Autor románu Zvěsti ze světa po žití mluví o psaní jako o poctivosti, tichu v duši a příbězích, které si čtenář musí najít sám.
Redakční rozhovor s Jiřím Maršálkem, autorem románu Zvěsti ze světa po žití, nabízí osobní pohled na vznik knihy, její existenciální hloubku i roli víry v literární tvorbě. „Psaní je pro mě způsob, jak zůstat pravdivý,“ říká v úvodu Jiří Maršálek, autor knihy.
Jak vzniká román, který nevede čtenáře za ruku, ale otevírá mu prostor k vlastním otázkám? V rozhovoru s Jiřím Maršálkem, autorem knihy Zvěsti ze světa po žití, se ponoříme do šumavských lesů, existenciální tíhy i jemné roviny víry a hledání smyslu. Autor sám říká, že „píše o tom, co ho pronásleduje“ – a právě proto jeho texty mluví až překvapivě tiše, ale pravdivě. Rozhovor o inspiraci, vnitřní poctivosti i tom, proč nemá rád alegorie.
Co vás vedlo k zasazení románu Zvěsti ze světa po žití do prostředí šumavských lesů a období šedesátých let?
Prostředí se zformovalo přirozeně – sám jsem nějakou dobu pracoval v lesnictví a zanechalo to ve mně silnou stopu. Lesní krajina, odloučenost, obtížné podmínky života, to všechno mě v myšlenkách dlouhodobě provází. Šedesátá léta pak nejsou zvolena kvůli historické fresce, ale umožňují příběh izolovat od současnosti, a přitom zachovat vnitřní kontinuitu s dnešním člověkem.
Kniha je v mnoha ohledech psychologická, místy až spirituální. Jak byste ji charakterizoval čtenářům, kteří o ní dosud neslyšeli?
Považuji ji za vesnický román v klasickém smyslu, zároveň se však děj noří do hlubších vrstev duševních procesů. Místy může působit až mysticky, což je ale spíš důsledek intenzity prožívání postav než cíleného budování nadpřirozené atmosféry. Podstatnější, než žánrové zařazení je pro mě snaha co nejvěrohodněji zachytit proměny, které se odehrávají v člověku, když je vystaven existenciálnímu tlaku.
Vnímáte, že by kniha nesla nějakou ústřední myšlenku nebo poselství, které by si čtenář měl odnést?
Nerad bych předkládal knihu jako nosič konkrétního sdělení – myslím, že literární text má smysl tehdy, když čtenáře nutí k vlastním závěrům, ne když ho vodí za ruku. Spíš než o formulovatelné poselství se jedná o souhru témat, nálad a napětí, které společně vytvářejí prostor k určitému druhu prožitku.
Mnoho čtenářů se při četbě dotýká i filosofické roviny knihy. Vnímáte ji jako záměrnou součást své tvorby?
Ano, ale ne ve smyslu, že bych se snažil skrze literaturu prezentovat předem utvořené filosofické názory. Jde spíše o to, že příběh se přirozeně pohybuje v prostoru, kde se otázky po smyslu, vině, víře nebo utrpení objevují jako nevyhnutelné.
Máte v tomto ohledu určité filosofické či literární vzory, k nimž se vztahujete?
Myšlenkově je mi blízký především Schopenhauer, z autorů pak Tolstoj – zejména jeho úvahové texty, jako Moje zpověď nebo Stručný výklad evangelia. Celkově ale čas raději trávím s prózou: Dostojevskij, Zola, Turgeněv, Hugo, Hesse… Z české literatury pak mám asi nejraději Jindřicha Šimona Baara.
Kniha je psána sevřeným, konzistentním jazykem. Věříte, že literární text může nést určité poselství, aniž by sklouzl k tezovitosti?
Myslím, že pokud autor pracuje poctivě a text drží pohromadě vnitřní logikou, pak sděluje určitou myšlenku svým celkem. Poselství pak není potřeba shrnovat, ale jde ho vycítit. Alegorický způsob vyprávění mě neláká, spíše doufám, že se mi daří skrze příběh formulovat jistý existenciální postoj.
Ve vašich textech se opakovaně objevuje téma víry, hledání smyslu nebo duchovní proměny. Vnímáte tato témata jako jádro své tvorby, nebo spíše jako přirozený důsledek toho, co vás osobně zaměstnává?
To druhé. Tyto motivy se v textech neobjevují z autorské strategie, ale z vnitřní potřeby. Píšu o věcech, které se mi neustále vracejí v myšlení, a tím pádem se zákonitě dostávají i do příběhů. Věřím, že právě v tom je psaní nejpravdivější – když člověk nesleduje záměrný obsahový program, ale nechá, aby se témata objevovala sama od sebe v souladu s tím, co ho opravdu pronásleduje nebo naopak drží nad vodou.
Pracujete aktuálně na nové knize, nebo si dopřáváte tvůrčí pauzu? A pokud ano, kam vás vaše další psaní směřuje?
Psát jsem nikdy nepřestal, i když delší texty vznikají pozvolna. Několik textů mám rozpracovaných, ale zatím ještě není jasné, který z nich dozraje jako první. Jeden z nich se dotýká starověkého mýtu o Belerofontovi, který bych rád dokončil jako první.
Zvěsti se světa po žití. Grafika obálky knihy: Tomáš Cikán. Zdroj: Jiří Maršálek / UdálostiExtra.cz. (Zveřejněno se svolením autora)
Jiří Maršálek (nar. 1991) se zabývá filozofickou a psychologickou prózou. Jeho první kniha s názvem Večerní sláva Wiederhausera vyšla v roce 2019, druhá kniha s názvem Lenost vyšla v roce 2022 u nakladatelství Host.
