Amnestie, beztrestnost, mlčení institucí. Zatímco národ pracoval, jiní kradli. A dnes? Jsou v důchodu, na výsluní – a bez viny.
Když v této zemi někdo ukradne rohlík, čeká ho trest. Když však někdo rozebere státní podnik, vytuneluje miliardy nebo zapálí most důvěry mezi občany a státem, odejde s úsměvem – nebo s medailí. Česká republika po roce 1989 prošla proměnou, která měla být očistná. Měla přinést právo, odpovědnost a novou spravedlnost. Jenže to, co jsme dostali, bylo něco jiného: ticho, které se usadilo mezi paragrafy. A právě v tomto tichu začali ti nejsilnější jednat. Bez dozoru, beze strachu – a s požehnáním shora.
Jedním z prvních signálů, že spravedlnost nebude tím, co bude naši novou republiku definovat, byla amnestie z ledna 1990. Veřejnost tehdy tleskala Havlovu lidskosti, ale nikdo si nepoložil otázku, co všechno tahle gesta otevřela. Nejen brány věznic, ale také novou éru beztrestnosti, ve které se mohli minulostí zatížení lidé přetavit v novodobé hrdiny. Právo nestačilo době. A společnost se nestačila ptát.
Rozkradený stát, ztracený národ: jak Klaus, Havel a jejich lidé zničili republiku, která kdysi nepotřebovala nikoho
„Na Nový rok 1990 podepsal prezident Václav Havel jeden z prvních dekretů svého úřadu – rozsáhlou amnestii, kterou byly propuštěny téměř dvě třetiny všech vězňů. Podle Havla byla spravedlnost v době komunismu pokřivená a amnestie měla být prvním krokem ke spravedlivější společnosti. Kritici však už tehdy varovali, že došlo k nekontrolovanému propuštění i násilníků a recidivistů. Věznice se rychle vyprázdnily, ale společnost nebyla na příliv propuštěných připravena. Někteří se krátce po amnestii dopustili závažných trestných činů. Policie čelila náporu, justiční aparát kolaboval. Změna byla příliš rychlá a systém nedokázal adekvátně reagovat. Havel později v projevu připustil, že rozsah amnestie mohl být příliš velký. Veřejnost byla rozdělena – jedni vnímali akt jako humanistický, druzí jako nebezpečný experiment. Právní odborníci dodnes diskutují, zda byla amnestie právně dostatečně zdůvodněná. Některé trestní spisy se po propuštění ztratily. Jiní se nikdy nedostali znovu před soud. Důvěra v právo byla oslabena už na začátku nové éry. Následující roky ukázaly, že se česká justice bude dlouho potýkat s následky tohoto rozhodnutí. Ticho po rozsudcích bylo často hlasitější než jakýkoliv trest. A stát se pomalu učil žít s tím, že i zločin může mít lidskou tvář,“ uvádí v článku Česká televize na svém webu.
Mlčení jako státní strategie: když vina nebyla chyba, ale výhoda
V demokratickém státě má být spravedlnost základem – pilířem, na kterém stojí důvěra lidí. V českém prostředí se však spravedlnost po roce 1989 příliš často měnila ve slovo, které znělo hezky, ale nefungovalo. V pozadí ušlechtilých projevů se formoval systém, který umožnil mnohým viníkům přejít z lavic obžalovaných rovnou do zasedacích místností nových podniků, privatizačních fondů a později i parlamentu. Byla to tichá kontinuita – místo očisty přišla kontinuita vlivu.
Zločiny minulosti zůstaly často bez jména a beze jména nezískaly ani trest. Lustrace sice ukázaly prstem, ale ruka zákona zůstala většinou v kapsách. Ti, kdo spoluvytvářeli mechanismy moci před rokem 1989, se zčásti přesunuli do struktur ekonomické moci po roce 1990. Ticho bylo výhodou. Mlčení se stalo způsobem přežití. A spravedlnost? Ta byla zaměněna za kompromis. Zatímco veřejnost věřila v obnovu práva, v zákulisí se odehrávala transformace moci – ne v jejím nahrazení, ale v jejím přenesení.
Počátky privatizací doprovázelo prostředí legislativního chaosu, kde zákony vznikaly později než praxe. Tunelování podniků nebylo trestné proto, že by nebylo amorální – ale protože neexistoval nástroj, jak ho postihnout. A kde neexistuje trest, nevzniká ani vina. Přeměna státního majetku v soukromý zisk tak probíhala pod ochranou právního vakua. Mnozí tehdejší aktéři přiznávají, že věděli, jak systém obejít. Ale nikdo jim to nezakázal. Právní stát byl v plenkách – a zloději u kolébky.
A tak vznikla generace lidí, kteří se na veřejnosti prezentovali jako podnikatelé, ale jejich prvotní kapitál byl složen z toho, co nikdy nebylo jejich. Fabriky, pozemky, technologie, nemovitosti – všechno to, co tvořili dělníci a inženýři po generace, skončilo v rukou těch, kdo měli lepší přístup ke správní radě než k soustruhu. A nikdo nepočítal ztráty. Ani lidské, ani kulturní. Ekonomická přeměna byla politicky oslavována, i když lidsky devastovala. A s ní mizela i víra lidí v rovnost šancí. Když později došlo na soudy, byly často bezzubé. Nepadaly rozsudky, ale smířlivé komentáře. Soudci, státní zástupci i policie se v novém systému teprve hledali. Mnohdy byli pod tlakem, často bez odborné přípravy a ve strachu ze zpochybnění své minulosti. A tak se nikdo neptal na odpovědnost. Nikdo nechtěl vyvolávat další konflikty. Vina byla abstrahovaná – stala se kolektivní, a tím i nepostižitelnou. A ticho po ní začalo být bráno jako přirozená součást přechodu k demokracii.
V této atmosféře se zformovalo přesvědčení, že velké zločiny nemají jméno. Že když něco nezavání krví, není to zločin. A že pokud škodu nelze spočítat v životech, není potřeba ji trestat. Ale právě to je omyl, který nás dělí od spravedlivé společnosti. Bez pojmenování a bez trestu zůstává vina otevřenou ranou. A v této zemi zůstala otevřená příliš dlouho. Možná právě proto dnes tolik lidí rezignovaně krčí rameny – protože už nevěří, že spravedlnost je reálná možnost. A možná i proto ti, kdo kradli, stále slaví.
Velkorysost bez dozoru: když milost přinesla více škody než smíření
Amnestie z ledna 1990 byla v očích mnohých symbolem nové éry. Měla zrušit křivdy komunismu, otevřít cestu ke spravedlnosti a vrátit důvěru v právní systém. Ale místo toho otevřela zcela jinou kapitolu: tu, v níž rozsáhlá milost překryla i činy, které měly být znovu posouzeny, pojmenovány a potrestány.
Dnes, s odstupem času, se stále častěji ozývají hlasy, že záměr byl možná morálně silný – ale právně a společensky zcela neukočírovaný. Vinu nezrušila, jen ji vymazala z dohledu. A možná i z paměti.
„Havlova amnestie z 1. ledna 1990 byla v té době nejrozsáhlejší od vzniku Československa. Týkala se dvou třetin vězňů, čímž během několika dní opustilo věznice více než 23 tisíc lidí. Oficiálně šlo o nápravu deformované justice, kterou komunistický režim zneužíval. Amnestie se ale vztahovala nejen na politické vězně, ale i na recidivisty a pachatele závažné trestné činnosti. V některých případech došlo k propuštění osob s násilnou minulostí, které se záhy dopustily nových zločinů. Policie a justiční aparát nebyly na nápor připraveny. Soudní řízení se rozpadala, některé spisy zmizely nebo byly uzavřeny bez dalšího řízení. Některé trestní stíhání byla zastavena v polovině vyšetřování. V důsledku toho zůstaly některé zločiny bez odpovědi. Havel sám později v několika rozhovorech připustil, že rozsah amnestie mohl být z hlediska veřejného pořádku příliš široký. Ve společnosti nastal rozkol: jedni viděli v amnestii humanistický krok, druzí ohrožení veřejné bezpečnosti. Kritika přicházela nejen z řad odborníků, ale i od samotných občanů. Vzrostla obava z nedotknutelnosti určité skupiny pachatelů. Atmosféra, která měla být naplněna důvěrou, se změnila v nedůvěru. Někteří právní experti dnes označují amnestii za „příliš rychlý pokus o spravedlnost“. Její důsledky rezonují dodnes – nejen v justici, ale i v politické kultuře. Mnoho lidí, kteří byli tehdy propuštěni, už nebylo nikdy znovu stíháno. Stát přestal vědět, komu a co dluží. A společnost se s tím musela naučit žít,“ uvádí k tématu portál Seznam Zprávy.
Zákon bez důsledků: když stát ztratil odvahu ptát se, kdo nese vinu
V žádném demokratickém systému nelze postavit důvěru bez spravedlnosti, která má jména, obličeje a zodpovědnost.
Český stát však v klíčových momentech selhal právě tam, kde měl být nejsilnější: v ochotě pojmenovat viníky a nést důsledky za činy, které ovlivnily osudy milionů lidí. Nešlo jen o bezpráví před rokem 1989, ale o to, co se dělo poté – když byla příležitost nastavit zrcadlo a místo něj přišla opona. Tichá, nenápadná a účelně spuštěná.
Přechod ke svobodě měl být i přechodem ke spravedlnosti, ale mnohé se vyřešilo kompromisem. A kompromis je někdy jen jiné slovo pro zbabělost. Bývalí funkcionáři, spolupracovníci tajných struktur či vlivní podnikatelé, kteří měli přinejmenším morální odpovědnost, se ve veřejném prostoru znovu objevovali bez výčitek a bez otázek. V zemi, která toužila po očištění, se překvapivě rychle stalo normou, že některé věci se jednoduše neřeší. Pro klid. Pro kontinuitu. Pro budoucnost – údajně.
Ale co je to za budoucnost, která začíná mlčením o minulosti? Jak má vzniknout funkční demokracie, když chybí odvaha pojmenovat chyby těch, kdo stáli u zrodu systému? Některé otázky byly umlčeny dříve, než mohly být vůbec vysloveny. A jiné byly přesměrovány tak, aby mířily k „vyšším cílům“ místo k jednotlivé vině. Jenže každý systém, který obětuje pravdu kvůli stabilitě, se dříve nebo později rozpadne. Protože stabilita beze spravedlnosti není stabilita – je to jen udržovaný strach, že by pravda mohla něco změnit.
A právě to se v České republice stalo. Ne-odvaha řešit konkrétní odpovědnosti přerostla v celonárodní rezignaci. V názoru, že „všichni to tak dělali“, že „to bylo složité období“, že „bylo třeba jít dál“. Jenže dál se nejde, když si s sebou neseme nedefinované viny, nevyřčené ztráty a netrestané zločiny. Umění zapomenout se stalo nástrojem přežití – ale zároveň i překážkou skutečné transformace. A ta dnes chybí víc než kdy jindy.
„V prvních měsících po listopadu 1989 jsme byli plní očekávání. Společnost dýchala nadějí, že se konečně vyrovná s tím, co ji dusilo. Ale brzy se ukázalo, že spravedlnost nebude rychlá, jednoduchá, ani zřejmá. V zákulisí se odehrával zápas mezi dvěma proudy: jeden chtěl radikální vyrovnání s minulostí, druhý preferoval kontinuitu, i za cenu přehlížení viny. A tento druhý proud postupně získával navrch. Ne snad z přesvědčení, ale z pragmatismu. Nechtěli jsme revoluci – chtěli jsme klid. A tak se začaly věci zamlčovat. Některé dokumenty mizely, jiné nebyly nikdy zveřejněny. Lidé, kteří byli spojováni s represivními složkami minulého režimu, zůstávali na svých místech, nebo hladce přešli do nových struktur. Věděli jsme to. Ale zároveň jsme si říkali, že nemáme čas hledat spravedlnost – že musíme budovat nový stát. Tato výmluva se rychle stala normou. Zločiny se nedostaly před soud, protože nebyly definovány. Vina se rozplynula ve společenské transformaci. Když se po letech otevřely některé případy, zjistili jsme, že chybějí důkazy, svědectví i chuť. A mezitím veřejnost přestala věřit, že je něco jako spravedlnost vůbec možné. Došlo k hlubokému odcizení mezi občanem a státem – ne kvůli ideologii, ale kvůli zklamání. A právě tehdy jsme ztratili to nejdůležitější – morální kompas. Transformace státu nebyla doprovázena transformací vědomí. Změnila se pravidla, ale ne vztah k odpovědnosti. Nechtěli jsme hledat viníky, protože jsme se báli, co všechno by mohli připomenout. A tak jsme raději mlčeli. Jenže toto mlčení nezůstalo bez následků. Vyrůstala nová generace, která nevěděla, proč některé věci nebyly nikdy vyšetřeny. A ti starší se naučili, že pravda může být nepraktická. Tak se vytvořil tichý konsenzus: neřešit. Ale každý takový kompromis má svou cenu. A ta cena je důvěra. Důvěra, která se ztrácí pomalu, ale o to definitivněji. Místo aby byl nový stát postaven na spravedlnosti, byl postaven na obcházení. A to se nám vrací dodnes,“ píše ve své knižní publikaci Petr Pithart, [Po devětaosmdesátém: Rozpomínání a přemítání], Torst, 2018.
Mlčící svědkové transformace: jak se pravda ztratila dřív, než mohla zaznít
„V prvních měsících po převratu v roce 1989 panoval ve společnosti chaos, ale zároveň i obrovská důvěra. Lidé věřili, že změna přinese nejen svobodu, ale i spravedlnost. Věřili, že ti, kdo páchali zlo, budou postaveni před soud. Ale jak dny ubíhaly, začala přicházet deziluze. Některé osoby spojené s minulým režimem zůstávaly v klíčových funkcích. Mnohé složky StB se nepodařilo včas rozkrýt, další byly tiše zrušeny, archivovány nebo záměrně zahlazeny. Už v roce 1990 bylo zřejmé, že vyrovnání se s minulostí nebude důsledné. Některé zákony nebyly přijaty, jiné byly záměrně psány vágně. Odpovědnost za konkrétní činy se rozplynula v neurčitém pojmu kolektivní viny. Místo vyšetřování přišlo ticho. Místo pojmenování přišlo smíření bez očisty. A právě v tomto prostředí se začala rodit nová republika. Na nepojmenovaných základech. Politici často mluvili o potřebě jednoty, ale ve skutečnosti se báli konfliktu – a proto se neptali. Neodhalovali. Neposuzovali. Obětí bylo mnoho, ale viníků jen málo – a ti nebyli nikdy slyšet. Většina lidí si tehdy řekla, že je důležitější jít dál. Ale jak lze jít dál, když předchozí kroky nebyly nikdy vysvětleny? Když se minulost nechá bez odpovědi, stává se nástrojem budoucí manipulace. A právě to se stalo. Téměř nikdo nebyl potrestán. Téměř žádné procesy se nekonaly. A ti, kteří měli rozhodovat, raději hleděli dopředu. Ohlédnutí bylo považováno za zbytečné. Ale bez ohlédnutí není poučení. A bez poučení není pokrok. Zůstali jsme tak v mezeře mezi změnou systému a změnou myšlení. A do této mezery začalo prosakovat bezpráví. Ne to okázalé a brutální, ale to tiché a systémové. Odpovědnost se přestala hledat. A ztratila se,“ píše ve své knižní publikaci Jan Urban, [Otevřený deník: 1989–1992], Paseka, 1998.
Stát, který se rozhodne nevidět, nemůže být garantem spravedlnosti. A stát, který záměrně zapomíná, nedokáže chránit budoucnost. Česká republika nevznikla jako systémové selhání – ale jako prostor, kde se o mnohém mlčelo příliš dlouho. Mlčeli zákonodárci, mlčela média, mlčeli lidé. Ne ze zbabělosti, ale z naučené bezmoci. Jenže právě z této kolektivní pasivity vyrostla kultura bez odpovědnosti. A dnes už nejde jen o historii. Jde o přítomnost.
O to, jestli dokážeme pravdivě říct: ano, zradili jsme vlastní pravidla. A je čas začít znova – tentokrát s očima otevřenýma.
Když ticho legitimizuje zločin: institucionální selhání, o kterém se mlčelo
Zatímco veřejnost debatovala o vině politických elit a spravedlnosti pro pachatele z doby totality, zůstala zcela mimo pozornost jedna zásadní oblast – selhání kontrolních institucí. Úřady, které měly hlídat zákonnost, transparentnost a čerpání státního majetku, byly po revoluci oslabeny, podfinancovány nebo rovnou ovládnuty těmi, kdo měli zájem na nečinnosti. Nejvyšší kontrolní úřad neměl v prvních letech ani zdaleka sílu, jakou by potřeboval.
Daňová správa byla teprve v zárodku a policie – bez školených ekonomických specialistů – byla zcela nepřipravená na nové formy finanční kriminality. A právě v tomto institucionálním vakuu vznikla beztrestnost jako norma.
Když se objevily první velké kauzy, často končily bez výsledku – ne proto, že by nebyl pachatel, ale protože neexistovala metodika, jak důkazy získat. V některých případech byly záměrně zničeny důležité účetní knihy, smlouvy, archivy. Základní údaje o převodech státního majetku se nedochovaly – a nebylo to náhodou. Nikdo za to nebyl potrestán. Neexistoval systém povinné archivace. Neexistoval digitální dohled. V roce 1992 například chyběly přesné seznamy vlastníků v privatizačních fondech – stát tak ztratil přehled o tom, komu vlastně jeho majetek připadl. A veřejnost? Ta se to nikdy nedozvěděla.
Další temnou kapitolou byly ztráty strategických informací, které měly být klíčové pro budoucí ekonomickou bezpečnost země. Databáze hospodářských smluv, exportních vývozních licencí či závazků státních podniků – tyto informace často skončily v šanonech, které byly jednoduše skartovány. Některé i po výměně vlád. A zatímco svět šel cestou digitalizace, Česko nemělo ani zálohované registry. Ti, kdo chtěli „zmizet ze systému“, to měli až příliš snadné. A stát? Ten tomu mlčky přihlížel.
Pozoruhodné je i to, že přechod na nové zákony nebyl doprovázen retrospektivou. Tisíce případů byly zastaveny jen proto, že se nové normy aplikovaly výhradně pro budoucí kauzy. Neexistovala ochota vytvořit zvláštní komisi pro prověření podezřelých převodů státního majetku z let 1990–1995. A když už se k tomu někdo odhodlal, byl rychle upozorněn, že „hledat viníky znamená zpochybňovat samotný přechod k demokracii“. Vznikl tím nepsaný kodex mlčení, který chránil nejen ty nahoře, ale i desítky středních úředníků, právníků, znalců a poradců, kteří na změně systému výrazně vydělali.
Nejméně se přitom mluvilo o zahraničním kapitálu a jeho roli v tehdejších machinacích. Některé privatizace byly jen formálním před krokem k tomu, aby byl majetek převeden do firem sídlících na Kajmanských ostrovech, v Lichtenštejnsku nebo na Kypru. Zahraniční partneři nebyli zločinci – ale rádi vstupovali do netransparentního prostředí, kde bylo možné za zlomek ceny získat majoritní podíl. A české úřady? Ty často ani neprověřovaly původ kapitálu. Vznikl tak bizarní paradox: zatímco běžní občané byli popotahováni za drobné daňové nedoplatky, stovky milionů zmizely bez jediné otázky. A to vše s razítkem státu.
Neodsouzeni, nezapomenuti: když minulost křičí a dnešek ji nechce slyšet
Bouřlivá devadesátá léta byla časem euforie i chaosu. Časem, kdy lidé věřili v nový začátek, ale ne každý ho prožil stejně. Byla to doba, kdy se za jediný podpis měnila budoucnost podniků, regionů i celých komunit. Pravidla se psala za pochodu a spravedlnost se ztrácela v rychlosti transformace. Kdo to nezažil, ten jen těžko pochopí, jaké to bylo: žít ve státě, kde se denně měnily zákony, ale morálka zůstávala viset ve vzduchoprázdnu. A právě v tom vznikla většina dnešních křivd – tichých, ale nesmazatelných.
Dnes už se na tu dobu díváme jako na kapitolu v učebnici. Mladí lidé, kteří ji nezažili, často netuší, jak hluboko sahá bezmoc těch, kdo tehdy přišli o práci, o firmu, o víru ve spravedlnost. A přesto – v online diskuzích a veřejných debatách – mnozí z těch, kteří nebyli ani na světě, pronášejí soudy, které popírají realitu. „Mohli si za to sami.“ „Neměli být naivní.“ „Privatizace byla nutná.“ Slova, která znějí jednoduše – a přitom jsou pro tisíce lidí jako facka, kterou nikdo nečekal. Názory bez kontextu. Historie bez empatie.
Ukradli nám stát, prodali budoucnost: co se dělo, když národ spal a elity plenily republiku
Jenže bouřlivá doba potřebuje pochopení, ne odsudky. Tehdy nešlo jen o peníze – šlo o hodnoty. O důvěru, která byla zneužita. O stát, který měl chránit a nechránil. O zákony, které byly sepsány později než zločiny, které měly trestat.
A právě to dnes chybí ve veřejném prostoru: ochota slyšet, že existují příběhy, které nejsou v učebnicích. Křivdy, které nebyly nikdy přiznané. A vina, která byla tiše odložena jako nevhodná rekvizita nového režimu.
Mladá generace nemá vinu. Ale má zodpovědnost. Ne za to, co se stalo – ale za to, jak se o tom mluví. Protože bez poctivého pohledu zpět není možné pochopit, proč mnozí lidé dodnes nedůvěřují státu. Proč věří, že spravedlnost je jen slovo. A proč stále znovu a znovu říkají: „Nebyli jsme potrestáni. Byli jsme zapomenuti.“ To není výkřik minulosti. To je hlas přítomnosti, která se nevyrovnala s tím, co ji zformovalo.
A tak nezbývá než položit si nepohodlnou otázku: když víme, co se stalo, a přesto se nic nestalo – nejsme tím pádem vinni my všichni?
