Příběh Vlasty Žabkové odhaluje, jak se spravedlnost někdy ztrácí v tichu paragrafů i přes bolest a vytrvalost.
V roce 1975 zasáhla Státní bezpečnost proti členům náboženské komunity svědků Jehovových v Hodoníně. Mezi nimi byla i Vlasta Žabková, jejíž příběh se stal symbolem boje za spravedlnost a morální uznání v době, kdy právní systém často selhával.
Tento text byl zveřejněn se souhlasem autora JUDr. Lubomíra Müllera, který jej poskytl redakci magazínu UdálostiExtra.cz. Zveřejněná zpráva byla redakčně doplněna o další ověřené informace, aby lépe přiblížila širší historický a právní kontext daného případu.
Rehabilitační potíže v Hodoníně
Dne 30. 9. 1975 vykonala Státní bezpečnost v Hodoníně domovní prohlídky, při nichž zabavila náboženskou literaturu a nástroje k její výrobě svědkům Jehovovým Zdeňku Králíkovi (nar. 1929), Otto Molkovi (nar. 1924) a Vlastě Žabkové (nar. 1935).
Zinscenované rozsudky smrti: jak komunisté zneužili soudy k likvidaci nevinných
Zdeněk Králík a Otto Molek pak byli 30. 5. 1977 odsouzeni za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Vlasta Žabková odsouzena nebyla, protože 4. 4. 1977 ve věku 42 let zemřela v důsledku nádorového onemocnění.
Dne 8. 8. 1977 Okresní soud v Hodoníně rozhodl, že věci, které Vlasta Žabková příslušníkům Státní bezpečnosti vydala, se zabírají.
Po roce 1989 byli Zdeněk Králík a Otto Molek ze zákona rehabilitováni. Vlasta Žabková ale nebyla odsouzena, a tak se na ni ustanovení o rehabilitaci ze zákona (tj. i bez návrhu) nevztahovalo.
Když se pozůstalý manžel Štefan Žabka (nar. 1931) dozvěděl, že by přesto mohl manželčiny rehabilitace dosáhnout, podal příslušný návrh.
Okresní soud v Hodoníně však 7. 12. 2018 návrh v neveřejném zasedání zamítl s tím, že Vlasta Žabková předmětné věci vydala v roce 1975 „dobrovolně„, rozhodnutí o zabrání věcí v roce 1977 „bylo v souladu s tehdejší právní úpravou“ a obhájce ustanovený zemřelé Vlastě Žabkové proti rozhodnutí nic nenamítal.
Štefan Žabka proti rozhodnutí podal stížnost.
Krajský soud v Brně dne 5. 2. 2019 rozhodnutí zrušil, protože soud měl rozhodovat ve veřejném zasedání, a nikoli v neveřejném. Navíc Krajský soud připomněl, že v řízení je třeba ve prospěch poškozených uplatňovat „extenzivní přístup“ v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Okresní soud v Hodoníně tedy nařídil na 15. 3. 2019 veřejné zasedání a při něm návrh opět zamítl se stejným zdůvodněním jako minule.
Štefan Žabka podal proti rozhodnutí znovu stížnost.
Tentokrát Krajský soud v Brně už rozhodl sám a prohlásil, že zemřelá Vlasta Žabková „je účastna soudní rehabilitace“. V odůvodnění soudci vysvětlili, že pokud byli rehabilitováni Otto Molek a Zdeněk Králík, je třeba, aby byla rehabilitována i Vlasta Žabková. Návrh prokurátora, aby věci byly zabrány „z důvodů obecného zájmu„, nelze akceptovat.
Senát pod vedením JUDr. Vlastimíra Čecha tak dal jasně najevo, že je třeba důrazně odmítnout formalistický přístup, když mají soudy rozhodovat o nápravě minulých křivd.
(5. 6. 2019´ zapsal: L. Müller).
Osobní příběh Vlasty Žabkové a její rodiny
Vlasta Žabková byla matkou dvou dětí a aktivní členkou komunity svědků Jehovových v Hodoníně. Její oddanost víře a snaha šířit náboženskou literaturu byly vnímány tehdejším režimem jako hrozba. Po domovní prohlídce v roce 1975, kdy jí byla zabavena náboženská literatura, čelila psychickému tlaku a stigmatizaci ze strany společnosti. Její předčasná smrt v roce 1977 ve věku 42 let zanechala rodinu v hlubokém zármutku.
Její manžel, Štefan Žabka, se po roce 1989 snažil očistit jméno své zesnulé manželky a dosáhnout její rehabilitace. Jeho vytrvalost a odhodlání vedly k obnovení soudního řízení, které nakonec uznalo Vlastu Žabkovou jako účastnici soudní rehabilitace.
Kontext doby a perzekuce náboženských skupin
V období normalizace byla náboženská svoboda v Československu výrazně omezena. Státní bezpečnost systematicky sledovala a perzekvovala členy náboženských skupin, které nebyly registrovány nebo byly považovány za nežádoucí. Svědkové Jehovovi byli často terčem represí, včetně domovních prohlídek, zabavování literatury a soudních procesů.
Když zákon mlčí, ale svědomí volá: proč je soudní rehabilitace víc než jen právní akt
Rehabilitace ve své podstatě není jen formálním právním institutem, který napravuje předchozí soudní rozhodnutí. Je to hluboké morální gesto společnosti vůči těm, kterým bylo v minulosti ublíženo. V České republice po roce 1989 se soudní rehabilitace staly jedním z nástrojů, jímž demokratický právní stát usiloval o napravení křivd způsobených komunistickým režimem. Jenže – ani tato cesta není vždy přímočará a bez překážek.
Ve svých počátcích byly rehabilitace vnímány jako jednoznačná cesta k nápravě: očistit jména nespravedlivě odsouzených, vrátit čest těm, kteří se stali oběťmi systému, a uznat chyby státní moci. V ideálním případě by se takový proces měl odehrát bez nutnosti zásahu pozůstalých či obhájců. Realita však často ukazuje jiný obraz – ten, kde spravedlnost přichází pomalu, kde formální výklady práva převažují nad elementární lidskostí a kde ti, kteří byli umlčeni, musí znovu bojovat o své místo v historii.
Existuje totiž zvláštní kategorie nespravedlností, která se odehrává na okraji zájmu. Jsou to případy lidí, kteří sice nebyli nikdy odsouzeni, ale jejich životy byly zásadně narušeny represivním aparátem. Vzniká tím zvláštní paradox: ti, kteří byli postaveni před soud a poté rehabilitováni, mají formální jistotu morálního očištění. Ale ti, jejichž případy nedospěly k rozsudku – třeba kvůli smrti, nemoci nebo jiným okolnostem – zůstávají „zapomenutí“ v šedé zóně právního systému. Právě zde se otevírá otázka morální odvahy justice. Má být právní stát jen o paragrafech? Nebo má ctít i vyšší principy spravedlnosti? V případech, kdy pozůstalí žádají dodatečnou rehabilitaci pro své blízké, nejde jen o čest zesnulého. Jde o to, zda společnost dokáže přiznat, že křivda existovala – i když se nedá změřit paragrafem nebo doložit rozsudkem.
Rehabilitace Vlasty Žabkové tak není ojedinělou výjimkou, ale jedním z mnoha hlasů, které upozorňují na nedokonalosti transformačního práva. Je připomínkou toho, že právní stát se nepozná jen podle psaných zákonů, ale podle odvahy hledat pravdu i tam, kde je to nepohodlné. Očistit jméno člověka, který už nemůže mluvit sám za sebe, je víc než soudní verdikt – je to akt kolektivního svědomí.
Zákon č. 119/1990 Sb. a cesta ke spravedlnosti
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl přijat s cílem napravit křivdy způsobené komunistickým režimem mezi únorem 1948 a listopadem 1989. Přestože umožnil mnoha nespravedlivě odsouzeným lidem rehabilitaci bez návrhu, v některých případech – jako byl ten Vlasty Žabkové – chyběl předchozí rozsudek, a tak nebylo možné automaticky uznat křivdu.
Zmizel beze stopy za totality – a pravdu jsem objevila tam, kde se hledat nesměla
Podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 107/04 je nutné při výkladu zákona zohledňovat smysl a účel rehabilitační legislativy a nahlížet na jednotlivé případy s maximální možnou vstřícností k poškozeným. Tento přístup, který ve věci Vlasty Žabkové uplatnil Krajský soud v Brně, je tak v plném souladu s ústavními principy spravedlnosti a lidské důstojnosti.
