Jíst lidské maso je považováno za nejzásadnějších překročení morálky. Přesto se odehrály situace, které bohužel skončily až takto nešťastně.
Které případy jsou nejznámější a proč k nim vlastně došlo? Tématu se věnoval portál zajimavaevropa.cz.
Tragická výprava
Roku 1845 vyrazila z Londýna expedice 128 mužů, kterým velel sir John Franklin s cílem objevit severozápadní cestu z Evropy do Asie. Už od začátku bylo zřejmé, že půjde skutečně o velmi dlouhou cestu, takže i přípravy tomu odpovídaly – vezli s sebou zásoby jídla na pět let.
Výprava byla velmi ostře sledována médii i veřejností, ale už po dvou letech o odjezdu najednou přestaly od výpravy přicházet nové zprávy. V roce 1848 se je proto vydala hledat první záchranná expedice a později ještě mnohé další. Nalezené důkazy však nevypovídaly o ničem konkrétním.
Až roku 1854 narazili členové záchranné výpravy na několik Eskymáků, kteří jim popsali, že okolo roku 1850 od nich několik bílých mužů kupovalo tulení maso. Později téhož roku stejní Eskymáci nalezli ostatky zhruba třiceti osob a podle stop bylo jasné, že se na sobě členové výpravy museli dopustit kanibalismu. Tyto zprávy samozřejmě tehdy zcela šokovaly veřejnost.
Postupem času se pak podařilo skon výpravy alespoň částečně vyjasnit. Bohužel za nezdařilým pokusem stála skutečně nesmírná náročnost celé výpravy, vysílení, ale také otrava z jídla, které obsahovalo značné množství olova. Faktem také je, že někteří členové skutečně pojídali své mrtvé druhy ve snaze prodloužit si život.
Zavaleni sněhem
Další z příběhů kanibalismu se opět odehrál v 19. století, tentokrát však na americkém kontinentu. Jedná se o příběh tzv. Donnerovy výpravy. Jejích 87 členů se v dubnu 1846 vydalo do Kalifornie, ale v zimě, na přelomu let 1846 a 1847, byli v pohoří Sierra Nevada odříznuti sněhem. Logicky jim velmi rychle začalo docházet jídlo, a tak nejprve konzumovali tažná zvířata a psy a poté si z jejich kostí vařili vývary. Záchrana přišla až v roce 1847, celé čtyři měsíce poté, co definitivně zapadli. Jen 48 osob se ale nakonec podařilo zachránit a dovést do Kalifornie.
Později se někteří členové výpravy přiznali, že ke konci došlo i na pojídání lidského masa. Výpovědi zbylých účastníků se ale dost lišily, někteří tvrdili, že jej jedli jen malé děti. Pro všechny to ale bezpochyby byla traumatizující zkušenost.
Vrah nebo oběť?
Sníh propojuje i příběh Alfreda Packera. Jednalo se o veterána z americké občanské války, který se v únoru 1874 vydal s dalšími pěti muži z tábora v Coloradu hledat zlato do Breckenridgeských hor. Jen o dva měsíce později se ale Packer dopotácel do jiného tábora a zcela sám.
Podle svých slov je zasáhla sněhová bouře a při hledání potravy se mu jeho druhové ztratili. Jenže jeho vyprávění mělo jakési trhliny a Packer postupně přiznal, že když první ze skupiny zemřel, ostatní snědli jeho ostatky. Další tři pak podlehli vyčerpání a jednoho musel Packer zabít v sebeobraně. Jenže v srpnu téhož roku byl nalezen jejich zlatokopecký tábor a bylo jasné, že nikdo na vyčerpaní nezemřel, ale na onen svět jim někdo násilně pomohl.
Baba Vanga: magická předpověď nejslavnější jasnovidky pro rok 2023
Packer byl tedy zadržen a uvězněn, ala nakonec se mu podařilo utéct a na dalších devět let se po něm slehla zem. Když jej nakonec spravedlnost dostihla, změnil výpověď a tvrdil, že jeden z mužů zabil ostatní tři a on sám se jen bránil. Doznal se také ke kanibalismu – prý z důvodu nesnesitelného hladu.
Blokáda Leningradu
Během druhé světové války byl Leningrad (dnešní Petrohrad) velmi dlouho obléhán Němci a ostřelován. Toto bezmála tříleté obležení bylo ale pro město a jeho obyvatele totálně likvidační. Na následky zranění, nemocí, ale především naprostého hladu, tehdy zemřel zhruba milion tamních obyvatel. Vyhladovělí lidé dostávali asi jen sto dvacet gramů chleba denně a snažili se jíst prakticky cokoliv – třeba i lepidlo, vařené kožené kufry nebo kožešiny. I když se dlouho popíralo, že by během obléhání docházelo ke kanibalismu, pozdější důkazy hovořily jasně.
Moderní kanibalismus
Doposud jste mohli nabýt dojmu, že kanibalismus je každopádně jen záležitostí minulosti. Realita je ale jiná. Potvrzuje to případ z roku 2008, kdy se skupina 33 z Dominikánské republiky rozhodla vyrazit za lepším životem. Za cestu do 260 kilometrů vzdáleného Portorika zaplatili někteří uprchlíci až 1 800 dolarů, ale doprava prostřednictvím obyčejného rybářského člunu byl od začátku hazard se životem. Již po pouhém dni na moři se totiž loďce porouchaly motory.
Lidé na palubě navíc nebyli za jedno v tom, zda by se mělo plout dál nebo nikoliv. A tak loď byla dalších šest dnů nekontrolovatelně unášena proudem. Pak zemřel první z mořeplavců a další noci zmizel i kapitán. Jenže lidé následně umírali dál a po dvou týdnech zbyli už jen čtyři – a ti se rozhodli, že prostě nakrájejí ostatky posledního mrtvého a snědí je. Už následujícího dne je ovšem zachránila pobřežní hlídka USA. A přeživší se za svůj čin ani nijak zvlášť nestyděli – prý chutná podobně jako hovězí.
Lze to ale uzavřít s tím, že v určitých momentech je i barbarství takového kalibru omluvitelné. Občas prostě není jiné cesty – jisté ale je, že pro většinu lidí to byl spíše otřesný zážitek než cokoliv jiného.
Kanibalismus v živočišné říši
Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravých živočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy.
„Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně – svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla,“ uvádí Wikipedie.
Kanibalismus u lidí
Kanibalská hostina na Vanuatu v Melanésii. Zdroj: Charles E. Gordon Frazer (1863-1899) – Bonhams / wikipedia.org (volné dílo)
„Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci. V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i v Česku u populací střední doby bronzové např. v únětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek. V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora. Jeden z nejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován v Severní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a 1997 a znovu v roce 2013,“ dodává veřejný zdroj.
V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).
Aztékové při kanibalském rituálu, kodex Magliabechiano. Zdroj: Neznámý auto – Codex Magliabechiano / wikipedia.org
Tradiční rozšíření kanibalismu
- Papua Nová Guinea
- Melanésie – zejména Fidži, Vanuatu
- Šalomounovy ostrovy (např. ostrov Nová Georgie)
- Některé oblasti Polynésie
- Austrálie – některé skupiny Aboriginců
- Indonésie – Batakové na ostrově Sumatra
- Indiánské kmeny v oblasti Amazonie – v minulosti Tupinambové, Kulinové, Kašivové, Huitotové, Gvajakíové
- Indiánské kmeny v oblasti Karibiku – Karibové na Malých Antilách, Embérové na pobřeží Panamy a severní Kolumbie
- Aztékové, Taraskové a možná i další etnika Mezoameriky, jako součást některých rituálů spojených s lidskými oběťmi
- Některé indiánské kmeny Severní Ameriky – Anasaziové, Tonkawové, Atakapové, Kvakiutlové (v rámci nejrůznějších jejich rituálů)
- Střední Afrika – Kongo a Středoafrická republika: kmeny Azande, Mangbetu, Ngbandi, Mbaka, Tetela a Songye
- Západní Afrika – v této oblasti šlo o součást rituálů tajných společností, jako byli např. tzv. „leopardí lidé.“
- Členové hinduistické sekty aghóríů v severní Indii jsou známí tím, že pojídají maso mrtvol nebo jeho nedokonale spálené zbytky z pohřebních hranic
„V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi,“ doplňuje Wikipedie.
Na uvedené téma bylo tvůrci natočeno mnoho filmů. Mezi asi nejznámější patří hororový snímek CANNIBAL HOLOCAUST (Official Movie Film Cinema Theatrical Teaser Trailer). (18+)
Text: Jana Horká
Použité zdroje: Wikipedie, zajimavaevropa.cz, Internet, YouTube
