V Plzni na Borech vrcholí boj o ulici Prokůpkovu. Tato ulice byla jednou z velmi důležitých ulic jedné z městských částí, ale nikdo nevěděl po kterém Prokůpkovi je vlastně pojmenována, a tak ji v roce 1992 raději přejmenovali místní radní.
Bylo zde totiž důvodné podezření, že ulice se jmenuje po Václavu Prokůpkovi, spoluzakladateli KSČ na Plzeňsku, spoluzakladateli Rudého Práva a bojovníkovi proti fašismu. To, že zakládal KSČ a Rudé Právo v roce 1992 nemohli překousnout místní radní za ODS a KAN, přestože mezi nimi bylo bývalých členů KSČ hned sedm!
Jenže, tehdejší opozice v zastupitelstvu městské části Plzeň-Bory, oponovala, že ulice se nejmenuje podle zakladatele Rudého Práva, tedy alespoň to není zase tak jisté, Václav Prokůpek byl také spisovatel, kterého komunisté v procesu se Zelenou Internacionálou odsoudili k trestu smrti, což mu bylo nakonec sníženo na několik desítek let vězení. A navíc Adolf Prokůpek byl členem Agrární strany a prvním předsedou Národního shromáždění ČSR. Václav Prokůpek byl také vynikající docent psychiatrie a přední český odborník, ke své smůle byl ale také členem Ústředního výboru KSČ.
Prokůpků prostě bylo mnoho a nyní hýbají tím, jestli se má ulice v Plzni na Borech znovu jmenovat právě Prokůpkova či nikoliv. Lidé si totiž na ten název zvykli a nyní jim tam ta ulice prostě chybí, Ostatně, přestože se dnes jmenuje ulice jinak, stejně ji všichni říkají Prokůpkova.
A nyní mi dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Václav Prokůpek a narodil jsem se před necelými devětačtyřiceti lety v Rokycanech, v místní porodnici. Dva roky po mě se v té samé porodnici narodil můj kamarád Jaroslav Špaček, slavný hokejista, se kterým jsem si zahrál pár zápasů, tedy za Rokycany, nikoliv za Chicago. Oba dva jsme absolventy místního gymnázia v Rokycanech. I přesto nám tu porodnici zrušili. Prý se na Rokycansku rodí málo dětí. A tak lidé z Rokycanska nyní rodí v nemocnicích v Plzni, Hořovicích nebo v Příbrami.
Byl jsem jeden ze studentských vůdců i představitelů Děkujeme, odejděte, abych se následně stal místopředsedou strany Cesta změny. Svoji novinářskou kariéru jsem spojil se sportovními časopisy, především pak s magazíny Peloton, Tenis a Stadion. Stadionu jsem dokonce dělal posledního šéfredaktora, stejně jako deníku Špígl, kde jsem byl druhým a zároveň posledním šéfredaktorem, když jsem z redakce odstraňoval lidi s názory řečeno mírně – téměř nacistickými. Nebylo to jednoduché. Protože i nacista má většinou řádnou pracovní smlouvu. Komunistou jsem nikdy nebyl a ani nemohl, protože mi v době revoluce bylo sedmnáct let. Tím pádem jsem ani neudával, dokonce ani nemohl udávat estébákům. Ostatně, co bych jim vlastně mohl udat, když o nás stejně všechno věděli.
Jsem dobrovolník, pomáhal jsem bez nároku na honorář při Evropských hrách handicapovaných, pomáhal jsem při posledním sokolském sletu či při mistrovstvích světa v hokeji či hokejbalu. A byl jsem dobrovolníkem i při společném mistrovství ČR a SR v silniční cyklistice v Plzni. Mám doma také pár medailí z různých sportů a jel jsem jako novinář Paříž – Dakar. Jak jinak, když mým předkem je Miroslav Zikmund, slavný cestovatel a signatář Charty 77.
I řekl mi nyní jeden zastupitel z Bor: „Václave, proč jsi, ty můj milý kamaráde, neumřel.“ Mohli bychom Prokůpkovu ulici pojmenovat po tobě a byl by klid. A to hned ze dvou důvodů, to mistrovství v cyklistice bylo velmi úspěšné a konalo se v Plzni a ulici lze pojmenovat jen po lidech zesnulých. Jenže mě se umírat nechce, mám totiž život tak rád.
Co jenom ti chudáci s tou Prokůpkovou ulicí udělají. Já bych jeden návrh měl. Přejmenoval bych jí nějak neutrálně. Třeba na ulici Babišovu. Jednak proto, že se to bude dobře pamatovat. A pak, Andrej Babiš je politická mrtvola, jenom o tom neví, nebo si to ještě nechce připustit.
