Mám absolutní sluch. Ne, nelétám v kápi a nezachraňuju svět. Spíš bych řekl, že je to takový můj osobní Everest. Nádherný, ale občas pěkně zrádný.
Představte si, že slyšíte každý tón, každý zvuk v jeho nejčistší podobě. Fajn, co? Když vám kolegyně v kanceláři ťuká nehty do rytmu své oblíbené písně, nebo když tiskárna chrlí papíry v disharmonickém akordu, máte chuť si nacpat do uší špunty. Tématu se dnes věnoval redaktor a spolupracovník naší redakce Jiří May, jenž v textu vyjadřuje svůj názor či názory.
Hudba je moje vášeň, moje droga, můj život. Od dětství jsem dřel u klavíru, pak drnkal na kytaru a zkoušel, co vydrží moje hlasivky. Dokonce jsem měl i vlastní kapelu! Jenže pak přišla studená sprcha reality. S hraním na místních tancovačkách se moc slavný (ani bohatý) nestaneš. A tak teď trávím dny v kanceláři a snažím se přehlušit tu zvukovou apokalypsu, kterou produkují počítače, klimatizace a hlavně moji milovaní kolegové.
Ráno to začíná hned u výtahu. Ten starý krám sténá v A moll, jako by ho na to někdo najal. Pak se přidá turniket s jeho protivným Fis a zářivky, co si vesele bzučí v G dur (s lehkým vibratem, samozřejmě). A vrchol všeho? Kávovar! Ten zní, jako by někdo škrtil racka. Po tomhle koncertu mi káva už ani nechutná. Oběd v restauraci? To je teprve symfonie hrůzy! Cinkání příborů, mlaskání, řinčení tácků… Dokonalá kakofonie, u které by i Stockhausen bledl závistí.
Ani doma není klid. Hodiny tikají, lednička hučí, zářivky bzučí… A to nemluvím o sousedovic puberťákovi, který se snaží vyluzovat tóny na elektrické kytaře. To je teprve nářez!
Jediný únik? Večer, když se zavřu v bytě, nasadím sluchátka a pustím si pořádnou muziku. Tóny čisté jako křišťál, harmonie, která pohladí po duši. To je můj svět, kde všechno ladí. Takže takhle to je. Život s absolutním sluchem. Dar i prokletí zároveň. Ale i přes ty rozladěné tiskárny, falešné zpěvy a věčně sténající výtah bych to nevyměnil. Protože hudba je pro mě víc než jen zvuky. Je to život. A ten, jak víme, není vždycky naladěný na tu správnou notu.
„K napsání článku mne inspiroval kamarád muzikant, který „trpí“ absolutním sluchem,“ dodal závěrem autor textu Jiří May.
