderní žena proti zastaralým představám
Stojíme tak na prahu zcela nové éry. Éry, v níž mít dítě už není samozřejmostí, ale promyšleným rozhodnutím, které v sobě nese existenciální zátěž. A zároveň – i nový druh odvahy. Možná právě tato odvaha, být upřímní ke svému strachu a nejistotě, dokáže otevřít prostor pro zcela novou podobu rodičovství. Takovou, která nebude jen o biologickém pokračování, ale o ochotě pečovat – o svět, o komunitu, o hodnoty, které přetrvají i ve chvílích nejistoty. Zároveň však nelze přehlížet, že rozhodnutí nemít děti – jakkoli pochopitelné – není řešením samotné krize. Pokud přestane vznikat nová generace, může se společnost dostat do spirály demografického útlumu, který postihne celé systémy: ekonomické, sociální i kulturní. Otázkou tedy zůstává, zda cesta vpřed spočívá v samotném odmítnutí rodičovství, nebo spíš ve změně světa, do něhož bychom se za děti nemuseli stydět. Možná by nebylo třeba tolik přemýšlet o tom, zda děti mít, kdybychom měli důvěru, že svět, který jim zanecháme, bude stát za to.
Budoucnost je tedy stále otevřená – ne jako utopie, ale jako výzva. Pokud si mladá generace udrží schopnost klást si nepříjemné otázky, zároveň ale neztratí víru ve změnu, možná vznikne nový model rodičovství: ne v protikladu ke klimatu, ale v souladu s ním. Takový, kde děti nebudou přítěží, ale nadějí. Ne spotřebiteli, ale strážci světa, který se právě teď pokoušíme zachránit.
