Strach z pravdy paralyzuje národ. Cenzura sílí, svoboda slova mizí. Mlčíme ze strachu, nebo už nevíme, co smíme říct?
Důvěra se láme tiše – ne křikem, ale mlčením. V zemi, kde svoboda slova patří mezi základní demokratické pilíře, se čím dál více lidí bojí vyjádřit svůj názor. Ne kvůli hrozbě vězení či násilí, ale kvůli obavám z veřejného odsouzení, ostrakizace na sociálních sítích nebo profesního postihu. Cenzura se už neprovádí cenzorskou tužkou, ale algoritmy, zásahy editorů a tlakem inzerentů. Některé informace mizí dřív, než stihnou vyvolat debatu, jiné jsou překrucovány, aby se vešly do požadovaného rámce.
Veřejný prostor se zmenšuje – ne fyzicky, ale morálně. A právě v tom je dnešní cenzura nejnebezpečnější. Není zjevná, ale všudypřítomná. Není vedena zákonem, ale obavou. A lidé mlčí. Ne protože nemají co říct. Ale protože říct to může mít následky.
„Oproti loňskému roku se v Česku zvýšil podíl lidí, kteří se obávají o svobodu médií, ukazuje letošní ročník průzkumu Media Freedom Poll 2025. Nejnovější data z průzkumu Media Freedom Poll 2025, který mapuje postoje obyvatel k mediální svobodě ve čtyřech zemích střední Evropy (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko), ukazují, že v Česku roste počet lidí, kteří mají obavy o stav svobody médií. Oproti roku 2024 vzrostl v tuzemsku podíl znepokojených respondentů o pět procentních bodů, což je největší meziroční nárůst mezi sledovanými zeměmi. Ohrožení mediální svobody vnímají Češi nejvíce ze strany mediálních vlastníků a zadavatelů, poté ze strany digitálních platforem (Google, Facebook, X) a o něco méně ze strany vlády. Důvěra v tradiční média, včetně veřejnoprávních a komerčních, v Česku klesá. Tento trend je zvláště patrný u části obyvatel s opozičními politickými postoji, kteří stále častěji vnímají jako důvěryhodnější právě obsah šířený na sociálních sítích. Výzkum zároveň ukazuje, že veřejnost ve zkoumaných zemích drtivé většině podporuje opatření, jež mají zvýšit odpovědnost platforem sociálních sítí, a to zejména v reakci na nenávistné projevy, kyberšikanu, dezinformace a škodlivý obsah. Možná nejvýznamnějším zjištěním průzkumu je významný posun: respondenti dnes vnímají vliv Spojených států na digitální diskurz jako větší hrozbu, než vliv Číny – obavy z USA prudce vzrostly na 59 % ve srovnání s 58 % v případě Číny. Tento posun je zvlášť výrazný mezi mladými lidmi (generace Z, tedy věk 18–24 let), jejichž obavy z USA dramaticky vzrostly z 32 % v roce 2024 na 58 % v letošním roce.“, píše k tématu web mediaguru.cz.
Zákazy, mlčení a tiší správci pravdy: nová realita českého prostoru
Ve společnosti, která si ještě nedávno zakládala na otevřené debatě a pluralitě názorů, se dnes pozvolna vkrádá atmosféra obav, ostražitosti a autocenzury. Lidé přestávají mluvit nahlas, ale nejen proto, že se bojí. Mnozí mají pocit, že už to stejně nemá smysl – že jejich slova budou ignorována, zesměšněna, nebo rovnou odstraněna z veřejného prostoru. Vláda i některé mediální instituce tvrdí, že chrání veřejnost před „nepravdivými“ nebo „škodlivými“ informacemi. Jenže kdo dnes určuje, co je pravda? A co se stane, když se nepohodlná fakta nedají vyvrátit, ale jednoduše zmizí?
Z ideálů je dluh: jak jsme svobodu proměnili ve splátkový kalendář a ztratili odvahu chtít víc
Zkušenost posledních let ukazuje, že cenzura nemusí mít podobu zákazu vycházení nebo blokování tiskáren. V digitální době postačí jedno rozhodnutí správce platformy, jedno upozornění „komunitě“ a příspěvek zmizí – často bez možnosti obrany. Právě tímto způsobem byly v posledních letech smazány stovky příspěvků týkajících se státní politiky, očkování, ekonomické situace nebo například výbuchů v muničních skladech. Oficiální důvod? Šíření neověřených informací. Neoficiální důvod? Přílišná blízkost k realitě, která není žádoucí.
Je alarmující, že v některých případech jsou umlčováni i odborníci – akademici, lékaři, bývalí politici nebo bezpečnostní analytici, kteří jen prezentovali nepohodlné úvahy nebo interpretace. Jejich slova nebyla lživá, jen neodpovídala oficiální linii. Tím se otevírá otázka, zda nejde o sofistikovaný způsob potlačování plurality – ne zakazováním, ale filtrováním. Nejde už ani tak o boj s dezinformacemi, ale o kontrolu narativu, který má být společensky přijatelný. A co víc – taková cenzura se často děje „delegovaně“, mimo dosah státní odpovědnosti. Vládní orgány pouze „doporučují“ či „vysvětlují“ platformám, jaký obsah je problematický.
Mnoho médií, i těch veřejnoprávních, se pak často přizpůsobuje této linii, aniž by musely být oficiálně cenzurovány. Dochází k tzv. předběžné poslušnosti – novináři i redaktoři začínají předvídat, co by „nemuselo projít“, a raději určitá témata vůbec neotevírají. To se týká například problémů se zadlužováním státu, s podezřelými dotačními vazbami některých politiků, či analýzy volebních machinací na komunální úrovni. Zmizely celé kauzy, které dříve plnily titulky. Ne proto, že by se nic nedělo. Ale protože se nehodí narušovat klid a důvěru.
Cenzura v České republice tak dostává nový kabát – decentní, nenápadný, ale účinný. Její síla spočívá právě v tom, že nevzbuzuje pozornost. Není to hrozba, která křičí, ale systém, který šeptá. A lidé, kteří by možná ještě včera stáli za své názory, dnes raději mlčí. Protože hranice přijatelného se posunula – a kdo ji překročí, nemusí dostat druhou šanci.
Politika versus pravda: když ti nahoře určují, co si smíte myslet
„Plíživá cenzura, která se v České republice odehrává, musí skončit. V posledních letech jsme svědky bezprecedentního nárůstu zásahů do svobody projevu. Ať už se jedná o blokování příspěvků na sociálních sítích, zrušení účtů novinářům nebo o tlak na média, aby určité informace nepublikovala. Tohle všechno se děje pod záminkou boje s dezinformacemi. Ano, je třeba chránit veřejnost před lží. Ale zároveň nesmíme připustit, aby někdo rozhodoval o tom, co je lež a co pravda, podle momentálního politického zájmu. Nesmíme připustit, aby někdo potlačoval jiné názory jen proto, že nejsou v souladu s vládní ideologií. Tento systém ohrožuje samu podstatu demokracie. Nemůžeme tolerovat, že některé informace mizí jen proto, že se někomu nehodí. Musíme se jako společnost rozhodnout, jestli budeme respektovat pluralitu názorů, nebo jestli budeme žít v ideologickém tunelu. To, co dnes považujeme za extrémní nebo nepohodlné, může být zítra jedinou pravdivou výpovědí. Proto navrhujeme opatření, která tento vývoj zvrátí. Budeme prosazovat zákonné záruky svobody projevu, posílení práv novinářů a transparentní dohled nad fungováním digitálních platforem. Chceme veřejnou kontrolu nad tím, kdo a proč maže obsah. Chceme, aby se lidé mohli ozvat, pokud se jejich názor ztrácí z veřejného prostoru. Ať už jsou z jakéhokoli názorového spektra. Demokracie musí být chráněna – nejen proti lžím, ale i proti umlčování. Proto připravujeme legislativu, která zabrání svévolnému mazání příspěvků, která omezí politické ovlivňování médií a která ochrání novináře před tlaky ze strany státu nebo soukromých firem. Svoboda slova je základ. A její obrana je dnes důležitější než kdy jindy.“, píše dále k tématu portál parlamentnilisty.cz.
Význam těchto slov netkví jen v politické proklamaci. Ukazují na hlubší krizi důvěry, kdy samotné instituce, které mají být garantem demokratických hodnot, se stávají hráči na poli informační manipulace. Politická moc – ať vládní, nebo opoziční – čím dál častěji usiluje o to, kdo a co může být slyšeno. Nejde přitom pouze o médium, ale o samotný přístup k informacím. Skutečnost, že novináři, analytici či běžní občané musí „obcházet systém“, aby mohli zveřejnit názor nebo odhalení, je známkou rozkladu svobodného diskurzu. Neviditelná ruka tichého mazání a posunování hranic přípustného vede k tomu, že veřejnost začíná akceptovat mlčení jako normu.
Vedle přímé cenzury se navíc rozmáhá nový fenomén: regulační unifikace obsahu. Pod záminkou standardizace, bezpečnosti nebo „evropských hodnot“ dochází k přepisování algoritmů, které automaticky snižují dosah určitým tématům – od energetické politiky přes národní suverenitu až po názory na nadnárodní korporace. Tyto zásahy jsou veřejnosti prezentovány jako technické úpravy, ale jejich dopad je hluboce ideologický.
Občan už nerozhoduje o tom, co čte – rozhodují za něj platformy, jejichž pravidla ovlivňuje lobby, politika i korporace. Výsledkem je postupný úpadek mediální plurality a posilování monotónního toku schválených sdělení. A v této mlze je čím dál těžší najít pravdu.
Skrytý jazyk manipulace: když média přestávají informovat a začínají formovat
„Mediální manipulace je proces, při kterém dochází k cílenému ovlivnění veřejného mínění skrze výběr, úpravu nebo zamlčení informací. Tento proces se neodehrává pouze v diktaturách, ale i v demokraciích, kde jsou média často vlastněna velkými ekonomickými hráči. Redakce se pak dostávají pod tlak – nikoliv formální, ale ekonomický, ideologický či kariérní. Novináři se začínají autocenzurovat, protože vědí, že určité otázky jsou nevítané. Důležitou součástí manipulace je tzv. rámování reality, kdy média předkládají informace v určitém ideologickém nebo emocionálním rámci, čímž předem určují, jak je má veřejnost vnímat. Nejčastější metodou manipulace je selekce – tedy co se vůbec zveřejní, a co ne. Vedle toho existují i techniky, jako je opakování, vyvolávání emocí, spojování nepohodlných názorů s extrémismem nebo marginalizace oponentů. V moderním mediálním prostoru je také běžné, že se nepříjemné informace schovají za záplavu banalit. Divák pak může mít pocit, že je informován, přestože mu uniká to podstatné. Dnes už nestačí sledovat, co je řečeno – je třeba sledovat i to, co zůstalo neřečeno. Právě v tom spočívá skutečná moc médií – ve schopnosti vytvářet ticho. Lidé si často neuvědomují, že to, co považují za vlastní názor, může být výsledkem dlouhodobého působení mediálních vzorců. Ve chvíli, kdy jsou všechna velká média ideově srovnaná, přestává existovat pluralita a vzniká informační monolit. Takový monolit pak neposkytuje prostor pro svobodnou volbu – ale jen iluzi volby mezi různými variantami téhož. Kritické myšlení je systematicky oslabováno, protože klade otázky tam, kde má být ticho. A média tuto strategii nevědomě i vědomě podporují. Skutečně svobodná žurnalistika je dnes v menšině. Prostor dostávají především ti, kdo nevystupují z rámce, nekladou nepříjemné otázky a souzní s většinovým tónem. Ten, kdo chce říct něco jiného, je buď zesměšněn, umlčen, nebo ignorován. Ovlivňování veřejného diskurzu už dávno není otázkou cenzury v klasickém slova smyslu – ale otázkou distribuce viditelnosti. Kdo je vidět, ten existuje. Kdo je skryt, ten jako by nebyl. V takovém prostředí přestává být svoboda slova skutečnou svobodou – protože chybí svoboda slyšení. A to je možná nejnebezpečnější forma manipulace – když se lidé domnívají, že jsou informováni, a přitom jsou pouze uklidňováni.“, uvádí citace, z knižní publikaci Petra Žantovského, „Mediální manipulace“, Votobia, 2001.
Když umlčení nebolí – jen zůstane navždy nevyslovené
Současný mediální prostor se stává místem, kde nezáleží jen na tom, co je řečeno, ale především na tom, kdo to říká a komu to slouží. Tato nová forma filtrování reality není ani chaotická, ani náhodná – má svá pravidla, své výherce i poražené. Zatímco některé hlasy zní všude a stále dokola, jiné se ztrácejí v šumu nebo zůstávají zcela bez ozvěny.
A tak vzniká iluze diskuse: názory se sice vyměňují, ale jen v rámci povolených mantinelů. Komplexní či nepohodlné pohledy, které by mohly narušit klidný povrch veřejného mínění, se odklízejí stranou. Ne zakázáním, ale ignorací. A právě tato tichá marginalizace může být pro demokracii mnohem zhoubnější než otevřená cenzura.
Je příznačné, že cenzura se dnes maskuje jako „péče o bezpečnost“, „ochrana před nenávistí“ nebo „boj proti dezinformacím“. A kdo by byl proti? Jenže za těmito noblesními výrazy se někdy skrývá snaha ochránit nikoli společnost, ale status quo. Znepokojivým příkladem jsou případy, kdy se odhalení korupce, kritika nadnárodních smluv nebo nepohodlné ekologické dopady velkých investic ocitají mimo mediální zájem. Ne protože by neexistovaly, ale protože se nehodí.
A to, co se nehodí, se nešíří. Média se tak z institucí kontroly moci stávají nástroji jejího udržení – vědomě i nevědomě.
V této atmosféře přichází zásadní otázka: co se stane s občanem, který přestane věřit, že pravdu může najít v oficiálních kanálech? Odpovědí bývá odklon k alternativám – často chaotickým, často nespolehlivým, ale přinejmenším otevřeným.
A právě tady vzniká paradox dnešní doby: čím více se systém snaží centralizovat kontrolu nad informacemi, tím více podkopává vlastní důvěryhodnost. Lidé necítí jistotu, ale dezorientaci. Ne černobílou pravdu, ale šedou zónu mlčení. A v ní se může začít dít cokoli. Protože tam, kde nejsou slyšet všechny hlasy, nakonec není slyšet vůbec nic.
Svoboda s podmínkou: když algoritmy určují hranice demokracie
„Svoboda projevu byla tradičně považována za jeden z pilířů moderní demokracie, ale v digitálním věku dostává zcela nové obrysy. Už dávno nejde jen o právní možnost říct svůj názor, ale o praktickou schopnost být vůbec slyšen. Ve světě, kde se informační toky řídí algoritmy a kde je veřejný prostor z většiny tvořen soukromými platformami, není cenzura pouze výsledkem státní moci, ale i korporátní politiky. Tento posun zásadně mění naše chápání svobody slova. Veřejná debata se stále více formuje mimo rámec ústavních institucí a přechází pod kontrolu aktérů, kteří nejsou nikomu demokraticky odpovědní. Zatímco stát musí svá rozhodnutí odůvodnit, platforma je může změnit bez vysvětlení. A právě zde dochází k erozím základních svobod. Už to není zákon, co brání projevu – je to pravidlo služby, komunita, nebo neurčitá obava z porušení nepsaných zásad. Cenzura se tímto způsobem stává neviditelnou. Je bezpečnější, účinnější a o to těžší proti ní protestovat. Neexistuje totiž jasný cenzor – jen síť pravidel, upozornění a odstraněných příspěvků. Když zmizí informace, zmizí i otázky. Lidé si na tento stav postupně zvykají. Neptají se, proč něco zmizelo. Neptají se, co chybí. Zvyknou si. A právě tato adaptace je největší hrozbou. Mnozí začínají uvažovat v intencích toho, co smí říkat. Vnitřní autocenzura přebírá roli vnějšího dozoru. Mění se povaha veřejného prostoru – místo konfrontace názorů vzniká prostor potvrzování konsenzu. Svoboda projevu se tak mění ve svobodu souhlasu. A nesouhlas? Ten se potlačuje ne násilím, ale tichem. Vytlačením na okraj. Odstraněním z vyhledávačů. Snížením dosahu. Svoboda slova dnes závisí na přístupovém klíči, nikoliv na právu. Kdo nemá přístup, nemá hlas. Tato proměna se děje bez zákonů. Probíhá v architektuře sítí, v nastavení systémů, v uživatelských podmínkách. Svoboda se tak ocitá v pasti mezi právem a technologií. Demokratické záruky nestačí, pokud realitu ovládají ti, kdo právo pouze obcházejí skrze technické parametry. Každý příspěvek, který algoritmus pohltí, je příběh, který nebyl vyslyšen. A s každým takovým příběhem se vzdáváme části společenské paměti. Digitální prostor, dříve oslavovaný jako nástroj svobody, se mění v nástroj její kontroly. Stačí nenápadné posuny. Mírná úprava viditelnosti. Skrytá penalizace. Označení za „potenciálně závadný obsah“. Důsledky? Informační bubliny, polarizace, nedůvěra. A především – úbytek odvahy mluvit. Mnozí přestávají diskutovat, protože nevědí, co je ještě přípustné. Strach není z cenzora, ale z neviditelného postihu. A tento strach se šíří rychleji než samotné informace. Zasahuje školství, vědu, média i umění. Nejde o jednu zemi, ale o globální posun. Hranice svobody se stírají. A společnost ztrácí schopnost definovat, co je její vlastní hlas. Odpovědnost se rozplývá. A s ní i možnost obrany. Kdo dnes určuje, co je svobodné slovo? Ten, kdo vlastní platformu. Ten, kdo ovládá proud dat. Ten, kdo určuje, co je „relevantní“. Svoboda, která není slyšet, přestává existovat. A svoboda, která není sdílená, se mění v luxus. Proto je třeba znovu definovat, co znamená být svobodný – nejen mluvit, ale být slyšen. Nejen psát, ale být čten. Nejen mít právo, ale mít přístup. Bez těchto tří prvků je svoboda jen prázdným rámem. Demokracie bez prostoru k projevu je pouze rituálem. A každé umlčení, byť zdánlivě malé, je trhlinou ve společenské smlouvě.“, uvádí ve své knižní publikaci Jiří Přibáň, „Svoboda slova v digitálním věku“, Karolinum, 2020.
Nevyhovující? Označeni. Umlčeni. Zneváženi. A přitom jen mluvili nahlas
Ve světě, kde je pravda stále častěji otázkou politického výkladu, se z nezávislých médií stávají veřejní nepřátelé. Jakmile novináři přestanou papouškovat oficiální linii a místo toho kladou nepříjemné otázky, okamžitě jsou onálepkováni. V lepším případě jako podezřelí, v horším jako dezinformátoři.
Nezáleží přitom na tom, zda je jejich práce profesionální, postavená na ověřených faktech a podložena konkrétními důkazy. Pokud se obsah zprávy nekryje s narativem těch, kdo právě sedí ve vládních křeslech, pak se hledá způsob, jak médium znevěrohodnit. Ať už levicová, pravicová nebo středová – každá moc má v tomto ohledu jeden cíl: eliminovat nepohodlný hlas.
Když zloději slaví a spravedlnost mlčí: proč český stát chrání ty, kteří ho rozebrali na součástky
S nadsázkou by se dalo říct, že „kdo neskáče, není hodný médium“. Veřejnoprávní média, která se ještě donedávna mohla pyšnit důvěrou široké veřejnosti, dnes čelí buď vnějšímu tlaku na poslušnost, nebo vnitřní autocenzuře. Tato média se často ocitají v pasti: pokud mlčí, zrazují vlastní poslání. Pokud mluví, riskují rozpočty, vedení, nebo hromadný útok na sociálních sítích. Totéž platí pro malé nezávislé redakce nebo investigativní platformy – ty jsou bez většího vysvětlování sráženy na úroveň „pochybných zdrojů“, přestože nikdy nešířily lži ani manipulace. Jejich jediným „zločinem“ je, že zveřejňují jiné pohledy, data nebo názory, které se „nehodí“. A v tom spočívá skutečné ohrožení svobody projevu.
Záměrná snaha stigmatizovat jakýkoli odlišný hlas jako „alternativní“, „konspirační“ nebo rovnou „nebezpečný“ není znakem obrany demokracie – je to její přímé potlačování. Demokracie totiž nemůže existovat tam, kde jsou lidé penalizováni za sdílení faktů jen proto, že tato fakta neprocházejí sítem mocenského zájmu. Když jsou fakta upravována, umlčována nebo zesměšňována podle toho, kdo právě drží otěže, nejde už o svobodu, ale o řízený chaos. A právě v něm se rodí nedůvěra, rezignace a pasivita. Protože pokud i pravda nese nálepku, co potom zbývá k řešení?
