Chemické zbraně během dvou světových válek představovaly smrtící hrozbu, která navždy změnila způsob válčení a zanechala dědictví strachu.
Chemické zbraně během dvou světových válek představovaly smrtící hrozbu, která navždy změnila způsob válčení a zanechala trvalé dědictví strachu. Historie použití bojových plynů ukazuje, jak blízko lidstvo stálo k apokalypse.
Za Velké války došlo k tisícům chemických útoků, které měly ochromit či zabít nepřítele v zákopech a usnadnit vlastní postup. Během let 1915–1918 se vyvinula celá řada prostředků a taktik, které činily tento děsivý způsob boje stále účinnějším. „Speciální jednotky vypustily nad frontami Velké války celkem 16 150 tun otravných plynů, což představuje jen 13 % z celkově použitých 124 000 tun, neboť plných 87 % bojových plynů dopravilo do pozic nepřítele dělostřelectvo,“ píše stoplusjednicka.cz. Nasazení chemických zbraní mělo zpočátku podobu vlnových útoků, kdy se z tlakových láhví vypouštěly plyny, které pak vytvářely páry těžší než vzduch a vítr je při zemi nesl k nepřátelským liniím.
Vývoj taktiky chemických útoků zahrnoval stále sofistikovanější metody. Nejrozsáhlejší útoky zahrnovaly devět vln a trvaly několik hodin, přičemž jejich účinnost byla testována na chemických polygonech. Na základě těchto zkoušek vznikaly normy pro obsluhy, například německý předpis pro chlor stanovoval použít na kilometrovém úseku fronty během 60 vteřin 0,8–1,2 tuny plynu při rychlosti větru do 5 m/s.
Jednou z významných inovací bylo zavedení Livensova vrhače, známého jako plynomet. Tento vynález britského kapitána Williama Livense byl tvořen ocelovými rourami, z nichž byly pomocí elektrického odpalovače vypouštěny střely naplněné chemikáliemi. „První ostré střelby s minami naplněnými kapalným chlorem proběhly koncem září 1916 během dobývání Thiepvalu, při dalším útoku v polovině listopadu u Beaumont-Hamel zahynuly tři stovky německých vojáků,“ uvádí dále stoplusjednicka.cz. Plynomety se staly hlavní chemickou zbraní britské speciální brigády, která je použila k masovým útokům na západní frontě.
Vedle Britů se i další armády snažily vyvinout účinné plynomety, ale jejich úspěchy byly většinou omezené. Německé zařízení Gaswerfer, například, nikdy nedosáhlo takové efektivity jako Livensův vrhač. Němci používali hlavně těžké 180mm minomety, které odpalovaly náboje s fosgenem. Různé armády experimentovaly s chemickými zbraněmi, ale skutečný průlom přišel až s rozvojem chemického dělostřelectva, které umožnilo dopravit chemikálie na velké vzdálenosti bez ohrožení vlastních vojáků.
V době druhé světové války představovala hrozba chemických zbraní reálné nebezpečí, podobně jako dnes jaderné zbraně. „Největší obavou v době vypuknutí druhého globálního konfliktu proto byl scénář, při němž obě strany využijí právě té nejsilnější dostupné zbraně ve svém arzenálu – tedy zbraní na bázi smrtícího plynu, vysvětluje“ web zoom.iprima.cz. Zatímco na straně západních Spojenců se jednalo především o yperit, Třetí říše kromě něj mohla nabídnout i mnohem destruktivnější plyn tabun.
Obě strany konfliktu s možností použití chemických zbraní operovaly, ale nakonec je nepoužily. „Hlavním důvodem nepoužití ze strany Německa byla Hitlerova nechuť vůči plynům kvůli přímé zkušenosti s nimi v první světové válce. Přestože role plynu v holocaustu byla významná, ozbrojené složky Třetí říše se připravovaly na chemickou válku,“ píše dále zoom.iprima.cz. Spojenci rovněž plánovali nasazení chemických zbraní, ale nakonec od toho upustili kvůli obavám z odvety a praktickým problémům.
Důvodem pro nepoužití chemických zbraní v druhé světové válce byla vzájemně zaručená destrukce, což je princip známý ze studené války v souvislosti s jadernými zbraněmi. „Hypotetický konflikt tak byl uzamčen do patové situace, kdy mohlo lokální použití plynu rychle vy eskalovat do vlastní destrukce,“ dodává web zoom.iprima.cz.
Jediným významným incidentem s chemickými zbraněmi během druhé světové války byl nálet Luftwaffe na italské pobřežní město Bari. K útoku došlo 2. prosince 1943, kdy německé bombardéry překvapily spojenecké síly a zničily několik zásobovacích lodí. Jednou z těchto lodí byla americká nákladní loď John Harvey, která tajně převážela zásobu yperitových bomb určených pro případný odvetný útok na německé síly.
Zde je obrázek znázorňující nálet Luftwaffe během druhé světové války. Zdroj: (c)2024 UdálostiExtra.cz/N. Macáková, za použití (Ai).
Během náletu byla loď John Harvey zasažena a explodovala, což vedlo k úniku yperitu do ovzduší a přilehlých vod přístavu. Následkem tohoto útoku bylo zasaženo velké množství spojeneckých vojáků a civilistů. Okamžitě po útoku se u postižených začaly projevovat příznaky otravy yperitem, včetně vážných chemických popálenin a respiračních problémů.
Po incidentu se spojenecké velení pokusilo celou záležitost ututlat, obávaje se, že by odhalení převozu yperitových bomb mohlo vyprovokovat Němce k nasazení vlastních chemických zbraní. Utajení celé události však vedlo k dalším komplikacím, protože lékaři neměli informace o povaze chemického agens a nemohli postiženým poskytnout adekvátní léčbu.
Důsledky tohoto útoku byly tragické. Zemřelo přibližně 1 000 vojáků a civilistů a mnoho dalších utrpělo těžké zranění. Incident v Bari zůstává jedním z mála případů použití chemických zbraní během druhé světové války, což podtrhuje, jak blízko svět stál k rozsáhlému nasazení těchto zbraní během konfliktu.
Tato událost nejen ukázala smrtící potenciál chemických zbraní, ale také zdůraznila nebezpečí spojené s jejich skladováním a přepravou během války. Přestože chemické zbraně nebyly v této válce masově použity, incident v Bari slouží jako varování před jejich ničivými účinky a riziky, která s sebou nesou.
Použití chemických zbraní během dvou světových válek ukazuje, jak destruktivní a nebezpečné mohou být. Dnes, stejně jako tehdy, zůstává hrozba jejich použití reálná, ať už v konfliktech mezi státy nebo při teroristických útocích.
