Homosexualita nebyla za normalizace zločinem, ale stigma a šikana zůstávaly. Režim kontroloval i to, koho smíte milovat.
Za zdmi socialistických paneláků se odehrávaly příběhy, o kterých se nesmělo mluvit. Lidé, kteří milovali osobu stejného pohlaví, se během normalizace ocitali v neviditelném exilu – žili mezi ostatními, ale mimo zákonitosti běžného života. I když byla homosexualita v roce 1961 oficiálně dekriminalizována, společenské stigma, strach z vyhazovu ze zaměstnání či vydírání Státní bezpečností zůstávaly realitou.
Tato doba nutila mnoho LGBTQ+ lidí k dvojímu životu – před okolím hráli roli „normálních“ občanů, zatímco svou skutečnou identitu museli skrývat ve stínu. Touha po lásce a přijetí se tak stávala aktem odvahy, který mohl zničit kariéru, přátelství, a v krajních případech i život.
Mlčení, strach a dvojí život: jak přežívala queer komunita v době, kdy neexistovala
„Byla jsem jiná. Věděla jsem to odmala, ale tehdy se o tom nemluvilo. Když jsem se zamilovala do spolužačky, myslela jsem si, že je se mnou něco špatně. Po škole jsem šla na zdravotní, později jsem pracovala jako sestra. Ale když se na oddělení dozvěděli, že jsem na ženy, začaly pomluvy. Nadřízení mě přesouvali, až mě nakonec vyhodili. Neexistovalo žádné místo, kde bych byla v bezpečí. Bydlela jsem s přítelkyní, ale oficiálně jsme byly jen spolubydlící. Musely jsme skrývat, kdo jsme. Jednou nás někdo udal a přišla výslechová pozvánka. Seděla jsem naproti estébákovi, který se mě ptal na nejintimnější věci. Cítila jsem se ponížená. Po výslechu jsme se musely přestěhovat. Byla to doba strachu. Ale i v tom strachu jsme se milovaly. A to jim vadilo nejvíc,“ uvádí ve své výpovědi Jana Kociánová pro magazin.pametnaroda.cz.
Neexistující identita: když být jiný znamenalo být neviditelný
V období normalizace nebyla homosexualita oficiálně trestným činem, ale to neznamenalo, že byla společensky přijímána. Po dekriminalizaci v roce 1961 zůstávala homosexualita nadále stigmatizovaná a označována za „nemoc“ či „úchylnost“.
Mnozí LGBTQ+ lidé proto žili ve strachu, že jejich sexuální orientace bude prozrazena – mohli přijít o zaměstnání, být vystaveni šikaně, nebo se stát terčem Státní bezpečnosti, která jejich odlišnost využívala k vydírání. Láska se stala nejen tabu, ale i rizikem.
Neexistovalo veřejné uznání existence LGBTQ+ komunity. Nebyly žádné legální kluby, spolky ani prostory, kde by se lidé mohli scházet. Kontakty mezi homosexuálními lidmi se vytvářely většinou ústně, skrze důvěru a šeptem předávané informace. Komunita tak fungovala spíše jako podzemní síť, kde se důvěra stala otázkou přežití. Tzv. „Vyoutovaní“ téměř neexistovalo — i v úzkém okruhu přátel byla upřímnost rizikem, které si mohl dovolit jen málokdo.
Zvlášť obtížná byla situace žen. Lesbické ženy byly prakticky neviditelné. Zatímco u mužů homosexualita vzbuzovala silné emoce, ženy byly ze sexuální rovnice téměř vymazány. Státní dohled se na ně často nevztahoval tak přímým způsobem, ale o to více se jich dotýkala společenská izolace. Mnohé z nich byly nuceny žít v heterosexuálních manželstvích, a pokud si našly partnerku, musely svou lásku tajit i před nejbližšími.
Státní bezpečnost (StB) sledovala homosexualitu jako nástroj, nikoliv jako společenský problém. Využívala ji jako prostředek k manipulaci a ovlivňování. Homosexuální lidé byli častými cíli verbování ke spolupráci – strach z odhalení byl natolik silný, že mnozí podlehli nátlaku. Ti, kdo odmítli, byli často zastrašováni nebo vylučováni z veřejného života. Být jiný znamenalo být podezřelý – a v očích režimu bylo podezřelé vše, co vybočovalo z normy.
Jedním z největších paradoxů tehdejší doby bylo, že ač homosexualita nebyla trestná, zůstávala stále „nežádoucí“. Úřady mohly LGBTQ+ osobám znemožnit přístup ke vzdělání, zaměstnání nebo bydlení. Existovaly i případy, kdy byli lidé kvůli své orientaci hospitalizováni v psychiatrických zařízeních – často nedobrovolně a bez řádné diagnózy. Tzv. „léčba homosexuality“ mohla zahrnovat psychofarmaka nebo elektrošoky.
Každodenní život queer lidí byl proto naplněn přetvářkou. Museli hrát role, které jim režim přidělil – vzorný pracovník, správný svazák, nenápadný občan. Ti, kdo se odchylovali, riskovali nejen sociální postih, ale i existenční kolaps. I přesto si však mnozí zachovali svou identitu. V tichosti a s odvahou, v soukromí a pod tlakem, si vytvářeli vlastní svět, kde mohli být sami sebou, i když jen na krátké chvíle.
Začátky emancipačního hnutí v Československu byly velmi opatrné. Teprve v 80. letech se objevily první pokusy o organizaci – v Brně například vznikla neoficiální skupina, která pořádala neveřejná setkání a poskytovala psychologickou podporu. Přesto šlo o aktivity na hraně legality. Jakékoli sdružování mimo schválené struktury mohlo být považováno za protistátní činnost. Navzdory tomu se objevily první náznaky odporu vůči represivnímu přístupu režimu.
Revoluční změna přišla až po roce 1989. Tehdy se LGBTQ+ komunita začala postupně formovat do veřejně viditelných struktur. Mnozí, kdo po desetiletí žili v ústraní, začali otevřeně mluvit o svých zkušenostech. Vyšla najevo obrovská míra psychické zátěže, traumat a diskriminace, kterou režim způsobil. První pochody hrdosti, vznik spolků a otevřené debaty byly důkazem, že období mlčení skončilo – ale jizvy zůstaly.
Téma postavení LGBTQ+ osob v době normalizace není jen kapitolou historické nespravedlnosti. Je připomínkou, jak snadno může být láska proměněna v trest, a odlišnost v nástroj moci. Dnes máme svobodu, ale právě proto je třeba nezapomenout na ty, kdo o ni tehdy přišli jen proto, že milovali jinak. Jejich příběhy nesmějí zmizet – jsou důkazem odvahy přežít i tam, kde bylo přežívání trestem samo o sobě.
„Socialistický člověk nesmí být jiný“: jak režim používal homosexualitu jako nástroj kontroly
„Po dekriminalizaci homosexuality v roce 1961 sice přestala být považována za trestný čin, ale nadále byla vnímána jako společensky nežádoucí jev. Homosexuálové čelili vyloučení ze společnosti, ztrátě zaměstnání a častému sledování ze strany StB. Podle historika Jana Seidla z Masarykovy univerzity se režim snažil homosexualitu potlačit jako něco, co nepatří do ideálního obrazu socialistického občana. Lidé s jinou sexuální orientací byli vnímáni jako narušitelé společenského pořádku. Přestože nebyli oficiálně perzekvováni soudně, byli často šikanováni na pracovištích a nuceni k přetvářce. Režim využíval existující předsudky společnosti, aby udržoval LGBTQ+ komunitu v izolaci. Estébáci zneužívali informace o sexuální orientaci k vydírání a k získávání spolupracovníků. Veřejné přiznání k homosexualitě bylo v podstatě nemožné. Homosexuální lidé byli nuceni žít dvojí život – jeden přijatelný pro společnost a druhý skutečný, ale skrytý. Tato schizofrenie identity měla často devastující psychické následky. Lidé žili v neustálém stresu, že budou odhaleni. I běžné projevy náklonnosti mohly být vnímány jako provokace. Společenský tlak nutil LGBTQ+ jednotlivce k dobrovolné izolaci. Ti, kdo nechtěli žít ve lži, riskovali vše. Napětí mezi potřebou autenticity a strachem ze ztráty důstojnosti se promítalo do všech oblastí života,“ uvádí dále k tématu server aktualne.cz, který se tématu rovněž v minulosti věnoval.
Skryté v registrech StB: když orientace znamenala hrozbu pro systém
Navzdory tomu, že homosexualita byla v roce 1961 v Československu dekriminalizována, stát si vůči ní ponechal účinný nástroj moci – strach. Režim neviděl v LGBTQ+ osobách pouze jednotlivce s jinou sexuální orientací, ale především „nežádoucí element“, který nesouzní s představou ideálního socialistického člověka. Tato ideologie nepočítala s jinakostí, natož s individualitou. Homosexuální muži i ženy byli proto sledováni, shromažďováni ve spisech Státní bezpečnosti a v mnoha případech vydíráni. Režim tak nevedl jen kulturní válku, ale skutečný psychologický nátlak, který ovlivnil stovky životních osudů – bez veřejného hlasu, bez možnosti obrany.
Tato perzekuce se neodehrávala na očích veřejnosti. Probíhala tiše – v kancelářích, na chodbách úřadů, při výsleších. Stačila výpověď kolegy nebo anonymní udání, a člověk mohl být bez důkazů označen za „nepřizpůsobivého“.
Takovému člověku hrozilo nejen profesní vyřazení, ale i ztráta domova, přátel a možnosti cestovat. Systém přitom využíval společenské předsudky – věděl, že strach ze ztrapnění a veřejné hanby donutí jednotlivce mlčet. Tím se utužoval cyklus ticha, viny a izolace, který pro LGBTQ+ komunitu v Československu přetrvával až do sametové revoluce.
Když stát určoval, co je „normální touha“: věda v službách režimu
„Sexualita v komunistickém Československu nebyla pouze soukromou záležitostí jednotlivce, ale i předmětem státní kontroly a vědeckého dohledu. V šedesátých a sedmdesátých letech byla sexualita stále častěji pojímána jako součást budování socialistického člověka. Homosexualita byla v roce 1961 sice dekriminalizována, ale nadále byla považována za úchylku. Sexuologové a psychologové byli vyzýváni, aby tyto „poruchy“ napravovali. Vědecké instituce se aktivně podílely na budování rámce toho, co je žádoucí sexualita. Normou byla heterosexuální orientace, zaměřená na reprodukci a stabilní rodinu. Odlišnosti se patologizovaly, potlačovaly a skrývaly. Homosexuální lidé byli v odborných kruzích často označováni za jedince s poruchou osobnosti. Léčba homosexuality zahrnovala nejen psychoterapii, ale i medikaci a někdy i hospitalizace. Někteří odborníci usilovali o pochopení, jiní aktivně spolupracovali s represivními složkami režimu. Tito odborníci se pohybovali na hraně mezi vědou a ideologií. Nezřídka své závěry přizpůsobovali požadavkům státu. Režim žádal vědecké potvrzení, že homosexualita je nežádoucí. A věda mu často vycházela vstříc. Veřejná diskuse o homosexualitě prakticky neexistovala. Média o této tématice mlčela nebo ji vykreslovala hanlivě. Školní osnovy homosexualitu zcela ignorovaly. Výsledkem byl hluboký pocit osamění a vyloučení u těch, kteří se do „normy“ nevešli. Mnozí se snažili svou orientaci potlačit nebo změnit. Neexistence pozitivních vzorů a komunitní podpory vedla k depresím, úzkostem a v některých případech k sebevraždám. Odborná literatura v tehdejším Československu zacházela s homosexualitou převážně jako s problémem. Přesto se v některých okrajových kruzích začala objevovat snaha o porozumění. Jednalo se však o marginální hlasy, které nebyly přijímány oficiálně. Politika těla a touhy byla důležitým nástrojem, jak stát reguloval obyvatelstvo. Podporovala manželství, porodnost a disciplinované chování. Odlišnost narušovala obraz jednotné společnosti. Homosexuální jedinec byl považován za hrozbu nejen morální, ale i ideologickou. A právě proto musel být převychován nebo umlčen. Sexuální věda tehdejší doby tak přestala být pouze nástrojem poznání – stala se zbraní. V rukou státu fungovala jako nástroj řízení chování. Lidská touha byla usměrňována, katalogizována a trestána. A přesto si i v tomto prostředí lidé hledali vlastní cestu k identitě. Touha byla silnější než systém. I v době represi existovala láska. A ta se nedala umlčet,“ uvádí ve své knižní publikaci Kateřina Lišková, „Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu“, Host, 2023.
„Vědecká obec v komunistickém Československu nebyla jednotná v názoru na homosexualitu, ale převažovalo přesvědčení, že jde o nežádoucí jev, který by měl být kontrolován. Sexuologická pracoviště často dostávala za úkol nejen diagnostikovat, ale i „napravovat“ homosexuální jedince. Léčba spočívala ve formálních psychoterapiích, hormonálních zásazích i administrativním tlaku. Někteří odborníci spolupracovali se Státní bezpečností, která je žádala o znalecké posudky. Ty pak sloužily jako podklad pro další sledování nebo šikanu. Tak se z vědy stával nástroj útlaku. Ojedinělé hlasy, které upozorňovaly na to, že homosexualita není porucha, byly umlčeny nebo odsouvány na okraj akademického diskurzu. Převládal názor, že homosexuální orientace je výsledkem „vadné“ výchovy nebo psychického traumatu. Toto vysvětlení podporovalo představu, že homosexualitu lze napravit. V některých případech byla mladistvým doporučována internace nebo „výchovná péče“. Rodiče byli instruováni, aby své děti přivedli „zpět na správnou cestu“. Sexualita se tak stala nejen osobní, ale i politickou otázkou. Člověk, který nesplňoval normu, se ocital v hledáčku několika institucí zároveň. Není náhoda, že právě v době normalizace se začal rozvíjet velmi specifický slovník – slova jako „nepřizpůsobivý“, „nevhodný“ nebo „asociální“ se často týkala i těch, kteří jednoduše milovali jinak. Společnost nebyla připravena přijmout pluralitu. Režim to věděl a využíval každé možnosti, jak si podržet kontrolu. I touha byla evidována, klasifikována a někdy i trestána. Přesto existovaly individuální příběhy odvahy. Někteří lékaři tiše pomáhali. Jiní alespoň neškodili. Ale většina se přizpůsobila tlaku systému. Ti, kdo se snažili zachovat lidskost, byli často marginalizováni. Vývoj vědy byl tak pevně svázán s politikou, že nebylo snadné odlišit odborný názor od ideologického diktátu. Mnoho pacientů se učilo skrývat své pocity i před lékaři. Byla to doba, kdy i v ordinaci mohli najít nového udavače. Nedůvěra byla všeprostupující. Tato atmosféra zanechala stopy, které přetrvaly i po roce 1989,“ doplňuje v krátké citaci, ve své knize Kateřina Lišková, „Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu“, Host, 2023.
Paměť jinakosti: co si neseme z doby, kdy láska byla hrozbou
Když se dnes ohlížíme za normalizačním Československem, často se mluví o nedostatku svobody, cenzuře a všudypřítomném dohledu. Méně často ale zaznívá, že mezi nejtišší oběti patřili ti, kdo milovali „nesprávně“. LGBTQ+ komunita tehdy neměla jméno, prostor ani zastání. Lidé, jejichž jediným „prohřeškem“ bylo to, že se jejich láska nevešla do schématu socialistického člověka, byli nuceni k přetvářce, odloučení i psychickému mlčení. Tato represivní doba zanechala jizvy, které přetrvaly daleko za rok 1989. Mnozí z tehdejších queer lidí si do nového režimu přinesli hluboký strach z otevřenosti. Učili se znovu mluvit, znovu důvěřovat – i sobě. Ostatní společnosti pak trvalo roky, než si vůbec připustila, jak systematická byla tehdejší diskriminace. Žádné omluvy nezazněly, žádné reparace nenastaly. A přesto dnes stojíme na základech odvahy těch, kdo tehdy přežili.
Co jsme jako děti nesměli vědět: pravda o rodinách, kterou nám komunisté zamlčeli
Je snadné zapomenout, že svoboda je křehká – a že i společnost, která na venek působí moderně a liberálně, může v tichosti vytěsňovat, zpochybňovat či znovu kontrolovat. Příběhy queer lidí z doby normalizace proto nejsou jen připomínkou utrpení. Jsou varováním. Ukazují, jak snadno lze přetvořit lidskou blízkost v důkazní materiál a důvěru v riziko. A že systém, který se bojí jinakosti, je ve skutečnosti nebezpečný pro všechny.
Lidská identita není problém, který potřebuje řešení. Není to hrozba, kterou je nutné evidovat. Je to důstojnost – a ta byla tehdy porušena tisíckrát. Rehabilitace LGBTQ+ lidí z doby totality neprobíhá na papíře, ale v přiznání jejich příběhům hlasu. V tom, že se o nich mluví, že je zapisujeme, že se za ně už nikdo nemusí stydět. A že se o ně může někdo konečně postarat i s respektem, který tehdy chyběl.
Závěrem nezbývá než položit jednoduchou otázku: jak by vypadal svět, kde by láska nikdy nebyla trestem? A jak se takovému světu dnes můžeme přiblížit?
Možná právě tím, že nasloucháme těm, jejichž příběhy měly zůstat navždy zamlčeny. Protože teprve tehdy, když pochopíme temnou minulost, můžeme začít budovat svět, kde žádná forma lásky nezůstane ve stínu.
