Zůstaly hesla, ale vytratila se síla. Ze společného snu o lepší společnosti je závod s inflací a strach z budoucnosti.
Když lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, nikdo nemluvil o hypotékách, developerských maržích nebo kariéře v korporátu. Šlo o svobodu, důstojnost, pravdu, o to, že tzv. „bude líp“.
Jenže nadšení rychle zchladil pragmatismus devadesátých let, v němž bylo důležitější něco vlastnit než něčemu věřit. Ideály se vypařily a společenský étos nahradilo spotřebitelské přemýšlení. Demokracie přestala být závazkem a stala se jen prostředkem k volnému trhu. Místo diskuze o směřování společnosti jsme se naučili jen objednávat z katalogu „možností“, které však nejsou pro všechny dostupné stejně.
Systém, který měl sloužit lidem, začal postupně sloužit kapitálu. Kdo nemá na vlastní bydlení, ten „neudělal dost“. Kdo nezvládne tempo, je líný. A kdo se ptá, proč jsme ztratili občanskou angažovanost, je „naivní snílek“. Přitom právě tato ztráta schopnosti vidět dál, než k příští výplatě je jádrem problému. Lidé přestali věřit, že mají jako občané sílu něco měnit. Vyměnili jsme účast na věcech veřejných za komfortní zónu splátkových kalendářů. A přestože se máme „objektivně lépe“, vnitřně se společnost rozpadá – bez společného jazyka, bez důvěry, bez cíle.
Ukradli nám stát, prodali budoucnost: co se dělo, když národ spal a elity plenily republiku
„Rok 1989 přinesl do české společnosti obrovská očekávání. Naděje, že demokracie automaticky přinese blahobyt, sociální spravedlnost a všeobecnou spokojenost, byly veliké. Postupem let ale mnoho lidí ztratilo víru, že jejich hlas něco změní. Někteří mají pocit, že byli oklamáni, jiní se stáhli do soukromí. Z veřejného prostoru se vytratila aktivita, nahradila ji pasivita a rezignace. Lidé vnímají, že politika je často jen boj o moc, nikoliv služba občanům. Transformace s sebou přinesla i rozčarování. Vznikly nové sociální nerovnosti, které před rokem 1989 nebyly tak výrazné. Mnozí občané mají pocit, že se z nich stali poražení. Jiní zase považují demokracii za samozřejmost a její hodnoty příliš neřeší. V mezilidských vztazích se objevuje větší nedůvěra. Systém hodnot, na kterém měla nová společnost stát, se začal drolit. Mladší generace často nechápe, co pro jejich rodiče znamenala změna režimu. Dochází k mezigeneračnímu odcizení. Ztrácí se společný jazyk. Média se snaží přinášet témata, která spojují, ale často marně. Objevují se obavy z budoucnosti, krize identity, strach z neznámého. Demokracie bez aktivních občanů se stává prázdnou skořápkou. Bez společné diskuze o směru, kterým se má společnost ubírat, hrozí stagnace,“ uvádí rozhlas.cz.
Když společnost ztichne: co se stane, když přestaneme věřit, že něco změníme
Změny po roce 1989 otevřely dveře svobodě, ale také chaosu, ve kterém se orientovali jen ti nejrychlejší a nejhlučnější. Mnozí si brzy uvědomili, že ideály, o kterých se v listopadu skandovalo, nenaplní realita každodenního života. Demokracie přišla bez návodu a svoboda se stala výsadou těch, kdo měli kapitál, známosti a schopnost přizpůsobit se novým pravidlům. Lidé, kteří doufali ve společenskou spravedlnost a důstojnost, narazili na systém, kde rozhodovala výkonnost a tržní hodnota. A ti, kdo nezvládli tempo, začali mlčet.
Ticho společnosti, která rezignovala, není hlasem spokojenosti, ale únavy. Mnoho lidí se stáhlo z veřejného prostoru, protože se opakovaně přesvědčili, že jejich názor nic neznamená. Občanská angažovanost se zredukovala na frustraci pod příspěvky na sociálních sítích a volby přestaly být nástrojem změny, ale rituálem bez víry v dopad. Pocit, že hlas jednotlivce je slabý a neviditelný, se rozšířil napříč generacemi. Nejde jen o politiku, ale o hlubokou ztrátu důvěry, že společnost vůbec někam směřuje.
Mladí lidé se narodili do světa, který už byl rozdělený, soutěživý a plný protichůdných signálů. Od malička slýchají, že musí „něčím být“, ale zároveň čelí krizi bydlení, vyhoření už ve dvaceti a stoupající nejistotě, že jim současný svět nabízí víc než jen povinnosti. Místo naděje často cítí tlak. Místo směřování – zahlcení. A místo toho, aby mohli společnost zlepšovat, se učí hlavně přežívat v jejích omezeních.
Tato stagnace není vinou jednotlivců, ale důsledkem dlouhodobého vyprázdnění veřejné debaty. Kdysi společné otázky „kam jdeme“ nebo „co je pro nás důležité“ byly nahrazeny kalkulacemi, zda nám zbude na nájem, jestli bude práce, nebo zda seženeme školku. Společnost se rozdrobila na ostrovy jednotlivců, kteří nemají čas, sílu ani motivaci tvořit celek. A v tomto tichu se rodí nespokojenost, kterou neumíme pojmenovat – protože nám chybí jazyk, jak o ní mluvit. S tímto zánikem společného rámce hodnot se ztratila i schopnost představit si budoucnost jinak než skrze splátky, pojištění a pracovní smlouvy. Jen málo lidí dnes věří, že změna je možná zdola. Místo toho čekáme na spasitele, řešení shora, nebo se utíkáme k nostalgii po časech, kdy „všechno bylo jasnější“. Ale právě tahle pasivita z nás dělá diváky vlastních životů. A čím víc se uzavíráme do soukromí, tím víc ztrácíme kontrolu nad veřejným prostorem.
Ve společnosti bez víry v budoucnost se ideály stávají luxusem. Mluvit o spravedlnosti, rovnosti nebo důstojnosti se často bere jako naivita. Ale právě tohle odmítnutí ideálů nás zbavuje síly. Protože bez nich zůstává jen provoz. Bez naděje se společnost nerozpadne naráz – ale pomalu, potichu, jako starý dům, kterému se už nikdo nestará o základy. A právě dnes vidíme, že praskliny jsou hlubší, než jsme si připouštěli. Ztratit směr neznamená jen nevědět, kam jít. Znamená to zapomenout, proč jsme se vůbec vydali na cestu. A pokud se jako společnost nenaučíme znovu formulovat, co vlastně chceme, budeme dál jen improvizovat v systému, který není náš, ale který jsme si nechali vnutit. Společnost, která neví, co chce, se nedokáže bránit. A právě v této bezbrannosti je dnes naše největší zranitelnost.
Neznamená to návrat k minulosti nebo idealizaci revoluce. Znamená to znovu objevit odvahu myslet jinak. Nebýt jen klientem banky, pacientem systému nebo zaměstnancem korporátu, ale občanem. Člověkem, který věří, že má právo nejen existovat, ale také utvářet svět kolem sebe. Právě v tom je ta původní síla ideálů – ne v heslech, ale v tichém přesvědčení, že na tom, co děláme, opravdu záleží.
Když vize přestane existovat: co se děje se společností, která ztratila důvod se snažit
V moderní demokracii by měla být tou největší silou důvěra – jak mezi lidmi, tak mezi občanem a institucemi. Jenže v Česku jako by se ta nit mezi jednotlivcem a společností v tichosti přetrhla. Ne zlomem, ale únavou. Když se ideály promění v tlak, občanství v povinnost a svoboda v tíhu rozhodnutí bez dopadu, začne být přitažlivější stáhnout se do vlastního světa a neřešit. Tato forma tiché rezignace ale není neutralitou – je formou společenského kolapsu, který se neprojevuje bouří, ale mlčením. A právě v tomto tichu se rozpadá to, co dělá demokracii životaschopnou: sdílený étos, schopnost kolektivního přemýšlení a víra, že „to má smysl“. Když zmizí důvod snažit se o změnu, zůstává jen režim fungování bez ducha – a to je možná ten největší neviditelný pád společnosti.
Rozkradený stát, ztracený národ: jak Klaus, Havel a jejich lidé zničili republiku, která kdysi nepotřebovala nikoho
„V důsledku transformace po roce 1989 došlo v české společnosti k výraznému posunu v hodnotových orientacích. Místo dříve deklarovaných kolektivních ideálů se do popředí dostaly individualistické cíle. Občanská společnost, která se krátce po revoluci dynamicky rozvíjela, postupně oslabila. Lidé přestali vnímat sami sebe jako hybatele změn a vrátili se ke starému schématu závislosti na státu, tentokrát však už bez jeho sociálních garancí. Zároveň došlo k erozi důvěry mezi občany i vůči institucím. Tato nedůvěra je hluboká a přetrvává napříč generacemi. Občané se orientují především na své individuální potřeby, zatímco veřejné zájmy se často stávají druhořadými. Takový vývoj má své důsledky – oslabuje se demokratická kultura a snižuje se ochota účastnit se veřejného života. V české společnosti je patrný nárůst skepse vůči politice jako celku, nikoli jen vůči jednotlivým stranám. To je nebezpečný trend, protože bez angažovaných občanů nemůže demokracie dobře fungovat. Lidé mají pocit, že jejich účast nic nezmění. Tento pocit bezmoci a marnosti přispívá k pasivitě, která je pak zdrojem další stagnace. Vzniká tak začarovaný kruh, kdy nefunkčnost institucí ospravedlňuje apatii občanů, a naopak. Kvalita demokracie tak klesá i bez přímého ohrožení zvenčí. Pod povrchem fungujícího systému probíhá tiché oslabování jeho pilířů. Dlouhodobě pak může vést ke krizi identity společnosti. Demokracie se bez víry v její smysluplnost mění v prázdnou strukturu. Občané přestávají hledat cesty, jak se zapojit, protože nevěří, že je to možné. Tato krize důvěry není rychlým procesem – je pomalá, plíživá, a právě proto tak nebezpečná. Nejde o vnější útok, ale o ztrátu vnitřní energie systému. Česká společnost dnes čelí úkolu obnovit nejen důvěru v instituce, ale i mezi lidmi navzájem. Jinak hrozí, že svoboda zůstane jen formálním rámcem bez obsahu. K tomu je nutné přehodnotit priority a znovu definovat, co znamená občanství. Nestačí mít práva – je třeba mít i závazky. A především víru, že to, co společně děláme, má cenu,“ uvádí ve své knižní publikaci Martin Potůček [Nejen trh. Role trhu, státu a občanského sektoru v proměnách české společnosti], SLON – Sociologické nakladatelství, 1999.
Rozpad vnitřní soudržnosti: proč se z národa stal soubor jednotlivců s rozdílnou realitou
„Češi byli zpočátku vývoje po roce 1989 poměrně optimističtí. Věřili, že se společnost sjednotí a bude směřovat k lepší budoucnosti. Nadšení se ale časem vytrácelo. Záhy se ukázalo, že různé skupiny lidí mají různé výchozí podmínky, a tedy i velmi odlišné šance. To vedlo k nárůstu napětí. Lidé začali mít pocit, že na transformačním procesu někdo vydělává víc než ostatní. S tím se pojí pocit nespravedlnosti, který se v české společnosti drží dodnes. Do popředí se dostává otázka identity – kdo jsme, kam patříme, co nás spojuje. Místo odpovědí ale často přichází další polarizace. Významným dělítkem je třeba vztah k migraci, k Evropské unii nebo k odkazu minulého režimu. Každé z těchto témat vytváří vlastní „tábory“, které spolu jen těžko hledají společný jazyk. Sociologové upozorňují, že česká společnost je dnes méně soudržná, než bývala v krizových momentech historie. Tehdy se dokázala semknout. Dnes to už neplatí. Důvěra mezi lidmi je nižší, stejně jako ochota přistupovat k problémům společně. Mnozí lidé se necítí být součástí celku. Mají pocit, že stát jim nic nedává a oni mu nic nedluží. Vztah ke státu a společnosti je chladný a odtažitý. To vše se prohlubuje s každou další krizí – ekonomickou, zdravotní, politickou. Objevuje se i silný vliv dezinformací a alternativních výkladů reality. Lidé si často vybírají informace, které potvrzují jejich představy. Vzniká tak více paralelních společenských „realit“, které se vzájemně míjejí. V takovém prostředí je těžké hledat shodu na jakémkoli společném projektu. Přesto ale existují i oblasti, kde se lidé dokážou spojit – často v případě přímého ohrožení, nebo při nečekaných událostech. Soudržnost ale nevzniká sama od sebe. Je potřeba ji kultivovat, vědomě posilovat a chránit,“ uvádí k tématu web hlidacipes.org.
Společnost ve stínu: když se z občanů stanou pozorovatelé a z naděje pouhá iluze
Když se vytratí víra, že na našich činech záleží, ztrácí společnost vnitřní pohon. Lidé přestávají jednat, protože nevěří, že jejich úsilí přinese změnu. Stát přestává být společenstvím občanů a proměňuje se v mechanismus, který běží bez lidského vkladu – úřední, chladný, dálkově řízený.
Přitom právě spoluutváření a zodpovědnost za celek dává životu v demokratické společnosti skutečný smysl. Tam, kde se lidé stáhnou do soukromí a přestanou se starat o to, co se děje za hranicí jejich bytu, mizí prostor pro solidaritu, empatii i odvahu něco změnit. A bez těchto prvků není demokracie ničím jiným než fasádou.
To nejnebezpečnější přitom není hněv nebo radikalismus – je to tiché smíření. Smíření s tím, že svět „je nějaký“ a nedá se ovlivnit. Právě v této atmosféře tiché kapitulace se ztrácí nejen občanská energie, ale i schopnost společnosti formulovat jakýkoli směr. Lidé se pak nesdružují k tomu, aby něco tvořili, ale jen aby přežívali.
A to je neklamné znamení stagnace – civilizační, morální i hodnotové. Ne proto, že by nebyli schopní. Ale protože je nikdo nikdy nenaučil, že mají právo tvořit svět podle své představy – nejen konzumovat, ale i formovat.
„Po roce 1989 se v České republice objevily významné změny nejen ve struktuře společnosti, ale i v jejím hodnotovém zakotvení. Politická svoboda a ekonomická liberalizace přinesly nové příležitosti, ale také nové napětí. Stará jistota sociálního státu byla nahrazena důrazem na individuální výkon a odpovědnost. To vedlo k oslabení pocitu sounáležitosti, který byl dříve budován na ideálech rovnosti a kolektivní identity. Zatímco část společnosti těžila z nových možností, jiná část se cítila odcizená a přehlížená. Došlo k rozdělení nejen v příjmech, ale i ve zkušenosti se svobodou. Pro některé znamenala svoboda možnost volby, pro jiné jen osamělost v konkurenčním prostředí. Tento rozdíl měl zásadní dopad na důvěru ve společnost jako celek. Lidé začali vnímat společnost jako prostor, kde se musíme především bránit – nikoli tvořit. Tato proměna hodnot se nejvýrazněji odrazila v poklesu zájmu o veřejné dění. Občanská angažovanost, která byla po revoluci na vzestupu, postupně upadala. Lidé se přestali ptát, co je dobré pro celek, a začali se orientovat výhradně na osobní prospěch. Tento trend byl posilován i způsobem politického diskurzu, který upřednostňoval technokratické řízení před veřejnou debatou. Demokracie se tak stala věcí expertů, nikoli občanů. A právě tím byla oslabena její legitimita. Problém není v tom, že by lidé demokracii nechtěli – ale v tom, že se necítí být její součástí. Nevidí, jak by jejich hlas mohl něco změnit. Tato zkušenost je obzvlášť silná u těch, kteří se cítí být ekonomicky nebo kulturně marginalizováni. Nedostatek důvěry v instituce se přelévá i do mezilidských vztahů. Mnoho lidí dnes vnímá druhé spíše jako konkurenci než jako partnery. To narušuje základy občanské společnosti. Demokracie ale potřebuje sdílený prostor, kde lidé cítí, že jsou slyšeni. Bez něj zůstává jen formální rámec bez skutečného obsahu. A pokud nenajdeme způsob, jak tento prostor znovu vytvořit, ztratíme nejen důvěru ve společnost, ale i její schopnost čelit budoucím krizím. Společnost bez sdílené zkušenosti je společností bez budoucnosti,“ uvádí v krátké citaci, ve své publikaci Pavel Machonin a kol. [Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989], SLON – Sociologické nakladatelství, 2000.
Když svoboda nestačí: čas znovu najít odvahu chtít něco víc
Svoboda, kterou jsme získali po roce 1989, nebyla jen darem, ale také úkolem. Úkolem budovat společnost, která nebude jen ekonomicky efektivní, ale především lidská. Místo toho jsme ale často přijali logiku výkonu a zisku jako jediný kompas, podle kterého se řídíme.
Výsledkem je generace, která má svobodu volby, ale neví, co si vlastně zvolit. Společnost, která má možnost mluvit, ale ztrácí jazyk, kterým by se dokázala dorozumět. A stát, který existuje, ale jen málo lidí má pocit, že mu patří.
Ztráta ideálů se neprojevuje náhlým kolapsem, ale dlouhým mlčením. Když přestaneme věřit, že naše činy něco znamenají, začneme žít podle logiky údržby – jen přežít, splácet, nestát v cestě. To je smrtelné pro demokracii, která žije z energie občanů.
Když zloději slaví a spravedlnost mlčí: proč český stát chrání ty, kteří ho rozebrali na součástky
Bez důvěry, že má smysl jednat, se společnost rozpadá do atomizovaných jednotek, které nic nespojuje. A právě v tom je největší riziko – ne ve vnějším nepříteli, ale v prázdnotě uvnitř, která se šíří, pokud není naplněna smyslem.
Ale není pozdě. Společenská únava nemusí být koncem, může být i začátkem. Musíme si ale znovu položit nepříjemné otázky: co vlastně chceme? A jsme ochotni za to nést odpovědnost? Ideály nejsou luxusem pro romantiky – jsou kyslíkem společnosti. Bez nich nemůžeme růst, zůstáváme stát. A právě teď je čas přestat jen žít ze vzpomínek na změnu a začít ji znovu tvořit – každý den, v každém rozhodnutí. Protože budoucnost nečeká, až se rozhodneme být znovu občany.
