Z kdysi soběstačného Československa zbyly trosky – díky privatizačním hrám, které ze zločinu udělaly podnikání a z národa cvičené rukojmí.
V roce 1989 lidé věřili, že vyšli do ulic za svobodu. Za demokracii. Za stát, který bude patřit jim. Málokdo tehdy tušil, že místo spravedlnosti přijde neviditelná loupež století – a z podniku, který kdysi vyráběl lokomotivy, zůstane jen rezavějící brána.
Zatímco dělníci slavili konec totality, začal jiný režim – tichý, právní, a přesto devastující. Jmenoval se kuponová privatizace. A v jeho čele stál člověk, který tvrdil, že trh vše vyřeší. Dnes po více než třiceti letech už víme, že trh vyřešil spíš účty těch, kdo byli u toho.
„Privatizace nebyla řízena chaoticky, ale naopak důsledně a velmi vědomě ve prospěch úzké skupiny lidí, kteří byli napojeni na politickou moc. Kupónová privatizace a následná druhá vlna privatizace státního majetku probíhaly v atmosféře právního vakua, bez náležité regulace, bez férového dohledu. Byly zcela ignorovány varovné hlasy odborníků, stejně jako zkušenosti ze zahraničí. Místo posílení demokracie vznikl ekonomicko-politický konglomerát, který zneužil důvěru lidí k rozdělení veřejného majetku na části, jež si poté rozdělili jednotlivci napojení na nové mocenské struktury. Tento proces přivedl k životu podnikatelské skupiny, jejichž základy stály na spekulaci a dravé destrukci, nikoliv na inovaci, odpovědnosti nebo službě veřejnosti. Tyto skupiny si následně skrze sponzorství a mediální vliv vytvořily ochranné politické sítě, které trvají dodnes,“ uvádí v úvodu k danému tématu denikreferendum.cz.
Národ, který si nechal všechno vzít – a ještě za to zatleskal
Na přelomu 80. a 90. let bylo Československo jednou z mála zemí východního bloku, která se mohla pyšnit širokou průmyslovou základnou. Vyráběli jsme vlastní auta, vagony, lokomotivy, ale také textil, elektroniku nebo zemědělské stroje. Potravinová soběstačnost byla samozřejmostí. Stát vlastnil infrastrukturu, energetiku i strategické podniky, které zajišťovaly základní služby pro všechny. Přechod k demokracii měl být šancí, jak na těchto základech vybudovat moderní, silnou ekonomiku. Jenže místo důkladně řízené transformace přišla nekontrolovaná privatizace – a s ní destrukce, která dodnes ovlivňuje náš život.
Politická moc se v euforii z revoluce vzdala kontroly nad tím nejcennějším – nad tím, co tvořilo páteř státu. Za sliby efektivity, modernizace a svobody se schovala privatizace, která nepřinesla inovace, ale výprodej. Pravidla byla mlhavá, kontrolní mechanismy neexistovaly. Vznikly stovky investičních fondů, které ovládli ti nejdrzejší. Lidé, kteří nikdy předtím neřídili ani trafiku, najednou rozhodovali o miliardových továrnách. V jejich rukou se z veřejného stalo soukromé – a většinou velmi rychle ztracené. Stroje byly sešrotovány, budovy rozprodány, lidé propuštěni. A stát jen přihlížel.
Zmizel beze stopy za totality – a pravdu jsem objevila tam, kde se hledat nesměla
Největší tragédií však nebyla samotná privatizace, ale absence strategie. Nebyl zde žádný plán, jak si udržet kontrolu nad klíčovými sektory. Elektřina, plyn, voda – všechno to, co mělo zůstat v rukou státu, bylo odevzdáno do rukou „strategických partnerů“, z nichž mnozí později republiku opustili s kapsami plnými peněz. Výsledek? Dnes si mnohdy kupujeme českou vodu od francouzských firem a proud z českých elektráren platíme v německých cenách. Národ, který kdysi uměl zabezpečit sám sebe, se stal závislým na rozhodnutích jiných.
Kultura odpovědnosti se vytratila. Místo ní se zakořenila kultura beztrestnosti. Tunelování, podvody, střet zájmů – to vše se stalo součástí „transformačního procesu“, jak jej politici rádi nazývali. Lidé, kteří rozprodávali strategické podniky, dnes sedí v představenstvech firem nebo přednášejí na univerzitách. Z odpovědných pozic nezmizeli – pouze změnili kabát. Veřejnost, která doufala v právo a spravedlnost, byla udržována v nevědomosti. Vládl narativ o tom, že „jinak to nešlo“. Jenže to byla lež, která omlouvala organizovaný rozklad.
Zásadním momentem, který určil další vývoj, byla absence reflexe. Většina těch, kdo byli u ekonomické destrukce přítomni, nikdy nepřiznala chybu. Místo toho se vyprávěl příběh o ekonomickém zázraku, o přechodu k prosperitě. Jenže realita je jiná: mnoho z těch, kteří v 90. letech pracovali v českých fabrikách, dnes žijí v exekucích, s minimálními důchody a bez naděje na změnu. Mladá generace zná pojem privatizace pouze z učebnic – netuší však, jak hluboké následky měla pro každodenní život v zemi, která si nechala všechno vzít.
Od nadšení k deziluzi: privatizace, která pohřbila důvěru v budoucnost
Zpočátku to znělo jako sen: otevřený trh, zahraniční investice, nové příležitosti, demokracie. Jenže velmi brzy se ukázalo, že sen o moderním kapitalismu dostal v Československu až příliš volnou ruku – a začal se měnit v noční můru. Rychlá a nekontrolovaná transformace umožnila, aby se veřejný majetek dostal do rukou lidí, kteří neměli zájem o jeho rozvoj, ale jen o rychlý zisk. Státní podniky se rozpadaly, země ztrácela vlastní výrobní kapacity a s tím i schopnost být soběstačná. Dělníci, kteří po revoluci slavili svobodu, se o několik let později hlásili na úřadech práce.
Protestující dav lidí se státními vlajkami během demonstrace připomínající polistopadové zklamání a rozčarování nad vývojem země. Zdroj: Nikola Macáková / UdálostiExtra.cz (vytvořeno pomocí digitální AI vizualizace ze služby ChatGPT).
Těžko si dnes představit, jak silné bylo tehdy nadšení z konce komunistického režimu – a jak hluboké bylo následné zklamání. Lidé věřili, že nová republika bude spravedlivější a bohatší. Místo toho se zrodil systém, ve kterém měl navrch ten, kdo měl kontakty a rychlé ruce.
Česká ekonomika se postupně přesměrovala z produkce na montování, ze strategického vlastnictví na závislost. A ti, kteří tento proces řídili, nikdy nepřevzali odpovědnost. Stát ztratil autoritu. A občané víru.
„Transformace české ekonomiky po roce 1989 měla podobu série rozhodnutí, která byla prezentována jako nezbytná, přestože ve skutečnosti mnohé z nich vycházely z ideologických dogmat a pragmatických kompromisů. V jejich důsledku došlo k rozsáhlému převedení státního majetku do soukromých rukou, často bez jasného právního rámce a s minimálním dohledem. Mnoho podniků bylo zprivatizováno způsobem, který nerespektoval jejich dlouhodobou životaschopnost, ale spíše aktuální zájem nových vlastníků. Privatizace byla navíc doprovázena mediální kampaní, která diskreditovala jakýkoli alternativní ekonomický přístup jako návrat ke komunismu. Tento rámec znemožnil demokratickou debatu o podobě transformace. Změna hospodářské struktury byla tak rychlá a tvrdá, že vyvolala sociální šok a propad důvěry ve spravedlnost systému. Výsledkem byl vznik oligarchických struktur, propojených s politickým prostředím, jejichž vliv přetrvává dodnes,“ uvádí dále k tématu portál a2larm.cz.
Když z majetku státu zbyly jen trosky: anatomie hospodářského podvodu
„Transformační proces v České republice nebyl jen o ekonomice. Byl to souboj ideologií, zájmů a manipulací. Ačkoli se navenek tvářil jako cesta k otevřenému trhu, uvnitř byl prodchnut korupční logikou, která rozložila důvěru veřejnosti na generace dopředu. Privatizace probíhala bez koncepce a bez zohlednění dlouhodobé stability. Podniky byly odprodávány za směšné částky, často bez transparentních kritérií. Kontrolní mechanismy byly slabé nebo neexistující. Mnoho firem se dostalo do rukou spekulantů, jejichž cílem nebyla výroba, ale rozprodej. Veřejné statky, které měly zůstat v rukou státu – voda, energetika, infrastruktura – byly odevzdány v rámci ‚strategických partnerství‘. Jenže strategickými se ukázali být pouze pro jednu stranu. Česká republika tím ztratila kontrolu nad klíčovými sektory svého hospodářství. Docházelo k tunelování, fiktivním úpadkům, krachům uměle vyvolaným kvůli majetkovému převodu. Vznikla nová vrstva bohatých, kteří zbohatli nikoli podnikáním, ale převodem veřejného do soukromého. Tento vývoj se neodehrál spontánně – byl řízený, systematický a politicky krytý. Média se na něm často podílela aktivní legitimizací ‚nového pořádku‘. Každý pokus o alternativní model byl zesměšňován jako ‚návrat ke komunismu‘. Vše, co neodpovídalo modelu šokové terapie, bylo odmítáno. Společnost tak ztratila možnost vést skutečnou debatu o cestě, kterou chce jít. Elity selhaly nejen v řízení změn, ale i v ochraně veřejného zájmu. A právě tato zrada základních principů státu je tím, co poznamenalo celou polistopadovou éru. Z transformace se nestal nástroj rozvoje, ale mechanismus destrukce,“ uvádí Ilona Švihlíková v knize „Přelom: Od velké recese ke změně paradigmatu“, vydalo Rybka Publishers, 2014.
Třídní revoluce naruby: jak místo spravedlnosti přišel organizovaný cynismus
„Po roce 1989 se v Československu a následně České republice nerozehrála jen proměna vlastnických vztahů, ale i totální proměna hodnotového rámce společnosti. Stát přestal být ochráncem veřejného zájmu a stal se technokratickým nástrojem přerozdělování moci ve prospěch úzkých skupin. Vznikla nová třída – postkomunistická elita, která neměla zájem budovat, ale kontrolovat. Využila ekonomického chaosu k tomu, aby ovládla klíčové segmenty hospodářství, financí i politiky. Služby veřejnosti byly marginalizovány, zatímco privatizační manévry dostávaly punc nevyhnutelnosti. Byla rozbita představa, že stát má být nositelem solidarity a spravedlnosti. Místo ní nastoupil model tvrdého individualismu a zbožštění trhu. Vznikla iluze, že každý je svého štěstí strůjcem, i když systém byl ve skutečnosti nakloněn jen těm, kdo měli přístup ke kontaktům a kapitálu. Mladí lidé byli vychováváni k tomu, že úspěch znamená obejít pravidla, ne je ctít. Odpovědnost přestala být ctností. Veřejná sféra byla démonizována. Souběžně s tím se rozpadaly tradiční struktury solidarity – odbory, spolky, místní komunity. Politické strany se proměnily v nástroje oligarchických zájmů. Klientelismus a korupce přestaly být výjimkou a staly se normou. Ve společnosti se zakořenil pocit, že spravedlnost je nedostupná a že poctivost se nevyplácí. Výsledkem byl hluboký civilizační úpadek, který nezpůsobily vnější okolnosti, ale vnitřní selhání elit. Lidé, kteří měli chránit republiku, ji proměnili v kořist. Obyvatelstvo se s tím postupně smířilo, ale ztráta důvěry v institucionální rámce zůstala. A právě tato důvěra je klíčem k fungující demokracii – bez ní nelze stavět budoucnost,“ uvádí Jan Keller v knize „Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti“, vydalo nakladatelství SLON, 2005.
Zrada, která měla tvář naděje: republika, která si nechala ukrást vlastní budoucnost
V listopadu 1989 lidé stáli na náměstích s nadějí v očích. Tleskali novým tvářím, věřili slovům o svobodě, spravedlnosti a morálce. Netušili, že ti, kdo je vedou, už tehdy plánovali, jak rozebrat stát na kusy. Všechno, co bylo budováno po desetiletí – průmysl, školství, infrastruktura, zdravotnictví – se stalo kořistí několika desítek vyvolených.
Obyčejní lidé zatím čekali, kdy ta slibovaná svoboda konečně začne fungovat. Jenže místo ní přišla nezaměstnanost, rozkradené podniky, exekuce a státní dluhy.
Ti, kdo měli být morálními vůdci, předali moc technokratům, kteří místo odpovědnosti zavedli tabulky, grafy a výmluvy. Když mizely české značky, mlčeli. Když se tuneloval státní majetek, krčili rameny. A když lidé ztráceli domovy, slyšeli jen, že „je třeba utáhnout opasky“. Místo solidarity přišla privatizace. Místo práv přišel trh. A místo svobody přišlo zklamání. Generace, která věřila v revoluci, teď žije se smutkem z nenaplněných snů.
Rehabilitace, která přišla pozdě: příběh Vlasty Žabkové a boj za spravedlnost
Nikdo z těch, kdo umožnili rozkradení republiky, nebyl volán k odpovědnosti. Někteří dostali metály, jiní posty ve správních radách, nebo vlastní univerzity. Jejich příběh se přepsal do verzí, které dětem ve školách říkají, že „bylo nutné to udělat rychle“. Jenže rychlost nikdy nebyla výmluvou pro nespravedlnost. A lidé, kteří to umožnili, nesou odpovědnost – historickou, morální i společenskou. I když ji nikdy nepřiznali.
Dnes už víme, že Česká republika nebyla chudá, když se rozpadl socialismus. Naopak – byla vybavená, funkční, připravená stát se moderním státem. Jenže místo odpovědné správy přišla nová elita, která využila důvěry a proměnila ji v zisk. V důsledku toho se Češi stali hosty ve vlastní zemi. A přestože se vše tvářilo jako pokrok, byla to jen dobře namaskovaná loupež – s kravatou, razítkem a televizní kamerou.
Použité zdroje: denikreferendum.cz, a2larm.cz.
Použitá literatura/citace:
Ilona Švihlíková, „Přelom: Od velké recese ke změně paradigmatu“, Rybka Publishers, 2014,
Jan Keller, „Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti“, SLON, 2005,,
Lubomír Kopeček „Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman: Paralelní životopisy“ Masarykova univerzita, 2023,
Veronika Pehe, Apolena Rychlíková a kol. „Věčná devadesátá“ Nakladatelství Paseka, 2022
Dále použity redakční informace, poznatky a zdroje – redakční text, bez využití AI technologií.
