Wi-Fi ve vlacích a v autobusech je stále častější, a tak se téměř každý může během cesty připojit k internetu.
Benefity připojení jsou zřejmé, ale existují i negativa datové hojnosti. Jedním z nich je zlozvyk hlasité komunikace přes internet v dopravních prostředcích. Hlasité hovory trvající desítky minut v otevřeném vagónu jsou noční můrou ostatních cestujících. dTest se podíval na možnosti obrany proti takovému jednání.
Chytré telefony změnily naše cestování…
Dojíždíte do práce nebo do školy veřejnými dopravními prostředky? Pokud ano, nemohli jste si nevšimnout zlozvyku některých spolucestujících komunikovat přes sociální sítě s rodinou, známými a kamarády nahlas. Nejedná se už pouze o jednostrannou komunikaci, kdy druhou stranu neslyšíte, protože telefonující má telefon u ucha a vy tak slyšíte pouze jeho část komunikace. Nyní slyšíte komunikaci celou, nemůžete se tomu nijak vyhnout, protože váš spolucestující si před sebe postavil mobilní telefon a zvuk se z jeho reproduktoru line tak hlasitě, že před rozhovorem nemáte šanci uniknout.
Dalším zlozvykem, možná stejně častým jakou je hlučná komunikace přes reproduktory, jsou hlasitá hraní videoher, přehrávání videí a hudby ve veřejných dopravních prostředcích. Cestující, který se nedobrovolně účastní hlasitých projevů spolucestujících, často přemýšlí o možnostech řešení takových situací.
„Prostředky obrany existují,“ uvádí Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest a dodává: „Od řešení tady a teď, kdy se osobně pokusíte vysvětlit situaci obtěžujícímu spolucestujícímu, přes stížnost průvodčímu ve vlaku až po únik do jiných částí dopravního prostředku, je-li to možné.“
Dopravci ve svých přepravních podmínkách s hlučnými cestujícími počítají a například České dráhy stanoví, že „za porušení přepravních podmínek se považuje, pokud cestující porušuje běžná společenská pravidla a dobré mravy tím, že se chová hlučně, produkuje hlučně hudbu nebo zpěv, používá hlasitě audiovizuální techniku nebo je i přes upozornění ostatním spolucestujícím neúnosným způsobem na obtíž…“ Obdobné podmínky platí ve všech veřejných dopravních prostředcích.
„Cestující se mohou svých práv na klidné cestování aktivně domáhat,“ říká Eduarda Hekšová a doplňuje: „Tam, kde nestačí domluva spolucestujícímu, případně tam, kde má cestující ze svých hlučných spolucestujících obavu, je na místě požádat průvodčího o pomoc.“ Pokyn průvodčího by měl hlučný spolucestující respektovat, protože každý cestující je k tomu v souladu s přepravními podmínkami dopravce povinen.
Dopravci se snaží udržovat komfort cestujících také zřizováním tichých oddílů nebo vagónů. V takových prostorech se očekává maximální klid, vypnuté zvonění mobilních telefonů a použití sluchátek při sledování videí a poslechu hudby. Nejsou-li takové prostory k dispozici, neplatí, že si cestující může dělat ve veřejném dopravním prostředku, co se mu zlíbí.
„Často slyšíme argument hlučných cestujících, že oni jsou svobodní a mohou si dělat, co chtějí,“ připomíná Eduarda Hekšová a uzavírá: „Svoboda jednotlivce vždy končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ve veřejných dopravních to platí dvojnásob. Hlučným cestujícím, kteří nebudou respektovat pokyny průvodčího, se může stát, že ho průvodčí vyloučí z přepravy i že dopravní prostředek opustí s pokutou a za asistence policie.“
